S Lufthansou na druhou výpravu do Algarve;

průzkum Fara, východního pobřeží a dalších nepoznaných míst

+ jednodenní výlet do Porta

Portugalsko

30. června - 6. července 2013

Základní kámen druhé výpravy do portugalského Algarve položila při jedné ze společných cest roku 2012 naše kamarádka Martina, která prohlásila, že by ráda jednou vyrazila do míst, kde se nachází široké, písečné a nepřeplněné pláže. Takové jsme poznali při naší výpravě do Portugalska v roce 2010, a protože se nám tehdy v Algarve moc líbilo a tak jako tak se sem mnoho z nás chystalo vrátit, stal se cíl další výpravy naprosto jasným. Teď už jen sehnat letenky. Ačkoliv bylo pro cestu do Algarve možné vybírat ze spojů z různých letišť a s různými společnostmi vč. nízkonákladových, neodpovídaly zejm. po stránce ceny a časů úplně našim představám.

Ty záhy bezezbytku naplnila naše oblíbená německá Lufthansa, která přispěchala s tarify pro daný plán více než příznivými. Pravdou však je, že k jejich knihování došlo jen několik málo hodin po jejich zveřejnění. Letenky po pár okamžicích „přistály“ v e-mailové schránce a my měli téměř rok na plánování další výpravy na jih Portugalska.

Oblibou leteckých společností se v posledních letech staly časté úpravy letových řádů, některé, to se však netýká Lufthansy, je už svým zákazníkům leckdy nejsou schopny ani e-mailem sdělit. A tak mnohdy nezbývá, než občas překontrolovat, zda je vše stejné jako v době rezervace.

Lufthansa není v intenzitě úprav letových řádů výjimkou. Rozhodně však své zákazníky o této skutečnosti neprodleně informuje a dává jim na výběr, aby změnu potvrdili, vybrali si jinou kombinaci letů, je-li k dispozici, nebo celý routing třeba i zrušili.

První změna nás příliš nepotěšila, neboť minimální čas na přestup v Mnichově, přes který jsme lety oběma směry trasovali, vzal úpravou letových časů za své a zpáteční let se tak společnost rozhodla přeložit do druhé a poslední možné varianty trasování, přes Frankfurt. To v plánu znamenalo přílet do Prahy před půlnocí, o tři hodiny později, než jsme měli původně v plánu z Mnichova.

Změna to v tomto případě naštěstí nebyla poslední a ta další přinesla opět možnost uskutečnit lety zpět z Portugalska přes Mnichov. Za spolupráce brněnského call centra Lufthansy, které považujeme za jedno z nejlepších široko daleko a s nímž, resp. jeho pracovníky, byla vždy skvělá spolupráce a komunikace, se podařilo let pro všech 12 pasažérů vrátit na lety původně objednané, tam i zpět přes bavorské letiště.

Rok utekl jako voda, nastal poslední červnový den, a my se kolem 6. hodiny ranní o letní neděli vydali směrem k letišti Václava Havla, přesněji na poblíž letiště nacházející se Go parking. Po vyložení zavazadel a uzamčení vozu následoval bleskurychlý přesun k terminálu 2. Do smluveného času setkání s ostatními cestovateli zbýval ještě nějaký čas, a tak jsme zahájili tisk palubních vstupenek ze samoobslužného kiosku. A jak jednotliví cestovatelé přicházeli, tak jim boarding passy byly předávány, aby mohli u tradičních přepážek Lufthansy následně odbavit svá zavazadla. Vše proběhlo velmi rychle, a tak zbýval dostatek času např. na detailnější prohlídku v té době na terminálu 2 probíhající výstavy k 90. výročí Českých aerolinií.

Během letního období je rozumné si na průchod bezpečnostní kontrolou pro velké množství charterových spojů vyhradit dostatek času. Pokud jej cestovatelé mají, je téměř jisté, že touto předletovou fází projdou jen s minimálním čekáním, jak se stalo i v našem případě.

