S Air Berlinem na předvánoční návštěvu Madeiry;

vánoční Funchal a návštěva dalších nepoznaných míst ostrova

Portugalsko

13. - 18. prosince 2012

Madeira, ostrov věčného jara, se v posledních letech stal alespoň pro některé z nás tak trochu druhým domovem. Neuvěřitelný ostrov plný slunce, příjemných teplot, nádherné přírody a skvělých lidí se stal místem, kam se, je-li to jen trochu možné, vždycky moc rádi vracíme.

Pro letošní madeirskou výpravu jsme zvolili období před koncem roku, abychom si společně s Madeiřany užili nádherný a s českým naprosto nesrovnatelně klidnější předvánoční čas.

Pro přepravu na ostrov byl zvolen německý Air Berlin, který z nedalekého a s Karlovými Vary lépe než Praha silniční sítí spojeného Norimberku provozuje v zimním období do Funchalu přímé lety. A pokud se zadaří, může být cena letenek opravdu přívětivá.

Z Karlových Varů jsme vyrazili 13. prosincový den brzy ráno. Přestože předchozí večer sněžilo, silnice byly dobře sjízdné a zvláště na precizně uklizených německých dálnicích ubíhala cesta velmi rychle. Mrzlo až praštilo, na norimberském letišti ukazoval teploměr – 12 st. Ale což, věděli jsme, že za pár hodin nás už přivítá podnebí věčného jara, či možná dokonce babího léta.

Polovina členů výpravy opustila vozidlo přímo před terminálem, druhá polovina poté odstavila vozidlo na online předplaceném parkovišti a velmi rychlou chůzí se v mikině a třeskutém mrazu přemístila do letištní haly za ostatními.

Air Berlin tak, jako každá civilizovaná letecká společnost, nabízí svým klientům možnost online odbavení, tzv. web check-in, kterým jsme prošli den předem, a tak zbývalo jen na přepážce odbavit zavazadla a vyrazit na průzkum letiště. To se od naší poslední návštěvy příliš nezměnilo, jen koridory, jimiž prochází cestující k odletu, jsou mírně řečeno zdlouhavé a zčásti vedou provizorním uzavřeným venkovním prostorem.

S rozbřeskem se v Norimberku slétlo mnoho letadel německé společnosti Air Berlin. Ta sem posílá stroje např. z Drážďan, Brém, Lipska, Münsteru, Düsseldorfu, Hannoveru, Berlína a dalších měst. V Norimberku si pak do teplých krajin pokračující cestující pouze přestoupili do jiného aeroplánu a kolem 9. hodiny se zas všechny bílo-červené stroje rozlétly převážně na jih. Jen během zimního období 2012/3 nabídlo norimberské letiště úctyhodných 44 odletů do teplých krajin týdně, zahrnujících např. Gran Canarii, Tenerife, Lanzarote, Fuerteventuru, Mallorcu, Funchal, Azory, Luxor, Marsu Allam, Hurghadu nebo Sharm El Sheikh.

Pro náš let AB2888 do Funchalu společnost na čtvrteční let k naší veliké radosti vybrala jeden ze svých nových Boeingů 737-800 (D-ABMC) opatřených zbrusu novým Sky interiorem. Letoun byl navíc opatřen logem aliance Oneworld, jíž se stal Air Berlin před nedávnem členem.

Boarding do letadla Air Berlinu, který je tak trochu aerolinkou klasickou, trochu low-costem a trochu charterovou společností, začal v dostatečném předstihu před odletem. Boeing bez jednoho dne 13 měsíců starý vypadal opravdu moc pěkně. Pohodlné sedačky, na konfiguraci Y186 přijatelné místo mezi sedadly a díky přibližně ¾ obsazenosti i vlastní „byznysová“ úprava v podobě volného třetího sedadla.

Pár minut po 9. hodině opustila „osmistovka“ s posádkou kapitána Josefa Hartla stojánku a zahájila pojíždění k prahu dráhy 10 norimberského letiště. Z té vzlétla v 9:14 hod. a stoupala pravým okruhem, což nám umožnilo pěkný pohled na celé německé město. Jedinou skvrnkou na kráse Boeingu byla zvenku vskutku velmi znečištěná okna umožňující sice dobrý výhled, méně však již jeho zachycení fotoaparátem.

Zatímco letoun stoupal do letové hladiny, v kabině se začaly rojit letušky, které velmi brzy po jejím dosažení zahájily palubní servis. Podávány byly opravdu dobré bagety v sýrové nebo šunkové variantě, LC1 od Nestlé a přibližně hodinu před přistáním čokoládky dle výběru. Větším jedlíkům nabízí Air Berlin možnost přikoupit si nejpozději 48 hodin před letem některé z teplých jídel pro labužníky od firmy Sansibar, čehož jsme také využili a vybrali si pokrm pro zpáteční let. Celkem třikrát procházela posádka kabinou s nabídkou teplých a studených nealko nápojů. Zájemci o nápoje alkoholické si je opět mohli zakoupit.

