Se Swiss a Edelweiss Air na Lanzarote;

předvánoční výprava na nejsevernější z Kanárských ostrovů


Španělsko

12 - 16. prosince 2014

Poslední letošní leteckou výpravu jsme nasměrovali opět do Atlantiku. Naším cílem však nebyla jako v předchozích dvou letech portugalská Madeira, nýbrž jeden z Kanárských ostrovů – Lanzarote. Tam nabídnul skvělé tarify letenek Swiss v kombinaci se švýcarskou společností Edelweiss Air. Letištěm odletu byl zvolen Norimberk, neboť naprosto stejná kombinace letů z Prahy byla dvakrát tak drahá než odlet z německého aeroportu.

Prosincové počasí cestě do Německa přálo. Za teploty pár stupňů nad bodem mrazu a malého provozu ubíhala brzce ranní cesta z Karlových Varů rychle. Před půl 6. jsme v pátek 12. prosince zaparkovali vozidlo na obvyklém parkovišti P31 na letišti, jen pár kroků od terminálu.

Check-in už jsme absolvovali přes web den předem. Je to skvělá možnost a jen těžko lze pochopit, jak ještě některá letecká společnost může tuto službu nenabízet (bohužel zrovna i jedna v ČR). Odevzdání zavazadel na přepážce proběhlo bleskurychle a my obdrželi klasické palubenky na let se Swissem do Curychu i na návazný spoj do Arrecife, hlavního města nejsevernějšího kanárského ostrova.

K rannímu letu do Švýcarska bylo u gatu A 17 připraveno Avro 100 (HB-IYU) tamního národního dopravce nosící barvy Star Alliance. Moc jsme se na tento let těšili, neboť Avra začínají být na linkách už velmi vzácným typem. Až na pár výjimek je v Evropě provozují už jen Swiss a Brussels Airlines.

Přibližně z poloviny zaplněný letoun se k prahu dráhy 28 norimberského letiště vydal přesně podle letového řádu, v 7:05 hod. Start proběhl o pět minut později. Zatímco Avro mířilo ve FL 230 rychlostí 650 km/h k cíli, posádka naservírovala nápoje. Šest minut před 8. hodinou zakončil aeroplán svůj německo-švýcarský let přistáním na RWY 14 curyšského letiště. Během výstupu dostali cestující ještě tradiční švýcarskou čokoládu, která nesmí chybět na žádném letu operovaném společností Swiss.

Vstoupili jsme do terminálu a zjistili, že gate A82 určený toho dne pro let na Lanzarote se nachází nedaleko. Času do odletu nezbývalo mnoho, tak akorát na průzkum této části terminálu nám dosud neznámého letiště.

Pro let WK 228 společnosti Edelweiss na Lanzarote operovaného ve spolupráci se Swiss byl toho dne vybrán patnáctiletý Airbus A320-214 reg. HB-IHZ, letoun, který Edelweiss převzaly jako zbrusu nový a který nikdy nikde jinde než u švýcarského dopravce nelétal.

Cesta s „alpskou protěží“, jíž nosí letadla Edelweiss Air nejen na trupu a směrovce, ale je jimi též zkrášlen interiér a mnoho dalších předmětů se společností a letem s ní souvisejících, mohla začít. Boarding byl zahájen včas.

Menší komplikace s nesouhlasným počtem cestujících a naložených zavazadel způsobily pro Švýcary velmi netypické téměř půlhodinové zpoždění. Přibližně ze dvou třetin obsazený Airbus ve speciálním předvánočním provedení opustil Curych z dráhy 28 v 9:49 hod. a rychlostí pouhých 740 km/h mířil ve FL 370 na jih. Zatímco letoun přelétával Bern, podél Ženevského jezera a nad Lyonem, jedna z nejlepších posádek, kterou jsme kdy na našich cestách zažili, se mohla přetrhnout, aby se cestující na palubě cítili co nejlépe.

Vynikající snídaně, několik „kol“ s nápoji, slaný snack a pro lety Edelweissu typické Appenzeller Biber či Biberli (perníková specialita z regionu Appenzell s velmi dlouhou tradicí) – tak lze ve stručnosti popsat servis na palubě. Nechyběl ani palubní prodej a co víc, v žádném okamžiku nebylo z posádky ani v nejmenším cítit, že je tu někdo víc než cestující. Úžasné, opravdu skvělá společnost.

Airbus pokračoval přes Zaragozu, prolétl podél Madridu a Sevilly a západně od afrických břehů dolétl k Lanzarote. Nad ním a vlastně i na něm vládlo o pátečním odpoledni nepříjemné kouřmo. Vidět z ostrova nebylo téměř nic. Ač vítr vanul z jihu, přistávalo se z téhož směru, na obvyklou zdejší runway 03. V našem případě se tak stalo ve 12:54 hod., pro silný vítr 9 minut po plánovaném příletu.

