S EasyJetem a TAP Portugal popáté na Madeiru;

jubilejní výprava na ostrov věčného jara

a jednodenní výlet do metropole - Lisabonu

Portugalsko

14. - 24. května 2011

Pátá výprava na ostrov věčného jara, jehož přesný název je však ostrov dřeva, začala dostávat jasnější kontury na podzim roku 2010, kdy letecké společnosti zveřejnily letový řád pro letní období roku následujícího. Tarify letenek potvrdily předpoklad, že se i tentokrát budeme na Madeiru přesouvat přes londýnský Gatwick, neboť tímto směrem vycházela na námi plánovaný termín zpáteční letenka nejlevněji. Lety bylo možné navíc poprvé zkombinovat tak, abychom se na londýnském letišti nezdrželi více než tři hodiny ani v jednom směru. Ačkoli se jednalo o dvě samostatné zpáteční letenky, což samozřejmě skýtá určité riziko, rozhodli jsme se ho podstoupit a letenky zarezervovat. Pátá výprava na Madeiru byla vskutku výpravou výjimečnou, jak se na jubilejní cestu patří. Letenek do atlantické destinace bylo celkem objednáno neuvěřitelných 16.

Samotné cestě pak vzhledem k počtu účastníků předcházelo několik nezbytných setkání, na kterých se ladily podrobnosti cesty i plány pobytu.

Počátek výpravy byl naplánován na sobotu 14. května. Krátce před 6. hodinou ranní se v Karlových Varech sešla větší skupina cestovatelů, aby se na palubě žlutého autobusu Student Agency přesunula na pražské letiště, kde se setkala s cestovateli ostatními. V kompletním počtu jsme pak zamířili k odbavovacím přepážkám společnosti EasyJet na Terminálu 1, u kterých všichni obdrželi již předem vytištěné palubní vstupenky a následně odbavili svá zavazadla. I přes menší komplikace s odbavovacím systémem a mírnou roztržitostí pracovnice odbavení, které příliš nešlo počítání odbavených zavazadel, dopadla celá procedura na výbornou a my tak mohli vyrazit před první částí cesty ještě na snídani.


Kompletní sestava cestovatelů se pak po pár desítkách minut sešla před pasovou kontrolou Terminálu 1, odkud společně pokračovala ke gatu A4, k němuž pár minut poté dorazil i námi už dříve vyzkoušený Airbus A319 G-EZIM EasyJetu.

Letecká společnost od doby našeho posledního "setkání" poupravila systém nástupu do letadla a cestující v době této cesty rozdělovala již jen do tří skupin. SB - přednostní nástup, tzv. speedy boarding, SA - cestující s malými dětmi a poté všichni ostatní. Nutno uznat, že tato úprava celý proces zjednodušila a urychlila.

Téměř přesně podle letového řádu se letoun zaplněný odhadem z 80 % vydal k prahu dráhy 12, odkud se v 9:48 hod. vznesl k obloze. Ta byla nad Evropou toho dopoledne až téměř na pobřeží Nizozemí pokryta hustou vrstvou oblačnosti, a tak někteří zvolili spánek, jiní vyzkoušeli některé z pokrmů společností za úplatu nabízených. Samotný let jinak nepřinesl nic zvláštního. Airbus dosedl, spíše však dopadl na dráhu 26L anglického letiště v 10:30 hod. Následoval přesun k pásu výdeje zavazadel a hned poté se opět všech 16 cestovatelů shromáždilo na tzv. "náměstí" jižního terminálu Gatwicku, vedle prodejny Marks and Spencer. Po předání další várky palubenek jsme popošli jen pár kroků k přepážkám, u kterých byl odbavován let TP 347 společnosti TAP Portugal do Funchalu (pozn. EasyJet létá do Funchalu z terminálu severního). Po ukončení check-inu se všichni cestovatelé dozvěděli čas a místo následujícího setkání v tranzitní části letiště před samotným odletem do Portugalska.

K sobotnímu letu na Madeiru přistavil TAP ke gatu 13 jižního terminálu svůj z portugalského Porta dorazivší Airbus A319 reg. CS-TTA. Bezproblémový nástup a usazení cestujících bylo zakončeno pár minut před plánovaným odletem. Kapitán letounu však posléze oznámil, že letu TP 347 byl přidělen slot na čas přibližně o 20 minut později oproti času uvedenému v letovém řádu.

