S Ryanairem do Málagy;

jarní výprava do Andalusie s jednodenním výletem do Gibraltaru

Španělsko, Gibraltar

20. - 23. dubna 2013

Před koncem roku 2012 se představitelé evropské nízkonákladové jedničky, letecké společnosti Ryanair, dohodli s vedením letiště v německém Norimberku a uzavřeli spolu tříletý kontrakt. Vzápětí zahájil Ryanair prodej letenek do šesti evropských destinací. Od počátku letního letového řádu 2013 bylo možné knihovat lety do Alicante, Cagliari, Málagy, Pisy, Porta a Londýna/Stanstedu.

Upřímně řečeno, tato skutečnost nám udělala opravdu radost. Po dlouhé době od chvíle, kdy Ryanair opustil Prahu a jeho nejbližší odletové letiště se nám tím od domova vzdálilo na stovky kilometrů, svitla opět naděje na polétání za vskutku lidové ceny. Irský low-cost dopravce zas našel další letiště, na které mu bylo umožněno zahájit nové spoje a odkud lety do evropských destinací chtěl zahájit i on.

Postupem času se v rezervačním systému začaly objevovat opravdu vynikající tarify. Zpáteční letenka do italské Pisy za přibližně 500 Kč, do Cagliari na Sardinii za 1000 Kč nebo do španělské Málagy za 1500 Kč nás opravdu nemohly nechat klidnými. Vybrali jsme Málagu, neboť jedním z dlouho plánovaných cestovatelských cílů byl britský Gibraltar, jemuž je právě Málaga, nebereme-li v úvahu pouze britskými společnostmi nalétávaný Gibraltar a minimem spojů obsluhovaný Jerez de la Frontera, nejblíže. Za nejideálnější termín pro poznání kousku Andalusie a zmíněného Gibraltaru byla zvolena 2. polovina dubna.

Předposlední dubnovou sobotu jsme krátce před 8. hodinou ranní vyrazili, v posledních měsících už potřetí, opět na západ. Co naplat, když nabídka letů z Prahy se v poslední době neslučovala s našimi cestovatelskými plány ani cenami letenek a z domácího letiště v Karlových Varech je stále možné letět jen do Ruska nebo si na léto pořídit u některé z CK zájezd na Tureckou riviéru.

Cesta po dálnici ubíhala rychle a v 10 dopoledne jsme již stanuli před odbavovací přepážkou na norimberském letišti. Odbavení proběhlo vcelku rychle a zbýval tak ještě dostatek času na návštěvu letištní terasy, pozorování provozu, jemuž dominoval Air Berlin, Lufthansa, francouzký HOP nebo nizozemský KLM. V bistru Marché jsme ani tentokrát nevynechali zakousnutí výborného preclíku a k tomu šálek výborné kávy.

S menším zpožděním pak dosedl na norimberské letiště jeden z 305 k našemu odletovému dnu provozovaných Boeingů 737-800 Ryanairu, letoun reg. EI-EFK. Boarding probíhal plynule a kultivovaně. Zvláštností bylo jen přistavení klasických schodů k předním dveřím letadla, neboť vlastní schody, jimiž jsou letadla irského dopravce opatřena, nešly tentokrát vysunout.

Velmi solidně obsazený Boeing se ke své cestě na jih vydal s půlhodinovým zpožděním. Z dráhy 10 se odlepil 24 minut po sobotním poledni. Stoupal do FL 370 (11 300 m) a mířil přes Stuttgart, Basilej, Lyon, Toulouse, Lourdes a Zaragozu na jih Španělska. Na dráhu 13 malažského letiště dosedl jen o 7 minut později oproti plánovanému příletu, ve 14:57 hod. Pro poruchu vlastních schodů byl v Málaze k Boeingu přistaven nástupní most. U Ryanairu skutečnost naprosto nevídaná.

Vcelku dlouhé čekání na bagáž jsme vyplnili vyřízením formalit souvisejících s výpůjčkou vozidla. Na palubě Peugeotu 308 pak pokračovala naše cesta z letiště do přibližně 15 km vzdáleného hotelu v turistickém letovisku Benalmádena, resp. na rozhraní Benalmádeny a Torremolinosu, hlavních turistických oblastí andaluského pobřeží Costa del Sol.

