Prodloužený víkend na Madeiře;

s Lufthansou a TAP Portugal podeváté na ostrov věčného jara

a poprvé na sousední ostrov Porto Santo

Portugalsko

30. května - 3. června 2014

Ani letos jsme nemohli neuskutečnit výpravu na ostrov v Atlantiku, který jednoho uchvátí už jen při přiblížení na runway 05 místního letiště. Rozhodnutí vyrazit na Madeiru v pozdním jaru, byť Madeira je ostrovem jara celoročního, padlo ve chvíli, kdy TAP Portugal na podzim loňského roku vábil tarify do Funchalu u něj dosud nevídanými.

Jak už tomu u portugalského národního dopravce občas bývá, nedlouho po provedení rezervace začaly „šachy“ s lety, které se projevily ve zrušení brzce ranního odletu z Prahy do Lisabonu. Z alternativních možností Star Alliance, do kterého TAP i přes v poslední době velmi kritizovaný servis stále patří, se nám nejvíce zamlouvala již osvědčená cesta přes Frankfurt, částečně s oblíbenou Lufthansou.

A tak se vzápětí přes Skype (komunikace s TAP Portugal zcela zdarma) uskutečnil rozhovor se zástupcem TAPu v Portugalsku a po pár minutách doznal itinerář v trasování na Madeiru změny.

Poslední květnový pátek jsme se ráno vypravili na naše největší letiště, zaparkovali vozidlo, odevzdali bagáž na přepážce Lufthansy v terminálu 2 a přesunuli se do tranzitního prostoru.

S menším zpožděním dorazil ke gatu C11 jeden ze zánovních Airbusů Lufthansy se sharklety, A320-214 reg. D-AIZW. Letiště Václava Havla jsme na jeho palubě opustili z dráhy 24 v 10:52 hod. Jen co letoun s posádkou kapitána Olivera Brandese nastoupal do letové hladiny 300 a pokračoval rychlostí 840 km/h do Německa, naservírovala posádka lehký výborný snack. Lufthansa nás opět přesvědčila o svých kvalitách. Škoda jen, že to byl náš letošní jediný plánovaný let z německým národním dopravcem.

Dráhy 07L frankfurtského letiště dosáhl Airbus minutu po plánovaném příletu, v 11:41 hod. a doroloval k jednomu z „A“ gatů. Do odletu dalšího spoje, už v režii TAP Portugal, zbývalo něco málo přes hodinu. Tak akorát čas na kávu nebo nějaký z mnoha dalších teplých nápojů, které jsou v terminálu Lufthansy a partnerů Star Alliance poskytovány cestujícím zcela zdarma. Překvapivě včas dorazil ke gatu A30 4,5 roku starý portugalský Airbus A320-214 reg. CS-TNS. V dostatečném předstihu před odletem byl za asistence letité agentky TAPu zahájen boarding, dobrých 10 minut před odletem byli již všichni cestující na palubě. Letoun se k prahu dráhy 18 vydal přesně podle letového řádu, o 15 minut později z ní Frankfurt opustil a zamířil na jih.

Posádka kapitána George Paula, zatímco Airbus stoupal do FL 350 a mířil rychlostí 850 km/h nad Lucemburk, Paříž a Nantes, připravovala lehký oběd, který přibližně hodinu po vzletu začala servírovat. Těstoviny s párkem a krevetami chutnali dobře, jen ty krevety mohly být lépe vyloupané. Součástí obědového platíčka bylo i pár kousků ananasu, jenž chutnal věru znamenitě. Aeroplán pokračoval nad Biskajský záliv, španělské Oviedo a poté zahájil klesání na přistání v Portugalsku. Následoval tradiční přelet portugalské metropole, poměrně dlouhý let nad oceán a návrat zpět do Lisabonu. Na dráhu 03 místního letiště přistál TAP 3 minuty před plánovaným příletem, v 15:22 hod. Tedy přistál, spíše se „srazil“ se zemí. Absolvovali jsme jedno z nejtvrdších přistání v rámci našich výprav. Podobně tomu v minulosti bylo jen s Travel Servisem na Kypru a s ČSA v Praze po letu z Amsterdamu.