Třistadevatenáctka tak opustila Gatwick ve 14:21 hod. a zamířila postupným stoupáním do letové hladiny. Co naplat, v oblasti s tak hustým provozem, jakou je okolí Londýna, to mnohdy jinak možné není, ačkoli to některým cestujícím zrovna nelahodilo.

TAP zamířil do FL 350 cestovní rychlostí 750 km/h při teplotě - 57° nad Bournemouth, Brest, Santiago de Compostela a přes Atlantik k Madeiře. Cesta probíhala klidně. Oproti našemu poslednímu letu na této trase však došlo k výraznému zhoršení poskytovaného servisu. Cestujícím byla naservírována jedna teplá miniaturní bageta s nevalně vypadajícím kouskem masa pomazaným jakousi pastou neidentifikovatelné chuti a pečlivě ohřátou sterilovanou okurkou. Vskutku výborný pokrm. Ještěže se dal alespoň zakousnout ke svému obalu pečlivě přilepeným muffinem. Ovšem víno bylo výtečné. Vypili jsme "za trest" snad všechno červené, které bylo na palubě. A vzhledem k tomu, že nám zvláště v závěru cesty byl naléván už i mok určený pro cestující business class - resp. executive, považujeme servis nápojů za opravdu dokonalý.

Airbus A319 zahájil přiblížení na přistání na ostrově. Podle informací o předpokládaném čase dosednutí se zdálo být jasné, že se závěr cesty odehraje přímo na dráhu 23. Poté, co se však na obrazovkách objevil zbývající čas do přistání 1 minuta a pevnou zemi pod oblačností stále nebylo vidět, začali někteří pasažéři pochybovat, kde že to vlastně náš let ukončíme. Tu se po pravé straně letounu objevilo madeirské letiště se svou kolonádou, a tím se jasnou stala předzvěst madeirského okruhu a přistání na RWY 05, což byl zvláště pro prvonávštěvníky naší početné skupiny opravdu zážitek.

Přistáli jsme, opustili letoun, prošli pasovou kontrolu, neboť se jednalo o přílet z non-schengenského prostoru, a zatímco někteří očekávali doručení zavazadel, jiní díky znalosti prostředí velmi rychle vyřídili formality související se zapůjčením vozidel. Vyfasovali jsme 4 téměř nové Renaulty Mégane (2 kratší - černé, 2 delší - 1 černý a jeden antracitový) a po dořešení malého problému s nefunkční kartou na otevření závory u výjezdu z parkoviště jsme opustili letiště a zamířili tradiční cestou po madeirské dálnici na Ribeiru Bravu a poté napříč ostrovem do naší základny na severu - v Sao Vicente. Též ubytovací procedura proběhla bleskurychle, neboť již v předstihu se uskutečnila komunikace s hotelem ohledně rozdělení cestovatelů do konkrétních pokojů. Zbývalo tak jen předat klíče a pobyt v Atlantiku mohl naplno začít. A také naplno začal v jedné z již prověřených saovincentských pobřežních restaurací - v modrobílé Caravele, která se co do poskytovaných služeb řadí bezesporu k jedné z nejlepších v oblasti.

Vzhledem k tomu, že jsme již prozkoumali mnoho míst Madeiry, zmíníme tentokrát některá jen pár slovy a zaměříme se především na ta, pro nás do doby této výpravy utajená.

Přestože první den madeirského pobytu býval téměř vždy vyhrazen prohlídce Funchalu, rozhodli jsme se vzhledem k tomu, že tentokrát připadl na neděli, pro průzkum jiných částí ostrova a do hlavního města vyrazit o den později. Před Funchalem jsme se nejprve krátce zastavili na 355 m.n.m. vysoké vyhlídce Pico dos Barcelos. Kromě několika stánků se suvenýry je z ní pěkný výhled na ostrovní metropoli nebo nedaleký kostel Sao Martinho z 19. století. Dosud nepoznaným místem byla pro nás pak vyhlídka Pico do Facho nacházející se nad městem Machico, které de facto přiléhá k mezinárodnímu letišti. Je odtud na město, runway i východní část ostrova úžasný výhled, za příznivějšího počasí snad ještě úžasnější. Místo slouží také pro madeiřany velmi oblíbené pikniky, grilování a vaření, a protože byla neděle, pobývala zde početná rodina připravující právě ve velkém hrnci jakýsi libě vonící pokrm. Během vaření hráli různé hry a hlasitě rozprávěli.

