S EasyJetem na Madeiru 2
aneb podrobný průzkum ostrova věčného jara
Portugalsko 2008 / 2
9. - 17. září 2008

Madeira - ostrov věčného jara, kam bylo v minulosti velmi problematické se za rozumnou cenu dostat, se těm, kteří chtějí okusit chuť pravého ráje více otevřel se vstupem prvního čistokrevného nízkonákladového přepravce na linky z/do tohoto několik set kilometrů od evropské i africké pevniny vzdáleného místa. EasyJet se k letům do madeirského Funchalu, přesněji Santa Cruz rozhodl nejprve z Bristolu a letiště Stansted poblíž Londýna, postupem času pak díky akvizici GB Airways přidal ještě londýnský Gatwick a od začátku zimního letového řádu 2008/2009 i lety z Lisabonu.

Po průzkumné lednové misi bylo jasné, že se na tento ostrov musíme vrátit a určitě na delší dobu. A tak se pár týdnů po návratu zaknihovalo dalších - tentokrát 9 letenek v podstatně vyšší cenové relaci než v lednu, přesto však na Madeiru stále velmi příznivé (cca 4500 Kč za všechny lety vč. zavazadel). Jako třešínku na dortu jsme pak u některých letů zvolili ještě dodatkový Speedy boarding, jak je u EasyJetu označen přednostní nástup do letadla. Zejména s ohledem na polední přílet na Madeiru s vysokou pravděpodobností přistání na RWY 05 by bylo hříchem riskovat obsazení míst na pravé straně aeroplánu a nevychutnání si tak opět úžasného okruhu kolem ostrova s famózním a jedním z nejtěžších přiblížení na přistání široko daleko. Však na lety do Funchalu jsou posádky také speciálně školeny.

Začátku výpravy předcházela tvorba týdenního itineráře, který se během samotné cesty osvědčil a bude tak alespoň z části využit i na další návštěvu tohoto okouzlujícího místa v roce 2009. Ale zpět k cestě do Portugalska na konci léta roku 2008.

Sraz všech cestovatelů byl tentokrát stanoven u vchodu "A" terminálu 1 pražské Ruzyně ve 3 hodiny odpoledne úterního 9. zářijového dne. Následoval check-in na let EasyJetu do Londýna/Stanstedu, přesun do tranzitu, bezpečnostní kontrola a nástup do letounu A319 G-EZNC z východu A8. Téměř do posledního místa zaplněná třistadevatenáctka se dala do pohybu pár minut po 17. hodině a z dráhy 24 odstartovala v 17:21 hod. K letišti Londýn/Stansted mířila poté přes Karlovy Vary, Cheb, Frankfurt, Brusel a kanál La Manche v letové hladině přibližně 11 600 m . Na vodou zalitém britském letišti (RWY 23) dosedl letoun přesně v 18:00 hod. místního času (o 1 hod. méně než v ČR). Některým již notoricky známou cestou jsme po výstupu na chladnou a deštivou anglickou půdu mířili do terminálu k místu, odkud se přilétnuvší cestující přepravují do příletové haly vlakem, k pasové kontrole a pásu výdeje zavazadel. Podchodem se pak celá skupina přesunula na nástupiště č. 6, odkud v časech 4:00 - 12:00 a 16:00 - 24:00 odjíždí každých 20 minut zdarma (zpět z hotelu za 2 libry/os.) shuttle do hotelu Express by Holiday Inn. Právě byl přistaven. Cesta do hotelu trvala přibližně 10 minut. Procedura ubytování se odehrála bleskově, a tak jsme se v celé sestavě mohli již za několik okamžiků sejít v místní restauraci a u jídla a pití poklábosit o na další den plánované cestě do portugalského ráje.