Necelých 50 minut zbývalo do plánovaného odletu na Madeiru. Tady však už TAP čas nedodržel. Let postihlo více než půlhodinové zpoždění způsobené pozdním příletem letadla z italské Boloni, což se ale s ohledem na v poslední době časté excesy této letecké společnosti dalo ještě akceptovat. Téměř na den přesně čtrnáctiletý A320-213 TAPu reg. CS-TNL vzlétnul z dráhy 03 lisabonského letiště Portela v 16:47 hod. Do letové hladiny 350 tentokrát překvapivě stoupal levou zatáčkou (mnohem běžnější je 270° zatáčka pravá) a pokračoval nad Atlantik. Servis se odehrál naprosto ve stejném provedení jako na stejné lince v prosinci 2013, miniaturní sendvič, k němuž jsme však tentokrát požádali o portugalské pivo Sagres.

Už prognóza počasí dávala tušit, že nám Madeira ukáže další ze svých tváří, tentokrát tvář větrem ošlehanou. Už samotné přiblížení na runway 05, jehož se snad žádný letecký fanoušek nemůže nikdy nabažit, dávalo tušit, že to na ostrově věčného jara bude tentokrát opravdu stát za to. S Airbusem to házelo ze strany na stranu. Portugalští piloti, jež Madeiru a její nástrahy dobře znají, si však se silným větrem velmi dobře poradili a bez problémů letoun v 18:14 hod. místního času (19 minut po plánovaném příletu) posadili na pevnou zem. Go around se ani tentokrát nekonal. Madeirské letiště zelo prázdnotou, naše „třistadvacítka“ tu toho času byla jediným návštěvníkem. Nezbytné popříletové procedury proběhly i díky jedinému příletu bleskurychle, a za půl hodiny od přistání jsme si již v nedalekém Machicu pochutnávali v oblíbené přístavní restauraci na tradiční madeirské tomatové polévce a chlebu Bolo do caco.

Naše nejčastější madeirská základna, hotel Estalagem do Mar na severním pobřeží, je již po několikátou hlavní sezónu nerezervovatelný. Celé léto sem klienty vozí francouzský touroperátor, jemuž jsou všechny hotelové pokoje vyhrazeny. A tak jsme si již v roce 2012 našli základnu i na jihu Madeiry, která se nám neméně tak líbila, že nebylo těžké se rozhodnout právě sem vrátit. Hotel Ocean Gardens nás již očekával a my hned po posilnění mířili do jeho bran. Se stále stejným hotelovým číšníkem jsme probrali ostrovní události posledních měsíců a po páru žejdlíků madeirského Coralu vyrazili do hajan.

Větrné počasí pokračovalo na Madeiře i v sobotu. Hory se halily do mraků, a tak bylo jasné, že tento den to na žádnou túru po levádách nebude. Rozhodli jsme se prozkoumat severovýchodní pobřeží Madeiry a „vyzobat“ pár dosud nenavštívených míst.

Ze všeho nejdřív jsme se však zastavili v těsném sousedství letiště ležícím městečku Santa Cruz, resp. v jeho tržnici, která je podle našeho názoru druhou nejpěknější na Madeiře, hned za Mercado dos Lavradores ve Funchalu. Po malém pěším okruhu městem pokračovala naše cesta do Porta da Cruz, nad nímž se tyčí Orlí skála. Potěšilo nás oživení provozu ve zdejší malé továrně či mlýně na zpracování cukrové třtiny. Za poslední dobu tu proběhly drobné opravy a na zdi byly osazeny nové tabule informující o produktech vytvářených v palírně, která je nedílnou součástí této stavby. V době naší návštěvy byl však podnik i sousední obchůdek, v němž lze pálenku – aquardente či rum z cukrové třtiny údajně zakoupit, uzavřen, ačkoli by měly být brány zvláště v jarním období mezi 10. a 17. hodinou otevřeny. Tak snad někdy příště. Pro úplnost ještě dodáme, že mlýn a palírna v Porto da Cruz je jediným místem, kde se cukrová třtina na Madeiře zpracovává původním způsobem, s pomocí parních strojů. Aktuálně se na ostrově nachází tři malé fabriky, v nichž se plodina zpracovává a zužitkovává. Kromě Porta da Cruz a Calhety na jihozápadě se této činnosti Madeiřané věnují prý i ve Funchalu.