Dalším cílem nedělního putování po ostrově se stal Canical, rybářská osada na východě, ve které se mj. nachází a dost možná už jen nacházelo muzeum velryb. Zatím nám během našich návštěv nikdy nebylo dopřáno jej navštívit, i tentokrát jsme narazili na zavřené dveře. Některé zprávy hovoří i o možném bankrotu muzea. Uvidíme příště. Alespoň jsme se lehce občerstvili a vyrazili "do Ria".

Tedy podle sochy Krista, která je prý přesnou zmenšeninou toho brazilského a jež na Madeiře prý stojí déle než ta brazilská v Riu, by se tak mohlo zdát. Nachází se na výběžku Ponta de Garajau mezi Funchalem a městem Canico a cesta k ní je ne zrovna dobře značená. Absolvovali jsme prudký sestup k jedné z místních kamenných pláží, pro cestu zpět přišla vhod 1 EURo stojící jedna z madeirských lanovek. Lanovka je obsluhována pouze z vrchní stanice. Jakmile si však pracovník všimne, že ve stanici dolní cestující nastoupili, vyveze je na vrchol a poté od nich vybere minci.

Před pondělním odjezdem do Funchalu vyrazila nejprve menší skupinka cestovatelů na průzkum jedné z vesniček severního pobřeží - Ribeiry Fundy. Cesta sem vede jednou ze severních soutěsek protkanou dvěma úzkými tunely. Jízda do vrchu a poté i dolů a dva vodopády padající do hluboké rokle překlenuté mostem mezi tunely jsou však oproti výhledu či skutečnosti, že vesnička s přibližně 15ti obyvateli sama nemá co nabídnout, asi tím největším zážitkem. Ten ale stojí za to.

Do "fenyklu", jak je česky překládán Funchal, mířil konvoj našich Méganů tentokrát starou saovincentskou cestou okolo místní nemocnice, poté již klasicky přibližně tříkilometrovým tunelem pod průsmykem Encumeada a po madeirské dálnici. Jako obvykle jsme i tentokrát zaparkovali v parkovacím domě na konci pobřežní Avenidy do Mar a vyrazili do města. V prověřené kavárničce poblíž katedrály Sé jsme mj. okusili místní pastéis de nata (portugalské koláčky), a poté zamířili do dosud nepoznaného Parque de Santa Catarina, kde se kromě mnoha stromů, jezírek a fontán nachází také např. pomník Kryštofa Kolumba nebo kaple Santa Catarina, kterou prý roku 1425 nechala postavit manželka objevitele ostrova Zarca. Okolo radnice - Camara Municipal jsme se pak vrátili k vozidlům. Dalším cílem dne bylo již popsané Machico, a také stále fascinující madeirské letiště. Zdejší novinkou na protilehlé straně od terminálu je nápis "Vítáme spottery" s e-mailovou adresou pro případnou komunikaci se stejně zapálenými fandy letectví. Vyhlídková terasa na terminálu bohužel zrovna procházela rekonstrukcí a její návštěva tak nebyla možná.

Během krátké letištní zastávky naproti terminálu jsme shlédli pár pohybů domácích TAP Air Portugal, objevil se ale např. i lucemburský Luxair nebo holandská Transavia na vnitrostátním letu Porto - Madeira - Porto.

Pondělní večer zahájilo všech 16 cestovatelů nejprve výstupem ke kapli - zvonici z 50. let 20. století nad obcí Rosário a poté návštěvou samotné vesničky. Během jedné z předchozích návštěv ostrova jsme tu objevili nefalšovanou vesnickou putyku s ještě nefalšovanější pravou místní Ponchou, která se s tou po celém ostrově v plastových lahvích prodávanou nedá co do své síly srovnat. Tradiční ostrovní pálenku z cukrové třtiny, medu, citronové šťávy či jiných citrusových plodů tu připravují opravdu silnou. Po dvou sklínkách (není-li dopředu namíchaná, stačí i jedna) se zdejší konzumenti přenesou do úplně jiného světa. Zasvěcení jistě vzpomenou, ostatním prozradíme, že se o početné návštěvě zdejšího lokálu mezi místními, kteří se v počtu 3 večerní sešlosti rovněž zúčastnili, povídá snad ještě dodnes.

Náročnější přesun zpět do hotelu dopadl na výbornou a program pokračujícího večera až do časného rána byl ohodnocen rovněž tak.

