S EasyJetem a TAP Portugal na Madeiru
aneb podrobný průzkum dalších částí ostrova věčného jara
Portugalsko
28. září - 8. října 2009

Pár týdnů po návratu z 2. cesty na ostrov věčného jara započaly přípravy na 3. madeirskou výpravu. Krátce před Vánocemi roku 2008 jsme skloubili tarify a časy letů leteckých společností a v počtu 8 ks objednali letenky na 29. září z Prahy na Madeiru a na 8. října zpět. Trasování bylo tentokrát vedeno nejekonomičtěji přes Londýn / Gatwick oběma směry. Úseky mezi Prahou a Londýnem měl zajistit EasyJet, lety mezi Anglií a květinovým ostrovem portugalský TAP.
Plány se však nedlouho před naším odletem začaly mírně bortit. EasyJet neplánovaně zrušil úterní dopolední let z Prahy na Gatwick a pro jistotu i na severovýchodně od Londýna nacházející se letiště Stansted. A tak jsme náš odlet z Česka museli neplánovaně přeložit o den dříve na 28. září.
Časně ráno jsme se nakonec v počtu 7 sešli na karlovarském autobusovém nádraží a o 6. hodině ranní zahájili na palubě autobusu Student Agency přesun na pražské letiště. Vzhledem k tomu, že check-in EasyJetu bývá obvykle otevřen více než 2 hodiny před plánovaným odletem, následovalo bezprostředně po příjezdu na letiště odbavení u přepážek 121 - 123 na Terminálu 1. Poté naše kroky mířily do letištní restaurace, ze které jsme za konzumace snídaně pozorovali ranní letecký provoz.


Nastal čas odletu. Airbus A319 reg. G-EZBZ byl boardován z  gatu A4 (stojánka 2). Krátké pojíždění k prahu RWY 24 zahájila téměř plně obsazená 319ka chvilku po 10. hodině. Z českých měst jsme pár minut po startu rozpoznali jen Kadaň, Nejdek a Kraslice, pak se již objevila hustá oblačnost provázející náš Airbus prakticky až do přistání na Gatwicku. Dosednutí na RWY 26L proběhlo v 10:39 hod.
Od naší poslední návštěvy doznalo britské letiště opět mnoha změn týkajících se, jak už jsme si zvykli, především úpravy koridorů pro průchod terminály, umístěním pasové kontroly i dočasným nahrazením kolejové přepravy mezi severním a jižním terminálem autobusy.
Program pobytu na LGW toho dne spočíval již jen ve vyzvednutí bagáže, nalezení žlutého telefonu v přízemí letiště a přivolání mikrobusu z hotelu, ve kterém jsme noc na den našeho odletu na Madeiru měli strávit.

Během pár desítek minut se naše sestava ocitla před hotelem Skylane na okraji městečka Horley nedaleko letiště. Přísná recepční si nejprve vypůjčila osobní doklady, poté požadovala úhradu noclehu. Následně nám předala klíče od pokoje a my po vybalení nejnutnějšího mohli vyrazit na průzkum nedalekého centra obce. V místní pekárně právě dokončili lákavě vypadající koblihy, a tak jsme neodolali a ochutnali. Další kroky vedly k místní vlakové stanici, po zjištění ceny zpáteční jízdenky do centra Londýna a času, který bychom cestě do metropole museli věnovat, padlo rozhodnutí zůstat v Horley. Více než příznivé počasí umožnilo prozkoumat zdejší malý park, následovaly drobné nákupy a v podvečer pak obvyklý pokrm Fish and Chips v jedné z horleyských restaurací.

Na úterní poledne jsme zarezervovali hotelový shuttle a tím se přepravili zpět na letiště. Po odbavení zavazadel na let do Funchalu zbýval čas už jen na kafíčko a průzkum duty free shopů. Airbus A319 reg. CS-TTP společnosti TAP Portugal operující toho dne let TP349 na Madeiru byl přistaven u gatu číslo 22. Boarding započal v dostatečném předstihu před odletem a odhadem ze dvou třetin naplněný letoun se k dráze 26L vydal pět minut před plánovaným odletem. Po velmi krátkém pojíždění nastal okamžitý vzlet a stoupání do letové hladiny.