V letové hladině 390 (přibližně 11900 m) plul Boeing rychlostí 810 km/h dopolední prosincovou evropskou oblohou přes Stuttgart, Bern, Ženevu, Lyon, Toulouse, Pamplonu a Valladolid k Setubalu, odkud se naskytl nádherný pohled na portugalskou metropoli Lisabon. Jen ta okna kdyby nebyla tak špinavá ...

Letoun opustil kontinentální Evropu a pokračoval nad naprosto bezoblačným Atlantikem k Madeiře. Předpověď směru větru dávala naději na přiblížení na RWY 05 a krátce po čtvrtečním poledni se naděje změnila ve skutečnost. I tentokrát se závěrečná fáze letu stala jednoznačně zážitkem. Za mírně bočního větru dosedl Boeing na ostrovní dráhu 16 minut po místní 12. hodině. Madeira nás přivítala slunečným počasím a teplotou 20°C. Opustili jsme osmistovku a zamířili do terminálu vyzvednout zavazadla. Poté, co některé z nás u východu z tranzitní části obdarovali Santa Claus a jeho pomocník drobnými dárečky, zbývalo jako obvykle zamířit k přepážce autopůjčovny. Za našeho předvánočního čtyřkolého společníka nám Europcar tentokrát vybral Renault Megane v nevšední modré barvě. Ještě než se však francouzský automobil dostal ke slovu, resp. k jízdě, zavítali jsme alespoň na pár minut na prosluněnou letištní terasu, abychom zdokumentovali náš předchozí dopravní prostředek a pár dalších zde právě vyskytujících se okřídlenců. Pak už nastal čas vzdušný přístav opustit.

Po krátké odbočce z páteřní ostrovní komunikace jsme projeli uličkami a okolím města Canico a pokračovali k útesu Cabo Girao. Místní vyhlídka na Camaru de Lobos, Funchal a další části jižního pobřeží se příchozím od podzimu 2012 představuje ve zcela novém hávu. Prodejcům suvenýrů zde byly vystavěny nové objekty, návštěvníkům malé prostranství s lavičkami a především dech beroucí visutý balkón s prosklenou výsečí v téměř šestisetmetrové výšce.

Před vstupem na něj jsme se však nejdříve rozhodli posilnit. Polední menu z dovezených obalovaných zásob chutnalo výborně. I průzkum nového visutého díla včetně výhledu z něj na nás zanechal pozitivní dojmy a my si po pár desítkách minut pobytu na Madeiře odnášeli úžasný zážitek.

Cestou na naši tradiční madeirskou základnu jsme ještě nakoupili v supermarketu Continente, a poté již mířili přímo na sever. Obvyklá otázka pokládaná v tunelu pod horami, jak bude na druhé straně ostrova, byla po třech jeho kilometrech zodpovězena slunečními paprsky a modrým nebem. Sao Vicente nás tentokrát přivítalo v tom nejkrásnějším světle a navíc s pěknou vánoční výzdobou.

Hotel "U moře", jak volně přeložen Estalagem do Mar, prošel od naší loňské návštěvy částečnou rekonstrukcí některých veřejných částí i samotných pokojů, které se staly útulnějšími. Z nich jsme tentokrát zvolili ty nacházející se v severovýchodním křídle, abychom kromě fascinujícího Atlantiku měli na dohled i severozápadní pobřeží včetně saovicentského „bulváru“, na němž se mj. nachází i naše oblíbená restaurace Caravela. Právě do ní mířily naše další kroky. Přestože byl na severní pobřeží na toto období neobvykle teplý večer, rozhodli jsme se povečeřet uvnitř a přitom přihlížet právě probíhajícímu zdobení zdejšího vánočního stromku, který tu nahradil fikus. Ačkoli se jeho ověnčování žárovičkami zpočátku příliš nedařilo, shodli jsme se nakonec, že se dílo povedlo. :-)

A pak se již servírovaly znamenité zdejší pokrmy. Jednoznačně největší úspěch měl opět grilovaný tuňák či přední madeirská ryba Espada s banánem. To je opravdová lahůdka.

Pro únavu, která se dostavila pro brzké vstávání dříve než obvykle se zbývající část večera nesla už jen v relaxačním duchu. Hotelová vířivka k tomuto účelu posloužila naprosto skvěle.

Čtrnáctý prosincový den jsme se probudili ještě za tmy. Do času snídaně zbývala více než hodina, tak akorát čas na pár ranních fotek mraky nezahalených hor a předvánočního Sao Vicente. Bylo to úžasně teplé prosincové ráno. Hory se ani po rozednění nepočaly zahalovat do mraků a počasí se tak jevilo být příznivým i na plán některých členů výpravy absolvovat horský přechod ze třetí nejvyšší madeirské hory Pico do Arieiro na nejvyšší Pico Ruivo. Vypravili jsme se tedy hned po snídani na cestu. Jižní pobřeží, jak to na Madeiře ve většině případů oproti severnímu bývá, zalévalo slunce svými paprsky a na obloze plulo jen pár mráčků. V tunelu nad Funchalem, který se větví na dva další jsme opustili dálnici a stoupali na Monte, pár kilometrů nad ním prozkoumali jeden z piknikových areálů a krajinou silně poničenou požáry pokračovali až k průsmyku Poiso. Odtud zbývalo jen několik kilometrů na de facto nejvyšší vrchol Madeiry, kam je možné dojet. Během stoupání se nám naskytly úchvatné pohledy na severní pobřeží s Orlí skálou nacházející se pod Santanou poblíž městečka Faial. Samotný vrchol se však k naší lítosti už tou dobou skrýval v mlze a k tomu vál ještě opravdu silný vítr. Nezbývalo než zvolit náhradní plán.