Objeli jsme Orlí skálu a zamířili na nákup do Santany. Hned na okraji města se nachází jeden z velkých marketů ostrova – Continente (dříve SA). Vybrat si však k doplnění zásob sobotní dopoledne se neukázalo být šťastným nápadem. Obchod doslova praskal ve švech. Domorodci plnili po okraj vozíky jídlem určeným s největší pravděpodobností na tradiční portugalské víkendové grilování. Jak už tomu však v Portugalsku bývá, vládla i tady naprostá pohoda a naprosto nikomu nevadilo i více než půlhodinové čekání u pokladny. Kam spěchat ?

Po absolvování nákupu jsme zamířili do jižní části Santany, prozkoumat přírodní rezervaci Rocha do Navio, resp. nalézt horní stanici lanovky do této rezervace zájemce převážející. Nově osazené směrovky nám v cestě k cíli velmi pomohly. U horní stanice lanovky však nebyla ani noha. Pásly se tu jen dvě kozy a ty nám mnoho informací o lokalitě nepodaly. Nezbývalo než je načerpat samostudiem z osazené informační tabule. Byla na ní nakreslena přibližně čtyřicetiminutová pěší trasa k oceánu. Počasí ale výletu pod 300 m vysoký útes nepřálo, lanovka, kterou by se poté dalo vyvézt zpět nahoru, byla navíc dle cedule visící na plotě toho času v opravě.

Ze severního pobřeží Madeiry zůstávaly v našem dopoledním programu ještě dvě neprozkoumané oblasti. Tou první byla pláž pod Sao Jorge, ze strany od Santany odbočka vpravo jen chvilku jízdy od odbočky na vesničku Ilha pod santanskými tunely.

Tedy spíše než pláž se pod Sao Jorge nachází tradiční madeirské Complexo Balnear, což je tradiční koupaliště s bazény s mořskou vodou, a jemu přiléhající kavárnou. Po jeho bližší prohlídce jsme usoudili, že patři mezi ta nejlepší místa ke koupání na Madeiře, zvláště za příznivého počasí. Vstupné je jako obyčejně lidové, + - 1 EUR na neomezenou dobu, a kdo se zatouží svlažit v opravdovém Atlantiku, může ke vstupu do něj použít zdejší kamenité pole (pláží se to místo neodvažujeme nazvat) a vrhnout se do vln.

Tato oblast, kde se na Madeiře pěstuje hlavně kukuřice a obilí, nabízí návštěvníkům i jakousi historickou bránu, ruiny, o nichž se nám však nic podrobnějšího zjistit nepodařilo.


Jen do 12. hodin, a pak zas až odpoledne, měl mít své brány otevřeny jeden z původních madeirských vodních mlýnů, k němuž ze silnice vedoucí ze Santany do Ponta Delgady a Sao Vicente projíždějící cestovatele dobře nasměrovávají ukazatelé. Mlýn měl však své brány zavřeny, čemuž se divilo nejen pár dalších turistů, ale i dvě místní ovce pasoucí se naproti.

Ještě jsme se na skok zastavili v nedalekém Cabanas u známého ovocnáře na útesu, který dává příchozím obvykle ochutnat dobrý madeirský banán. Tentokrát však nabídnul vskutku zralou čerimoju. Následoval plynulý přejezd na jih, krátká zastávka na vyhlídce Pico do Facho nad Machicem s výhledem na ostrovní letiště, a přejezd do východomadeirského Canicalu na prohlídku velrybářského muzea. To od poslední návštěvy změnilo otevírací dobu (nyní od 11 do 17 hodin) a drobně rozšířilo expozici o další s lovem velryb související předměty a dokumenty.