Od jisté doby jsou lety Lufthansy až na výjimky vypravovány z posledních „C“ gatů. C11 slouží spojům do Frankfurtu, C10 pak letům mnichovským. Dopolední spoj operovaný dceřinou společností Lufthansa Cityline byl toho dne svěřen Embraeru 195 reg. D-AEBJ. Téměř plný letoun se z dráhy 30 Havlova letiště odlepil v 9:40 hod. a po nastoupání do letové hladiny a absolvování levé zatáčky zamířil dosti klikatě k Mnichovu. Na trase se vyskytovaly bouřky, kterým bylo nutné se vyhnout. Snad z toho důvodu omezila posádka i palubní servis, který sestával z tyčinky Corny a pohárku vody. Na krátký přeskok dostačující, leč neodpovídají standardu letecké společnosti.

Embraer dosedl na runway 26R Straussova letiště v Mnichově 8 minut před půl 11. dopoledne a zamířil na jednu ze stojánek těmto typům letadel vyhrazených. Do terminálu poté přepravil cestující autobus.

Do odletu na jih zbývaly necelé tři hodiny, které jsme vyplnili nákupy za nasbírané míle, průzkumem letiště či popíjením teplého nápoje z všudypřítomných nápojových automatů Lufthansy. Z letadel, která se v čase přestupu v Mnichově vyskytovala, nás jednoznačně nejvíc zaujal Dreamliner Qataru na lince do Dohy.

Přibližně 50 minut před plánovaným časem odletu dorazil k naší nástupní bráně G20 nejstarší zástupce „třistadvacetjedniček“ Lufthansy, Airbus A321-131 (D-AIRA), který v roce 2014, budou-li mu nejen křídla sloužit, oslaví u německého dopravce dvacetileté výročí.

Obrovský chumel cestujících se shromáždil u gatu, až se zdálo býti nereálné, aby se na palubu všichni vešli. Nevešli. Letištní personál požádal tři dobrovolníky ochotné cestovat do Portugalska přes Amsterdam, aby se přihlásili u přepážky. Libová nabídka vysoké kompenzace, kterou bychom v případě, kdy by nás necestovalo 12, velmi rádi využili, udělala třem, jež se obětovali, určitě radost. Přáli jsme jim to a rádi nastoupili do „po strop“ naplněného Airbusu chystajícího se k přímému letu do Fara.

Snad pro ty předletové peripetie se německý „veterán“ vydal ze své stojánky na cestu s mírným zpožděním. Kapitán Anton Kasser však sliboval do Algarve včasný přílet.

Po dlouhém rozjezdu se A321 vznesl z dráhy 26L ve 13:43 hod. a pokračoval k Curychu, Bernu a Ženevě, přelétnul francouzský Lyon a pokračoval nad španělskou Pamplonu a Valladolid.

Ačkoli se jednalo o let pravidelný, působil v některých ohledech jako let spíše charterový. Množství německých pasažérů mířilo do Algarve s některou z cestovních kanceláří a rovněž palubní servis se neshodoval s linkami Lufthansy do jiných portugalských destinací. Široké spektrum nápojů zůstalo nezměněno, včetně námi oblíbeného sektu, k zakousnutí posádka však předložila pouze studený sendvič. Na druhou stranu, byl opravdu moc dobrý.

Jak jsme při plánování seatingu předpokládali, na jižním pobřeží Portugalska vál toho dne východní vítr. A tak se nám během přiblížení naskytl pohled na relativně velkou část algarvského pobřeží, včetně Quarteiry, zvoleného místa pro náš druhý pobyt v této části jihoevropské země. Přistání na dráhu 10 proběhlo 2 minuty po půl 4. odpoledne a na stojánku dorazil D-AIRA vskutku na chlup přesně. Dobrý výkon.

Zatímco se po výstupu z letadla přesouvala část výpravy k pásu na zavazadla, ostatní vyrazili oproti předchozí návštěvě zcela jinou cestou k venkovním „domkům“ vyhrazeným půjčovnám vozidel. Velmi dlouhá fronta nakonec zapříčinila, že jsme se u nich sešli všichni ještě před obdržením klíčků. Inu, vítejte v Portugalsku, tady se zkrátka nespěchá.

Po dlouhém čekání se všechny tři skupiny cestovatelů dočkaly a odjezdu z letiště na palubě některého ze tří Renaultů Mégane (černého, stříbrného či zlatého) již nic nebránilo. Za pár desítek minut jsme stanuli před branami apartmánů Honório, našeho domova pro nejbližších šest nocí. Nedělní odpoledne a podvečer byl pak vyhrazen už jen relaxaci, průzkumu nejbližšího okolí, dobré večeři, popíjení vína a klábosení.