Budíček proběhl po páté hodině ranní, následovala rychlá snídaně z mála, které již v tuto dobu bylo k dispozici (oficiálně se zde snídaně podává až po 6. hodině). Úderem 6. se všichni dali do pohybu a dle rady hotelového zaměstnance zamířili až téměř k nedaleko vzdálené čerpací stanici, odkud byl vypraven zmíněný hotelový bus. Na letišti následoval bleskurychlý check-in, přesun do tranzitního prostoru, prohlídka pár Duty Free shopů, opět vlak ke gatům a krátká "čekačka" u jednoho z nich - tentokrát číslo 3. Pod ním se již na své pasažéry "těšil" A319 reg. G-EZIA. Rovněž prakticky plný Airbus se i s celou naší výpravou rozsazenou do různých řad pravé části letounu z pohledu letu (to kvůli možnému výhledu na ostrov a RWY na Madeiře) opustil Stansted z dráhy 23 v 7 hodin a 30 minut londýnského času. Díky poměrně husté oblačnosti prakticky nad celou Evropou byla jednou z nejdůležitějších součástí letu snídaně - bageta se slaninou, káva a další pochutiny ... Kapitán Christian Matthews k tomu v pravidelných intervalech podával letové informace - 11 km nad střední hladinou moře, venkovní teplota - 55°C , přelétávaná města Jersey, Santiago de Compostela, Lisabon - z nichž nejzajímavější byla ta, kterou ukončil svůj druhý ze tří proslovů, a sice že nás v závěru letu čeká "fantastic approach" - tedy fantastické přiblížení. V tuto chvíli již nebylo pochyb o blížícím se opakovaném zážitku obletu Madeiry s výhledem na "kolonádu" sloupů, na nichž stojí zdejší runway. Bylo tomu tak. Ostrá pravá zatáčka, která předchází přistání na Madeiře, při níž je pravé křídlo letounu "vláčeno" blízko nad vodou a při níž jsou pasažéři na pravé straně letounu doslova nalepeni na oknech, zakončila úžasný letecký zážitek. Pak již jen srovnání do osy, přistání a vyklizení na apron, na kterém toho času postávaly např. A330 TAP Air Portugal, zajišťující odsud lety do Caracasu, pár strojů téže společnosti a A320 EasyJetu (ex GB Airways) G-TTOI, který se zanedlouho stal i naším společníkem na pár letových hodin. Přesně tomu tak bylo za týden od přistání.

Ani tentokrát zaměstnanci letiště nezklamali a snažili se vehementně zabránit cestujícím ve fotografování. Ti se však nedali odradit a v mnoha jejich fotoaparátech bezpečně uvízl snímek Easy - letounu. Následovala pasová kontrola - pro přilétnuvší z NSCH země, vyzvednutí zavazadel a návštěva půjčovny aut - na rozdíl od ledna společnosti Europcar. Doobjednali jsme kompletní pojištění (na týden cca + 90 EUR), které však zaručuje nulovou spoluúčast při způsobení nehody vlastní vinou (u AVISu v lednu i po úhradě kompletního pojištění činila 65 EUR) a zamířili na parkoviště vyzvednout Seata Cordobu 1,9 TDI (původně objednán Seat Leon 1,4 ) a další dvě vozidla ostatních členů výpravy. Po kontrole všech posádek zamířil celý konvoj po Via Rapida - madeirské dálnici na jižním pobřeží - podél Santa Cruz, Funchalu na Ribeiru Bravu. V místním supermarketu s názvem Modelo (typické jméno pro obchod s potravinami) proběhlo doplnění zásob a pak již zbývalo urazit jen cca 15 km na severní pobřeží do osvědčeného a skvěle vybaveného hotelu (2 bazény, vířivka, sauna, fitness centrum, tenisový kurt, kulečníky, šipky - vše v ceně). První madeirské odpoledne bylo po ubytování ve znamení vína, sýrů, koupání a klábosení. Na severní pobřeží bylo celkem neuvěřitelné a nepříliš časté slunečno.

Stará známá časovka - odjezd v 9 ráno od hotelu nedoznala změn ani na ostrově uprostřed Atlantiku. Po bufetové, byť během pobytu trochu jednotvárné snídani, se posádky vozidel rozdělily. Jedna z nich zamířila do ostrovní metropole s cílem okusit jízdu lanovkou do Monte, osady nacházející se 550 m nad Funchalem, a zpáteční jízdu na Babosas - dřevěných saních patřících k největším raritám Madeiry.

Zaparkovali jsme ve v lednu prověřených garážích v centru Funchalu a vydali se k lanovce. Jednosměrná jízdenka do Monte stála 10 EUR, jízda rozhodně stála za to. Kabinky pro osm osob jsou plněny maximálně šesti, z levé strany se dá díky částečným okenním otvorům fotit i beze skla před objektivem. Hloubka pod kabinkou je v některých pasážích 15 minutové jízdy obdivuhodná a pro některé může být až skličující.