Let do Funchalu měl trvat přibližně 3 hodiny a 15 minut a jeho zakončení tentokrát proběhnout přímo na dráhu 23. Tzv. airchannel (u některých společností též airshow) poskytuje cestujícím na některých letech i údaje o trase letu, výšce, venkovní teplotě apod. Na této lince tomu tak nebylo, pouze kapitán během svého proslovu uvedl letovou výšku přibližně 11 km a právě přelétávané španělské Santiago de Compostela. Rovněž zmínil předpokládané přistání na ostrově o přibližně 30 minut dříve oproti letovému řádu. Krátce před dosednutím na madeirskou "kolonádu" se nám naskytl pěkný pohled na sousední ostrov Porto Santo. Airbus A319 přistál na RWY 23 a po rovněž krátkém pojíždění zakončil svou cestu z Británie před ostrovním terminálem. Procedura pasové kontroly, vyzvednutí zavazadel a zapůjčení vozidel zabrala přes hodinu, a tak jsme z mezinárodního letiště odjížděli již za tmy. Byl krásný večer, teplota okolo 25 stupňů, provoz na madeirské dálnici minimální. Cesta na naši základnu na severním pobřeží trvala přibližně 40 minut. Z prvního dne zbývalo již jen ubytování, vybalení, zhodnocení cesty a spánek.

Po středeční snídani se nebe nad Madeirou zatáhlo a až na pár výjimečných kratších denních úseků vládlo nevlídné počasí na ostrově až do předposledního dne našeho pobytu.

První pobytový den byl jako obvykle vyhrazen Funchalu. Doufali jsme rovněž v lepší počasí na jihu ostrova, což je tu poměrně častý jev. Tentokráte tomu však tak nebylo. Téměř po celou dobu pobytu foukal vítr z jižních směrů. Ten přinášel na ostrov nezvykle dosti vysoké teploty až téměř ke 30°C, občas ale i na srážky velmi bohatou oblačnost.

Obvyklou cestou po spojce mezi Sao Vicente a Ribeirou Bravou tunelem pod průsmykem Encumeada a dále po dálnici jsme se přesunuli do hlavního města. Zaparkovali jsme v již odzkoušených garážích téměř na konci pobřežní Avenidy do Mar a vyrazili na prohlídku města. Ta mj. obsahovala prohlídku místních pevností. První z nich, východoměstská Fortaleza de Sao Tiago - Pevnost sv. Jakuba z 16. - 17. století, chránila Funchal před nájezdy pirátů. Podobný účel měla i více do středu města nacházející se bývalá pevnost, nyní Palacio de Sao Lourenco. Pár kroků nad ní, na ulici Avenida do Arriaga se nelze nezastavit v jedné z místních kavárniček, absolvovat prohlídku katedrály Sé či nedalekého parku s mnoha stromy z různých konců světa. Do úctyhodných výšin se tu vypínají např. rostliny z Madagaskaru, Austrálie, Argentiny a dalších.

Při brouzdání západními uličkami Funchalu se strhl prudký liják, a tak jsme z relativně suchého místa jen pozorovali rychlé zaplavování ulic. Přestal tak akorát předtím, než by vážně poznamenal interiéry některých obchodů či zaparkovaná auta.

Stoupali jsme výše až k pevnosti Fortaleza do Pico. Výhled jinak famózní byl oblačností znemožněn. Rychlá změna charakteru počasí pro Madeiru tak obvyklá se nekonala a kýžené modro na nebi nenastalo. Sklesali jsme tedy zpět do centra a prohlédli si ještě Praca de Municipio, na kterém se nachází radnice, biskupský palác i madeirská univerzita. Zbývalo ještě prozkoumat místní věhlasnou tržnici Mercado dos Lavradores se vskutku bujarým rybím trhem v jeho zadním traktu, a pak se již vydat z Funchalu opět do kopců.

Cílem byla 800 m. n. m. ležící Camacha, městečko proslulé madeirským košíkářstvím, přesněji budova Café Relógio nacházející se na místním náměstí. Objekt nelze přehlédnout pro jeho věž s hodinami postavenou podle slavného londýnského "Big Benu". K vidění a možnému zakoupení tu je nepřeberné množství proutěných artiklů, od proutěných zvířat, lodí, křesel až po klasické košíky a koše. Součástí je, jak koneckonců název napovídá, i kavárna a úplně vespod objektu i dílna, ve které se všechno výše umístěné vyrábí.