Na pondělní dopoledne, během něhož vládla nad Algarve jednolitě modrá obloha a slunce nabíralo na síle, ostatně tak tomu bylo bezezbytku po celý náš pobyt, jsme si naplánovali prohlídku přibližně 20 km od Quarteiry vzdáleného a dosud neprozkoumaného Fara. Vyrazili jsme hned po snídani, a tak nebyl na velkém a bezplatném parkovišti u kostela Igreja de Sao Francisco žádný problém nalézt tři místa pro naše Mégany. Velké parkoviště se nachází v těsném sousedství zřejmě nejhezčí části Fara, starého města – Cidade Velha. Prošli jsme po Rua Nova do Castelo a Rua do Castelo a přes malé náměstí Praca Afonso III., na kterém se nachází klášter Convento de Nossa Senhora de Assuncao ze 16. st., dorazili do samého středu nevelkého starého města, k místní radnici nacházející se na okraji náměstí Largo da Sé. Pomerančovníky po obvodu náměstí, zejm. tedy jejich plody, lákaly některé naše cestovatele. I přes varování ostatních zatřásli jedním z nich, až se dostaly ke kýženému pomeranči. Jeho chuť byla dle očekávání přinejmenším nedobrá.

Jednoznačně větší zážitek přinesla návštěva dominanty náměstí, katedrály Sé, na jejíž zvonici právě ve svých hnízdech odpočívali prý často se zde vyskytující čápi. Po úhradě vstupného ve výši 3 EUR jsme nejprve zamířili na vyhlídku. Zvony neodolaly naší touze si zazvonit. Přestože zvuk zvonu musel být slyšet široko daleko, s čápy postávajícími na jedné noze to ani nehnulo. Kromě téměř celého města je odtud krásně viditelné mezinárodní letiště i velká část přírodního parku Ria Formosa. Po sestupu po dobře ošlapaných a místy kluzkých kamenných schodech jsme pokračovali prohlídkou interiéru katedrály a na krátkou chvíli poté nahlédli i do Museu Capitular, v němž se nachází mnoho náboženských předmětů a uměleckých děl.
Dlážděné uličky nás poté dovedly až k bráně Arco da Villa, konci staré části města Fara. Slunce hřálo stále více, a tak přišlo vhod nejen s bránou sousedící klimatizované a velmi dobře vybavené infocentrum, ale především jeden z přístavních podniků ideální pro osvěžující zastávku. V osvěžování jsme pokračovali i při průchodu nedalekou pěší zónou. Těm nádherně vypadajícím zmrzlinám mnoha druhů prostě nešlo odolat. Nevelký park – Jardim Manuel Bivar, jež vyplňuje prostor mezi pěší zónou a přístavem pak posloužil pro krátký polední odpočinek a psaní pohledů. Prohlídku Fara jsme ukončili okružní procházkou kolem přístavu, v jehož západní části se nachází malé námořní muzeum.

Teploměr atakoval třicítku. Nastal tak akorát čas na ukončení prohlídky města a zamíření na některou z mnoha nádherných pláží Algarve. Pro pondělní odpoledne padla volba na pár kilometrů od východoalgarvského města Tavira nacházející se pláž – Praia do Barril. Cesta na ni vede z parkoviště ležícího slabou půlhodinu jízdy od Fara v městečku Pedras d'el Rei nejprve pěšky po lávce překlenující místní bažiny, poté lze pokračovat buď mini-vlakem (v době naší návštěvy zpáteční jízdenka 2,40 EUR) nebo po svých po úzkém chodníku podél trati. Zvolili jsme dráhu.

Dvě soupravy miniaturních dopravních prostředků zajišťují v přibližně patnáctiminutových intervalech přepravu cestujících k pobřeží Atlantiku. Přibližně v polovině asi 10 minut trvající jízdy, v místech kde se jednokolejná trať na okamžik stává tratí dvojkolejnou, se obě soupravy míjejí. V této části se také nachází jakési archaické depo a náhradní kolejové pražce.

