S Malévem do Budapešti;
prodloužený víkend v metropoli Maďarska
29. - 31. května 2010

Poslední jarní výprava roku 2010 nás zavedla do jedné z metropolí na Dunaji, tentokráte hlavního města Maďarska. Přestože čeští zájemci o návštěvu tohoto místa volí povětšinou pozemní způsob dopravy, rozhodli jsme se pro nebývale nízké ceny letenek maďarského národního dopravce - společnosti Malév využít jeho služeb a do Budapešti vyrazit na jeho křídlech.

Odjezd z Karlových Varů proběhl posledního květnového sobotního rána v 7:00 hod. Po příjezdu na pražské letiště následoval rychlý check-in, krátká rozprava o právě probíhajících volbách s pracovnicí odbavení cestujících, a pak návštěva u našeho kamaráda, který nás k odletu posléze doprovodil.

Sobotní linku MA 821 operoval po společnosti SAS do flotily zařazený DHC-8-402Q Dash 8 (Bombardier 400Q) reg. HA-LQC. Na jeho palubě cestovalo toho dopoledne do Budapešti celkem 46 cestujících. Na v ten den užívanou RWY 06 vyrazil Dash prakticky přesně podle letového řádu - v 10:05 hod. Už po TWY D na ni "vstoupil" a záhy z Prahy odstartoval. Přestože se kapitán v průběhu cesty pokoušel podat o cestě několik informací, hlučnost Dashe nám znemožnila je zaznamenat. Na RWY 31R budapešťského letiště Ferihegy dosedl letoun po přibližně 55 minutách letu v 11:09 hod. a zamířil k schengenské části Terminálu 2 označované jako 2A, kde jeho cesta z Prahy skončila.

Poblíž pásů na zavazadla jsme ve směnárně - jak bývá na letištích zvykem, ne za zrovna dobrý kurz - vyměnili českou měnu a u vedlejší přepážky a později i u přepážky ve veřejné části příletové haly obdrželi boarding pass na předem objednaný transfer do námi vybraného budapešťského penzionu.

Přibližně dvacet minut poté jsme letiště Ferihegy opustili a podél Terminálu 2B, místního open-air leteckého muzea a Terminálu 1 mířili do centra. Stavební práce a jakýsi meeting poblíž Parlamentu měl za následek poměrně dlouhé kolony na levém břehu Dunaje. Dostat se až ke zřejmě nejkrásnějšímu budapešťskému Řetězovému mostu zabralo dobrou půlhodinu pojíždění. Řetězový most zvaný též Lanchíd, přes který jsme poté řeku překonali byl otevřen již před 161 lety. Zvláště večer a v noci dává i tento symbol Budapešti okouzlující nádech.

Stanuli jsme před naším penzionem v těsné blízkosti Moszkva tér (Moskevské náměstí), ubytovali se a vyrazili na průzkum místního obchodního centra Mammut. Po pořízení jízdenky na městskou dopravu bylo naším prvním cílem náměstí Batthyány tér. Cestu sem představovala jízda jednu stanici metrem - M2. Přímo na náměstí se nachází nejen kostel sv. Anny z 18. století s italskými prvky a zelenou 55m vysokou věžičkou, ale také vynikající Babiččina palačinkárna - Nagyi Palacsintazója. Palačinkárna nabízí vskutku nepřeberné množství druhů slaných i sladkých palačinek. Jejich ceny se povětšinou pohybují kolem 180 HUF, opravdu luxusní a zřejmě nejdražší kousek stojí 650 HUF. Tento podnik rozhodně doporučujeme při návštěvě Budapešti neminout.

Teplota se o sobotním odpoledni pohybovala kolem 26 stupňů, obloha byla povětšinou polojasná. Nastal čas pořídit prvních pár snímků zřejmě nejfotografovanější budovy Budapešti - místního Parlamentu, a pak již opět skočit do metra a ke zmíněné stavbě přejet.