První úterý bylo vyhrazeno některými již absolvované Levadě do Furado mezi Ribeirem Friem a Portelou. Cestovatelé se rozdělili do dvou skupin, část mířila od Ribeira Fria do Portely, část opačně. Přibližně v polovině cesty si řidiči předali klíče od aut, aby se nemuseli stejnou cestou vracet. Setkání poté proběhlo v turisty "poznamenané" pstruží restauraci v Ribeiru Friu. Pstruh byl prý sice podle některých návštěvníků velmi dobrý, vlídnost obsluhy a ceny však už tak pozitivně nehodnotili.

Od naší poslední cesty podél tohoto vodního kanálu, jejichž celková délka na ostrově činí prý přes 2500 km (někdy se uvádí i mnohem více), se okolí znatelně proměnilo. Vyloženě nebezpečné úseky zvláště v místech brodů byly opraveny a římsy bezpečněji zajištěny drátěnými lany.   

V Ribeiru Friu pak ještě někteří prošli již dříve zmiňovanou pstruží farmu či nedalekou vyhlídku do údolí, tzv. madeirský balkón, jenž od posledně rovněž doznal, v tomto případě bezpečnostně pozitivní, vizuálně spíše negativní změny, kdy dřevěné zábradlí Madeiřané nahradili železným. Je to však naprosto pochopitelné.

Při cestě zpět nám antracitový Mégane počal sdělovat všemožná chybová hlášení, a tak jsme jej raději bezodkladně u letiště vyměnili za vůz náhradní, k radosti výpravy v černé barvě. Od tohoto okamžiku se tak naše flotila barevně definitivně sladila a při průjezdech menšími vesničkami často budila poprask, jako by snad právě projížděl nějaký vládní konvoj.
Osmnáctý poránu deštivý květnový den zamířila kompletní sestava na západ "tunelovkou" přes Seixal do městečka Porto Moniz. Po tradiční zastávce na vyhlídce nad městem naše vozy pohltila mlha a nehodlala se nás pustit až k majáku Ponta do Pargo, resp. k čajovně Casa de Chá "O Fío", nacházející se asi deset minut chůze nad majákem. Na nejzápadnějším bodě ostrova vál toho dne velmi silný vítr. Zdejší novinkou byla právě probíhající netradiční výstavba nového přibližně 300 m dlouhého tunelu. http://linoborgesengenharia.blogspot.com/2011/10/tunel-do-farol-ponta-do-pargo.html

A nebyla to výstavba jediná.

Již několik let probíhá ražba tunelů na severním pobřeží, jejímž cílem je nejen urychlit cestu mezi Sao Vicente a Santanou, ale především ji učinit bezpečnější, neboť úsek mezi osadami Ponta Delgada a Boaventura je na ostrově i díky obousměrnému provozu jedním z těch vůbec nejnebezpečnějších. A stane-li se navíc jako nám, že se na této trase, přesněji u Arco de Sao Jorge sesune celý svah, nezbývá při absenci tunelů ze Sao Vicente do Santany jiná cesta, než nesrovnatelně delší přes Funchal.

Datum předpokládaného zprovoznění této části tzv. Via Expresso, jak jsou na Madeiře silnice se dvěma pruhy označovány (jediná dálnice na jihu je Via Rapida), se nám nepodařilo zjistit.

Poslední oblastí, kde probíhá čilí tunelový ruch, je právě západní pobřeží ostrova. Po dokončení "provrtání" této části Madeiry, přibližně mezi Porto Moniz na severu a Prazeres na jihozápadě, bude ostrov tzv. velkými tunely již kompletně bezpečně "obtunelován".

Z nejzápadnějšího cípu ostrova jsme pokračovali serpentinami k oceánu do Jardim do Mar a Calhety s jediným ostrovním cukrovarem, který ještě zůstal v provozu. Vůbec nejčilejší ruch je tu však k vidění o měsíc dříve, v dubnu, kdy probíhá zpracovávání cukrové třtiny.

Přibližně do poloviny našeho madeirského pobytu jsme si někteří naplánovali jednodenní výlet do portugalské metropole.