Vlak dorazil na samý okraj pláže. V bývalých rybářských domcích se tu nacházejí restaurace a kavárny, samozřejmou součástí plážového vybavení jsou sprchy, toalety a převlékárny. Zbývalo přejít další krátkou lávku a Atlantik byl dosažen. Tedy spíše úžasná široká pláž s jemným zlatavým pískem.

Jak už to tak na jihoportugalských plážích bývá, nejvíce návštěvníků setrvává v těsné blízkosti občerstvovacích zařízení, u hlavního „vstupu“. Stačí však popojít jen pár kroků na jednu či druhou stranu a obsazenost je rázem výrazně nižší. Svlažení v oceánu bylo díky poměrně vysokým teplotám už rozhodně žádoucí a nutno podotknout, že díky slušným vlnám i velmi příjemné. Pláž Barril na Ilha de Tavira je bezesporu jednou z těch, které stojí za to v Algarve navštívit, zvláště její okrajové, téměř liduprázdné části. Po podvečerním okusení tapasu v jednom z místních „přínádražních“ podniků jsme zamířili mini-vlakem přes mokřiny zpět na parkoviště, odkud nás čekala bezmála hodinová cesta přes Estói do Quarteiry.

V úterý zazvonil budík již v pět hodin ráno. Po rychlé snídani a zabalení nejnutnějšího jsme o půl šesté vyrazili po liduprázdném portugalském pobřeží opět na letiště. Čekal nás výlet do Porta. Po příjezdu ke vzdušnému přístavu jsme pár minut kroužili po komunikacích u terminálu a snažili se najít tu správnou cestu na to správné parkoviště. Když se ani po druhém kolečku nezdařilo, nezbývalo než ve stále rozestavěném okolí letištního terminálu využít silnici v protisměru. Jak se později ukázalo, byla to jediná možnost, jak se na námi zvolené parkoviště dostat. Se značením se tu Portugalci opravdu vyznamenali a my díky tomu ztratili vcelku dost drahocenného ranního času. Do terminálu to z parkoviště bylo naštěstí jen pár kroků, a protože jsme potřebné palubenky, což je u Ryanairu nezbytností, měli předem vytištěné, zbývalo po vstupu do terminálu jen velmi hladce projít bezpečnostní kontrolou a najít tu správnou nástupní bránu, pro náš let A54.


Boarding začal v dostatečném předstihu před plánovaným odletem. K letu do Porta vybrala toho rána letecká společnost Boeing 737-800 reg. EI-DAC. Velmi řídce obsazený letoun, díky čemuž zůstalo mnoho předních i zadních řad z důvodu vyvážení vyblokovaných, s posádkou cpt. Johna Hamingtona opustil Faro z dráhy 28. Po krátkém stoupání v ose následovala ostrá pravá zatáčka a téměř přímočarý let k druhému největšímu portugalskému městu.

Kromě části Algarve bylo toho rána zalito celé území Portugalska po naší trase nízkou oblačností, v poslední fázi letu při přiblížení na RWY 17 nás čekal průlet opravdu hustou portskou mlhou sahající téměř na zem. Jak se dalo čekat, následovalo tvrdé dosednutí a prudké dobrzdění. Porto nás přivítalo vlhkým počasím a teplotou okolo 15°C.

Stejně jako předchozího roku v září, ani tentokrát nebylo pořízení Andante – karty na zdejší městskou dopravu – jednoduché. Množství zón, kombinací, tápajících turistů, zkrátka opět víc než dost nástrah, které bezezbytku vyplnily čas zbývající do odjezdu metra, které spojuje portské letiště s centrem města každých 30 minut, povětšinou v 8. a 38. minutě. Letiště jsme opustili s první soupravou po 9. hodině a „pelášili“ necelou půlhodinu na stanici Trindade. Ač bylo téměř jisté, že nám slunce ještě ukáže, jak umí Porto rozpálit, zatím město stále zahalovala mlha. A tak padlo rozhodnutí navštívit nejprve jeden z námi již prověřených kavárenských podniků poblíž 76 m vysoké věže - Torre do Clérigos, posilnit se silnou portugalskou kávou a tradičními koláčky pasteis de nata.