Jak jsme již zmínili, právě probíhal jakýsi meeting, a tak se nám jevilo rozumnější rovnou zamířit k Dunaji, chvilku pozorovat místní lodní dopravu a poté pokračovat podél Řetězového mostu po nábřeží až na náměstí Vörösmarty tér. Tu se nachází vyhlášená nostalgická cukrárna Gerbeaud založená roku 1888. Na Vörösmarty tér, resp. pod ním je situovaná stanice druhého nejstaršího evropského metra, resp. nestaršího kontinentálního metra. M1, jak je tato žlutá trasa značena, vznikla koncem 19. století. Obsluhují ji soupravy se třemi vagóny. Opravdu archaické jsou zdejší zvukové signály i hlášení stanic, které je spíše nesrozumitelným zamumláním. Za shlédnutí rozhodně stojí i v původním vzhledu ponechané staniční interiéry. Druhý konec této podzemní trati leží nedaleko Széchényiho lázní - jednoho z největších lázeňských komplexů v Evropě již od roku 1876. Jeho součástí jsou bazény s minerální vodou různých teplot, vířivky, parní lázně a sauny. V těsné blízkosti se nachází obdoba vídeňského Prateru - Vidámpark s desítkami různých atrakcí včetně horské dráhy z r. 1922.

Historickým metrem jsme pod Andrássyho třídou přejeli na stanici Oktogon a odtud pár stanic tramvají před Markétin most. Vzhledem k tomu, že právě procházel rekonstrukcí, byla mimo provoz zastávka v jeho středu, kde začíná jedna z mnoha budapešťských oáz klidu - Markétin ostrov, a tak nezbylo než do tohoto místa dojít po svých.

Na samotném kraji Markétina ostrova s jedinou silnicí se v místě autobusové točny nachází kromě velké hrající fontány i Centenaria, originální dílo Istvána Kise z kovových desek navzájem propletených jako okvětní lístky připomínající 100. výročí spojení Óbudy, Budy a Pešti v r. 1972.


Markétin ostrov je však především parkem - oázou klidu, která vybízí k různým odpočinkovým aktivitám. Kromě jediné autobusové linky sem mají z dopravních prostředků vjezd ze severní části povoleny pouze mikrobusy a transfery hotelu. Nachází se tu např. letní kino, růžová japonská zahrada, koupaliště nebo rozvaliny kostela a kláštera dominikánek. Prošli jsme jej zběžně až na severní konec a zpět se svezli letitým maďarským Ikarusem, který byl před deseti lety k vidění i v karlovarských ulicích. Po opačném břehu Dunaje jsme pak zamířili zpět k našemu penziónu, poblíž kterého se nacházely nám nejvíce se zamlouvající restaurace. V jedné z nich nás také posléze nasytili. Po slehnutí a malém odpočinku nastal čas na prohlídku večerní Budapešti. A tak jsme opět použili pozdemní linku M2 z Moszkvy tér na Kossuth tér poblíž Parlamentu a pak tramvajovou linku 2 na nábřeží poblíž hotelu Mariott. Krásný teplý pozdně jarní večer umocňovala atmosféra této části maďarské metropole. Po pořízení pár snímků řetězového mostu a Budavári Palota (Hradního paláce) jsme pokračovali dál po nábřeží až k mostu svobody, někdy též označovanému "most sebevrahů". Na jeho protější budské straně se nachází secesní lázeňský komplex Gellért - údajně nejkrásnější lázně v metropoli. My však zůstali na straně pešťské a vzhledem k pokročilému času zamířili podél místní tržnice Vasárcsarnok na stanici Kalvin tér a odtud se metrem a tramvají přesunuli zpět na moskevské náměstí v Budě.