Horkou madeirskou novinkou roku 2012 bylo otevření zbrusu nové komunikace zaříznuté do vrcholků hor spojující Pico do Arieiro s městečkem Curral das Freiras. A když prozatím počasí horské túře nepřálo, rozhodli jsme se novou cestu vyzkoušet a zavítat opět, někteří však úplně poprvé, do Údolí jeptišek. Horská silnička má sice v každém směru jeden pruh, jsou však tak úzké, že je velmi obtížné se na ní vyhnout. Proto jsou vždy po několika desítkách metrů tam, kde to terén umožnil, mírně rozšířené, aby bylo vyhýbání s protijedoucími vozidly bezpečnější. Do těchto míst ostrova je umožněn vjezd pouze osobním automobilům, a to jen v denních hodinách (9:30 – 17:30) a za dobré viditelnosti. Z této cesty se po ní projíždějícím cestovatelům naskýtají úplně jiné pohledy. Za opravdu dobrého počasí, které v této nadmořské výšce oproti počasí na Pico do Arieiru za našeho průjezdu vládlo, je možné dohlédnout až do Funchalu. Po neuvěřitelně prudkém klesání s mnoha serpentinami se pak přibližně desetikilometrová cesta připojuje k silnici vedoucí k vyhlídce Eira do Serrado nad Údolím jeptišek. Pasažéři vozu neskrývali spokojenost, když jsme po té vcelku strhující cestě dorazili na parkoviště pod vyhlídkou. To ještě netušili, že si jízdu v opačném směru zanedlouho zopakujeme.

I na Eira do Serrado ve výšce přibližně 1000 m. n. m. vanul toho dne poměrně silný vítr. Šedá obloha mezitím zakryla vrcholky kopců Pico Grande, Pico da Geada a Pico da Torrinhas obepínajících údolí. To se však ukázalo mraky nezahalené. Zdrželi jsme se jen krátce a poté pokračovali k jeptiškám na oběd. Do Údolí jeptišek, přesněji do Dvoru jeptišek, byl již vystavěn dlouhý tunel, kterým se lze do místa, kam v 17.století uprchly klarisky z kláštera Santa Clara ve Funchalu před nájezdem pirátů, dostat mnohem bezpečněji, než tomu bývalo dříve. Stará útesová cesta je již několik let uzavřena a je na ni zákaz vstupu.


Na náměstí malé obce nelze minout co se pestrosti pokrmů výbornou, nicméně trochu více turistickou rodinnou restauraci Nun´s Valley, z jejíž terasy je pěkný výhled do údolí i na strmý vrchol Pico do Serrado. Nun´s Valley je však po našem letmém průzkumu zřejmě ten nejlepší zdejší podnik. Návštěvníci tu mohou ochutnat především různé pokrmy z kaštanů, ať už se jedná o kaštany pečené, kaštanovou polévku nebo kaštanový koláč. Hosté během stolování také absolvují degustaci různých místních likérů, které si později ve zdejší prodejně mohou též zakoupit. Třeba likér kaštanový. A ti, kteří do Curral das Freiras zavítají během listopadu, mohou zažít i bujarý kaštanový festival.

Během popolední procházky po městečku jsme u jediného stánku s ovocem a zeleninou na náměstí zakoupili čerimoju, abychom večer konečně ochutnali to údajně nejlahodnější ovoce na světě. Cestovatelé, kterým se poprvé naskytla možnost nahlédnout do vskutku pěkného kostelíka Nossa Senhora de Livramento s dřevěným interiérem a pěknými azulejos, tak učinili a po menším nákupu nám již nic nebránilo v cestě dál.

Předpověď počasí na odpoledne se začala vyplňovat. Mraky opět opouštěly vrcholky hor a ačkoli se části cestovatelů zprvu nechtělo znovu absolvovat novou úzkou a klikatou cestu pod Pico do Arieiro, rozhodli jsme se nakonec, že dojet na třetí nejvyšší horu ostrova přeci jen ještě jednou zkusíme.
Po příjezdu na místo se situace i přes stále se rychle z údolí nořící mraky jevila být lepší. A tak se nakonec polovina naší výpravy rozhodla tzv. královnu madeirských horských túr, jak bývá označován přechod mezi Pico do Arieiro a Pico Ruivo absolvovat. Pohledům do údolí žádná oblačnost nezamezovala, jen vítr o sobě na některých místech dával opravdu silně vědět. Poté, co „horská“ sestava zahájila první z mnoha klesání a stoupání na této trase přichystaných ke zdolání, vyrazili ostatní opět do nižších poloh severní části Madeiry.

