S EasyJetem do západního Algarve
až na konec Evropy
(přes Londýn / Gatwick)
Portugalsko
23. - 29. června 2010

Velká Británie je pro výskyt mnoha nízkonákladových a charterových společností a příznivě konkurenčního prostředí již tradičně oblastí občasné nabídky velmi dobrých letenek i do destinací, kam je z České republiky poměrně problematické se dostat, a to včetně destinací přímořských.

Jednou z britských de facto enkláv je i jižní pobřeží Portugalska - Algarve, kterému po letecké stránce slouží stále se rozvíjející a také jediné místní mezinárodní letiště ve Faru. Však například jen z londýnských letišť míří na tento vzdušný přístav až dvacet letů denně.

Pro výhodné tarify přilákala naši pozornost na podzim roku 2009 nejprve letecká společnost Monarch. Protože však návaznosti letů k již osvědčeným a v minulosti i námi několikrát využitým letům EasyJetu mezi Prahou a londýnským Gatwickem byly nevýhodné, zvolili jsme EasyJet i pro let mezi Farem a Gatwickem. Původně zvolený irský Aer Lingus pro let mezi Gatwickem a Farem nahradil po pozdějším zrušení letu rovněž EasyJet.

Odlet byl naplánován na středu 23. června v 9:50 hod. z Terminálu 1 pražské Ruzyně. Airbus A319-112 (G-EZIZ) zmíněného EasyJetu dorazil ke gatu B1 mírně opožděn. Jak bývá u této společnosti téměř pravidlem, i anglickou linku uprostřed týdne obsadili pasažéři prakticky do posledního místa.

Let U2 5496 byl veden jižně od Karlových Varů, ze kterých jsme však pro oblačnost shlédli jen kousek dráhy místního mezinárodního letiště. Přes Frankfurt a Lucemburk pokračoval letoun přes kanál La Manche nad britské území a v 11:05 hod. místního času dosedl na RWY 26L.

Vzhledem k mírnému zpoždění letu z Prahy a následnému brzkému odletu návazného letu části výpravy do Portugalska bylo prioritou č. 1 po výstupu z letadla vyzvednutí zavazadel, přesun na severní terminál a urychlené odbavení. Vše se podařilo, a tak si zbývající část sestavy mohla poté v klidu dopřát lehké posilnění, během kterého přicházely od již odlétávající části výpravy zprávy o přiděleném slotu a přibližně hodinovém čekání na vzlet uvnitř úplně plné třistadevatenáctky.

Druhá část portugalské výpravy se do Algarve přesunula večerním letem EasyJetu, který byl operován po GB Airways převzatým Airbusem A 321 reg. G-TTIE. I ten z předchozí cesty dorazil na Gatwick opožděný a odlet do Fara se posunul o cca 70 minut. I třistadvacetjednička neskýtala po boardingu mnoho volných sedadel, odhadem bylo na palubě kolem 200 cestujících.

Celý let nezvykle směrovaný se nesl v poklidném duchu. Airbus nejprve přelétnul téměř celou jižní část Británie, poté zamířil k západnímu pobřeží Francie a přilehlým ostrovům, pokračoval na španělské Santiago a Vigo, aby následně vstoupil do portugalského vzdušného prostoru. Po téměř třech hodinách letu dosedl na RWY 28 portugalského Fara přesně v 10 hodin večer. Po převozu do terminálu se část výpravy postarala o vyzvednutí zavazadel, část zamířila urychleně do půjčovny automobilů. Jak prozíravý byl tento krok při pozdějším spatření neskutečně dlouhé fronty vyčkávající krátce před půlnocí na vyřízení výpůjčky vozidel.

Inu, naložili jsme zavazadla do přistaveného Seatu a zamířili nocí na západ. Naší dočasnou portugalskou základnu, komplex apartmánů Quinta dos Caracois nacházejících se na kopci zhruba 2 km od města Lagos, jsme dosáhli pár minut před půlnocí. Velmi příjemný - zřejmě majitel - nás ubytoval do vskutku prostorného apartmánu se dvěma ložnicemi a dvěma koupelnami, prostorným obývacím pokojem, kuchyní a terasou s výhledem na celý Lagos i jemu přiléhající oceánský záliv. Nastal čas vybalit, zhodnotit první den výpravy a zalehnout.