Zbývalo vyzvednout zavazadla, vypůjčit vozidlo, jímž se pro tuto výpravu stal nový Opel Astra a zamířit na jih, do hotelu Iberostar Lanzarote Park v letovisku Playa Blanca. Před 14. hodinou odpolední jsme dosáhli cíle.

Oproti předchozím dvěma letům však v polovině prosince nevládlo v Atlantiku tak skvělé počasí. Oblast byla až na páteční odpoledne a sobotní dopoledne často zkrápěna kapkami deště a ač se teplota s výjimkou nedělního dopoledne snažila atakovat 20°C, silný severák, s nímž se Lanzarote potýkalo, srážel teplotu níž. Jak jsme později zjistili, v období našeho pobytu na Lanzarote zamezil vichr a nepříznivé počasí na Madeiře dokonce téměř dvoudennímu leteckému provozu. Letadla buď nepřistávala, nebo setrvávala na sousedním ostrově Porto Santo.

V pátek odpoledne se však na Lanzarote teplota vyhoupla i lehce přes dvacítku, a protože nad mlhovinou nakonec zvítězilo slunce, nastal čas na průzkum západního pobřeží.

Naše cesta vedla nejprve k Las Salinas de Janubio, z nichž se údajně získává až 15 tisíc tun mořské soli za rok. Bylo možné se tu kousek projít po útesech a pozorovat blankytnou modř a pěkné vlny rozbouřeného Atlantiku zalitého odpoledním sluncem.

Jen o kousek dál po silnici LZ 703 nelze přehlédnout velkou plochu určenou k zaparkování vozidel, s níž bezprostředně sousedí ještě více fascinující útesy Los Hervideros. Tedy spíše než o útesy se tu jedná o dvou jeskyních, do nichž svou silou vhání oceán vlnami masu slané vody. Cestičky vystavěné ve skalách nabízí návštěvníkům nejeden dramatický pohled do útrob jeskyní. Zvláště balkónek naproti parkovišti je příchozími velmi oblíben. Jen je potřeba mít trochu odvahy, zvláště v okamžiku, kdy se na útesy valí větší vlna, která po rozražení o ně nejednoho přihlížejícího pěkně osprchuje a řádně osolí.

Turistů se na obou místech vyskytovalo tak akorát. Nebylo tu přelidněno, liduprázdno však rozhodně také ne. Plochy určené pro odstavení vozidel však dávaly tušit, že tu zvláště v sezónních obdobích musí být pořádně a možná až nepříjemně živo.

Posledním cílem našeho počátečního lanzarotského průzkumu byla smaragdová laguna El Golfo ve stejnojmenné vesničce na západě ostrova. Od parkoviště u příjezdové cesty do obce vedou dvě krátké turistické cesty, jedna směrem západním k oceánu, druhá jižním k jezírku. Ta jižní je bezpochyby tou vedoucí k místu, které množství návštěvníků touží z El Golfa – snad kromě některé z místních restaurací – poznat nejvíce. Přibližně po pěti minutách chůze končí pěšina na vyhlídce, odkud se naskýtá famózní výhled na zelenou vodní plochu a jí přiléhající pláž a rozeklané, zvrásněné a pestrobarevné skály pokryté ztuhlou lávou a popelem. Zvláště před západem slunce, což byla i doba naší návštěvy, je to opravdu úžasné místo ostrova Lanzarote.

Zelená laguna vděčí za svou barvu vodním řasám. Na přiléhající pláži je možné po zdolání z vyhlídky vedoucí strmé cesty s velmi drobnými kamínky, na nichž uklouznout není těžké, najít i nějaké to zrnko olivínu, minerálu vznikajícího krystalizací magmatu s malým obsahem křemíku. Vezmeme-li v úvahu, že výskyt olivínu byl prokázán i na Marsu, není divu, že se vyskytuje i na Lanzarote, které zejména svým západním pobřežím Mars v mnoha ohledech velmi připomíná.

Začalo se stmívat, a tak nastal čas vrátit se do Playa Blancy, zajít na večeři s ohromným výběrem všeho, na co jen člověk může mít chuť, a po krátké procházce po pobřežní promenádě s hotelem bezprostředně sousedící zalehnout a dočerpat síly po velmi brzkém ranním vstávání.