Projeli jsme opět průsmyk Poiso a zahájili klesání do Ribeiro Frio. Na cestách se vyskytovalo v tu dobu naprosté minimum vozidel a počasí v této části bylo nádherné. Vítr se zcela uklidnil a slunce nás lákalo k opuštění auta a užívání si prosincových hřejivých paprsků.

Nad pstruží vesničkou nám do oka padla dřevěná tabulka s nápisem. Odbočili jsme na kamenitou cestu Área de Lazer, Feiteiras a objevili další z mnoha madeirských areálů jako stvořených pro pikniky. A tak jsme si i my jeden takový menší prosincový piknik udělali.

Při sjíždění dále do údolí nám do oka padla jakási nová dřevěná budka se závorou u vjezdu do Ribeiro Frio. Ostatně takových budek a závor se na Madeiře v poslední době objevilo více. Ve všech sídlí lesní policie (Policia Florestal) a zřejmě dohlíží a ochraňuje ostrovní lesní porosty. V posledních letech zasáhlo ostrov několik rozsáhlých požárů, které na porostech způsobily poměrně vysoké škody. Příroda, která je opravdu okouzlující, si určitě intenzivnější ochranu zaslouží. Novinkou, které se ochrany míst ostrova i před požáry týká, je také noční zákaz vjezdu na některá neobydlená místa, která slouží převážně turistům pro realizaci levádových či horských výšlapů. Jedním z takových míst je i Achada do Texeira, ve které je možné ukončit např. již zmíněný nejnáročnější ostrovní horský pochod. Alespoň v době naší předvánoční návštěvy se cesta uzavírala těsně po setmění, což v prosinci znamenalo v 19 hodin.

Nezvykle klidné Ribeiro Frio jsme jen projeli a pokračovali dále na Santanu. Ze dvou možných cest, na které se silnice z kopců později větví, padla volba na tu východnější směřující do Sao Roque do Faial. Od místního malého hřbitova se nám naskytl nádherný a dosud nepoznaný pohled na famózní a často mraky zahalenou Orlí skálu (Penha de Águia). Hodiny ukazovaly půl 5. odpoledne, teploměr 20°C, nízké sluníčko stále prosvěcovalo mraky a k tomu všemu se odkudsi zdola linula vánoční Tichá noc. Úplná idylka.

Už v září nás během odskoku na ostrov z pobytu v Portu dovedlo putování po Madeiře před setměním mj. na kamenitou pláž ve tvaru „U“, která se nachází poblíž Santany, pod městečkem Faial. Zavítali jsme sem i tentokrát a za popíjení odpolední kávy chvilku pozorovali rybáře, kteří se z vysoké skály a mnohdy jejího nejzazšího okraje snažili něco pěkného ulovit.

Jedním z nejdelších tunelů ostrova jsme pokračovali vzhůru do Santany, tentokrát do zdejšího miniaturního „muzea“. To v městě za dobrovolné vstupné zpřístupňuje po zaklepání snad stopadesátiletý Madeiřan. V útrobách jeho nepřehlédnutelného domku s malou cedulkou „Muzeum“, který se nachází v ulici rovnoběžné s hlavní santanskou tepnou za hotelem O Colmo, je k vidění opravdu letité haraburdí, které během svého života stařík posbíral. Nezbytnou součástí prohlídky je i společné fotografování a slib, že v případě další návštěvy ostrova doručíme fotografii. Ty si ostrovní obyvatel vystavuje přímo naproti vchodu do jeho příbytku. Slib určitě splníme.

Posledním místem, které jsme během našeho pátečního průzkumného odpoledne chtěli ještě navštívit, byly hostince Quiemadas nedaleko nad Santanou. Protože nás ale začal tlačit čas a my spěchali pro druhou část výpravy do kopců, na prohlídku místa, odkud začíná jedna z nejkrásnějších a nejdramatičtějších levádových tras ostrova, tentokrát nedošlo.

Na parkoviště v Achada do Texeira jsme dorazili pár minut před smluveným časem setkání. Vítr opět zesílil. Mraky zůstávaly vysoko, a tak se i odtud naskýtaly ohromující a famózní pohledy do útrob ostrova.

Poté, co se k vozu dostavili všichni cestující, jsme zahájili klesání do Santany. Tak akorát včas, než lesní policie sklopí závoru a na místy hluboké díry na horské silničce, které se od poslední naší návštěvy před pár lety vytvořily, nebude vidět.

Betlém v Santaně se v mezičase osvítil. Zastavili jsme ještě na chvilku, pořídili pár snímků a pak si alespoň na pár okamžiků užívali západu slunce při úžasném a vzduchem prosyceném prosincovém podvečeru na Madeiře.