Počasí si s námi opět pohrávalo, nebylo vidět prakticky na krok, a tak jsme po prohlídce velmi pomalou jízdou mířili jižní dálniční tepnou zpět na naši základnu a poté do některé z místních pobřežních hospůdek.

Ačkoli se čtvrteční ráno jevilo býti dobrou předzvěstí pro bezdeštný den, opak byl pravdou a poznání opravdu subtropického deště na sebe nenechalo dlouho čekat. Po snídani jsme zamířili po severním pobřeží na východ směrem na Ponta Delgadu, za níž se nachází snad nejnebezpečnější silnice na Madeiře. Jedná se o poměrně frekventovaný obousměrný úsek podél příkrých skal na útesu pár set metrů vysokém, umožňující průjezd vždy jen jednomu vozidlu a vyžaduje opravdu dobré řidičské zkušenosti, zvláště objeví-li se za zatáčkou nečekaně nákladní vozidlo nebo autobus. To je pak jasné, kdo bude couvat. Jízda pozadu tu někdy může být dlouhá i kilometr. Tentokrát nás však čekalo "jen" setkání s osobními auty, a tak se plíživým způsobem a se sklopením zrcátek podařilo vyhnout bez újmy na autě i na nás. Již po dva roky probíhá i v této části Madeiry ražení tunelů, které mají přinést větší bezpečí i motoristům na úseku Sao Vicente - Santana. Cesta starou silnicí po pobřeží však je a jistě zůstane i dál tím opravdovým madeirským zážitkem. Projeli jsme pod Boaventurou, kde probíhaly slavnosti vína během naší minulé návštěvy v září roku 2008 a pokračovali silničkou na Arco de Sao Jorge. Nad ním se nachází vcelku dlouhý, rovný, vlhký a také kluzký tunel. Je dobré v něm zejména v poslední třetině hlasitě troubit, neboť na jeho konci následuje ostrá pravá zatáčka a vyhnutí v tunelu je tu také nelehkým úkolem. A tak se vždy rádi po sjezdu od tunelu zastavíme v místním baru a po tom silničním "nerváku" si dáme něco na posilněnou, převážně k pití. K jídlu za příznivého počasí slouží vyhlídka Cabanas nacházející se na samém vrcholu kopce na konci Arco de Sao Jorge. Tady již léta prodává domorodec všemožné druhy ovoce, především madeirské banány, které s úsměvem dává ochutnat každému, kdo tu zastaví. A že si třeba nic nekoupí, nevadí, chlapík se usměje, popřeje pěkný den a štastnou cestu a jde nabízet dalším. Následuje opět klesání přes Sao Jorge do údolí, aby pak přišlo opět stoupání už novými tunely do centra severovýchodního pobřeží - Santany. Jejím největším tahákem jsou malé dřevěné domky nebo tématický park.

Ten jsme však ponechali na pozdější dobu a pro příznivě se jevící počasí zvolili výjezd do osady Achada do Texeira a následný výstup na nejvyšší horu - Pico Ruivo 1862 m. n. m. Již v první části výstupu (rozdělili jsme si jej na tři části podle přístřešků nacházejících se na trase) se objevily první kapky, které se v zápětí změnily v hustý déšť. Toužebný předpoklad k jeho ustání se nenaplnil, a tak jsme k horské chatě pod samotným vrcholem vystoupali úplně mokří. Samotný vrchol Madeiry zdolali pouze dva "horalové", z nichž v husté mlze a dešti bylo jeho zaznamenání umožněno jen jednomu z nich, a to po dobu pouhých tří vteřin - úctyhodný výkon. Nic naplat, třeba se zahřát. A tak jsme poklábosili s místním dědou a k tomu popíjeli horký čaj a pár panáků madeirského vína a alespoň trochu se snažili osušit naše věci. Déšť neustával, a tak nezbývalo než se v něm opět vydat na cestu dolů. Po vínečku a z kopce se nám šlo alespoň líp. A jak už tomu tak při zákonu schválnosti bývá, po sjezdu zpět do Santany se obloha opět roztrhla a slunce začalo vskutku pražit. Inu rozvěsili jsme vše po autě a přilehlých plotech v jedné z místních uliček a nechali osychat. Takové mikině to však ve vlhkém subtropickém prostředí trvalo rovné 4 dny. Po náročném výstupu přišla po návratu rozhodně vhod hotelová vířivka i bazény.