Sobotní počasí vypadalo i přes silný vítr dobře. Slunci však nebylo dáno ohřívat ostrov i na něm přítomné návštěvníky dlouho. Vydrželo do oběda. Po vynikající snídani jsme vyrazili přes vesničku Femés k severu. Jak prameny hovořily, průjezd oblastí La Geria, která je pro své zvláštní vinice vskutku unikátní, stál za to. Sopečnou půdu se obyvatelé Lanzarote naučili skvěle využívat, když na ní vystavěli neuvěřitelné množství kamenných zídek – půlkruhů zvaných zocos, za nimiž pěstují a velmi se daří vinné révě. Produktem po jejím zpracování jsou pak vína , která je možné ochutnat, ale samozřejmě též zakoupit v minimálně šesti z asi 12 vinařství ostrova Lanzarote zvaných Bodega (-y), která lemují cestu procházející oblastí. Nejznámější odrůdou zdejšího vína je malvasia, většinou suché či polosladké, či Moscatel neboli Muškát, což je víno sladké.

Cesta nás dovedla k památníku Monumento al Campesino, velkému bílému Památníku rolníkům nedaleko San Bartolomé, který je dílem nejznámějšího Lanzaroťana, Césara Manriqueho. Pokračovali jsme do někdejšího hlavního města ostrova, Teguise. Stojí za to se tu alespoň na chvíli zastavit a projít si místní uličky, navštívit Plaza de la Costitución či nahlédnout do kostela – Iglesia de Nuestra Seňora de Guadalupe. Naproti kostelu se nachází také pěkné infocentrum, v němž lze získat množství informací i prospektů o oblasti. Wi-fi, jíž by mělo být pokryto celé náměstí, však není vždy funkční.

Dominantou Teguise je hrad nacházející se nad městem. Jeho prohlídku jsme odložili na později. Obloha se od západu začala zatahovat, a tak doznaly naše plány změny. Místo na sever jsme před mraky ujížděli na východ. Dalším cílem lanzarotského poznávání se stala, jak jinak než Manriquem navržená, zahrada plná kaktusů – Jardín de Cactus nedaleko vesničky Guatiza. Zahradu nelze minout. Nejenže je téměř jisté, že u ní bude přítomen minimálně jeden turistický autobus, před vstupem do ní se však tyčí i téměř desetimetrový kovový kaktus. Jardín de Cactus byla dalším místem, které si lze sice prohlédnout na mnoha fotografiích, ale osobní návštěvu místa nic nenahradí. Je to vážně pěkné dílo. Více než 1000 kaktusů všemožných tvarů a barev je umístěno do bývalého kamenolomu. Jak pro Lanzarote typické, ani v zahradě nechybí kavárna a malý obchod s lanzarotskými suvenýry, jež se vážou převážně k této atrakci. Samozřejmě, že je možné si odtud odvézt i nějakého pěkného „pichlavce“.

Mraky nás dohnaly a dešťové kapky na sebe nenechaly dlouho čekat. Kavárna pak přišla vhod a dobrá káva i koktejly v ní nabízené taky. Koktejlů z čerstvého ovoce nabízí ostrovní podniky několik, jsou na mnoha místech stejné a jejich názvy pocházejí od nejvýznamnějších míst ostrova. Dát si je tak možné např. koktejl pojmenovaný po kaktusové zahradě, vyhlídce či nějaké z jeskyní.

Déšť ustal a než dorazila druhá vlna související s nám velmi nesympatickou právě přecházející studenou frontou, stihli jsme ještě dokončit prohlídku tohoto ojedinělého díla Césara Manriqueho. Nebe vypadalo děsivě. Cesta pokračovala na sever. Před vesničkou Arrieta nás zlákal ukazatel s nápisem Tabayesco a my odbočili vlevo do kopců. Rázem jsme si připadali – až na chybějící stromy – jako na portugalské Madeiře. Uzoučká obousměrná silnička na hraně kopce, k našemu úžasu překvapivě opatřená svodidlem, jedna zatáčka za druhou a především na Lanzarote tak výjimečné, zeleně pokryté svahy. Průjezd touto cestou byl dobrodružstvím. Za pár minut jsme se ocitli za křížení se silnicí vedoucí z Teguise do Haríe zvané Údolím tisíce palem. Opět začalo pršet a tak pohled do údolí, natož počítání palem byly znemožněny. Ještě větší liják se přidal ve chvíli dosažení velkého parkoviště poblíž jedné z jeskyní severu ostrova. Průzkum této části Lanzarote byl o sobotním odpoledni vyloučen. Rozhodli jsme se proto jet a poté jít dále po stopách nejznámějšího lanzarotského rodáka, který se mj. zasadil o na Kanárské ostrovy velmi pozitivní stav, že na ostrově nejsou až na výjimky v Arrecife žádné nevzhledné výškové betonové budovy, ani všelijaké krajiny hyzdící billboardy u silnic, a navštívit jeho dům v Tahiche.


Na okraji Tahiche, kde lze mj. vidět zvýšený počet nejen na kruhových objezdech umístěných Manriqueho pohyblivých plastik, se nachází též jeho dům vystavěný na lávovém poli. Taro de Tahiche, jak je obydlí nazváno, je vskutku ojedinělým počinem hodným průzkumu, což však zejména v nepříznivém počasí činí i množství turistů.