Čtvrteční den byl ve znamení dopoledního briefingu všech cestovatelů a odsouhlasení plánu výpravy počátečního pobytového dne na portugalském území. První zastávkou se stala obec Bensafrim s cca 1600 obyvateli nacházející se jen pár kilometrů od Lagosu. Právě začala siesta, a tak se po místních uličkách pohybovalo jen pár místních usedlíků. Na předměstí právě dokončovali šapitó cirkusu, který měl diváky přivítat o nadcházejícím víkendu.

Pokračovali jsme k jezeru Barragem de Bravura, jedné z  přehrad Algarve, jež je údajně plná velkých kaprů. Po krátké procházce po hrázi nastala dobrodružnější část cesty, nezpevněná stezka u osady Tres Figos skýtající nemalá překvapení, např. stádo místních krav. Průjezd mezi nimi byl vskutku dobrodružný, zvláště když mezi sebe doslova semknuly vozidlo druhé části naší sestavy. Za pomoci jejich chovatele se však průjezd podařil a my mohli kamenitou a prašnou komunikací pokračovat podél obrovských agáve a jiných rostlin až na komunikaci spojující pohoří Monchique a Aljezur. Přestože jsme se zapůjčením aut obdrželi snad jednu z nejlepších a nejpodrobnějších map oblasti Algarve, ani ta nám neposkytla info o tom, kde tato stezka skutečně skončí. A tak dosažení mnohem lepší komunikace, po které jsme posléze opět sklesali z předhůří Monchique do osady Odiaxére, výprava po přibližně 30 minutách trmácení se (byť to byl úžasný zážitek) bez výjimky kvitovala.

Odiaxére posloužilo k malému občerstvení a prohlídce na hlavním náměstí stojícího větrného mlýnu. Výprava se pak přesunula zpět do Lagosu, aby se v podvečer vydala na prohlídku samotného města. Zahájili jsme ji u Lidlu nacházejícího se jen pár ulic nad pobřežní promenádou, resp. lagosskou marinou. Tu jsme si prohlédli ze všeho nejdříve a dále po Avenidě dos Descobrimentos pokračovali k malému chrámu Igreja de Santo António, pomníku mořeplavce Jindřicha, pevnosti Forte do Ponte da Bandeira, která prý v 17. století sloužila k ostraze vjezdu do místního přístavu a městským hradbám římského a arabského původu. Naší pozornosti neuniklo ani místo, kde se konal vůbec první evropský trh s otroky. Se soumrakem jsme zabrouzdali do místních úzkých od přístavu vzhůru stoupajících uliček, návštěva hlavní třídy Lagosu zůstala v plánech příštích dnů.

Prvním zastavením pátečního putování na samý konec Evropy se stala nedaleká obec Luz s pláží pod útesy. Městečko, resp. jeho restaurace se připravovaly na další zápas právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale, někteří z písku vytvářeli chobotnice, delfíny a jiné mořské živočichy, jiní si zas dopřávali dopolední nápoj v některé z přilehlých kavárniček. Jednu z nich jsme po procházce po palmové promenádě navštívili také.

Za sousední obcí Burgau se nachází pevnost Forte Almadena. Tato zřícenina ze 16. století, jež byla postavena pro krále Jana III. se přibližně o pátečním poledni stala naší další zastávkou. Po nezpevněné cestě, která ji činí přístupnou, jsme se vrátili zpět na pobřežní komunikaci a sklesali do údolí ke starému korytu řeky Almadeny, poblíž kterého se toho dne páslo bezpočet krav a koz. Čas se pomalu krátil, a tak jsme vynechali prohlídku Salemy a u obce Figueira se vrátili na hlavní silniční tepnu spojující Lagos a Sagres. Krátké toulání po nezpevněných cestách linoucích se po kopcích vzdálených opodál bylo ukončeno letmou prohlídkou místa, na kterém se nachází Panně Marii zasvěcená malá kaple ze 13. století - Nossa Senhora de Guadalupe. Jak je uvedeno v některých průvodcích, mořeplavec Jindřich se tu údajně modlíval za svého pobytu v nedaleké Raposeiře, která se o pár minut později stala místem jako stvořeným pro náš pozdní oběd.