Někteří poté vystoupali na věž a pokusili se rozhlédnout po okolí. Pak už naše cesta mířila podél Avenidy dos Aliados a opravdu úžasnými azulejos vyzdobeného nádraží Estacao Sao Bento ke katedrále Sé, do níž jsme tentokrát i nahlédli. Právě v okamžiku, kdy hodiny odbíjely poledne.

Během klesání k řece Douro se obloha konečně roztrhla a zbarvila do modra. Naším dalším plánem krátké portské návštěvy byl průzkum západního pobřeží poblíž ústí Doura do širého Atlantiku. K cestě do Foz do Douro, někdejší rybářské čtvrti, jsme využili jednu ze tří historických tramvajových linek, které jsou v Portu dosud v provozu. Linka č. 1 (zbývající nesou čísla 18 a 22) je bezesporu tou nejdelší z nich. Na jízdu tramvají nelze použít kartu Andante, platí speciální tarif, který i pro letošní rok činil 2,5 EURa za jednu jízdu (8 EUR neomezená jízdenka celodenní). Trochu nás začal tlačit čas a tak přišlo vhod, že „jednička“ odjížděla za pár minut. Po přibližně dvaceti minutách kodrcání nás elektrika přepravila na pobřeží, kousek od majáku sv. Michala. Od Atlantiku toho dne foukal opravdu silný vítr, a tak jsme procházku po pobřeží po nedlouhé době ukončili a zamířili něco malého pojíst do jedné z restaurací přímo nad oceánem. Pravá siesta za popíjení portugalské kávy, polehávaní na pískových pytlích, jimiž byl tento podnik vybaven, a pozorování širých vod, to prostě nemělo chybu. Domluvený čas srazu s ostatními se nachýlil a my se opět začali přesouvat zpět do středu města. Tentokrát nám posloužil autobus linky č. 500, který je do systému karty Andante, jako téměř všechny portské autobusy, zahrnut. Cestu trvající tramvají téměř půl hodiny urazil kloubový dopravní prostředek za pár minut. K místu setkání, dominantě Porta, mostu Ponte de Dom Luis I., jsme dorazili na minutu přesně.

Úterní odpoledne se pak neslo v duchu jiné „dominanty“, a to návštěvy vinařských sklípků na protější straně řeky, v městě Vila Nova de Gaia. Stejně jako v září předchozího roku jsme i tentokrát navštívili zřejmě nejhezčí z nich – Taylor's a přes Offley a Qevedo Port Wine sklesali zpět k Douru. Prohlídku Porta jsme pak zakončili v již prověřené a velmi dobré nábřežní restauraci.

Nejlepší a dost možná nejrychlejší spojení mezi nejslavnějším zdejším mostem a horní částí Porta zajišťuje lanovka. Tu bylo možné donedávna využívat v rámci již zmíněné předplacené karty Andante, od 1. července 2013 je však, jak jsme zjistili, i ta ze systému vyjmuta a platí se extra. Jedna jízda trvající sotva 30 vteřin přijde nově na 2 EURa. Po vydatné večeři a s ohledem na čas zbývající do odletu na jih se nám běh do schodů, který představuje druhou nejrychlejší variantu výstupu, absolvovat nechtělo, a lanovka dostala přednost. Ze Sao Bento nás pak souprava metra přepravila na Trindade a za posledních slunečních paprsků spoj podzemní linky E na letiště. Vládl tu božský klid. Z úterního letového plánu zbývalo už jen pár letů, z nichž ten úplně poslední mířil tam, kam my. S mírným předstihem přilétl z Fara Boeing 737-800 Ryanairu reg. EI-DHH. Po velmi rychlém odbavení a nastoupení snad ještě nižšího počtu cestujících než ráno opačným směrem opustil Boeing z dráhy 35 Porto a po pravé 180° zatáčce zamířil na jih. Oproti ránu byla obloha nad Portugalskem úplně vymetená a nám se během letu naskytl krásný pohled na metropoli Lisabon i nedaleký Setúbal. Nad městem Olhao se „osmistovka“ dorovnala do osy RWY 28, na níž deset minut před plánovaným příletem po ryanairovsku dopadla. Poslední fáze letu nad měsícem nasvícenými lagunami byla opravdu úžasná. Náš Boeing dostal přidělenou snad nejvzdálenější stojánku, a tak cesta před terminál na parkoviště k našim vozidlům trvala přibližně 15 minut. Pár desítek minut po půlnoci jsme dorazili zpět na naši dočasnou algarvskou základnu.