Počet návštěvníků byl ale snesitelný, a tak jsme si mohli v klidu prohlédnout nejen další Césarovo plastiky, ale i jeho obrazy, obrazy dalších malířských velikánů, např. Pabla Picassa, či Manriqueho projekty na stavbu dnes velmi populárních návštěvnických míst ostrova, např. Mirador del Río či Jameos del Agua. Podzemí domu tvoří několik vzduchových bublin vzniknuvších po proudící lávě. Jsou plně zařízené. Nechybí tu velmi pěkný obývací pokoj, bazén, gril, zahrada a další zákoutí. S ohledem na zejména v sezónních obdobích velké množství návštěvníků je prohlídka všech místností Césarova domu vedena jednosměrně, což je při úvaze o detailnějším průzkumu té které části při zpáteční cestě dobré mít na paměti, neboť ta již stejnými prostorami nevede. Ani doma u Césara Manrique nechybí samozřejmě kavárna, obchod se suvenýry a toalety

Nad Lanzarote zas alespoň na pár minut dorazilo slunce. Pokus o zdolání kopce a návštěvy hradu nad Teguise nedaleko od Taro de Tahiche však opět zhatily mraky, mlha a déšť. Padl tak návrh zajet na víno. Prameny praví, že na Kanárských ostrovech je u řidičů dovoleno až 0,5 ‰ alkoholu v krvi. Není tak problém na ochutnávku vyrazit. Z množství Bodeg v oblasti La Geria, kam naše cesta, stejně jako mnoho dalších přejezdů po Lanzarote, mířila podél Monumento al Campesino, jsme si vybrali Bodegu Rubicón. Jediný přítomný turistický autobus naštěstí právě odjížděl a v malém vinařství s malým vinařským muzeem včetně historického vinařského lisu pak bylo prázdno. Za 1 EURO jsme ochutnali zdejší tekuté produkty, suchá Malvasia i oceňovaný Muškát věru nechutnaly špatně. Cestou zpět na jih jsme poté pro budoucí návštěvu vyhledali údajně nejlepší sýrárnu na ostrově – Queserii Rubicón ve Femés, na Plaza de Femés zašli do kavárny Balcón de Femés na kávu a serpentinami sjeli z kopce opět na naší základnu ve městečku Playa Blanca. Po vydatné večeři následovala za už klidnějšího, ale chladnějšího počasí procházka po dlouhé přímořské promenádě a po partičce karet a sklence vína i dobrá noc.

Ač se slunce o neděli snažilo zvítězit, mraky mu daly jen pramálo prostoru a společně se silným větrem předurčovaly meteorologický nádech dne. Deště už však naštěstí mraky přinesly o poznání méně, než tomu bylo v předchozím dnu. Zvolili jsme tak opět cestu na sever a hned po snídani vyrazili přes Yaizu a La Gerii do Teguise. Neděle je dnem, kdy hlavní město praská pod návalem turistů i „domorodců“ ve švech. Koná se tu totiž velmi živý obrovský trh. Nezastavovali jsme však a spěchali dále. Novinkou pro nás byla cesta z Teguise do Údolí tisíce palem, která je zvláště v pasáži klesání do Haríe cestou vskutku dobrodružnou. Velmi úzká silnice, jež je však komunikací hlavní a na níž není věcí ojedinělou potkat i autobus, s množstvím „vykousaných“ částí ve skalách, nepřehledných úseků a ostrých zatáček, dokáže prověřit nejednoho řidiče. Bohužel tu však není téměř žádné místo, na kterém by bylo možné v klidu zastavit a pohlédnout na tu nádheru do údolí. Zvláště v okamžiku, kdy jsou barevné svahy nad Haríí zalité sluncem, jako při našem sjezdu, stojí za to alespoň na chvilku zastavit i přímo na silnici. Povedlo se, naštěstí pár desítek vteřin nic nejelo.

Haría se nám představila v úplně jiném světle a kráse než o den dříve. Alespoň během příjezdu vypadala tak, jak jsme si ji představovali. Jen co proběhlo fotografování, začala se nad oblast zas nasouvat oblačnost. Pospíchali jsme proto na sever, na „královnu“ zdejších vyhlídek, necelé 2 km od vesničky Yé vystavěnou pozorovatelnu Mirador del Río. Ta vznikla teprve před 40ti lety, kdy ji z někdejšího palebného stanoviště vytvořil opět César Manrique. Přeháňka dorazivší k vyhlídce ve stejnou dobu jako my k naší radosti netrvala dlouho a po šálku kávy se nám naskytl věru pěkný pohled na nedaleký ostrov – Isla Graciosa proslavený tím, že se na něj jezdí nedělat nic. Ani výhled směrem na jihozápad k Ohňovým horám nebyl marný, jen ten vítr …

Slunce ale na chvíli opět převzalo vládu a my pelášili k dalšímu Césarovo skvostu zvanému Jameos del Agua. Zaparkovaných vozidel na parkovišti bylo tak akorát a dokonce nebyl přítomen ani jeden turistický autobus.