Dorazili jsme na Monte, skoukli letmým pohledem místní botanické zahrady (rovněž vstup 10 EUR), ale místo vstupu do nich pokračovala prohlídka návštěvou Nossa Senhora de Monte, kde se nachází hrob císaře Karla I., který musel po pádu habsburské monarchie opustit svou vlast a uchýlil se se svou rodinou na Madeiru.

Pár snímků funchalského přístavu a sochy Karla I. a šup na saně. Jízdné na dvoukilometrovou štreku směrem k Funchalu tu činí 20 EUR/saně, jede-li jedna osoba, 25 EUR/saně, při obsazení dvěma, 37,5 EUR/saně, při obsazení třemi cestujícími. Samotná šílenost je navíc tak trochu sázka do loterie, ve které je možné vyhrát zřejmě při dostatečné osobní hmotnosti, dobře namazaných lyžinách :-) a ještě lepších "vodičích". Nám se tedy jelo skvěle a možná až moc svižně, chvílemi bokem, smykem a navíc za plného provozu. Zvláště jedna z křižovatek v druhé části jízdy je vynikající. Na hlavní silnici tu z kopce není vůbec vidět a tak je třeba si o přednost písknout a doufat, že pokud se po hlavní někdo pohybuje, slyší nebo s jízdou saní aspoň počítá a jede opatrně. My to před jednou dodávkou profičeli asi o deset metrů. Babosas lze každopádně zařadit mezi skvělé zážitky a jízdu na nich stojí za to vyzkoušet. Malou skrvnkou na kráse je snad délka trasy, z jejíhož konce je to ještě nějaké tři kilometry zpět do centra Funchalu, a to z pořádného krpálu. Všudypřítomné taxíky jsou tu připraveny, kdyby se snad někomu pěšky dál nechtělo. Nám se chtělo :-))

V brzkém odpoledni jsme se ocitli opět ve Funchalu, prošli místní uličky, pár krámků a známou tržnici Mercado Dos Lavradores včetně rybího trhu, na kterém se ještě povalovalo pár místních zubatých Espad :-). Zavítali jsme k jednomu z místních parků, poblíž kterého se nachází infocentrum, místní vinařská společnost, katedrála Sé a socha Joao Gonçalvese Zarca považovaného za znovuobjevitele Madeiry.

Cestou zpátky do Sao Vicente nešlo nenavštívit jeden z nejvyšších ( 580 m ) útesů na světě - Cabo Girao. Za příznivého počasí je výhled odtud opravdu famózní.

Páteční ráno se nevymykalo těm ostatním, co se doby odjezdu od hotelu týče. Opět ve stejnou dobu odjezd směrem na Funchal, rychlé zaparkování v parkovacích garážích a vedle nich pak nástup do autobusu č. 56 odjíždějícího v 10 hodin do Santany přes Ribeiro Frio. Právě do Ribeira Fria jsme měli namířeno i my. Začíná tu totiž jedna z mnoha stezek podél levád, kterých je na Madeiře údajně více než 2000 km , konkrétně Levada do Furrado mířící do Portely. Pro úplnost ještě dodáme, že levády jsou místní zavlažovací kanály, jimiž je voda ze srážkově bohatšího severu ostrova přiváděna na jeho jižní pobřeží.

Cesta do Ribeira Fria trvala přibližně hodinu a byla - jak jinak - neuvěřitelným zážitkem. Snad ani klasický dopravní letoun nestoupá do své letové hladiny pod takovým úhlem jako autobus šplhající se na Madeiře kamsi do hor. Naprosto neskutečné, zvlášť když v některých úzkých místech bylo nutné i zastavit a znovu se rozjet. Vyšplhali jsme se přes Monte až do průsmyku Poiso a pak zas prudce sklesali do Ribeira Fria. Průjezd podél zde zaparkovaných autobusů cestovních kanceláří byl hodně obtížný a doslova na milimetry, ale povedl se. Slunce z pobřeží se rázem změnilo v mlhu a slabé mrholení, teplo ale zůstalo.

Bleskurychle jsme opustili davy překypující Ribeiro Frio a zmizeli na levádě. Z počátku se trasa jevila jednoduchá a nenáročná, postupně se stále častěji objevovala místa náročnější, několik brodů, k nimž bylo nutné sestoupit po kluzkých kamenech, vodopády a úseky jištěné drátěnými lany s úžasnými výhledy.