Zatímco někteří vyspávali a čerpali nové síly po úterním výletu, jiní zamířili již z rána na koupel v Antlantiku a návštěvu místního trhu s rybami a zeleninou. Ten se v Quarteiře koná každý den v dopoledních hodinách, ve středu je navíc ještě rozšířen o trh bleší.

S blížícím se polednem slunce opět rozpalovalo jižní pobřeží Pyrenejského poloostrova. Více než jasným se tak stal odpolední plán navštívit další ze zdejších pláží. Vyrazili jsme na tu s názvem Praia da Falésia nacházející se přibližně 20 km západně od Quarteiry. Jak se později ukázalo, volba to byla více než dobrá. Nádherná písečná pláž s jemným pískem, vynikajícím vstupem do Atlantiku, čistotou vody, dobrým zázemím a úžasnou scenérií dotvářenou okrovými útesy je bezesporu jedním z míst, jejichž návštěvu by měl cestovatel dorazivší do této části Algarve rozhodně zahrnout do svého programu.

Cestou zpět nebylo možné nezastavit u jednoho z podél silnice postávajících prodejců „fresh“ džusu, statného Portugalce. Zdejší pomerančový čerstvý džus je vskutku znamenitý, navíc se dá mimo restaurace pořídit za pouhé 1 EURo. Následovala večeře a při západu slunce i sklenka portugalského vína.

O čtvrtečním ránu se výprava nejprve přesunula do Fara, aby navštívila během předchozí návštěvy města opomenuté malé, ale pěkné námořní muzeum (Museu Maritimu) u přístavu, v němž jsou k vidění modely lodí a různá rybářská technika. To vše také za 1 EURo.

Za den ode dne čím dál tím více připalujícího slunce jsme poté mířili do hlavního cíle čtvrtečního putování po Algarve, do Taviry.

Vozidla jsme bezplatně zaparkovali na kraji města v blízkosti železničního viaduktu a podél hasičárny a dosti starého kostelíku se úzkými uličkami vydali k Torre de Tavira. Prohlídku jednoho z nejhezčích měst Algarve je dobré začít právě tady. Za 3,5 EURa je možné vystoupat, popř. vyjet výtahem až na samý vrchol někdejší vodárenské věže, v níž se nachází Camera Obscura poskytující kruhový výhled na město a vše podstatné, co v něm stojí za vidění.

Po skončení promítání jsme podél kostela Igreja de Santiago a zdejšího hradu zahájili sestup do středu Taviry. Nevýrazný kostel Igreja da Misericórdia, jež je prý nejvýznamnější renesanční stavbou Algarve, jsme bohužel minuli.

Na konci ulice Rua de Liberdade nás však okouzlilo hlavní městské náměstí Praca da Repúblika a z něj na druhou stranu řeky klenoucí se jeden ze symbolů Taviry, most Ponte Romana se sedmi oblouky.

Bylo lehce po poledni a nastal čas něco zakousnout. Překvapilo nás, za jak lidové ceny je to v samém srdci Taviry možné.

Každým dnem našeho pobytu dosahovala rtuť teploměru vyšších a vyšších hodnot. Stoupání do kopce zpět k autu v přibližně 37°C tak stálo rozhodně za to. Alespoň chvilkový únik před brzce odpoledním žárem poskytla nádherně rozkvetlá zahrada zdejšího hradu, resp. jeho zbylých velmi starých částí. Z hradeb se naskýtá úžasný výhled na město, a proto stojí za to na ně vystoupat. Je potřeba se však mít na pozoru, neboť schody jsou vysoké, kluzké a zábradlí tu pro pocit jistoty opravdu nikde není.

Kolem Torre da Tavira jsme se vrátili tam, kde naše prohlídka začala. Výprava se tu pak rozdělila. Třetina zamířila zpět na západ, zbývající dvě třetiny k co nejbližší pláži. Vedro vládlo toho dne nad oblastí Algarve vskutku úmorné.