Z Madeiry se k tomuto účelu velmi hodil dopolední levný let EasyJetu opouštějící ostrov o půl 11. I přesto, že ještě pár týdnů před odletem nebyly letenky nikterak drahé, přepravoval Airbus A319 reg. G-EZEW toho dopoledne do metropole přibližně 150 cestujících. Vzlet z dráhy 05, resp. počáteční stoupání do letové hladiny provázely poměrně silné turbulence, od Porto Santa se už let nesl již v poklidném duchu. Krátce po poledni dosedl letoun na dráhu lisabonského letiště a po několika minutách od dosažení cílové stojánky jsme my zaujali stojánku na nástupišti autobusu mířícího do centra města. Cena se od října nezměnila, za 3,50 EUR bylo i tentokrát možné cestovat po Lisabonu všemi prostředky společnosti Carris, a to včetně lanovek nebo historického výtahu.

Vystoupili jsme jako při naší poslední krátké návštěvě města na náměstí Rossio v centru Lisabonu, jemuž na severní straně dominuje budova Národního divadla. Býči zápasy, k nimž v minulosti náměstí s kašnami plné kaváren a obchůdků mj. sloužilo, se tu již nekonají. Rušnou Rua Augusta jsme nejprve zamíříli na jih na Praca do Comércio, obrovské náměstí se sochou krále Josefa I., které od Rua Augusta odděluje velkolepý oblouk Arco da Victória, mj. se sochou známého mořeplavce Vasca da Gamy. Na samotném náměstí, zvaném spíše Palácové, se nachází turistická kancelář, kavárenskému životu holdujícím je tu pak k dispozici nejstarší kavárna města Lisabonu.

Zřejmě není turistického průvodce, který by průzkumníkům Lisabonu nedoporučoval jízdu tramvají (v ceně celodenní jízdenky jsou ale "pouze" ty žluté) do čtvrtí zvaných Alfama a Graca. Barvitý popis cesty "osmadvacítkou" do vrchu nás přesvědčil zkusit to také. A opravdu jsme nelitovali, zážitek to byl neskutečný. K naší radosti dorazila navíc na námi zvolenou počáteční stanici tramvaj téměř prázdná, takže si všichni plnými doušky mohli užívat vskutku unikátní cestu tímto dopravním prostředkem u stahovatelných velkých oken. A při tom dávat v jednom kuse pozor na hlavu. Některé z uliček, jimiž tramvaj č. 28 projíždí, jsou tak úzké, že se do nich hlava byť mírně vykloněná z tramvaje už zkrátka nevejde.

Z konečné stanice jsme zamířili zpět na hlavní lisabonskou tepnu. Při sestupu se nedal přehlédnout chrám sv. Vincence za hradbami (Igreja de Sao Vicente de Fora), nahlédli jsme i na nádvoří a do přilehlých uliček hradu sv. Jiří (Castelo de Sao Jorge) a z několika míst si vychutnali úžasné výhledy na téměř celý Lisabon. Fotografování neunikla ani lisabonská katedrála Sé, a také pokrmy, které jsme si na hlavní třídě Rua Augusta pár minut poté objednali. Oběd byl vynikající, obsluha rychlá a účet potěšující. Zajímalo by nás, ve které jiné evropské metropoli bychom tak dobře a relativně levně pojedli ve středu města.

Čas pokročil a my také, k výtahu, resp. výtahům. Elevador de Santa Justa, jak se zdviže nazývají, jsou dílem žáka Gustava Eiffela. Podobnost s "věžičkou" v Paříži je zcela zřejmá. Na vyvezení na horní plošinu jsme čekali poměrně dlouho. Výtahy dokáží najednou převést sice až třicet cestujících, mnohem menší propustnost má však vyhlídková plošina nacházející se nad jejich horní stanicí. Z té musí na vyhlídkové místo zájemci vystoupat po úzkých točitých schodech. Teprve poté, co se pokochají krásami Lisabonu a sejdou druhými schody zpět a výtahem do města, může sem vyrazit další skupina.

Sjet výtahem zpět však není nezbytné. Od horní stanice výtahu vede přemostění do čtvrti Chiado. Prozkoumali jsme její uličky a vydali se k horní stanici jedné ze tří lisabonských lanovek, též nazývaných výtahy. Zejména ve večerních hodinách živá čtvrť Bairro Alto nám pro nedostatek času zůstala zatím utajena.

Elevador Da Bica (dalšími dvěma jsou Elevador Da Gloria a Elevador Da Lavra) nás během pár minut přepravil k lisabonské tržnici Mercado das Coleccoes, poblíž které má mj. zastávku i tramvaj č. 15, jež je zřejmě nejlepším a nejrychlejším spojením se čtvrtí zvanou Belém, či vlastně Betlém.