Do oblíbené kavárničky na konci městečka u kruhového objezdu s loďkou jsme pak zašli na tradiční výbornou a za lidový peníz nabízenou kávu a čerstvý pomerančový džus a hned poté vyrazili nad letiště na spotting. Sobotní podvečer byl ve znamení příletů několika letadel německého Air Berlinu, objevil se jeden z Dashů společnosti Sata Air Acores zajišťující spojení mezi azorskou Ponta Delgadou a Las Palmas na Gran Canarii (s mezipřistáním ve Funchalu v obou směrech), dorazila Transavia z Porta nebo Airbus švýcarských Edelweiss, jejichž služby máme v plánu využít v závěru letošního roku. Letoun francouzských Aigle Azur ani Airbus společnosti White v plánovaných časech nedorazily.

Nastal čas večeře a na tu už tradičně nejraději míříme do restaurace Caravela v Sao Vicente. Jinak tomu nebylo ani během této výpravy. Po příjezdu do severomadeirského města nás čekalo překvapení. Caravela se proměnila. A nejen ta. Všichni provozovatelé místních restaurací, jejichž počet za poslední rok narostl až na hranici uživitelnosti, začali své podniky houfně rozšiřovat o vyhlídkové terasy v prvním patře, aby svým návštěvníkům, o něž se pro ten počet stravoven v místě vede opravdu boj, nabídli co nejlepší výhled na Atlantik. „Bitva“ o klienty se samozřejmě projevuje i na cenách pokrmů. Ty jsou, alespoň v Caravele, výrazně menší, o přibližně třetinu se však zmenšily i servírované porce. Provozovatelé venkovní prostor vybavili novými křesílky, obrazem Caravely i
„Á-čkem“ s vyobrazenými nejtypičtějšími nabízenými pokrmy a jejich cenami. Lahodnost pokrmů, zvláště tuňáka či madeirské espady s banánem, zůstaly na stále stejně vysoké hladině. Tak uvidíme, jak čas kartami přibližně osmi nábřežních restaurací městečka zamíchá.

První červnovou neděli jsme se rozhodli Madeiru opustit a konečně prozkoumat i severovýchodně od ní ležící ostrov Porto Santo. Nabízí se v zásadě dvě možnosti, jak jej z Madeiry v rámci jednodenního výletu navštívit. Pohodlnější variantou jsou bezesporu letecké spoje společnosti AeroVip (dříve zajišťovala Sata Air Acores) operované letouny typu Dornier 228 (dříve Dash 2). Zpáteční letenka však v průměru vychází na 120 EUR za osobu, což se nám na ten krátký úsek zdálo přespříliš. Levnější, i když výrazně déle trvající alternativou, jsou pak spoje lodní společnosti Porto Santo Line, jejichž loď Lobo Marinho vyplouvá povětšinou ráno z fuchalského přístavu na svou 2 hodiny a 30 minut trvající plavbu do přístavu Porto Santa. V místě pak loď celý den kotví a až na výjimky se večer vrací zpět do „Fenyklu“. Zpáteční jízdné stojí oproti letence necelou polovinu. Zvolili jsme tedy loď.

Zaparkovat v neděli ráno ve Funchalu v blízkosti přístavu nebyl problém. K dispozici tu bylo mnoho parkovacích míst. V neděli je navíc stání na v jiných dnech placených stáních bezplatné. Seběhli jsme pár kroků do přístavu, kde již panoval čilý ruch spojený s nakládkou carga na sousední ostrov. Před půl 8. se pasažéři začali naloďovat. Zatím prázdné plavidlo nám umožnilo jej celé prozkoumat a poté zaujmout pozici na horní palubě. Ještě ranní káva a můžeme vyrazit.

Plavba podél Madeiry za východu slunce byla jedním slovem úžasná. Funchalský amfiteátr byl odtud snad ještě krásnější než z míst pevninských. Ne nadarmo Portugalci i mnoho návštěvníků vyráží o jedné z nejbujařejších oslav roku, na Silvestra, na širý oceán. Ta tradiční show zapsaná i do Guinessovy knihy rekordů musí být při pohledu z „vody“ ohromující.