Setmělo se. Pro cestu zpět padla volba na severní trasu, jízdu klikatou silničkou přes mnoho toho času vánočně vyzdobených vesniček. Zvláště v Arco de Sao Jorge nás přímo do očí praštil brčálově svítící kostel. Ani na jiných místech severu se však obyvatelé nenechali, co se pestrosti výzdoby týká, zahanbit. Další úžasný den na ostrově věčného jara jsme pak společně opět zakončili v naší oblíbené Caravele, resp. u následné partičky karet, při které došlo i na ochutnávku čerimoji. Posouzení, zdali se opravdu jedná o nejlahodnější ovoce na světě, ponecháme na každém degustátorovi.

I sobotní ráno zalila Madeiru modrá obloha. A tak hned po snídani vedla naše cesta ze Sao Vicente, kam přeci jen těch slunečních paprsků dopadne v zimě pro polohu městečka méně, do vyšších poloh. Parque Florestal nacházející se na silnici vedoucí z Rosaria do průsmyku Encumeada zel prázdnotou a naskytla se tak oproti září, kdy tu za našeho průjezdu probíhalo velké nedělní grilování, možnost jej blíže prozkoumat.

O pár metrů výše se pak zas naskytla možnost pěkně se ohřát. Následoval sjezd opět na jih a cesta do oblasti, jež je prý velmi často zahalena mraky a chladem. Ten den se tak však nedělo. Po krátké zastávce v  Café Relógio, centru košíkářství v městečku Camacha a na místním trhu zbývalo už jen pár kilometrů na Santo da Serra. Santo Antonio da Serra, jak zní celý název městečka, toho příliš nenabízí. Tedy až na velkou zahradu Quinta de Santo da Serra, která dříve patřila Blandyům a jež je už delší dobu přístupná veřejnosti. Ta za návštěvu rozhodně stojí. Jak jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, je i v prosinci jedním z ideálních míst pro piknik.

Zahrada je plná starých a i v prosinci kvetoucích stromů, nachází se v ní také malá zoologická zahrada a na samém jejím konci i altán, z něhož lze dohlédnout na východní cíp ostrova a při troše štěstí i na přibližně 40 km od Madeiry vzdálený ostrov Porto Santo. Miradouro dos Ingleses, jak zní přesný název této vyhlídky, bylo prý oblíbeným místem starého pana Blandy, který odtud vyhlížel své lodě vracející se se zbožím do Funchalu.

Nedaleký kostel právě odbíjel poledne. Nastal čas zasednout k jednomu z piknikových stolů a lehce poobědvat. A za svitu madeirského slunce si pak třeba při hře v kostky užívat sobotní odpolední předvánoční siestu..

Brzké odpoledne se pak neslo částečně ve spotterském duchu. Podél zdejšího golfového hřiště jsme sklesali přibližně 8 km až k pozorovacímu místu nad dráhou letiště. Provoz byl minimální. K vidění byly jen dva Airbusy Lufthansy, německé společnosti od počátku zimního letového řádu nově na Madeiru létající z Berlína a Düsseldorfu, jeden Boeing 737-800 Norwegianu a postávající Airbus domácího TAPu. Při cestě z letiště do Machica si však jeden z členů výpravy povšimnul mnohem zajímavějšího stroje, resp. jeho torza. Na kopci nad Continente v Machicu leží již zřejmě několik desítek let pozůstatek letounu Nord N-2501D Noratlas (6419) portugalského vojenského letectva a přestože je jeho interiér zcela vybydlený, stojí bezesporu alespoň za krátký průzkum.

Pozdější sobotní odpoledne jsme vyhradili návštěvě rybářského městečka Canical. Vládla tu toho času úžasná atmosféra. Kavárničky lákaly, a nás také zlákaly k posezení na venkovních terasách a užívání si nádherně teplého prosincového dne. Hlavním důvodem zahrnutí Canicalu do našeho madeirského putování bylo však tentokrát muzeum velryb, zřejmě ta nejzajímavější věc, kterou může toto na samém východě ostrova ležící město nabídnout.

Muzeum velryb procházelo v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a my při všech předchozích návštěvách narazili u jeho vstupních dveří na cedulku o této skutečnosti informující, nicméně nic neříkající o tom, kdy bude přestavba dokončena. Konečně se tak na podzim roku 2011 stalo a my si tedy nemohli prohlídku dokončeného díla nechat ujít. Muzeum není nijak zvlášť velké, cena vstupného je však poměrně vysoká (10 EUR). Expozice pojednává o lovu velryb od 2. světové války až do roku 1981, kdy byl ukončen. K vidění jsou mj. portréty lovců, lodí a zařízení k tomuto účelu používaných, shlédnout je možné působivý a na některé možná až příliš drastický film nebo absolovat imaginární ponor do hlubin ve statické ponorce s 3D projekcí. Celkově vzato můžeme návštěvu muzea, na níž je dobré si vyhradit alespoň 2 hodiny času, doporučit.

Venku se mezitím setmělo. Po krátké prohlídce nám dosud neznámé kamenité pláže pod muzeem jsme Canical opustili a mířili do Machica na večeři do osvědčené přístavní restaurace a na prohlídku místního betlému. Daleko více v duchu Vánoc se pak nesl sobotní večer strávený v ostrovní metropoli – Funchalu.