Oblačnost, kterou nás Andalusie přivítala, se na pobřeží po našem příjezdu v mžiku rozpustila a slunce ukázalo, jakou má v této oblasti už v dubnu sílu.

Čas zbývající do sobotní večeře stačil tak akorát na letmý průzkum okolí hotelu. Před setměním jsme se pak vypravili do kopců nad Benalmádenu, do ne ledajakého městečka Mijas. Z původní chudé vesnice se z něj totiž časem stalo nejbohatší město celé oblasti. A je to opravdu vidět.

Než se úplně setmělo, stihli jsme alespoň prozkoumat jakousi „jeskyni“ Virgen de la Peňa v centru obce, která se nachází na konci zdejší pěkné zahrady. Z přilehlého útesu se návštěvníkům naskýtá jeden z nejlepších výhledů na andaluské pobřeží. Mijas, to jsou také osli. V denní době je možné se tu na nich svézt, ve večerních hodinách jsme vzali za vděk alespoň posezením na železné variantě zvířecího tvora, která je na náměstí Plaza de la Constitución příchozím k nasednutí k dispozici 24 hodin denně a oproti živým exemplářům zdarma. Na pobřeží jsme dorazili už za úplné tmy a na dobrou noc okusili místní výborné šampaňské.

Neděle byla vyhrazena prohlídce metropole Andalusie, Málaze. Vzali jsme to pěkně shora, od Castilla de Gibralfaro ležícího na kopci nad Málagou. Tím nejlepším z této tvrze, jež byla v 8. století vystavěna emírem Abdem ar-Rahmanem z Cordóby, je famózní výhled na celé město včetně katedrály, přístavu a údajně největší arény španělského pobřeží, Plaza de Toros. Uprostřed Castilla se nachází malé muzeum vojenství. Návštěvníci si tu mohou prohlédnout mj. model tohoto hradu sloužícího kdysi jako maják či vojenská kasárna, o něco níže položené Alcazaby i dalších dominant města.

Představa o propojení hradu s níže položeným palácem se ukázala býti mylnou. Někdejší obrannou linii spojující obě památky nešlo pro přístup do Alcazaby tedy použít. Nezbývalo , než se opět vrátit ke vstupní bráně Castilla a po cestě vpravo od vstupu zahájit místy velmi strmé klesání do centra. Přibližně ve třetině kopce jsme objevili visutý balkón nabízející výhled na přístav a město z trochu jiného úhlu. Klikatá pěšina nás po pár minutách dovedla na náměstí Plaza de la Aduana. Kromě mnoha hospůdek rozprostírajících se okolo náměstí se tu nachází vcelku dobře vybavené infocentrum a bezprostředně za ním pár schodů vedoucích k hlavnímu vstupu do Alcazaby. Ač Castillo de Gibralfaro rozhodně stojí za vidění, Alcazaba je bezesporu krásnější. Křivolaké uličky, dvorky, zahrady, terasy, úzká korýtka se zurčící vodou, fontánky, kašny, místnosti s keramikou či pec určená k jejímu vypalování, tak lze ve stručnosti někdejší pevnost muslimských vládců města popsat. Terasy v různých výškách pak poskytují příchozím možnost shlédnout Málagu svrchu z mnoha směrů.

Po prohlídce, za kterou jsme zaplatili neuvěřitelných 3,5 EURa (Castillo i Alcazaba dohromady), jsme opět sestoupili do města a na skok ještě navštívili přilehlé římské divadlo, jež dodnes slouží občasným koncertům.

Přímo naproti infocentru nás upoutala dobrá nabídka všudypřítomného španělského pokrmu – tapas. Protože tu ale velmi vázla obsluha, opustili jsme podnik a rozhodli se učinit útratu u konkurence pár kroků vedle, na opačném rohu náměstí. Tu už bylo vše v pořádku.

Po malém posilnění přišel čas na průzkum katedrály. Interiér svatostánku, který se prý stavěl více než 200 let je opravdu dech beroucí. Možná právě proto stavba, která, jak ve Španělsku při vzpomínce na slavnou barcelonskou Sagradu Familii celkem tradičně, nebyla nikdy stejně úplně dostavěna.