V místním hostinci byli naší početnou návštěvou hladových krků na počátku siesty opravdu zaskočeni. Nakonec nám však předložili požadovanou krmi a my mohli posilnění vyrazit na další etapu pátečního výletu. Projeli jsme přes Vila do Bispo do Sagres, odbočili na konci dlouhé rovné ulice vpravo a uprostřed pustých vřesovišť zastavili u Fortaleza do Beliche, pevnosti z roku 1632 s malou kaplí zasvěcenou sv. Kateřině. Zbýval poslední úsek na konec Evropy, k mysu Cabo de Sao Vicente, na němž stojí pevnost s majákem, jehož světlo má údajně dosah až 90 km a je prý nejvýkonnější v Evropě. Je možné si tu objednat také úplně poslední párek před Amerikou. :-)

Vrátili jsme se do Sagres, jemuž dominuje námořní škola založená v 15. století mořeplavcem Jindřichem. Před prohlídkou pevnosti však v tento den dostala přednost kousek od ní se nacházející pláž. Osvěžující, a to pro teplotu Atlantiku doslova, koupel a osvěžení v místním baru byly rozumným rozhodnutím.

Jeden z mnoha turistických průvodců doporučoval neopomenout navštívit písečné duny nacházející se severozápadně od Lagosu, za obcemi Aljezur a Rogil u vesničky Esteveira. Vyhradili jsme prohlídce této lokality sobotní dopoledne a Lagos po snídani opustili po silnici N120. Po průjezdu Aljezurem následovalo mírné stoupání a dlouhá rovinka do Rogilu, kde již zbývalo jen odbočit vlevo a přes místní pole a políčka dojet k místu, jakési točně pro autobus a zde ponechat vozidla.

Přestože jsme se snažili držet instrukcí v průvodci, v něm popsaný pěší okruh se nám podařil absolvovat opravdu jen zběžně. Písečné duny od doby jeho vydání dost vydatně zarostly a pěšiny se staly velmi obtížně viditelné, natož aby byly značené. Nebo jsme se dobře nezorientovali. Každopádně dopolední průzkum pobřeží za to stál. Protože stál ale i nějaké síly, padlo rozhodnutí na malé osvěžení v rogilském pubu. Místní podnik je převážně lokálem místních a turisté do tohoto místa zřejmě tak často nezavítají. Naše přání (kapučino bylo zjevně přáním neobvyklým) však obsluha vyslyšela a po pár desítkách minut setrvání jsme zamířili do Aljezuru, tedy přesněji nad Aljezur ke zřícenině maurského hradu. Cesta sem je vskutku dobrodružná. Úzké dlážděné uličky vedoucí strmě do vrchu s občasnými vyhlídkami na městečko nás dovedly až k samotné bráně někdejší pevnosti z 10. století. Její prohlídku lze rozhodně doporučit a výhledy z ní jakbysmet. V samotném centru městečka pak zbývalo zastavit na zmrzlinu, někteří odeslali pohledy z místní pošty, jiní vybrali finance z jednoho z místních bankomatů, a pak už rychle na pláž. Výběr padl na písečnou plochu Pontal nedaleko obce Carrapateira na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Pláž je to vskutku úchvatná a přístup na ni rovněž, zvláště je-li za místo ponechání vozidla zvolen výběžek nad ní se nacházející. Cesta k ní vede sice dolů po vybudovaném dřevěném chodníku, v případě přílivu je nicméně pod kopcem potřeba ještě překonat brod. Bojovná sestava dosáhla cíle bez jediného utopeného fotoaparátu či peněženky. Právě peněženka může dobře posloužit v místní "oáze", na nějaký snack či chlazený nápoj. Pláž Pontal je sice určena převážně pro surfaře, ale i samotné koupání v opravdu nemalých vlnách má své kouzlo.