Jako obvykle jsme auto odstavili v parkovacím domě na konci Avenidy do Mar. Na téměř čtyři hodiny tu v sobotu večer stálo parkovné jedno jediné Euro.

Za opravdu teplého prosincového večera jsme procházeli vánočně vyzdobenými a jen malým počtem lidí zaplněnými ulicemi města. Vánoční výzdobě dominovali dva velcí andělé před katedrálou Sé, pochopitelně největší madeirský betlém v její těsné blízkosti, mnoho leckde se povalujících atrap vánočních dárků, vánoční stromy na Praca do Municipio, velký Ježíšek (portugalsky Pai Natal) v parku s cizokrajnými stromy, saně se soby, vánoční vlak pro děti, netypičtí dvoukouloví sněhuláci či velký model madeirské krajiny poblíž funchalského infocentra. V těchto místech se také konal vánoční trh s množstvím laskomin i drobných dárků. Laskominám byl vyhrazen především prostor okolo zmíněného obřího modelu. Ochutnali jsme také jeden z mnoha míchaných nápojů z Ponchy – madeirského likéru. Jeho silný účinek nás už po jeho konzumaci v předchozím roce nemohl překvapit. Neodolali jsme ani úchvatným vánočním skřítkyním a pořídili si s nimi několik společných fotografií. Pěkné holky to byly, to se musí nechat.

Po krátkém posezení u sochy Zarca, během kterého jsme si užívali opravdu příjemné a přátelské předvánoční atmosféry všech přítomných, jsme ještě zamířili na okraj parku Santa Catarina, a poté se téměř úplně vyčerpaní, ale s nádhernými zážitky, vrátili po Avenidě do Mar zpět k vozidlu a před půlnocí vyrazili opět na sever ostrova.

Nedělní ráno se opět vybarvilo do těch nejlepších odstínů, a tak se pochyby o tom, že by tento den neměl být tzv. „levádový“, v mžiku rozplynuly. Dlouho odkládaná túra z plošiny Paul da Serra do údolí Rabacal byla hlavní náplní dne. Cestu k největšímu madeirskému vodopádu a místu tzv. 25 pramenů je možné zahájit buď z velkého nepřehlédnutelného parkoviště na plošině, odkud turisté sestupují po asfaltové silničce k lesní správě Rabacal (mezi parkovištěm a lesní správou jezdí za poplatek též kyvadlový mikrobus), nebo z místa, které se nachází přibližně 3 kilometry pod ním. Stačí od parkoviště ve směru na Porto Moniz pokračovat pár stovek metrů a poté odbočit na starou dlážděnou cestu směrem na Calhetu. Po pár minutách se za ostrou pravotočivou zatáčkou objeví malé parkoviště s přístřeškem, které je 2. možným výchozím místem cesty k 25 pramenům.

Vybrali jsme si tuto 2., dobrodružnější variantu a vyrazili. Po přibližně deseti minutách chůze se před námi objevil vodopád a vlevo od něj malá vodárnička. Zákoutí jak z pohádky. Spíše jak z hororu vypadal vlevo od vodárny nacházející se vysoký tunel přezdívaný jezdecký. Bylo více než jasné, že právě tudy bude nutné projít. Ještěže alespoň dva ze členů výpravy měli opravdu dobře svítící baterky, bez kterých by se průchod „černou dírou“ stal mnohem náročnějším. Na roční období ne zas až tak moc vlhký tunel nás „pohltil“ na dalších 15 minut, po kterých jsme vstoupili na okraj údolí Rabacal. Nedaleké odbočce vzhůru k vodopádu Risco jsme nevěnovali pozornost a pokračovali dále. Po pár desítkách minut se objevila 2. odbočka vpravo vzhůru mířící tamtéž. My však neopouštěli poměrně širokou cestu a pokračovali až ke schodům, které klesaly do soutěsky Ribeiry Grande, aby nás následně další schody vyvedly opět podél další z mnoha malých vodárniček k levádě. Mírně řečeno obtížnější kamenná zídka, z níž bylo občas nutné sestoupit vedle ní, nás poté dovedla k cíli. Nádherné počasí vylákalo do údolí mnoho turistů, a tak jsme si napřed, než se místo u 25 Fontes vylidní, našli místečko na slunci jako stvořené pro polední piknik. Kromě nás se ho zúčastnilo i úctyhodné množství madeirských sýkorek, které s námi čile hodovaly občasným zobáním přímo z ruky.

Když organizovaná skupina turistů odešla, vstoupili jsme do soutěsky k pětadvaceti pramenům. Fotografie z tohoto místa jsou bezesporu působivé, nenahradí však ani v nejmenším skutečnou návštěvu tohoto koutu Madeiry. Je to vskutku nádherné místo. Které však na Madeiře není ?

Stejnou cestou jsme se vraceli zpět, v tomto směru k první odbočce směr Risco. O tom, že je na Madeiře mnoho příkrých cest a výstupů, už za ta léta zdejšího pobývání víme své. Schody, které však bylo od odbočky nutné zdolat pro dostání se na cestu k vodopádu Risco však kromě strmosti také neuvěřitelně klouzaly. Obavy z pozdějšího sestupu se však naštěstí postupem času rozplynuly, neboť trasa zpět vedla jinudy.