U vodárny Lamaceiros - zhruba po osmi kilometrech od Ribeira Fria - končí náročnější část cesty. Následuje asi tříkilometrový sestup do Portely k místní restauraci, naproti níž se nachází zastávka autobusu. Dorazili jsme asi 30 minut před námi odhadnutým odjezdem předposledního spoje do Funchalu, a tak byl dostatek času načerpat ještě síly u kávy, která je na Madeiře připravovaná téměř všude skvěle. Autobus jak z muzea dorazil pár minut před 3/4 na 6 odpoledne a cesta do ostrovní metropole přes Machico se zařadila mezi další nezapomenutelné zážitky. Kdo nezažil, neuvěří. Na Avenida do Mar (pobřežní komunikace ve Funchalu) si jen šofér otřel pot z čela a byl rád, že to i tentokrát přežil. Řidiči autobusů jsou tu opravdu mistři, co jim také zbývá ... Vyzvedli jsme naše vozidlo a se soumrakem dorazili na naši základnu v cca 50 km od Funchalu vzdáleném Sao Vicente.

Po dnu stráveném na levadě padlo v sobotu jasné rozhodnutí pro automobilový program. Odjezd opět o deváté. Původní plán projet všechny nezapomenutelné úseky tzv. "útesovky", nacházející se mezi Sao Vicente a Porto Moniz na severním pobřeží ostrova, jež je pro potěchu turistů a navození alespoň špetky bezpečnosti jednosměrná právě od Sao Vicente, se nedal pro stále trvající uzávěru z předchozího dne, kdy se večer přehnal silný déšť, realizovat. Při předpovědi srážek tuto fascinující cestu asistenční služba řetězy uzavírá, neboť se nebezpečí pádu kamenů stává natolik vysoké, že by v daných úsecích opravdu mohlo jít i o život. I za slunečna a sucha mohou být pocity při pobytu pod těmito stěnami všelijaké. Tento zážitek jsme tedy odložili na později.

Před časem byla mezi zmíněnými osadami postavena nová silnice (samozřejmě s mnoha tunely), která je naprosto bezpečná a obousměrná. Na cca 16 ti km úseku je tu tunelů 13. Krátce jsme zastavili poblíž obce Seixal (pěstuje se tu jedna z nej vinných odrůd Madeiry - Sercial) a pokračovali na Porto Moniz. Před ním se však sestava rozdělila a naše část zamířila po vzoru lednového objezdu ostrova na náhorní plošinu Paul Da Serra - božský klid, naprosto jiné klima, flóra a spoustu "elegantních" krav bez problémů se povalujících i po silnici. Cílem cesty byla rezidence v průsmyku Encumeada nacházející se prakticky nad 4 km tunelem spojujícím Ribeiru Bravu a Sao Vicente. Byl čas na malé občerstvení, rovněž z ledna prověřené.

Další zastávkou sobotního putování se stalo městečko Ribeira Brava na jižním pobřeží ostrova. Přímo v centru (na pobřeží vpravo) lze na rozdíl od parkovacích garáží nacházejících se vedle okružní křižovatky na pobřeží zaparkovat bezplatně, rozdíl ve vzdálenosti od části města s obchůdky a restauracemi činí asi dvacet kroků. Pár místních obyvatel si užívalo na menší oblázkové pláži, přímo nad ní dováděli další v bazénu, který je tu všem volně a bez jakéhokoliv vstupného k dispozici.

Naše cesta pak pokračovala na západ na zmrzlinu nad pláž v Ponta do Sol, Madalenu do Mar do Calhety, kde se nachází další z mála písečných pláží na ostrově. Tato je však kompletně včetně vlnolamů jí obepínajících vytvořena uměle.

Podél Jardim do Mar jsme profičeli do Paul Do Mar a začali stoupat po západním pobřeží, abychom jak je na Madeiru zvykem po pár desítkách minut opět sklesali do Porto Moniz. Tato cesta z jižního na severní pobřeží byla vskutku dlouhá a plná ostrých zatáček. Kromě možnosti navštívit výběžek Ponta do Pargo s majákem a za příznivého počasí i výhledem na západ slunce příliš zajímavého tato oblast Madeiry nenabízí.