Sobotní podvečer jsme vyhradili prohlídce již zmíněné námořní školy v Sagres. Tuto školu založil mořeplavec Jindřich. Kromě studia map a cestopisů se zde vyvíjely také nové lodě. A právě ty byly součástí výpravy a následného objevení či obsazení madeirského souostroví v roce 1419.
Návštěva námořní školy rozhodně stojí za to. Mimo jiné je tu k vidění větrný kompas - Rosa dos Ventos s necelými 45 m v průměru, kaple Nossa Senhora da Graca nebo námořní mapy. Samotný výhled na otevřený Atlantik je famózní.

Se západem slunce zamířila naše výprava zpět do Lagosu a večer i do víru samotného města. Zářící a nejen turisty, ale i domorodci zaplněné centrum města mělo opravdu působivou atmosféru. Nasát jsme se ji rozhodli nejen touláním se místními úzkými uličkami, ale i během malého osvěžení v jedné z mnoha místních hospůdek.

Neděle byla v našem programu vyhrazena návštěvě algarvského pohoří. Cesta vedla nejprve po dálnici směřující na Faro, u Portimaa pak začala stoupat k první nedělní metě, lázeňskému městečku Caldeas de Monchique. Upřímně řečeno, podle turistických průvodců jsme očekávali více. Po pár desítkách minut následovalo další stoupání do jakéhosi centrálního horského městečka Monchique, které je pro svou blízkost k nejvyšší hoře zvané Foia (902 m. n. m.) převážně turisticky orientováno. Střed města se rozhodně vyplatí opustit a prozkoumat i nad náměstím se nacházející uličky. Na jedné z křižovatek probíhal o posledním červnovém pondělním poledni menší, zato velmi rušný trh. Prodejci i zájemci o koupi se velmi hlasitě domlouvali na ceně, zkoumali kvalitu produktů a radili se s ostatními přihlížejícími.

My se zas radili o dalším směřování cesty. Dalším cílem byl již zmíněný nejvyšší vrchol, díky oparu se však pohled až na samotné pobřeží u Portimaa a Lagosu nekonal. Po sjezdu z hor jsme pokračovali na západ a "zakotvili" v jednom z restauračních podniků městečka Marmelete, tedy hned po propletení se místními tak úzkými uličkami, do nichž jsme se nedopatřením dostali a ještě teď možná někdo netuší, jak se tam ta naše auta mohla nejen vejít, ale i dostat zas ven. Samotná osada nás ovšem kromě kostelíku se zvonkohrou ničím výjimečným nezaujala.

Poslední pobytový den algarvské výpravy jsme nejprve vyhradili dopolední procházce po Lagosu, nákupům, odpoledne pak odpočinku na pláži Meia Praia na východním okraji města, kterou lze rovněž doporučit. Je široká s jemným pískem a moře resp. Atlantik jako zrcadlo. Návštěvníků zde v tu dobu mnoho nepobývalo, zbýval tak dostatek prostoru např. pro plážový frisbee, jež nás doslova pohltil a "zaměstnal" po dost dlouhý čas. Někteří zamířili do přilehlé hospůdky na právě probíhající utkání fotbalového mistrovství.