Jak loď pokračovala podél pobřeží největšího ostrova Makaronésie, počal se zvedat vítr a s ním i vlny. Poté, co se plavidlo dostalo na širý Atlantik, stala se plavba velmi houpavou, v některých dobách až moc. Nebylo to však žádné drama, zvláště když člověk většinu času trávil ve venkovních prostorách lodi a pozoroval stále se přibližující kus pevniny oproti Madeiře úplně jiného ražení.

Loď proplula podél jižního pobřeží ostrova a zakotvila v přístavu Porto de Abrigo asi 1 km od hlavního města, tedy spíše městečka zvaného Vila Baleira. Počasí se zhoršilo, obloha zatáhla. Z hrozícího deště ale ostrov naštěstí počastovalo jen pár kapek a obloha se zas začala projasňovat. Vítr ale foukal zodpovědně.

Po výstupu na pevnou zem jsme vyhledali zástupkyni předem zvolené autopůjčovny, která nás převezla na místní liduprázdné letiště, tu s námi sepsala kontrakt, předala klíče od vozidla a zmizela.

Nastal čas vyrazit na průzkum ostrova. Počasí se vylepšovalo, vítr však ani na Porto Santu nehodlal ustát. Snad ani ne tři minuty trvala cesta do metropole ostrova, městečka Vila Baleira. Na malém parkovišti u jediného ostrovního většího marketu (Pingo Doce) za čerpací stanicí dole jsme odstavili naše vozidlo, dokoupili zásoby a pokračovali k molu. I v tom vichru stálo za to dojít až na jeho samotný konec, neboť právě odtud je na celé městečko ten nejlepší pohled. A taky na 9 km dlouhou zlatavou písečnou pláž táhnoucí se podél téměř celého jižního pobřeží ostrova. V malém stánku, tedy spíše chaloupce nedaleko mola právě započaly přípravy zdejšího výborného chleba – Bolo do Caco – asi na dvacet způsobů. Připravovali jej tu jak v tradičním kulatém provedení, tak i ve variantě jakési bagety. Vyzkoušeli jsme verzi se slaninou a bylinkovým máslem a můžeme jen dodat, že i tohle Bolo chutnalo znamenitě.

Pak už ale nastal nejvyšší čas vyrazit po palmami lemované Avenidě Infante Dom Henrique do centra, na náměstí Largo do Pelourinho. Na něm se nachází mj. radnice (Camara Municipal) se dvěma dračími stromy před vstupem nebo kostel Igreja da Senhora da Piedade. Nejen v restauracích a kavárnách v blízkosti náměstí to o nedělním poledni žilo. O poznání klidněji bylo v uličce za kostelem, v níž se nachází muzeum Kryštofa Kolumba, který prý při své americké objevitelské plavbě na Porto Santu nějaký čas pobýval. V neděli tu mají otevřeno jen od 10. do 13. hodiny, ale ta necelá hodina, která nám zbývala do uzavření, na prohlídku bohatě stačila. Moc toho tu na ukázku příchozím věru nemají. Za vstupné ve výši 2 EUR je to ale asi adekvátní. Pár starých map, plány cest, ale i několik modelů lodí mořeplavce ve stručnosti charakterizují vybavení muzea.

Čas pokročil. A i když do odjezdu lodi zpět na Madeiru zbývala ještě dlouhá doba, program byl nabitý a touha po poznání velká. Opustili jsme tedy Vilu Baleiru a po silnici ER 233 začali stoupat do výšin. První zastávkou okružní jízdy po ostrově byla terasa pod kostelíkem Ermida da Nossa Senhora da Graca s několika stromy, které přežily mohutné kácení v minulosti. K poutnímu místu je možné dojít pouze po svých. Vozidlo musí zůstat na cestě pod množstvím schodů, které ke kostelíku vedou. Ne že by odtud byl výhled na ostrov špatný, ale o mnoho lepší se nám poté naskytnul z vyhlídky Portela o přibližně 1 km po hlavní okružní silnici dál. Viditelnost sice nebyla tak dobrá, abychom odtud dohlédli až na Madeiru, ale i tak stála zastávka na tomto místě za to. V těsné blízkosti Portely jsou k vidění tři z dřívějších několika desítek větrných mlýnů, v nichž se na Porto Santu dříve mlelo obilí.