Po zdolání kluzkých schodů následovala desetiminutová procházka po široké cestě. Na jejím konci se nám zjevil opravdu mohutný, největší madeirský vodopád zvaný Risco. Cesta dříve pokračovala dále tunelem přímo za vodopádem. Protože však i zde došlo v poslední době k sesuvu svahu a pádu kamenů do hluboké rokle, byla cesta uzavřena a turisté se musí od vodopádu zas vrátit a pro pokračování k 25 pramenům chtě nechtě sestoupit po schodech, po kterých jsme my vystoupali.

Po pořízení snímků vodopádu a krmení opět se objevivších sýkorek nás čekala cesta zpět. Zmíněné rozcestí s kluzkými schody jsme prošli rovně a pokračovali až do místa, kde je možné odbočit vzhůru na zastávku zmíněného mikrobusu či vystoupat pěšky na parkoviště na náhorní plošině nebo zamířit dolů směrem na Calhetu. Touto druhou cestou jsme po pár minutách dorazili opět ke schodům. A přestože tyto byly věru strmější, zdaleka nebyly tak nebezpečné, jako ty předchozí, vzhůru zdolané.

Po sestupu zbývalo jen pár kroků vlevo a ocitli jsme se u jezdeckého tunelu. Během čtvrthodinky přesunu temnou chodbou se výrazně změnilo počasí. Na konci tunelu nás přivítalo téměř zataženo a mlhavo. Déšť se však nekonal. Na parkovišti už v té době postával jen náš Renault. Jak rádi jsme jej zas viděli.

Čekal nás přesun do severozápadního městečka Porto Moniz. Zejména v západní části Paul da Serra se řidiči musejí mít vskutku na pozoru, neboť se tu vyskytují volně se pasoucí a pohybující krávy, které mnohdy bývají dost dobře maskované nebo schované např. za zatáčkou.

Černé mraky zahalovaly Porto Moniz během našeho sjezdu a z mokrých ulic bylo více než jasné, že se tu během dne přehnala větší přeháňka. Rozbouřený oceán chrlil své zpěněné vlny k pobřeží a ty hlasitě narážely na zdejší skály.

Po ne zrovna nenáročné túře nás přepadl hlad. A stane-li se tak v Portu Moniz, je výběr lokálu jasný. Orca Praia, jejíž stravovací prostory připomínají spíše veřejnou jídelnu než dobrou restauraci, však nabízí kromě velmi dobrých pokrmů také výhled na širý Atlantik a portomonizské uměle vystavěné bazénky s mořskou vodou. Je libo pravou madeirskou rajskou polévku Tomate e Cebola nebo tuňáka či vepřové na madeirském víně ? Vše je tu k mání.

Z nedělního dne zbýval ještě čas na prohlídku zdejší vánoční výzdoby, a pak jsme se již údajně nejdražší silnicí široko daleko, známou to severní tunelovkou, vrátili zpět do Sao Vicente.

Pondělí bývá na Madeiře, co se leteckého provozu a spotterství týká, jednoznačně nejsilnějším dnem. A tak se i my chystali zavítat na vyhlídkovou terasu a pořídit pár obrázků okřídlených ptáků. Počasí však tento záměr zhatilo, neboť se nad východní pobřeží nasunuly mraky, zatímco západ zůstal čistý a slunečný. A tak jsme na západě zůstali nakonec i my. Ještě jednou, tentokráte přes Ribeiru de Janelu, jsme vystoupali po sesuvy významně poničené silnici na náhorní plošinu, pokračovali nad Rabacal a již známou dlážděnou cestou sjížděli na jih do Calhety. Zvláště závěr této prastaré cesty nám dal zabrat. Chtít ji najít v opačném směru by byl asi opravdu oříšek. Nás potěšilo, že ve směru svrchu bylo nutné „rozlousknout“ jen pár zatáček a uzoučkých uliček v těsném jejím závěru.

Jako obvykle jsme zaparkovali na hlavní calhetské komunikaci a vyrazili nakupovat. Vůbec poprvé za naší návštěvy se tu pohyboval pracovník kontrolující, zda mají zde stojící vozidla zaplacené parkovné.
Cesta pak později pokračovala mezi banánovníky po jižním pobřeží směrem k Ribeiře Bravě a Funchalu. Nebylo myslitelné vynechat, tentokrát opravdu nasycený, velký vodopád sloužící jako automyčka, který se nachází poblíž obce Madalena do Mar, hned za dvěma starými vlhkými tunely.

Pro pondělní polední piknik posloužila vyhlídka Pico dos Barcelos nad Funchalem. Slunce se ale v těchto místech už neukazovalo, a tak jsme polední siestu zkrátili a popojeli do Funchalu. Hlavním programem pondělního odpoledne byl výběr vánočních dárků, resp. konzultace s Ježíškem, které by mohl letos o Štědrém večeru doručit. Dařilo se nám to věru pěkně a hlavně v naprostém předvánočním klidu a pohodě. Po návštěvě jednoho z největších funchalských obchodních center – Dolce Vita – jen pár kroků od parku Santa Catarina, jsme již stoprocentně přesvědčeni, že si tu Madeiřané nežijí vůbec špatně a opravdu netušíme, co by jim tu na jejich nádherném ostrově mohlo chybět. Mají tu vše a nejen co se nákupních možností týká.