I pátek nás ráno vábil pěkným počasím. Proudění větru zůstalo stejné, a tak jsme opět zvolili za cíl Santanu, tentokrát zmíněný tématický park.

V něm se nachází čtyři pavilony různými způsoby návštěvníkům přibližující vznik ostrova a jeho vývoj. Ve venkovních částech je tu malé jezírko s loďkami, labyrint, lanové centrum a zvětšené atrapy hlavních symbolů Madeiry. Jak obvyklé, i po parku jezdí turistický vláček a nechybí ani restaurace. Cena vstupného činila 10 EUR a parkovné bylo zdarma.
Mraky se opět nasunuly nad madeirské pohoří a zahalily i celou jižní část, kam jsme ze Santany zamířili. Cílem byla přírodní písečná pláž Prainha nacházející se za posledním větším jihovýchodním městem - Canicalem. Atlantik byl oproti naší poslední návštěvě pláže nyní díky jižnímu proudění mnohem bouřlivější, o to více však stálo koupání ve vlnách oceánu za to. Prozkoumali jsme ještě část poloostrova Ponta de Sao Lourenco s množstvím vyhlídek na rozeklané pobřeží a přesunuli se do osady Camara de Lobos pár kilometrů na západ od Funchalu. Tuto část Madeiry proslavil především Winston Churchill, který sem v rámci svého ozdravného pobytu zavítal v roce 1950. To je ale také prakticky všechno, co činí tuto nejstarší obec Madeiry zajímavou. Snad ještě barevné loďky, které tu rybáři v zátoce kompletují, nehrají-li zrovna karty nebo domino, stojí za vidění. Jinak se jedná bezpochyby o nejchudší oblast ostrova, což je na místních obyvatelích rozhodně znát. Oproti ostatním oblastem je tu nepoměrně více analfabetů i nezaměstnaných.

Vraceli jsme se zpět na severní pobřeží a cestou si povšimli vrcholících příprav na slavnosti vína ve vesničce Rosario nacházející se nedaleko Sao Vicente. Období raného podzimu je tu na ostrově oněmi slavnostmi doslova prošpikováno a rozhodně stojí za to je v některé z vesniček, v nichž právě probíhají, navštívit. Nejen na podzim stojí za to i chuťovými buňkami prozkoumat sladkosti ze saovicentské cukrárny. Nachází se na samém konci pobřežní promenády u tunelu. Dortíky tu mají vskutku znamenité. A nejen ty.

Večerní slavnosti jsme zahájili degustací madeirského nápoje Poncha. Byla to opravdu síla. Kam se na zdejší podomácku přichystaný exemplář hrabe běžně v místních obchodech v plastových lahvích dostupná varianta. Poté, co se nám po ponchském zatmění zase rozsvítilo, vystoupali jsme výše a pořídili pár snímků nazdobené vesnice. Ta se během večera zaplnila úctyhodným počtem místních a snad i pevninských obyvatel. Peklo se maso, česnekový chléb, kapela hrála pěkné songy a všichni se dobře bavili. Z mnoha návštěvníků byla cítit především radost, že se na dalších slavnostech vína opět se svými blízkými a známými sešli. Stejně jako při naší loňské návštěvě v Boaventuře, i tyto slavnosti měly svou atmosféru. Později večer začalo opět pršet a tak nastal čas vrátit se do hotelu a uložit se ke spánku.