Z mnoha možností, kam v Budapešti druhý víkendový den vyrazit, padla o nedělním ránu volba na Budské hory. Jejich návštěvu jsme zvolili mj. i díky na toto období horkému počasí, kdy teploměr před polednem atakoval třicítku. Jeden z turistických průvodců radil přesun tramvají z moskevského náměstí na stanici Szilágyi Erzsébet fasor. Krátce po nástupu do tramvaje č. 18 jsme však zjistili, že je tato linka onoho dne z důvodu opravy kolejí vedena jiným směrem a v námi žádaném úseku ji nahrazují autobusy 61V. Jeden z nich nám těsně ujel, a tak přišly na řadu nohy. K dolní stanici zubačky, jež právě Budu s horami spojuje, je to ale sotva deset minut chůze. Vagóny ve spodní stanici Városmajor se pomalu zaplňovaly. Tu pojednou zaznělo velmi podivné zvukové znamení a souprava vyrazila do kopců. Na trati zubačky dlouhé téměř 4 km se nachází 10 stanic, souprava se do vrchu "škrábe" rychlostí 12 km/h a překonává výškový rozdíl přes 300 m. Je zahrnuta do systému MHD, tudíž na ni lze využít i časových jízdenek. Po krátké prohlídce okolí konečné stanice Széchenyihegy, kde se mj. nachází vyhlídková věž nebo stanice úzkokolejky Gyermekvasút určené převážně pro děti, jsme zamířili z kopce zpět podél trati zubačky až na Svábhégy (Hora švábů), jedno z mnoha výletních míst obyvatel Budapešti. Poblíž stanice dráhy se tu nachází jedna z opravdu úžasných budapešťských cukráren. A protože počasí tu o poslední květnové neděli bylo rovněž úžasné, stali jsme se na pár desítek minut jejími návštěvníky i my. Pak už zbývalo jen sklesat zubačkou zpět do města a letitým autobusem Ikarus dojet na náměstí Moszkva Tér.

Jednou z nejkrásnějších oblastí maďarské metropole je bezesporu Hradní vrch. Jeho návštěvě bylo vyhrazeno nedělní odpoledne. Metro a tramvaj č. 2 nás nejprve transportovaly po osvědčené trase k Řetězovému mostu. Na jeho budské straně se nachází Sikló - pozemní lanovka o délce necelých 100 m spojující během dne prakticky nepřetržitě náměstí Clark Adam tér s hradem. Cena jednosměrné jízdenky činila v době naší návštěvy 840 HUF.

Již při přechodu Dunaje po řetězovém mostu na Clark Ádám tér a během cesty lanovkou se obloha zatáhla a vzhledem k teplotám to vypadalo na pořádnou bouřku. Ta také v zápětí dorazila a my tak museli přerušit naší prohlídku a doufat, že se přežene a mraky se opět roztáhnou. Vytrvalý déšť trval sice téměř dvě hodiny, modré oblohy a slunečního svitu jsme se však přeci jen dočkali. Hned jak se počasí začalo lepšit, vyrazili jsme zpět k horní stanici lanovky a využili po dešti téměř liduprázdných prostranství hradního vrchu k pořízení několika snímků. Prošli jsme alespoň nádvoří Hradního paláce, kde se mj. nachází socha prince Evžena Savojského, prohlédli si Matyášovu kašnu zobrazující loveckou scénu, pokochali se výhledem na Pešť, katedrálu sv. Istvana, řetězový most, Parlament, a pak podél Sandorova paláce, na přelomu 19. a 20. století sídla ministerského předsedy, a hradního divadla pokračovali k nejvyššímu bodu Hradního vrchu - náměstí Szentháromság. Tomu dominuje sloup Nejsvětější Trojice, hlavním objektem této části je však Matyášův chrám. Relativní klid na náměstí vystřídal jen o pár metrů dále bujarý ryk opravdu početné skupiny Japonců dokumentujících i tu sebemenší část Rybářské bašty včetně před baštou umístěné sochy krále Štěpána I.

Průzkum hradního vrchu jsme zakončili prohlídkou domů z 15. století na ulici Fortuna utca a podél státního archivu sešli Vídeňskou branou na náměstí Bathyánny tér, tedy na to náměstí, kde se nachází již zmíněná palačinkárna. Večer se obloha nad Budapeští zatáhla už nadobro a začalo vcelku vydatně pršet.

V pondělí se výrazně ochladilo, ale déšť ustal, a tak jsme se ještě jednou hned po snídani vypravili na Hradní vrch, tentokrát do Országhaz utca, kde nás předchozího dne upoutal moc pěkný krámek. K dostání je tu snad všechno typické maďarské, např. paprika, klobásy, pálenka ...