S Málagou je neodmyslitelně spojen i pobyt známého malíře Pabla Picassa. Jen kousek od katedrály se nachází jeho muzeum. Kromě jiného jsou tu samozřejmě k vidění malířovo typické obrazy znázorňující zejména ženy v jeho tradičním pojetí. Ve všech místnostech platí striktní zákaz fotografování a jeho dodržování je vskutku ostražitě hlídáno. Návštěvníci si pak vše možné včetně obrazů mohou zakoupit v malém obchůdku na konci muzea.

Na Plaza de la Merced jsme ještě zvenku shlédli nevýrazný dům, ve kterém se Picasso narodil, a pak se již uličkami města a hlavní městskou tepnou Calle Marqués de Larios přesunuli na přístavní náměstí – Plaza de la Marina.

Ve městě vládla toho nedělního dne úžasná atmosféra. Španělé se oděli do svých nejlepších hávů a nerušeně se procházeli po centru svého města. A nechodili, stejně jako my, vždy jen po dlažbě či asfaltu. Hlavní ulice pěší zóny tu mají netradičně pokryty přímo červenými koberci.

Podél Paseo del Parque jsme ještě prošli zahradou Paseo de Espaňa plnou palem a dalších exotických rostlin a menším parkem Alcalde Pedro Ruiz Alonso v těsné blízkosti malažské radnice a pěšinou zamířili opět strmě vzhůru k hradu, za nímž od rána „odpočívalo“ naše vozidlo.

Vrátili jsme se zpět do Benalmádeny, a protože počasí více než přálo, byl by hřích toho nevyužít a neskočit letos poprvé do mořských vln. Středozemní moře tu překvapivě nebylo nikterak studené. Na pláži se povalovalo velké množství větších mušlí a lastur. Čas po večeři jsme strávili průzkumem přístavní části letoviska, kde na palmách posedávali a prozpěvovali všebarevní papoušci, a na dobrou noc si dopřáli žejdlík pěnivého moku u pláže.

O pondělním ránu zahalily andaluské pobřeží mraky. Hned po snídani jsme naši základnu opustili a vydali se na téměř stopadesátikilometrovou cestu na jihozápad, do Gibraltaru.

Cesta ubíhala poměrně rychle, i když jsme se vyhýbali placeným úsekům dálnic. Po průjezdu posledního španělského města La Línea de La Concepción na nás čekala oblačností zahalená gibraltarská, přes 400 m vysoká skála, a také velmi dlouhá fronta aut čekajících na umožnění průjezdu hranicí na gibraltarské území. 45 minut strávených v koloně, jak se později ukázalo, bylo na tuto proceduru ještě docela málo.

Pondělí je na gibraltarském letišti, jehož runway se bezprostředně po vstupu na britské území přechází nebo přejíždí, z pohledu civilního provozu jednoznačně nejsilnějším dnem. Kolem poledne se tu setkávají aeroplány všech společností, které sem pravidelně létají. V tomto čase jimi byly British Airways, Easyjet a Monarch. Takže vlastně jen britské společnosti operující de facto vnitrostátní lety. Dříve tu bylo ještě možné spatřit Iberii na lince ze španělského Madridu, tento spoj však již není v současnosti provozován.

Přes hraniční bariéru a runway jsme se „probojovali“ jen chvilku předtím, než dosedl poslední ze 4 toho dne plánovaných civilních letů. Na malém prostoru u čerpací stanice bezprostředně za letištěm jsme zastavili a nejbližší desítky minut strávili pozorováním provozu.

British Airways poslal toho dne z londýnského Heathrow Airbus A320-232 (G-EUYM), zástupcem Easyjetu z londýnského Gatwicku byl Airbus A319-111 (G-EZGG) a Monarch předvedl na letech z londýnského Lutonu a Manchesteru Airbusy A320-214 (G-MRJK) a A320-212 (G-MONX).

Po odletu Easyjetu jsme nízkou oblačností zahaleným Gibraltarem pokračovali dále do jeho centra. Úzké uličky téměř nepřetržitě plné aut byly v té chvíli alespoň trochu průjezdné, neboť mnoho vozidel ještě čekalo u závor sklápějících se vždy při pohybu některého z letounů po letištní dráze.