Po přibližně 6 km jízdy nás přivítalo vcelku malebné, typicky jihoportugalské městečko Cabanas. Poblíž nábřeží je tu návštěvníkům, kteří nenaleznou místo pro svůj vůz bezprostředně u vody, velké bezplatné parkoviště. Příjezd k němu je dobře značený. Jen pár kroků je to poté k malému přístavu, odkud lodě různých druhů přepravují cestující na pláž Praia de Cabanas. Co se dopravních prostředků týká, je opravdu z čeho vybírat, od obyčejných pramic obsluhovaných letitými staříky až po moderní rychlé čluny. Zpáteční lodní lístek koštoval 1,50 EUR a zvláště cesta tam operovaná moderním člunem, byla věru zážitkem. Od přístaviště zbývalo ujít pár metrů ke zdejší restauraci, písečným dunám a pláži s typickým algarvským zlatavým pískem. Obsazenost byla v brzkém čtvrtečním odpoledni přiměřená, horko však téměř nesnesitelné. A tak netrvalo dlouho a skočili jsme do vln. Tedy spíš vlnek. I zde stálo koupání za to, jen těch chaluh, které se ve vodě vyskytovaly, mohlo být trochu míň.

S přicházejícím odlivem zahájili někteří členové výpravy vytváření různých mořských živočichů z písku. A tak se za pár minut objevily mezi návštěvníky např. dvě pískové chobotnice.

Cestu zpět jsme absolvovali v již zmíněné letité pramici s letitým veteránem a snad stejně starým loď pohánějícím motorem. Naštěstí vydržel a my se za pár minut ocitli opět na pevné zemi. Zbývala už jen cesta zpět do Quarteiry a prožití dalšího z úžasných letních jižanských večerů.

Jestli v předchozích dnech slunce nad jižním pobřežím Portugalska pálilo, v pátek jej už téměř spalovalo. Soudě podle teploty v 8 ráno se dalo odpolední překonání 40°C předpokládat. Na poslední delší výlet po Algarve, do přibližně hodinu od Quarteiry vzdáleného Silves, jsme proto vyrazili ihned po snídani. Dominantou Silves je bezesporu hrad. Rezavě hněda Fortaleza Maurů je prý tím nejhezčím a nejdochovalejším hradem celého Algarve. Před návštěvou hradu jsme si dopřáli sklenku čerstvého pomerančového džusu a šálek typicky výborné portugalské kávy v kavárničce v podhradí, a poté hlavní branou za poplatek 3 EURa vstoupili na nádvoří. Zrestaurovaný hrad nabízí ze svých hradeb, které je možné po celém obvodu památky projít, úžasný výhled do okolí. Příchozím je tu k dispozici také čajovna, výstavní – dodatečně placený vstup – prostory v podzemí hradu nebo klenutá Cisterna Grande, která dříve zásobovala celé město. Prostřední část sídla sestává z množství zeleně, stromů a různých květů.

S blížícím se polednem bylo navýsost jasné, že úvahy o strávení pátečního odpoledne spottingem na letišti vezmou za své a nejrozumnější variantou odpoledního programu bude pobyt u „domácího“ bazénu, resp. přímo v něm. Velmi dlouhý match ve vodním pólu a stále neúspěšný web check-in naznačující nesmyslně cosi o překladu letů na spoje Brussels Airlines druhou část dne bezvadně vyplnily. Ochutnávky různých portugalských vín pak pro změnu vyplnily páteční večer.

Nastal den odjezdu, ale protože Lufthansa operovala své lety do Německa až v odpoledních hodinách, zbýval po snídani a opuštění apartmánů ještě dostatek času na průzkum dalšího a dle dojmů některých členů výpravy zřejmě nejhezčího algarvského městečka Loulé. Tohle město, jež je prý jedním z nejrychleji rostoucích v Portugalsku, má opravdu svou atmosféru, nejen díky své tržnici s cibulovitými kopulemi v maurském stylu. I když pravdou je, že zvláště v sobotu, kdy se tu koná největší trh v týdnu, má nejúžasnější atmosféru právě díky této události. Trh se v tento den rozšiřuje i do ulic kolem budovy tržnice.