Ještě jednu ježíšovskou konzultaci jsme absolvovali při zpáteční cestě do Sao Vicente v Ribeiře Bravě, kde mají, alespoň podle našeho názoru, vůbec nejlevnější velké pletené madeirské ponožky. Ideální dárek. A když už se Vánoce opravdu nezadržitelně blížily, odvezli jsme si odtud i CD madeirských vánočních koled.

Kde jinde zakončit nádherný předvánoční na Madeiře strávený čas než v samotném Sao Vicente a poté v saovicentské Caravele. Snad i trochu zklamaní majitelé z našeho odjezdu zpět do pevninské Evropy a nesetrvání přes Vánoce na Madeiře nás obdarovali drobnými dárečky a my si naposledy vychutnali opravdu bezkonkurenční pokrmy v tomto našem oblíbeném podniku podávané. Vířivka a sklenka madeirského vína pak učinily tečku za pondělním dnem.

Téměř vždy jsme na našich madeirských výpravách opouštěli ostrov před polednem. Během této návštěvy byl však odlet plánován až v brzkém odpoledni, a tak zbýval čas alespoň na krátký průzkum dosud nepoznaného města Santa Cruz. To se nachází v těsné blízkosti madeirského letiště. Santa Cruz má mj. dlouhou a upravenou pobřežní promenádu, úzké uličky, v nichž je zejména dopoledne velmi obtížné zaparkovat, mnoho pěkných a letitých domků nebo tržnici – Mercado Municipal, jíž, alespoň po čuchu, jednoznačně dominují právě ulovené ryby. Z kamenité pláže, která umožňuje přímý vstup do vod Atlantiku, se zvláště pozorovatelům leteckého provozu naskýtá jedinečný pohled na přistávající aeroplány. Tedy tehdy, jsou-li naváděny na přistání na dráhu 05.

Dorazili jsme na letiště. Menší komplikace se systémy odbavení značně prodloužily čas strávený s nezbytnými předletovými úkony. I tak ale zbyla chvilka na pozorování letištního provozu. Z Norimberku poslal toho dnes Air Berlin jeden ze svých relativně nových Airbusů A320-214 (D-ABFE). Mírně zpožděný letoun, přibližně ze 2/3 zaplněný, zahájil pojíždění ke vzletu z dráhy 23 krátce před půl 2. odpolední, aby Madeiru následně opustil ve 13:33 hod. místního času. Zatímco letoun stoupal do FL360, užívali jsme si vskutku vynikající palubní servis, včetně přiobjednaného menu z nabídky Sansibar. Pokrm byl výborný. Standardní bagety se tentokrát servírovaly v kuřecí nebo lososové variantě a ani ty neměly chybu. Airbus mířil mezitím cestovní rychlostí 900 km/h přes Santiago de Compostela, Biskajský záliv, Paříž, Lucemburk a Frankfurt k Norimberku, na jehož dráhu 28 dosedl dvě minuty před půl sedmou večer místního času. A za zhruba 30 minut jsme již opouštěli německé letiště a mířili zpět do Česka. I díky vcelku příznivému počasí trvala cesta do Karlových Varů 2 hodiny a 10 minut.

A resumé ? Madeira nikdy nezklame. Je místem, které stojí za to vidět a kam se vždy stojí za to vrátit, téměř lhostejno, ve kterém období. Předvánoční atmosféra, kterou jsme na ostrov jeli nasát tentokrát, stojí bezesporu za zažití a nádherná vánoční výzdoba za shlédnutí. Letecký most mezi německým Norimberkem a portugalským Funchalem se ukázal být jednoznačně tím nejlepším a nejrychlejším způsobem, jak se na ostrov věčného jara dopravit. Air Berlin, s jehož servisem jsme byli velmi spokojeni, nám navíc nabídnul téměř nejlevnější tarify letenek, za které jsme kdy na Madeiru cestovali. Jeho služby rádi vyzkoušíme i v budoucnu, ať tomu bude v roce 2013 na Madeiru nebo do úplně jiných krajů. Už se moc těšíme.

Jirka N., LKKV.info, Jirka K., LKKV.info, Kuba, Martina

Reporty z dalšího cestování nejen na Madeiru naleznete v sekci Letecké výpravy

Madeira - 2008 / 1

Madeira - 2008 / 2

Madeira - 2009

Madeira - 2010

Madeira - 2011

Madeira - 2012 / 1

 

Související odkazy:

Air Berlin - stránky letecké společnosti

Airport Nürnberg - webové stránky letiště v Norimberku

Madeira Airport - stránky letiště na Madeiře

Estalagem do Mar - stránky hotelu na Madeiře

Museu da Baleia - muzeum velryb v Canicalu