Tato část portugalské metropole je doslova napěchovaná gotickými památkami zapsanými na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Za zmínku stojí např. Mosteiro dos Jerónimos (Klášter sv. Jeronýma), famózní Padrao dos Descobrimentos - Památník objevitelů a na něm Jindřich Mořeplavec, Vasco da Gama, Fernao de Magalhaes a další nebo slavná Torre de Belém - symbol doby objevů. Věž však bohužel během naší návštěvy právě procházela rekonstrukcí. Po nedlouhém posezení na břehu řeky Tejo jsme ještě zamířili do nejznámější a zřejmě nejlepší portugalské cukrárny - Pastéis de Belém v bezprostřední blízkosti zastávky tramvaje. Vyhlášené koláčky Pastéis de nata tu servírují opravdu vynikající. Nalézt volné místo u některého z mnoha stolů v několika místnostech cukrárny je však i v pozdní odpolední době úkolem opravdu nelehkým. Přišli jsme však právě včas, kdy početná portugalská rodina cukrárnu opouštěla a my se tak mohli pohodlně usadit a okusit zdejší dobroty.

Se soumrakem nastal čas rozloučit se s Lisabonem, nádherným městem, kde tři dny by na prohlídku byly málo, a zamířit zpět na ostrov věčného jara. Tramvaj č. 15 nás z Belému odvezla zpět do centra a Aerobus před Terminál 1 lisabonského letiště, odkud následoval přesun letištním busem do Terminálu 2, ze kterého byly ještě donedávna realizovány veškeré vnitrostátní odlety zahrnující rovněž Madeiru a Azory.

V menším terminálu byl toho večera klid. Vyzvedli jsme si palubenky a zamířili do tranzitního prostoru. Vzhledem k drobnému zpoždění poslední večerní linky na Madeiru operované Airbusem A319 reg. CS-TTE společnosti TAP Portugal obdrželi cestující catering již během nástupu. V té době ještě TAP poskytoval i pro cestující economy na vnitrostátních linkách vskutku dobrý servis (teď už je to prý jen nějaká sušenka).

Vzhledem k tomu, že TAPovská "kpzka" - krabička poslední záchrany, obsahovala i dva nápoje, nesl se celý let započatý z dráhy 03 lisabonského letiště a nezvyklou levotočivou zatáčkou (snad kvůli bouřce) v naprosto klidném duchu. Sotva většina z přibližně šedesáti cestujících dojedla, usnula a podobné se to jevilo být i u letušek, které naše oko spatřilo zas až při samotném výstupu z letadla. Směr přistání se při tomto letu zdál být jasný, nicméně silný noční vítr a déšť v jižní části ostrova z tohoto příletu a přistání na legendární RWY 05 učinily mírné drama. Jak jsme však očekávali a zároveň i doufali, Portugalci mají zdejší podmínky perfektně "načtené", a tak bylo přistání naprosto bezproblémové. Z lisabonského dne zbývalo už jen vyzvednout naše vozidla na ztichlém letištním parkovišti a zamířit nocí zpět do Sao Vicente.

Na pátek jsme si naordinovali pozdější vstávání. Dopoledne bylo deštivé, ale pohled na Porto Moniz naznačoval, že tam to s počasím bude lepší. A opravdu bylo. Sluníčko a modrá obloha pokrývaly nejsevernější město Madeiry. Některé zlákalo koupání v lávových bazéncích, ostatní vyrazili do hor užít si zdejší přírodu a nádherné výhledy do údolí. Mezi mnohými zastávkami nechyběl ani průsmyk Encumeada nebo pobřežní městečko Ribeira Brava na jihu ostrova, kam jsme po sjezdu z hor zamířili.