Jameos del Agua je místem v severním výběžku Lanzarote, které by stejně jako 1 km západně odsud vzdálená jeskyně Cueva de Los Verdes, nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele. Hlavní částí areálu je bezesporu kaverna, kterou v zas až tak ne dávné minulosti tekla láva do oceánu. Vždyť ty nejhorší a největší erupce, které postihly Lanzarote, probíhaly až v 18. století a lávová pole, jejichž hlavní část nás teprve následující den čekala, jsou jedněmi z nejmladších na zemi.

Hlavním lákadlem Jameos je bezesporu vniknutím oceánské vody vzniknuvší jezero, v němž žijí jako v jediném místě na zeměkouli mimo mořské hlubiny malí bílí ráčci či spíše krabi. Ač to z některých snímků není až tak patrné, jsou vskutku velmi drobní a jejich zaznamenání přes stále neklidnou hladinu se pro fotografa stává věcí opravdu náročnou, ne-li téměř nemožnou.

Jameos del Agua, má úžasnou atmosféru. Nejen krytá část s jezerem, ale i část venkovní s bazénem a okolím navrženým opět Césarem Manriquem je dílem vskutku uměleckým pro potěchu nejen oka. Spíše pro uši se za bazénem nachází pěkný koncertní sál s více než pětistovkou sedadel a prý úžasnou akustikou. Poté, co se nám podařil téměř neuvěřitelný počin, vyfotografovat umělou vodní plochu zcela bez lidí, zavítali jsme ještě na pár minut do sálů v prvním patře, v nichž se nachází rozsáhlá expozice vulkanismu. Casa de los Volcanos nabízí návštěvníkům pohled na snímky sopek, lávy, pojednává o místech výskytu vulkánů, datech erupcí a mnoho dalším. Jenom v těchto krytých prostorách by stálo za to strávit více času. I v Jameos del Agua je samozřejmostí kavárna či restaurace a obchod se suvenýry.

Zamířili jsme zpět do Haríe. Naším cílem byla typická kanárská restaurace El Gortijo de Haría na hlavní ulici městečka, v níž se prý připravuje výborná čočková či cizrnová polévka nebo skvělé masové pokrmy a kanárské omáčky mojo. Bohužel zrovna 14. prosincový den měli zavřeno. Tak jsme vzali za vděk podnikem poblíž náměstí a zakousli tapas. Hlavní „klikatice“ nás už za mnohem většího provozu než ráno opačným směrem dovedla zas do Teguise. Počasí se umoudřilo, ale vítr ještě zesílil a zodpovědně ochlazoval.

A tak bylo u hradu – Castillo de Santa Bárbara nad městem nejen málem úkolem nadlidským vystoupit z vozidla, ale též dosáhnout brány pevnosti. Prohlídka však stála za to. Nejenže je z nejstaršího hradu Kanárských ostrovů nádherný výhled na velkou část Lanzarote, čemuž alespoň ten silný severák pomáhal, ve vnitřních komnatách je návštěvníkům k dispozici též expozice muzea pirátství, včetně několika modelů lodí k tomuto účelu využívaných. Není divu, že expozice vznikla právě v tomto místě ostrova, neboť Teguise bylo dříve hlavním městem, mělo svůj hrad či pevnost a na množství útoků pirátů z Evropy a Afriky si Lanzarote také v minulosti stěžovat nemohlo. Bylo jich alespoň podle informací v muzeu uváděných opravdu dost.

Zbytek větrného odpoledne jsme strávili krátkým spottingem u letiště. Místo u prahu dráhy 03 je opravdu místem pro spottery fascinujícím. Ať už se jedná o blízkost letadel pojíždějících na start (k tomu, aby viděli i spotteři menšího vzrůstu jsou zde z kamenů vystavěné jakési kupičky), tak i o možnost fotografování aeroplánů na shodnou RWY přistávajících. Třešínkou na dortu je pak procházka na stezku pro pěší i cyklisty vedoucí kolem plotu pod osou dráhy vedle do oceánu vytažené přibližovací řady. Ten pocit, když jeden stojí přímo pod ocelovým ptákem, je možná na Sint Maartenu či Skiathosu ještě silnější, ale ani Lanzarote není o mnoho pozadu. Přelety A320 Air Berlinu a B738 Ryanairu úplně stačily. A nám po návratu přes La Gerii a Femés stačilo i nedělní putování po nejsevernějším z Kanárských ostrovů.