Po sobotní snídani zamířila naše posádka po severním pobřeží na západ k městečku Porto Moniz. Nejprve jsme zastavili za čtvrtým tunelem zdejší "tunelovky", jak je šestnáctikilometrový úsek mezi Sao Vicente a Porto Moniz pro svých 13 tunelů často označován. Tady se nachází jeden z mnoha krámků s madeirskými suvenýry, oproti podobným svého druhu na ostrově tu však ceny bývají mnohdy nižší. V jeho bezprostřední blízkosti je návštěvníkům k dispozici vyhlídka s pohledem na ještě před rokem průjezdnou "archaickou" cestu podél skal. Po mohutných sesuvech, které s sebou strhly i jeden z nejznámějších a nejfotografovanějších madeirských tunelů s vodopádem, jímž jsme ještě před rokem projížděli, je cesta již nadobro nejen v tomto úseku uzavřena a její obnovení se již nepředpokládá. Komunikace, která před vybudováním již zmíněné a rozhodně mnohem bezpečnější tunelovky, sloužila jako jediné spojení se severozápadním cípem Madeiry, byla ve své poslední fázi již pouze jednosměrná a sloužila po dobrodružství toužícím turistům, kteří na ni vjížděli na vlastní nebezpečí. Pokračovali jsme tunely přes Seixal do Ribeiry de Janely, zde odbočili vpravo a zahájili prudké stoupání na náhorní plošinu Paul da Serra.

Nebylo vidět na krok, a tak jsme rádi sklesali do Ribeiry Bravy na jižním pobřeží. A ačkoliv nám ani tady počasí příliš nepřálo, alespoň nepršelo. Po krátké přestávce na prohlídku městečka a dopolední kávu přišla na řadu návštěva pár kilometrů západně nacházejícího se osídlení Ponta do Sol. Na východním pobřeží zdejší pobřežní promenády, na které je v sobotu odpoledne a v neděli po celý den možné parkovat zdarma (tak je tomu i v mnoha dalších městech ostrova snad s výjimkou Calhety), se na visuté ploše nad oceánem nachází restaurace, jež poskytuje např. tradiční zeleninovou polévku či zmrzlinové poháry. Famóznější než samotné pokrmy je však bezpochyby umístění podniku a výhled z něj. Opět se dostavily dešťové kapky, a tak se kompletní sestava rozhodla pro strávení pozdního odpoledne hotelovými aktivitami. Cesta k nim nás ovšem čekala velmi trnitá. Po západním pobřeží klikatou a zdlouhavou cestou, jejíž urychlení mají i do budoucna vyřešit nově budované tunely, a jež je pro řidiče i ostatní cestující pro opravdu velké množství zatáček i za pěkného počasí náročnou, jsme zpět do Porto Moniz a Sao Vicente putovali věru hodně dlouho, neboť se k poměrně silnému dešti přidala i velmi hustá mlha neumožňující vyšší rychlost než 30 km/h. A to na nás ještě vybafnul v jedné z nejužších zatáček autobus - jediný, který tu během dne projíždí - a jak jsme se s ním dokázali vyhnout si už raději nepamatujeme. Následovalo ještě krátké zastavení u lanovky pod vesničkou Achadas da Cruz, a protože svezení povětrnostní podmínky opravdu neumožňovaly, věnovali jsme zbytek soboty lenošení, koupání a odpočinku na naší severní základně.

I neděle nám přinesla v posledních dnech už tak známý pohled na černé nebe nad Atlantikem častující ostrov deštěm. Nezbývalo než vymyslet převážně interní program. Cílem nedělního cestování se nakrátko stalo místní letiště, a pak východní nejprůmyslovější oblast Madeiry a její centrum Canical, městečko nabízející návštěvníkům k prohlídce např. muzeum velryb. Prozkoumání jeho útrob je však možné, neprobíhá-li právě rekonstrukce tak jako v době naší návštěvy. Tak snad jindy. Zbyla alespoň troška času na prohlídku místního centra. Počasí se počalo umoudřovat, a tak padlo rozhodnutí zavítat na úpatí madeirských hor. Po překonání tunelů do Santany a odbočení na Ribeiro Frio nám však vytrvalé deště připravily další překvapení. Obrovský balvan, který odpadl ze skály, zatarasil cestu. Naštěstí za pár chvil dorazil bagr, jemuž se podařilo balvan vsunout do lžíce. Předpokládali jsme, že jej naloží do přítomného nákladního vozidla, ten se však jen ledabyle otočil o devadesát stupňů a mrštil s ním přes zídku kamsi do hlubin. Snad bagrista věděl, co dělá a byl si jist liduprázdnem pod komunikací. Zřejmě ano.