Vyhlídka na Porto Moniz však patří mezi tradiční a jedny z nejkrásnějších pohledů na ostrově. Hlavním lákadlem nejsevernějšího města ostrova jsou přírodní bazény, jinými slovy vybudovaná hráz několik metrů od břehu, přes kterou je do uměle vytvořených nádrží neustále přilévána mořská voda. Do areálu se platí vstupné 1 EUR na den. Zaparkovat je možné bezprostředně nad tímto místem, stání jsou však placená. A tak i tady platí oněch 20 kroků z popisu zastávky v Ribeiře Bravě a odstavit vozidlo bez poplatku.

Připozdilo se, a tak jsme tentokrát prohlídku Porto Moniz vynechali a přesunuli ji na předposlední den pobytu. Sobotní večer patřil místním slavnostem konajícím se nám nejblíže ve vesnici Boaventura.

A tak se pět z devítičlenné sestavy vydalo se soumrakem jednou z nejnebezpečnějších cest (o úseku více v popisu nedělního dne) do asi 15 km východně vzdálené osady. Slavnosti to byly opravdu nevšední. Z okolních míst byly přiváženy podivné grily, peklo se mnoho druhů masa, klobás, zněly různé hudební žánry, svou roli sehrál i místní kostel. Chyběly tu megalomanské ohňostroje, rekvizity za stamilióny, naškrobení VIP ... prostě a jednoduše řečeno nádhera. Normální lidé, normální a přirozené prostředí, lidská atmosféra a hodnoty a radost z toho, že se všichni zas ve zdraví sešli.

Boaventuru jsme opustili před půlnocí. Útesový úsek na Sao Vicente byl za úplné tmy opravdou lahůdkou, při které i spadnutí špendlíku v autě muselo být slyšet, jaké ticho se linulo jeho interiérem. O to více bujará nálada byla při opětovném rozšíření komunikace.

Na neděli byl naplánován výlet do Santany, Ribeira Fria, na Balcoes a Pico do Arieiro. Ihned po snídani se však část výpravy vydala nejprve na opět otevřenou a z předchozích dnů přeloženou jednosměrnou "útesovku".

Po návratu zpět do Sao Vicente jsme vyrazili opět na úsek, jež se řadí mezi nejnáročnější na Madeiře, neboť se jedná asi o 3 km obousměrné komunikace zaříznuté do svahu, na které se prakticky není možné vyhnout a jedinou cestou je tak couvání odvážnějšího. Nezbytností je rovněž troubení před každou zatáčkou. Třistametrový útes nezajištěný ani svodidly budí dostatečný respekt a tak jsou tu i místní opravdu opatrní. Pro co nejlepší představu ještě poznamenáme, že po této "hlavní" komunikaci jezdí samozřejmě i autobusy a nakládní doprava. Představa tu potkat něco rozměrnějšího způsobuje už na začátku úseku mrazení v zádech.

Průjezd se podařil bez větších komplikací. Cestou jsme se ještě zastavili v pěkné vísce Arco de Sao Jorge na kapučino (vyjma vyloženě turistických míst stojí 1 EUR) a po pár dalších desítkách minut stanuli na parkovišti poblíž tématického parku v Santaně, jež byl otevřen teprve v roce 2004. Nachází se po pravé straně asi 200 m za supermarketem SA, který se vedle obchodů s názvem Modelo řadí k největším a nejlevnějším na Madeiře. Přestože jsou u vjezdu do parku závory a parkoviště se jeví být placeným, nebylo tomu tak. Vstup do tématického parku činil obvyklých madeirských 10 EUR, a tady musíme říct, že nebyly rozhodně špatně vynaložené. Ukázka tradičních madeirských řemesel, repliky tradičních santanských A-domků s doškovou střechou (nejen v parku), čtyři pavilony s nevšedními zážitky včetně úžasných projekcí, jezírko s loďkami, atrakce pro děti a restaurace jsou demonstrativním výčtem toho, co lze v Santaně vidět. Samotné a pěkně upravené centrum obce je pak plné obchůdků a restaurací.