Jak vypadá Mars a peklo jsme měli zjistit během pondělí. Čekala nás, jak jsme se později shodli, asi neúžasnější místa Lanzarote, Národní park Timanfaya a jeskyně - lávový tunel Cueva de Los Verdes v těsném sousedství předchozího dne navštívené Jameos del Agua. Ráno bylo hektické. Brány parku se otevíraly o deváté a my chtěli dorazit co nejdříve, abychom unikli davům turistů přivážených autobusy. Povedlo se nám to částečně. Nejzápadnější silnicí ostrova jsme vjeli do Ohňových hor. Pohledy se naskýtaly famózní, dokonalá kombinace šedé, černé, hnědé a červené, místy kopce vypadaly jako sametem pokryté. Jak jen je ale vyfotit ? Cestou k parku vede lávovým polem velmi kvalitní komunikace. Není však téměř na žádném místě možné alespoň na chvíli zastavit a pořídit pár snímků. Na krajnici se sjíždět nedoporučuje pro všudypřítomné velmi ostré kameny. Nu což, zastavili jsme pro alespoň na chvíli slabší provoz přímo v pruhu a jali se fotoaparátu. O kousek dál jsme jen jedním okem za jízdy shlédli ohromné stanoviště velbloudů připravených na dvacetiminutové projížďky po předem stanovené trase na okraji parku Timanfaya.

Pak už ale rychle k bráně, zaplatit za lístky pro všechny pasažéry a vjet na jinou planetu. Konec světa se nám zdál býti nedaleko. Krajina kolem působila ohromně. Z myšlenky o konci světa nás vyvedla nedaleká budova návštěvnického centra, u níž už bylo přítomno dobrých pět turistických autobusů a na dvě desítky osobních aut. O konci světa tady tedy nemohla být řeč ani v nejmenším. Kromě turistických autobusů majících přístup do parku se u návštěvnického centra vyskytovaly i autobusy zlatohnědé určené pro individuální turisty. Do samotného nitra parku o rozloze přes 50 km2 (celé lávové má prý rozlohu 172 km2), k těm největším kráterům, lávovým ztuhlinám a polím pokrytým sopečným popelem se jinak než na palubě autobusu dostat nedá.

Nejprve jsme však navštívili místní, jak jinak než Césarem Manrique navrženou vyhlídku na Islote de Hilario i restauraci Restaurant del Diablo, kde místo klasických svítidel navrhl Manrique svítidla ve tvaru pánviček.

Z vyhlídky je pěkný pohled na velkou část centrálního sopečného území – Ohňových hor. Zvláště za silného větru, který vál i toho dne, se k zahřátí hodila místa za teplo sálajícími kameny pod budovou, poblíž „žhavé jámy“. Kamenů je dobré se nedotýkat, jejich teplota je opravdu vysoká.

A vůbec, jen pár centimetrů pod zemí je tu prý teplota 100°C, o pár metrů níže už přes 500 °C. Může za to komora se žhavým magmatem. Tato oblast je zkrátka pořád celá žhavá.

U návštěvnického centra jsou příchozím turistům ukazovány samovzněcující se větvičky, které pověřený zaměstnanec po příjezdu některého z turistických autobusů vkládá do otvoru v zemi a ty během pár vteřin vzplanou. Druhou atrakcí je bezesporu vlévání vody do úzkých otvorů o patro vyhlídky výše. Po druhém nalití vody tekutina bleskurychle vytryskne jako při explozi gejzíru. Zatímco autobusy přesunující se turisté mají na zachycení tohoto jevu jen jeden pokus (pak spěchají zpět do autobusu, projedou park a mizí pryč), individuální turisté mohou obě atrakce vidět vícekrát. Stačí se připojit k další z turistických skupin přijíždějících do parku. Je jich nespočet.