Cesta se zdála býti volnou, a tak naše stoupání do osady pstruhů mohlo pokračovat. Místní usedlík ještě o pár kilometrů dál odstranil pásku z této strany značící předchozí neprůjezdnost silnice, a pak již nic nebránilo úspěšnému dojezdu k další metě. Tu jsme rádi vozidlo odstavili a vydali se na snad nejtradičnější, i když velmi krátkou vycházku na madeirský balkón. Ten místní od naší poslední návštěvy opatřili kovovým zábradlím, které oproti původnímu dřevěnému kouzlo místa trochu potlačilo. Činí jej však bezpochyby bezpečnějším. Mraky se dále zvedaly, a tak se naše sestava po návratu do Ribeira Fria pokusila ještě vyjet na nejvyšší po silnici dostupnou horu ostrova - Pico do Arieiro. To nám však oblačnost nakonec prohlédnout nedovolila, tyto nadmořské výšky zahalovala hustá mlha. Tak jsme alespoň prozkoumali pár níže umístěných míst určených pro fanoušky grilování (na příštích výpravách se jistě budou hodit), a pak již sestoupali do zpět do Funchalu, abychom se po místní dálnici a poté průsmykem Encumeada vrátili zpět do Sao Vicente.

Na počátku nového týdne se počasí zdálo být alespoň trochu moudřejší, a tak jsme se rozhodli navštívit přírodní bazénky v Porto Moniz.

Vstup do zdejšího areálu tu činí 1.25 EUR na celý den, lehátka a slunečníky jsou nabízeny fakultativně za přibližně stejný obnos. Bezvadný relax ukončila opět nasunuvší se oblačnost. Jakmile se přidaly dešťové kapky, nastal čas opustit severní pobřeží a vypravit se za sluníčkem do jiné části ostrova, přesněji do Machica, kde se toho dne nacházela druhá část naší madeirské sestavy. Ta sem ze severu odcestovala již dopoledne, aby se po cestě zastavila na místním letišti, na němž právě v pondělí přistává z celého týdne nejvíce letadel - především britských. Po průjezdu úctyhodných 40 tunelů (na ostrově jich je i s těmi na levádách údajně přes 250) jsme stanuli na zbrusu nově nasypané písčité pláži na východní straně Machica - města, v němž v roce 1419 Joao Consalves Zarco poprvé vstoupil na madeirskou půdu. Zaparkovat je tu možné v bezprostřední blízkosti pláže, samozřejmostí jejího vybavení jsou sprchy, a převlékací kabiny. Na obou jejích koncích se nachází bistra a restaurace. Do jedné z nich přiléhající k místnímu přístavu jsme v raném odpoledni zavítali i my. Z pestré nabídky tu návštěvníci mohou mj. ochutnat i tradiční madeirskou tomatovou polévku s cibulí a zapuštěným vejcem. Podávaná porce je tu námi prověřených madeirských restaurací největší, byť pokrm tu stojí zřejmě nejvíce. Nyní už v kompletním počtu přesunuli jsme se opět k aeroportu, přesněji naproti budově terminálu, abychom shlédli část večerních příletů. Kromě jednoho z největších pravidelně na Madeiru létajících strojů - Airbusu A330 domácích TAP Portugal dorazily např. Boeingy 737 Transavie či Luxairu. Pěknou podívanou připravila především již zmíněná třistatřicítka TAPu při odletu do venezuelského Caracasu.

Úterý se již vyznačovalo příznivějším charakterem počasí, a tak jsme po snídani vyrazili do madeirské metropole, abychom se z ní lanovkou po 15 minutách přepravili do oblasti Monte, jíž dominuje kostel Nossa Senhora do Monte a množství zahrad. Tropickou i botanickou jsme přesunuli na jindy, mj. i pro oblačnost v cca 550 m. n. m. se i v tento den vyskytující. Babosas, tedy proutěné saně, na nichž se zájemci mohou svézt z kopce od kostela a zkrátit si tak o 2 km šestikilometrovou cestou zpět do funchalského přístavu, jsme si ani tentokrát neodepřeli. Jízda je téměř vždy zážitkem, tentokrát však "babosasníci" nebyli zřejmě ve formě, a tak s ohledem na naší i jejich bezpečnost neumožnili saním nabrat alespoň trochu vyšší rychlost a saně v některých pasážích museli dokonce táhnout, natož aby je zpomalovali.