Sobota se jevila býti příhodná pro výlet do nejvyšších poloh. Opět jsme museli díky sesunutému svahu absolvovat zdlouhavou cestu kolem ostrova až do Santany a odtud stoupání na parkoviště u Achada do Texeira, odkud je to již jen pár kilometrů na samotný vrchol Madeiry. Druhá část výpravy si naordinovala delší cestu z Pico do Arieiro. Po příjezdu do Achady zahalovala ostrov stále mlha, avšak nepršelo. Mokro způsobovala tradiční madeirská vlhkost. Nezbývalo než doufat, že ve vyšších partiích ostrova k nám bude počasí vlídnější. A opravdu. Ten okamžik, kdy se šedá deka počala rozplývat a vrcholky se ukázaly v celé své kráse, vskutku nezapomeneme. Dosáhli jsme vrcholu ostrova. Ten v předchozím roce doznal výrazných změn, kdy požáry kompletně zlikvidovaly dřevěnou vyhlídkovou plošinu i část porostu pod ním. I přesto měli všichni "horalové" z výstupu na Pico radost. Nezbývalo než stvrdit vše sklenkou Madeiry u stále stejného letitého obyvatele horské chaty Casa do Abrigo a zamířit zpět. Po příchodu na parkoviště se vrcholky opět zahalily do mlhy a vrátil se déšť. Oproti prvnímu pokusu o výstup na střechu Madeiry v minulých letech, kdy jsme do Santany dorazili promočeni až na kost, to byl tentokrát nádherný zážitek se vším všudy. Neméně takový byl v kulinářském slova smyslu i oběd v Santaně, který po sestupu z hor následoval.

Druhá pobytová neděle se nesla ve znamení odpočinku a relaxu. Někteří vyrazili do Funchalu užít si místních zahrad, dřevěných saní z Monte 4 km nad Funchal, jen tak brouzdat strmými uličkami největšího města Madeiry nebo prozkoumat Pico Arieiro. V pondělí se prakticky všichni rozhodli užívat si madeirského sluníčka na některé z pláží či vlnolamu a čerpat síly na úterní zpáteční cestu. A kdo ještě neměl dost, vyrazil např. nad Ribeiru Bravu prozkoumat městečko jménem Campanário nacházející se na staré silnici do Funchalu. Všichni se pak navečer sešli u vydatné večeře v oblíbené Caravele v Sao Vicente.

Před odletem z Madeiry dorazila zpráva o další aktivitě islandských sopek, která začíná ovlivňovat provoz nad Britskými ostrovy. Až k Londýnu však vlna sopečného prachu naštěstí nedorazila a my se tak bez komplikací mohli přesouvat zpět do Prahy. TAP tentokráte přistavil ke svému letu TP 346 svůj Airbus A319 reg. CS-TTM. Klidný let zpestřený opět "vynikající" bagetou snad ještě odpornější chuti než při cestě na Madeiru, byl zakončen velmi silnými turbulencemi před přistáním na londýnském letišti. Až někteří cestující v zadní části aeroplánu vzali za vděk papírovým sáčkům z kapes před nimi.
Po přistání následoval stejný postup jako při cestě do Portugalska s tím rozdílem, že tentokrát mířila šestnáctičlenná sestava k přepážkám Easyjetu, k odbavení letu do Prahy.

Naprosto plný Airbus A320 reg. G-EZTA operující toho dne večerní linku do Prahy se k cestě do Česka vydal přesně podle letového řádu. Tento let nepřinesl nic významného, jen teplota v kabině byla po většinu letu nízká a cestující se téměř klepali zimou.

Přistáním na pražské Ruzyni jsme ukončili jednu z nejlepších a nejpočetnějších výprav na jedno z nejkrásnějších míst široko daleko, ostrov věčného jara, Madeiru.

Ostrova, který stojí za to navštívit kdykoliv, kdy to je jen trochu možné. Perla uprostřed Atlantiku má vždy co nabídnout a pořád je na ní mnoho neprobádaných a okouzlujících míst. Tak zase za rok na Ilha da Madeira.

LKKV.info

Reporty z cest na Madeiru v lednu roku 2008, v září roku 2008, v roce 2009 a v roce 2010 i z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

Související odkazy:

EasyJet - stránky letecké společnosti

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Praha Airport - webové stránky letiště v Praze

Londýn/Gatwick Airport - stránky letiště v Gatwicku

Madeira Airport - webové stránky letiště na Madeiře

Estalagem do Mar - naše tradiční základna na Madeiře

Sao Vicente - video z YouTube ze severní části ostrova, místa naší základny

Joao Gonçalves Zarco; Câmara de Lobos; Funchal; Sao Vicente - odkazy z Wikipedie

Madeira Turismo - oficiální stránka madeirské turistiky (v angličtině)

Mapy Madeiry a další informace o ostrově

Ukázka jízdního řádu a autobusových společností na ostrově a plánek tématického parku v Santaně