Zlatohnědý autobus vyrazil na projížďku po parku. A to byl ten správný čas, abychom se začali potulovat poblíž předních dveří autobusu dalšího. Samozřejmě, když už se z autobusu nedá nikde vystoupit, bylo jednoznačným cílem mít alespoň co nejlepší výhled. A ten nejlepší poskytují jen přední sedadla. Podařilo se. Řidič vyčkal na kompletní zaplnění vozidla, se svými kolegy se několikrát pokoušel „domluvit“ nezavírajícím se zadním dveřím, a pak už se konečně otevřela závora a my vjeli na opravdový Mars. Po uzoučké asfaltové silničce, na které jen malá chyba může znamenat velkou komplikaci, se autobus proplétal národním parkem Timanfaya. Na mnoha místech vozidlo projíždí nad většími či menšími srázy, zvláště když nad ně v zatáčkách vysouvá svou přední část, je to vskutku dech beroucí zážitek. Stejně tak průjezd některými pasážemi lávového pole vyžaduje od řidiče naprostou přesnost. Přijít o zrcátka či „zkrášlit“ autobus pořádným šrámem může být dílem okamžiku. Náš mladý šofér si však počínal znamenitě. A na těch nejpůsobivějších místech oblasti vždy alespoň na pár vteřin zastavil, aby se, byť přes skla, dala zkusit alespoň nějaká fotečka. A ačkoliv nebylo možné autobus opustit, jednalo se rozhodně o jeden z největších zážitků z pobytu na Lanzarote. To se nedá popsat, to se musí vidět. Fascinující sopečné kužely, lávová pole, náspy ztuhlé lávy v mnoha odstínech jednoho obklopí. A v pocitu, že právě putuje po Marsu, jej po 14 km dlouhé trase nechají téměř 45 minut. Timanfaya stojí za to. A ačkoli je tu k vidění něco, co v první polovině 18. století muselo být jedním slovem hrozné, teď je místo na západě Lanzarote naprosto výjimečné.

Po návratu z projížďky už u návštěvnického centra nebylo téměř k hnutí. Spoustu autobusů ani osobní vozy nebylo téměř kde zaparkovat. Teď, v mimosezónním období. Prohlédli jsme v rychlosti už jen unikátní přírodní bezúdržbový sopečný gril u restaurace a po pár minutách park se silnými dojmy opustili a zamířili do Tiaguy, do typického kanárského statku.

Museo Agricola El Patio navštívilo toho dne jen málo turistů. V klidu jsme si tak mohli projít malé muzeum se spoustou starého statkářského zařízení, nevelkou kaktusovou zahradu, zúčastnit se krmení zvířat včetně koz a velblouda či navštívit vinný sklípek a ochutnat místní víno a kozí sýry. Vládla tu vskutku pohoda, jen ten vítr ne a ne zeslábnout.

Naše cesta poté mířila opět na sever, do Aloe Vera House. Aloe Vera je bylinou, která se na Lanzarote zpracovává ve velkém a z níž se vyrábí množství kosmetických, léčebných i regeneračních přípravků. Na kolik má ten který preparát predikované účinky, ponecháme na každém jednotlivém uživateli. My si některé z výrobků pořídili a jiné doporučili Ježíškovi.

Posledním místem, které jsme během naší návštěvy Lanzarote nechtěli opomenout, byl lávový tunel Cueva de Los Verdes, vzdálený 1 km od Jameos del Agua, s níž tvoří jeskynní systém. Po výbuchu sopky Corony vznikl po lávě tekoucí do oceánu v této části Lanzarote unikátní lávový tunel, jehož přibližně 1/8 lze suchou nohou navštívit. Ostatní části, až na výjimku v Jameos del Agua, leží pod hladinou Atlantiku.

Do jeskyně se vstupuje co 45 minut s průvodcem, a to v přibližně padesátičlenných skupinách. Pro dokonalý zážitek doporučujeme vydržet a zůstat na samotném konci skupiny. Jedinečnost místa si tak jeden vychutná daleko víc než uprostřed postupujícího davu. Přibližně hodinová prohlídka dvou síní začíná prudkým sestupem uzoučkou chodbou po schodech jištěných zábradlím na dno jeskyně, která si nezadá s opravdovým peklem. Různobarevné stěny od zelené přes hnědou až po červenou kombinované s viditelnými černými pasážemi po tekoucí lávě doslova berou dech. Po zpevněné cestě prochází turisté tunelem, v některých místech pro velmi nízký strop téměř po čtyřech, až dosáhnou sálu připomínajícího katedrálu, v němž jsou židličky a koncertní sál. I tady se jako v Jameos del Agua koncerty pravidelně konají. O několik schodů uzoučkou chodbou výše se nachází druhá přístupná síň jeskynního systému s dokonalým klamem. Stojí za to jej stejně jakou celou Cueva de Los Verdes vidět. V pořadníku námi navštívených míst dostala číslo 2, hned za oblastí Timanfaya.

Čas pokročil a my pospíchali opět na jih. Ve Femés jsme ještě krátce přibrzdili u už zmíněné sýrárny a zakoupili vynikající čerstvý kozí sýr domů. Na cestu nám jej zabalili a učinili vakuovaným. Ono vůbec sýry z Lanzarote všech druhů a variant chutnají znamenitě. Už ani netušíme, kolik jsme jich tu za našeho pobytu ochutnali a spořádali.