Podél Faialu, kde vrcholily přípravy na večerní slavnosti nás cesta vedla opět do Ribeira Fria. Zbývalo ještě "opáčko" z procházky na Balcoes - jinými slovy balkón, ze kterého jsou vidět nejvyšší vrcholy ostrova, Orlí skála i samotné pobřeží, samozřejmě za dobrého počasí, na které jsme opět měli kliku. Všudypřítomné pěnkavy rády sezobnou návštěvníky nabízenou pochutinu přímo z ruky. Finálním bodem nedělního poznávání byl opět nejvýše autem dosažitelný a zároveň třetí nejvyšší vrchol ostrova věčného jara - Pico do Arieiro. Ač je to možná neuvěřitelné, oproti lednové návštěvě se tu teplota pohybovala výrazně níže.

Typicky plážovým dnem se stalo pondělí. Za hlavní cíl dne jsme zvolili jedinou přírodní písečnou pláž na ostrově nosící jméno Prainha. Nachází se na samém východním výběžku ostrova za městem Canical. Nad pláží je parkoviště a k pláži vede dobrých 150 schodů, na nichž se vyhřívalo množství ještěrek. Veškerý letecký provoz směřující na i z madeirského letiště poblíž Santa Cruz vede právě nad touto pláží. Koupání v oceánu je tu z madeirských možností rozhodně nejlepší. Pak snad už jen vyrazit na sousední 40 km vzdálený ostrov Porto Santo, kde je písečných pláží údajně 9 kilometrů .

Komu se nechce ležet na nevelké písečné ploše madeirské Prainhy, může si pronajmout lehátko za 1,5 EUR na den. Na pláži je k dispozici malá restaurace s velmi přijatelnými cenami.

V podvečer, když už i letadla, kterých se o pondělcích na tomto místě vyskytovalo nejvíce, polevila, vydali jsme se neuvěřitelnou změtí tunelů, posléze nazvanou "soutunelím" do Machica na alespoň zběžný průzkum. Nutno podotknout, že tomuto místu je přisuzováno více slávy a krásy, než jakou ve skutečnosti oplývá. Alespoň nás Machico s údajně překrásnou oblázkovou pláží nijak neokouzlilo. Zdrželi jsme se krátce a pak zamířili mnoha tunely vč. čtyřkilometrového vedoucího pod Santanou a oblíbeným útesovým úsekem zpět na základnu.

Finále pondělí patřilo stejně jako v mnoha předchozích dnech výborné večeři (Espada (místní "zubatá" ryba) s banánem, Espetada (místní hovězí na špízu) na pobřeží Atlantiku a relaxačnímu pobytu v sauně a vířivce.

Poslední den na ostrově květin, jak je také Madeira nazývána, patřil výstupu na vyhlídku Eira do Serrado a průzkumu údolí jeptišek Curral das Freiras. Cesta sem vede od Funchalu a je na ní vskutku hustý provoz. Přibližně uprostřed kopce jsme narazili na dopravní omezení související s ražením pro změnu tunelu. Kam bude ústit se nám již nepodařilo zjistit. Hotel, restaurace a přilehlé obchůdky tu patří podle našeho detailního průzkumu k nejdražším na Madeiře a vše je možné jinde na ostrově sehnat mnohdy i za poloviční cenu.

Počasí bylo proměnlivé. Přes Funchal a náhorní plošinu jsme se přesunuli do Porto Moniz, což bylo poslední plánované místo našeho pobytu. Místní akvárium zelo prázdnotou, resp. bylo zavřené, tak jsme prošli alespoň místní přírodní bazénky a vyrazili na během našeho pobytu na Madeiře poměrně nedostatkovou Tomate e Cebola, což je místní klasická tomatová polévka s cibulí a zapuštěným vejcem. K tomu místní vynikající točený Coral a nebylo co řešit. Vřele doporučujeme ochutnat. Zamířili jsme zpět do Sao Vicente. Jeden z tunelů nacházející se na této trase je opravdu libový. Jeho konec imaginárně ústí přímo do oceánu a až v jeho samotném závěru se neznalým řidičům naskytne pohled na pravotočivou zatáčku, kudy komunikace pokračuje dál. Přinejmenším je to zajímavý pohled, pocit i zážitek :-)