Úderem úterní osmé ranní jsme opustili Lagos a zamířili po dálnici do přibližně 80 km vzdáleného Fara. Odevzdání vozidel tu probíhá přibližně 2 km od letiště, před odletový terminál se pak cestující zdarma svezou přistavenými mikrobusy. Letiště ve Faru slouží převážně charterovým letům britských a německých společností, pravidelné linky operují z valné většiny domácí TAP Portugal. Bezprostředně po příjezdu otevřeli pracovníci odbavení cestujících check-in letu U2 8918 na letiště Gatwick poblíž Londýna. Tento spoj operoval předposlední červnový den easyjetovský Airbus A320 reg. G-EZTD. Boarding proběhl bez nejmenších komplikací a letoun byl pár minut před plánovaným odletem připraven k cestě do Británie. Kapitán oznámil přidělený slot a předpoklad zahájení pojíždění přibližně 15 minut po čase plánovaného odletu. To bylo ale bohužel vše, co k cestujícím z jeho úst za dobu letu zaznělo. Vzhledem k tomu, že originální třistadvacítky EasyJetu nejsou na rozdíl od těch od GB Airways převzatých vybaveny obrazovkami, mohli jsme trasu, výšku a polohu jen odhadovat.

Téměř do posledního místa plný Airbus přistál na dráhu 26L londýnského Gatwicku po 150 minutách letu. O co bylo lepší dosednutí na runway, o to ostřejší následovalo dobrzdění. Takové napnutí bezpečnostních pásů za našich mnoha desítek letů doposud nenastalo. Použít dřívější výjezd z dráhy však posádka zvolila jako prioritní.

Skvrnku na skvělé výpravě plné zážitků tvořených povětšinou skvělými cestovateli zasadil EasyJet zpožděním svého letu do Prahy o více než 3 hodiny. Podobné excesy nebyly u večerních letů společnosti do české metropole v tomto období výjimkou. Téměř pravidelně byl alespoň jeden let v týdnu i zrušen. Čas do odletu jsme tak vyplnili brouzdáním po obchodech a sledováním jednoho z utkání již zmíněného probíhajícího mistrovství v jednom z místních pubů. Po pár pintách nám zpoždění letadla vadilo čím dál tím méně.

K letu do Prahy se Airbus A319 reg. G-EZDW EasyJetu vydal téměř ve 3/4 na 10 večer londýnského času. Posádka, jejíž součástí byl i jeden český steward, provedla jen povinné úkony, informací o letu se nám nedostalo zhola nic. Palubní servis vypadal jak u snědeného krámu, v komorní atmosféře se nesl téměř celý let. Přibližně ze dvou třetin obsazený letoun dosáhl Karlových Varů o pravé půlnoci. V tento čas jsme shora naši českou základnu opravdu ještě tak pěkně neviděli, alespoň něco. Zbývalo už jen klesání, přiblížení a dosednutí na dráhu 24 ruzyňského letiště a jeho opuštění bezprostředně po doručení zavazadel.

A zhodnocení?

Máme-li se vyjádřit k plážím, alespoň ty, které jsme za dobu našeho pobytu v Algarve navštívili, jsou vskutku velmi dobré. Koncem června se na nich v námi navštívené jihozápadní části poloostrova navíc vyskytovalo jen pár lidí. Portugalci jsou i v této části země vstřícní a milí, důsledkem turismu tu není výstavba necitlivých mnohopatrových budov. Nové hotely a především apartmány a byty, které jsou žádány především britskými občany, tu s okolím vytvářejí symbiózu.
Co se cen týče, pohybují se zde, jak je poslední dobou ve více zemích často viditelné, na stejné nebo nižší úrovni než v České republice.
Skombinuje-li se vše s příznivou cenou za přepravu, skvělým ubytováním a ještě lepší partou přátel, je úspěch celé výpravy zaručen. A to se již mnohokrát potvrdilo. Algarve, tedy jeho jihozápadní část můžeme každopádně vřele doporučit a nebudeme se zdráhat sem opět někdy zavítat a poznat jeho další kouzla.

 

Jirka N., LKKV.info, Honza S., LKKV.info, Kuba J., Jitka B., Petr K., Jirka N., Jana K. a Kuba K.

Reportáže z předchozích výprav naleznete v sekci Letecké výpravy

Související odkazy:

EasyJet - stránky letecké společnosti

Quinta dos Caracois - stránky naší základny poblíž Lagosu

Faro Airport - stránky vstupní letecké brány do Algarve

Algarve - informace o oblasti na serveru Orbion