Nejen ulice Rua José Fernandes Guerreiro, v jejíž horní části se maurská tržnice nachází, stojí za vidění. O kousek níže stojí zřícenina maurského hradu a mj. je Loulé proslulé i svými stále živými řemesly, např. košíkářstvím či výrobou mosazných nádob. Každopádně se ukázalo, že na poznání tohoto místa by bylo dobré mít trochu více času, než nám z našeho druhého pobytu v Algarve zbylo.

Přišel čas dotankování vozidel a odjezdu na letiště. Stejně jako před třemi lety jsme i tentokrát odevzdali vozidla přibližně 2 km od vzdušného přístavu a k terminálu nás poté přepravil mikrobus autopůjčovny. Lety Lufthansy byly o 6. červencovém odpoledni odbavovány u přepážek přímo naproti vstupu do odletové haly. Počáteční rozpaky velmi ochotného pracovníka odbavení nad jakýmsi přesměrováváním letů na spoje Belgičanů se po pár okamžicích rozplynuly a my mohli vybírat ze seat mapy našeho rezervovaného letu Lufthansy do Mnichova. Jak jsme si přáli, tak stálo na vytištěných palubenkách. Po chvilce nám jich bylo předáno opět 16 ks, 8 pro let do Německa, 8 pro let z Mnichova do Prahy. Aby toho však nebylo málo, palubní vstupenky měly v horní části modrý pruh a logo Brussels Airlines, ač se jednalo o let úplně jiného dopravce.

I tentokrát proběhla bezpečnostní kontrola velmi rychle a my se zvolna přesouvali ke gatu A52 určenému pro naši další cestu vzduchem. Zatímco na let do Fara přistavila Lufthansa před necelým týdnem svůj nejstarší z nejdelších narrow body, na cestu zpět padla volba toho času na druhý nejnovější kousek, Airbus A321 reg. D-AIDU. Škoda jen toho jednoho písmene, neboť D-AIDV byl v té době tím nejnovějším, navíc v retro zbarvení.

Do posledního místa zaplněná třistadvacetjednička odlepila kola hlavního podvozku od dráhy 10 ve 14:50 hod., pět minut po plánovaném odletu, a mířila přes Madrid, Grenoble, Ženevu, Curych a Bodamské jezero do Mnichova. Podáván byl kousek poměrně chutné teplé pizzy, spektrum nápojů se opět nevymykalo obvyklému standardu Lufthansy. Je podle našeho názoru stále tím nejlepším na evropských spojích. Přistání proběhlo v 18:38 hod., 7 minut před plánovaným příletem.

Mnichovského letiště jsme si při zpáteční cestě moc neužili, neboť už 5 minut před půl osmou měl ku Praze mířit jeden z Embraerů 195 Lufthansy Cityline. Sotva průměrně obsazený letoun reg. D-AEBB opustil stojánku téměř přesně, díky silnějšímu provozu a nezbytnému setrvání na vyčkávacím místě pro vzlet z dráhy 08L opustil Mnichov s více než dvacetiminutovým zpožděním.

Let do Prahy kromě pohledu na pěkné mraky nepřinesl nic zvláštního. Standardní nápojový servis a na křupnutí malé balení německých preclíků. Jen o několik minut později dosedl Embraer na pražskou RWY 30 a svou cestu ukončil tam, kde jsme ji před necelým týdnem začali, u gatu C10.

A resumé ? I tentokrát se nám v Algarve moc líbilo, ať už se jednalo o nově poznaná místa, z nichž mezi nejkrásnější jednoznačně řadíme město Tavira, starou část Fara, nebo vynikající zlatavé a nepřeplněné pláže, z nichž u nás zvítězila Praia da Falésia. Nic v Portugalsku nebyl ani tentokrát problém. Lidé jsou tu prostě příjemní, milí, ochotní a normální. A i proto se sem určitě zas někdy rádi vrátíme, třeba na křídlech naší oblíbené Lufthansy.

 

LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Lufthansa - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

Airport München - webové stránky letiště v Mnichově

Faro Airport - stránky letiště v Algarve

Apartamentos Honório - stránky našeho ubytování v Quarteiře

Museu Marítimo - stránky muzea ve Faru a dalších muzeí v Algarve

Silves Castle - stránky hradu v Silves

Torre de Tavira - Camera Obscura v Taviře