Přímo u gibraltarské lanovky se nachází velké parkoviště, které je snad jediné, jsou-li naše informace správné, bezplatné. O to těžší je tu však nalézt pro odstavení vozidla nějaké místo. Měli jsme štěstí a po několika okruzích mezi stojícími vozidly se zaparkovat podařilo.

Gibraltar byl kromě mnoha aut také plný lidí, převážně turistů. Zvláště na hlavní třídě Main Street bylo občas obtížné mezi nimi projít, zvláště pak pořídit nějaký snímek. Gibraltarská Main Street je plná bank, obchodů a restaurací. Jednu z nich jsme si vybrali pro pondělní poobědvání. Upřímně, zde servírované Fisch and Chips (treska) bylo jedno z nejméně dobrých, které jsme kdy na našich výpravách okusili.

Čas ubíhal rychle, a proto naše další cesta vedla zpět k lanovce. Těsně před zakoupením lístků na vrchol skály jsme se však rozhodli, že pro nedostatek času a stále se do mraku halící vrchol vyrazíme do přírodní rezervace Upper Rock Nature Reserve autem. Uzoučká cesta po útesu nás dovedla ke vstupní „bráně“ do rezervace. Vstupné zahrnující mnohé zdejší památky činilo v době naší návštěvy 10 liber na osobu, za auto si strážci hory řekli libry dvě.

Po krátké zastávce u Herkulových pilířů (-e) za vjezdem následovalo další stoupání. Jen co nám všudypřítomní makakové magoti tvořící neodmyslitelnou součást Gibraltaru, o nichž se traduje, že až opustí jednou Gibraltar, odejdou i Britové, uvolnili cestu, mohli jsme se pokochat prvním z mnoha výhledů na město. Jeskyně sv. Michala byla dalším objektem našeho zájmu. Vozidlo je tu po předložení stvrzenky za uhrazení vjezdného místní ostraze nezbytné umístit do velmi prudkého kopce v nemalé vzdálenosti od samotného vstupu do jeskyně.

St Michael's Cave je přírodní jeskyní plnou stalagmitů a stalaktitů různobarevně nasvícených a je místem, kde se pro její úžasnou akustiku často konají koncerty. Pro její nevelkou rozlehlost, tedy nevydají-li se návštěvníci v rámci organizované prohlídky Lower St Michael's Cave Tour ještě více do jejích útrob, nezabere její prohlídka moc času.

Pokračovali jsme k Apes‘ Den, oboře, kde se kromě okolí nejvyšší stanice lanovky vyskytuje největší množství zmíněných makaků. A mnohdy zvědavých makaků, před nimiž je potřeba být věru ostražitý.

Však také hned poté, co jsme u primátů zastavili a vystoupili, si jeden z nich suverénně nastoupil, uvelebil se na sedadle řidiče, a kdybychom v autě nedopatřením nechali v zapalování klíček, tak nám snad i odjel. Navíc se tomu opičákovi nechtělo vůbec ven. Nakonec si přeci jenom dal říct, vyskočil, uvelebil se na zídce a nezbývalo mu nic jiného, než se chytnout za hlavu.

Turisté dorazivší za námi se rozhodli porušit zákaz jejich krmení a ochotně jim hodili kousek ze své bagety. Ten makakové však jen očichali a vztekle odhodili. Jsou zřejmě zvyklí na jiné lahůdky.

Z nižších pater hory jsme po několika dalších minutách jízdy ještě shlédli gibraltarské letiště a za ním ležící španělskou La Líneu a pospíchali na Europa Point s majákem postaveným v 19. století a nepřehlédnutelnou mešitou. Silnicí na východní části Gibraltaru procházející v jednom místě pod skálou relativně dlouhým a temným tunelem jsme se pak podél pěkných nízkých pobřežních domků vrátili zpět k letišti. Tu nás čekalo nemilé překvapení. Vozidla mířící do Španělska tu stála v dlouhé koloně v závěru se rozvětvující do několika pruhů. Těsně před hraniční „čárou“ nás upoutala velká tabule sdělující motoristům, že za peripetie související s hlemýždím pojížděním a namátkovými kontrolami stojí Španělé, ačkoliv Britové by je klidně zrušili. Těm, kteří by si snad chtěli stěžovat, nabídla tabule množství k tomu určených kontaktů včetně příslušné stránky na Facebooku.