Cesta pokračovala nehostinným krajem východu. Podél jediných dvou osad zvaných Serra de Dentro a Serra de Forra, kde se dříve právě obilí pěstovalo, jsme jen projeli. Ve svazích byly ještě patrné zbytky starých statků zde k zemědělskému účelu v minulosti vystavěných. Po severovýchodní liduprázdné části ostrova nás cesta za pár minut dovedla do druhé největší osady ostrova, městečka Camacha proslaveného výborným pečeným kuřetem zde podávaným a vínem Verdelhu v okolí pěstovaným. Nezastavovali jsme a mířili rovnou k letišti, jež právě doznává změn. Jeho vzletová a přistávací dráha v současnosti prochází dostavbou na nejdelší možnou délku, jíž ostrov umožňuje. Asi tu mají do budoucna snad i pro svou strategickou polohu v Atlantiku velké plány.

Dalším cílem byla oblast Fonte da Areia bezprostředně za letištěm. Po ponechání auta na vrchu nás čekal krátký prudký sestup podél vápencových skal na vyhlídku, odkud se příchozím otevírá nádherný výhled na dvoubarevný téměř 40 m vysoký útes, rozeklané pobřeží a bizardní ostrůvek. Pod svahem se nachází ne zrovna udržované piknikové stoly a malá stavba, v níž by měl vytékat proslulý léčivý pramen Fonte da Areia. Bohužel, ani kapka. Vzhledem k jeho údajné léčivosti díky vysokému obsahu minerálů, atmosféře místa i množství zajímavostí, které Porto Santo nabízí, by určitě stálo za úvahu toto místo trochu zkultivovat a pokusit se pramen oživit. Snad se to podaří.

Obloha se vyjasnila a slunce nabíralo na síle. Zastavili jsme se tak už jen poblíž letiště a pokusili se zdokumentovat jediné v té sobě na apronu vyskytující se aeroplán, prozkoumali krátce Parque Florestal Dos Saloes v severní části Vila Baleiry a zamířili podél několika portosantských hotelů na jihozápad na pláž. Vápencové skalky poskytovaly dobré útočiště před stále silným nedělním větrem. Koupání v Atlantiku tu bylo opravdu úžasné. Snad jen pro kluzké balvany objevující se místy pod hladinou lze doporučit botky do vody. Po nabažení se vln a slunce přišel čas na kávu v Calhetě na samotném jihozápadním konci ostrova a na výjezd na vyhlídku nad ní, z níž se nám naskytl překrásný pohled na jeden z okolo Porto Santa ležících ostrovů, Ilhéu da Cal.

Prašná a později asfaltová cesta nás dovedla na úpatí hory Pico Ana Ferreira, ke golfovému hřišti nacházejícímu se severně od ní a zpět do městečka Camacha.

Údajnou famóznost zde připravovaného pečeného kuřete bohužel nemůžeme potvrdit, neboť místní restaurace v době naší druhé návštěvy doslova praskala ve švech a nám už tak jako tak nezbývalo mnoho času. Na večeři jsme vzali za vděk jednou z hospůdek na hlavní a oproti poledni mnohem klidnější třídě ve Vila Baleiře. Ale musíme říct, že tu vybraný pokrm chutnal skvěle.

Pár zbývajících desítek minut času určeného k pobytu na Porto Santu jsme vyplnili výjezdem na úpatí nejvyšší, přes 400 m. n. m. vysoké hory ostrova – Pico do Castelo, abychom si ještě naposledy užili výhled na kus země nedaleko od Madeiry vzdálený a přesto úplně jiný. Čas na zdolání vrcholu hory už nezbýval, tak třeba někdy jindy.