Pak už ale zbýval jen návrat na naši základnu a její opuštění o pravém poledni, kdy pro nás opět dorazil shuttle Malévu, aby nás odvezl na budapešťské letiště Ferihegy.

Odlet do Prahy byl plánován až na 17:35 hod. a tak zbýval dostatek času na malé posilnění a také návštěvu místního Aviation parku nedaleko od terminálu. Nachází se tu množství strojů, např. Lisunov Li-2T, Tupolev Tu-154B-2, Yak 40, Antonov An-2M, Tupolev Tu-134, pár historických mobilních mechanizačních prostředků, archaické letištní vybavení a další. Prohlídku areálu, do něhož vstupné činilo 4,5 EURa můžeme vřele doporučit. U třech vystavených exponátů mohou návštěvníci navíc prozkoumat i jejich interiér.

Vrátili jsme se zpět do terminálu 2A. Check-in letů Malévu začíná striktně 2 hodiny před plánovaným odletem, ani o chlup dřív. Web check-in s námi moc kamarád nebyl, a tak nezbývalo, než zamířit přímo na přepážku. Požádali jsme o sedadla v přední části kabiny a po obdržení palubenek se přesunuli do tranzitu. Čas zbývající do odletu vyplnila prohlídka shopů a nákup tradičních maďarských artiklů. Zvláště chilli papričky se později ukázaly být opravdu ostré.

K podvečernímu letu MA 824 do Prahy přichystal maďarský dopravce dle očekávání Boeing 737-600, v našem případě letoun reg. HA-LOJ. Ten nám udělal velkou radost, neboť touto verzí "sedmtřisedmičky" jsme ještě nikdy neletěli. Boarding byl zahájen v dostatečném předstihu, k letounu cestující přepravil autobus a dosti nezvykle se nastupovalo pouze zadními dveřmi.

S bídou z poloviny zaplněný aeroplán se k prahu dráhy vydal přesně podle letového řádu. Velmi nás překvapilo rychlé provedení demonstrace záchranných prostředků a poskytnutí všech obvyklých nezbytných informací pro cestující, které probíhalo ještě během vzletu. Z RWY 31 se Boeing vznesl v 17:42 hod. místního času a stoupal do letové hladiny přibližně 8 km. Cesta vedla přes Bratislavu, Brno a podél Telče až na hlavní ruzyňskou dráhu 24. Strohý catering sestávající z výběru mezi slanými ořišky a čokoládovou sušenkou, k čemuž Malév servíruje malý ovocný nápoj byl tentokrát doplněn o zážitek, jemuž se zejména "vylítaní" pasažéři opravdu zasmáli. V jednu chvíli se letoun mírně řečeno znatelně propadl. Bylo tomu přesně ve chvíli, kdy na výklopných obrazovkách probíhal klip s letadlem, jež se právě řítí nekontrolovaně k zemi, o kterou se následně roztříští. Opravdu velmi dobré načasování.

Pak se již ale nic významného neudálo, a tak "šestikilo" v pořádku doputovalo v 18:30 hod. až do cílové destinace - Prahy a odtud my pozemní dopravou zpět do Karlových Varů.

A resumé ? Budapešť rozhodně stojí za návštěvu. Tato metropole na Dunaji má opravdu co nabídnout. Kromě lázní nabízí opravdu nepřeberné množství aktivit a úžasných míst. Tři dny jsou na ni však zoufale málo. A tak pevně věříme, že i tyto končiny budeme výhledově moci ještě více a podrobněji prozkoumat.

 

za LKKV.info Jirka N. a Kuba J.

Reportáže z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

Související odkazy:

Malév Hungarian Airlines - stránky letecké společnosti

Praha Airport - webové stránky letiště v Praze

Feryhegy Aviation Memorial Park - stránky muzea na budapešťském letišti

Pension Büro - naše budapešťská základna

Mapa Budapešti s vyznačenými dominantami metropole, 1. část, 2. část