Nastal čas odletu, ale protože byl plánován až po obědě, stihli jsme si ještě jednou projet Ohňové hory a navštívit i největrnější pláž na Lanzarote vyhledávanou především surfaři, La Caleta de Famara. V jednom dokumentu o ostrově se pravilo, že zatímco u nás odhazují lidé sníh, ti na Lanzarote tuny písku. Pravda, písečné duny tu vítr přes silnici navál. Tak jsme si je zkusili projet a pak už pelášili k letišti. Ještě pár minut zbylo na spotting, než nastal čas zamířit do garáží a vrátit naše vozidlo, což nebylo vůbec jednoduché. Ale podařilo se. Unikli jsme dokonce i velmi dlouhé frontě u okénka autopůjčovny s jediným přítomným zaměstnancem. Bezprostředně před naším odchodem se tu vytvořila fronta přibližně deseti čekajících turistů dožadujících se potvrzení ukončení kontraktu.

O patro výše proběhl rychlý check-in a pár minut zbývajících do odletu padlo na návštěvu shopů i venkovní terasy v severní části terminálu. Silný vítr vanoucí od severovýchodu dopomohl Airbusu Edelweiss Air dorazit na Lanzarote téměř o hodinu dříve. Boarding k letu zpátečnímu zahájili pracovníci odbavení taktéž hodinu před plánovaným odletem. Velmi řídce zaplněný A320-214 reg. HB-IHZ, na jehož palubě se sešlo odhadem sotva 50 cestujících, se k Curychu vydal z dráhy 03 o 15 minut dříve. Díky obsazenosti to na palubě vypadalo jako v nějakém privátním jetu. Každý měl k dispozici celou trojsedačku. Opět vynikající posádka, snad jedna z nejlepších, kterou jsme kdy na našich cestách zažili, naservírovala bezprostředně po dosažení letové hladiny slaný snack a po pár minutách výborný oběd. Ten bylo možné konzumovat opět kovovými příbory, na platíčku pro případ volby vína byla i regulérní sklenička. Na ekonomickou třídu evropského letu nevídané. Při jakémkoliv přání cestujících nebyla na posádce vidět ani špetka nechuti či otrávenosti. Zkrátka tak by měla vypadat letecká společnost. Edelweiss Air jsou vážně jednou z mála, které lze na evropském nebi možné označit za vynikající.

Rychlostí sotva 690 km/h nalétl ve FL 380 Airbus nad španělskou pevninu a pokračoval přes Huelvu, Madrid, Toulouse a Ženevu k Curychu, na jehož dráhu 14 v 18:41 hod. přistál a zakončil větrem způsobený velmi dlouhý let. Výstup proběhl do autobusu. Cestující v Curychu končící vystupovali na zastávce č. 1, transferoví pasažéři o stanici dále.

Přestupní čas jsme vyplnili detailnější prohlídkou letiště s nádhernými obchody plnými ještě nádhernějších produktů za mnohdy astronomické ceny. Ve veřejné části terminálu pak někteří utratili své Star Alliance míle ve Swiss shopu.

K letu do Norimberku přistavil Swiss své Avro 100 reg. HB-IXT. Let LX 1196 byl obsazen přibližně ze dvou třetin. Vzhledem k silnému provozu se letoun z dráhy 32 vydal do Německa o 20 minut později. Nastoupal do FL 220 a k německému městu mířil rychlostí opět 690 km/h. Na RWY 28 dosedl dvě minuty po plánovaném příletu, ve 22:02 hod. Počasí nám přálo a i rychlost vyložení zavazadel byla obdivuhodná. Ani ne za 30 minut od přistání jsme již opouštěli letiště a mířili úterně-středeční nocí do Karlových Varů. Dorazili jsme pár desítek minut po půlnoci.

A resumé ? Swiss a především Edelweiss Air jsou společnosti, s nimiž je radno si „zahrávat“. Perfektní servis, příjemné posádky, bezproblémový transfer, dle možností přesnost letů, kultivovaní cestující, prostě pohoda, která sama o sobě přispívá k fajn zážitku z celé cesty. A Lanzarote ? Ostrov je to pravda s turistickou kvótou vysoce nastavenou. I tak se ale domníváme, že oproti hlavním Kanárským ostrovům Lanzarote uniklo masové výstavbě nevzhledných paneláků a vymknutí se turistického ruchu z přijatelných mezí. Přejeme si, aby mu to co nejdéle vydrželo a zůstalo i nadále tak krásným a unikátním, jakým bezesporu v mnoha ohledech je.

LKKV.info

 

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Swiss International Airlines - stránky letecké společnosti

Edelweiss Air - stránky letecké společnosti

Airport Nürnberg - stránky letiště v Norimberku

Zürich Airport - stránky letiště v Curychu

Lanzarote Airport - webové stránky letiště na Lanzarote

Lanzarote - webové stránky o nejsevernějším Kanárském ostrově

Iberostar Lanzarote Park - stránky našeho hotelu na Lanzarote