Týden utekl jako voda a nastal čas opětovného opuštění Madeiry. Po snídani zamířil celý konvoj tří vozů na místní Aeroporto, odkud byl plánován odlet na londýnské letiště Gatwick ve 12:25 hod. Naším tříhodinovým společníkem se po poledni stal, jak jsme již uvedli v pasáži o příletu na Madeiru, Airbus A320 reg. G-TTOI, který byl do flotily EasyJetu zařazen v době převzetí GB Airways. Už dlouho jsme nebyli svědky naprosto do posledního místa obsazeného letadla. Airbus na Gatwick byl opravdu úplně plný. Z dráhy 23 odstartoval pár minut před plánovaným odletem a díky tomuto směru jsme si ještě jednou mohli vychutnat pohled na jedno z nejkrásnějších letišť i sousední ostrov Porto Santo. Let do Británie trval tedy něco málo přes tři hodiny a minimálně z poloviny byl více než neklidný. Nad Atlantikem to toho dne hodně házelo a chvílemi to opravdu nebylo moc příjemné. Situace se uklidnila až při pobřeží Francie. Na obrazovkách, kterými jsou letouny po GB Airways vybaveny, byl promítán jakýsi film, letové informace se zobrazovaly pouze pár minut po startu a před přistáním. Kapitán tentokrát příliš hovorný nebyl.

Jak už jsme to několikrát poznali, předčasný přílet neznamená vždy jednoznačnou výhru. Vyložení zavazadel pak může trvat o mnoho déle. A my jsme tentokrát potřebovali každou minutu, které nám zdatně odebírali i na pasové kontrole svými zvědavými dotazy, odkud to vlastně letíme. Čas na přestup mezi plánovaným příletem z Funchalu a odletem do Prahy činil pouhé dvě hodiny patnáct, jejichž vyplnění spočívalo ve vyzvednutí zavazadel, přesunutí ze severního na jižní terminál a odbavení zavazadel na let do Prahy. Na vcelku velkém Gatwicku možná drobný hazard, ale vyšel. Na check-in jsme dorazili včas a do odletu zbývala ještě dostatečná doba na prohlídku letiště a shopů.

Pro let do Prahy přistavil EasyJet svůj A319 reg. G-EZIT. Jak se během letošního léta často stávalo, i tento večerní let z Gatwicku do Prahy odstartoval o téměř hodinu později, na pražské Ruzyni přistál zpožděný o 30 minut. A to snad i proto, že těsně před námi se po celý den užívaná RWY 06 změnila na opačnou 24.

Třistadevatenáctka svou cestu z Gatwicku ukončila u stejného gatu, ze kterého nás před týdnem jiná odvážela na Stansted. Jinými slovy, kde jsme začali, jsme i skončili.

Následovalo vyzvednutí zavazadel u "oblíbeného" nejvzdálenějšího pásu na zavazadla na terminálu 1 (č. 14), rozloučení a odjezd k domovu.

A resumé druhé výpravy na Madeiru ?

Snad jen, že se tam letos, alespoň podle pořízených letenek snad opět vrátíme. Stojí to opravdu za to. Na jednom z nejkrásnějších míst Evropy, lze-li tak půlku Atlantiku ještě nazvat, je mnohem více k vidění a poznání. Alespoň nám ještě zbývá minimálně prozkoumat košíkářstvím proslulé město Camacha, rybářská a stavbou lodí proslulá Camara de Lobos, muzeum velryb v Canicalu, poloostrov Ponta de Sao Lourenco, projít další úžasné stezky podél levád, vstoupit do krápníkové jeskyně v Sao Vicente, navštívit montské botanické zahrady, užít si spotting na místním letišti ... a mnoho dalšího. Tak zas na podzim na perle Atlantiku.

 

Jirka Nedoma, LKKV.info

Report z lednové cesty na Madeiru i z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

Související odkazy:

EasyJet - stránky letecké společnosti

Londýn/Stansted Airport - stránky letiště ve Stanstedu

Londýn/Gatwick Airport - stránky letiště ve Stanstedu

Madeira Airport - webové stránky letiště na Madeiře

Estalagem do Mar - naše tradiční základna na Madeiře

Sao Vicente - video z YouTube ze severní části ostrova, místa naší základny

Joao Gonçalves Zarco; Câmara de Lobos; Funchal; Sao Vicente - odkazy z Wikipedie

Madeira Turismo - oficiální stránka madeirské turistiky (v angličtině)

Mapy Madeiry a další informace o ostrově

Ukázka jízdního řádu a autobusových společností na ostrově a plánek tématického parku v Santaně