Dobrou hodinu jsme popojížděním před hraničním přechodem ztratili. Ještěže nebylo úmorné horko. Pak následovala přibližně hodina a půl jízdy zpět do Benalmádeny. Před branami hotelu jsme stanuli už za tmy.

Za úterní ranní tmy jsme opustili španělské pobřeží a spěchali na 15 km vzdálené malažské letiště. I to tu mají po slavném malíři Picassovi pojmenované. V rozlehlém parkovacím domě vyhrazeném autopůjčovnám bylo nutné sjet až do - 2. patra, kde jsou vozy (alespoň Europcaru) po pronájmu vraceny.

Do odletu zbývalo něco přes hodinu. Dlouhou a zcela liduprázdnou chodbou jsme zamířili do Terminálu 2, kde byly odbavovány lety Ryanairu, tedy toho rána spíše 1 let, a další dlouhou chodbou spěchali k bezpečnostní kontrole oddělující veřejný a neveřejný prostor letiště. Trocha času zbyla ještě na prohlídku shopů a nákup drobných suvenýrů.

Pro let do Norimberku přistavil toho rána Ryanair svůj 2,5 roku starý Boeing 737-800 (EI-ENA). Rovněž vcelku plný aeroplán se z dráhy 13 letiště v Málaze odlepil deset minut po plánovaném odletu, v 8:30 hod. V mlžném oparu bylo bezprostředně po startu možné spatřit Málagu, pak již následovala 180° pravotočivá zatáčka a let k severu. Po většinu času se let odehrával ve FL 380 (11 600 m). Boeing mířil k Německu rychlostí sotva 700 km/h. Prolétli jsme západně od Madridu, jehož hlavní letiště Barajas nešlo přehlédnout, pokračovali nad Bordeaux, Paříž, Lucemburk, Frankfurt a Norimberk. Na dráhu 28 cílového letiště dosedla „osmistovka“ po neuvěřitelných 3 hodinách a 15 minutách, v 11:45 hod. Opravdu dlouhý let se nám to tentokrát zdál být.

Zbývalo už jen vyzvednout zavazadla, přemístit se na parkoviště a opět opustit letiště, které se nám v posledních měsících stalo již 3x bránou do světa letadel a cestovatelských zážitků. Rádi tento vzdušný přístav využijeme i v budoucnu.

A resumé ? Málaga je jednoznačně jedním z nejhezčích španělských měst, která jsme během našich výprav do této země kdy navštívili. Má atmosféru a také několik památek stojících za vidění. Shodli jsme se však, že na prohlídku toho nejzajímavějšího stačí bohatě jeden den.

Gibraltar na nás tak, jak jsme očekávali, nezapůsobil. Na dojmu se však dost možná podepsaly i obousměrně nepříjemně dlouhé fronty k hraničnímu přechodu a následný nedostatek času na průzkum všeho, co bychom rádi viděli. Takové stotunové dělo nebo výhled z nejvyššího místa The Rock nám zkrátka prozatím zůstaly zapovězeny. Snad někdy příště. Na druhou stranu, procházet se bezprizorně po letištní dráze, se běžnému smrtelníkovi každý den nepoštěstí, stejně tak návštěva přírodní jeskyně nebo setkání s makaky, kteří se tu volně vyskytují na jediném místě v Evropě. Celkově vzato za návštěvu Gibraltar určitě stojí.

LKKV.info

Reporty z dalšího cestování nejen do Andalusie a Gibraltaru naleznete v sekci Letecké výpravy

Málaga a Gibraltar 2007

 

Související odkazy:

Ryanair - stránky letecké společnosti

Airport Nürnberg - webové stránky letiště v Norimberku

Málaga Airport - stránky letiště v Málaze

Mac Hotel Puerto Marina Benalmádena - stránky hotelu na Costa del Sol

Castillo de Gibralfaro - hrad v Málaze

Alcazaba - palác malažských velmožů

Picasso muzeum - webové stránky muzea Pabla Picassa

Gibraltar Travel Guide - webové stránky o Gibraltaru

Gibraltar Nature Reserve - webové stránky přírodní rezervace na gibraltarské The Rock