Prohlédli jsme ještě několik nám dosud neznámých zákoutí Funchalu a přes plošinu Paul da Serra se později odpoledne vrátili zpět do Sao Vicente.

A právě Sao Vicente, resp. jeho centrum se stalo objektem našeho zájmu o posledním pobytovém dnu našeho madeirského putování. Den to byl po období dešťů pohádkový. Jednolitě modrá obloha a subtropické slunce, které zejména v odpoledních hodinách alespoň částečně smazalo deficit předchozích dnů.

Samotný střed městečka Sao Vicente nacházející se přibližně 10 minut chůze od pobřeží určitě stojí za vidění. Nachází se zde např. secesní pavilon nebo kostel Igreja de Sao Vicente. A naproti kostelu sídlí bar Estreil, v postranních uličkách pak obchůdky, samozřejmostí je lékař, banky, pošta atd. Během dopoledne jsme ještě prozkoumali Zonu Balnear v nedaleké obci Ponta Delgada, a pak se již uchýlili k odpočinku, čerpání sil na zpáteční cestu a užívali si nádherného počasí na severním pobřeží u oproti předchozím dnům už klidného Atlantiku. K večeru jsme ještě neodolali zavítat alespoň na krátko do průsmyku Encumeada, přeci jen hory po celou dobu našeho pobytu nebyly tak krásně viditelné jako právě předposlední den.

Nastal čas se s Madeirou opět rozloučit, a tak naše sestava krátce před čtvrteční devátou hodinou ranní opustila Sao Vicente a vydala se směrem k letišti. Jako obvykle dotankovala na čerpací stanici Repson za tzv. funchalským dvojtunelem palivo do vozidel, na letišti odstavila vozidla a zamířila na check-in.

Zbývající čas do odletu tu už tradičně slouží k pozorování místního provozu na vskutku úžasné otevřené terase. Let TP 348 na londýnský Gatwick operoval toho dne Airbus A319 reg. CS-TTD. Přibližně ze dvou třetin obsazený letoun s velmi příjemnou posádkou opustil letiště Santa Cruz z dráhy 05 prakticky přesně podle letového řádu - v 11:45 hod. místního času. Drobné turbulence nad Atlantikem jen na chvilku narušili jinak velmi poklidný let do Británie, který jsme si užívali za konzumace crackerů, vynikající ryby, salátu s krevetami a znamenitého zákusku. Přesun z ostrova na ostrov ukončil Airbus přistáním na dráhu 08R londýnského Gatwicku po třech hodinách a 45 minutách. Po přeložení zavazadel a odbavení na let EasyJetu do Prahy zbývalo ještě trochu času na malé občerstvení, pak již jen vyhledat gate 1, k němuž pár minut poté dorazil novotou vonící Airbus A319 reg. G-EZFK mířící toho večera do české metropole. Vpuštění na jeho palubu jsme opravdu kvitovali, neboť ve stísněných prostorách zmíněného gatu bylo po pár minutách čekání na boarding téměř nedýchatelno. I tentokrát zaplnili cestující letoun téměř do posledního místa. Pražské Ruzyně dosáhl Airbus jen pár minut po plánovaném příletu. Zbývalo již jen vyzvednutí zavazadel, rozloučení a návrat do našich domovů i tentokrát se spoustou zážitků z cesty na perlu Atlantiku.

 

Jirka N., LKKV.info

Report z cest na Madeiru v lednu a v září roku 2008 i z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

Související odkazy:

EasyJet - stránky letecké společnosti

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Praha Airport - webové stránky letiště v Praze

Londýn/Gatwick Airport - stránky letiště v Gatwicku

Madeira Airport - webové stránky letiště na Madeiře

Estalagem do Mar - naše tradiční základna na Madeiře

Sao Vicente - video z YouTube ze severní části ostrova, místa naší základny

Joao Gonçalves Zarco; Câmara de Lobos; Funchal; Sao Vicente - odkazy z Wikipedie

Madeira Turismo - oficiální stránka madeirské turistiky (v angličtině)

Mapy Madeiry a další informace o ostrově

Ukázka jízdního řádu a autobusových společností na ostrově a plánek tématického parku v Santaně