U jediné v neděli otevřené čerpací stanicie proběhlo ještě doplnění paliva a pak už zbýval jen kilometr cesty k letištní hale. Minuty zbývající do smluveného času setkání se zástupkyní autopůjčovny vyplnil průzkum letiště, zejm. nás zajímalo, co sem vlastně létá.

V zimě je provoz slabý, jen dva páry letů z Madeiry, když je zájem a počasí dovolí. Přes léto sem ale Dornier 228 míří z ostrova věčného jara až 4x denně, párkrát týdně se na nočním letu objeví i TAP Portugal z Lisabonu a nově sem míří oceloví ptáci třeba i z Bruselu, Londýna/Gatwicku, Paříže/Orly nebo Manchesteru. Pro svou strategickou polohu v Atlantiku a délku dráhy se čas od času objevují i zajímavé vojenské letouny.

Pracovnice autopůjčovny dorazila i s celou rodinou. Během krátkého převozu do přístavu nám pověděla, že na ostrově pobývají jen přes léto, na zimu, kdy na Porto Santo doslova „chcípnul pes“, se přesouvají na Madeiru. Na Porto Santu to prý za to nejvíc stojí na konci června, kdy se koná velký gastronomický festival. Lobo Marinho se v době našeho příjezdu už plnila pasažéry směřujícími na Madeiru. A bylo jich viditelně mnohem více než těch, kteří ráno cestovali směrem opačným. Opravdu velmi plné plavidlo opustilo Porto Santo pár minut po 20. hodině a na oproti ráno mnohem klidnějším Atlantiku mířilo se soumrakem k Funchalu. Zdejšího přístavu dosáhlo už za tmy, deset minut před 23. hodinou večerní a my „zakotvili“ v hotelu o 45 minut později.

Co by to bylo za výpravu na Madeiru bez absolvování alespoň krátkého turistického výšlapu. Zvláště když obloha o pondělním ránu k této aktivitě vyloženě lákala. Ale zdání zvláště na tomto ostrově velmi klame. A tak když jsme po snídani vyrazili po dálnici na Ribeiru Bravu a začali stoupat do sedla Encumeada, počasí dávalo jasně najevo, že to den sluncem zalitých hor vskutku nebude. Pohltila nás mlha a v sedle se navíc přidala další překážka. Zřejmě sesuvy uzavřely jednu z hlavních horských silnic vedoucí z Encumeady na náhorní plošinu Paul da Serra. Uzavřená byla již v prosinci a zatím se jí nepodařilo uvést do průjezd umožňujícího stavu. Snad se tak brzy stane.

Nástrahy hatící nám turistické plány nás donutily změnit pondělní dopolední program, do něhož se díky tomu po delší době vešla návštěva jihoostrovního města Camara de Lobos s poslední lodí, na níž se na Madeiře suší tresky. Je k nalezení v místním přístavu a po čichu je jí jednoduché objevit. Na horním náměstí - Largo de Republica jsme se chvíli zastavili na právě probíhajícím Dětském dnu, pohlédli jsme na Cabo Girao a cestou zpět podél Atlantiku prošli krátkým školením očišťování a kuchání právě ulovené Espady.

Pak už ale nastal čas na návštěvu dalšího z nám dosud „utajených“ míst perly Antlatiku – oblasti Faja dos Padres. Už během naší druhé madeirské výpravy v roce 2008 nás odbočka z dálnice, z níž lze také odbočit na útes Cabo Girao, zavedla nad Faja dos Padres. Strnulí jsme tu tehdy pozorovali dělníky nakládající do „krabice“, coby pracovního výtahu cement a ten svážející kamsi do hlubin. Vedle vyhlídkového plata nás už tehdy upoutala tabule s pestrou nabídkou pokrmů restaurace nacházející se pod schody vedle vyhlídky. Spokojili jsme se jen s letmým pohledem dolů na střechu malé budovy a místo tehdy opustili.

Chyba lávky. Ona ta restaurace jen tak pod schody není. V tom malém domku se nachází jedna místnost sloužící obsluze výtahu, k němuž odtud vede jakýsi visutý krytý mostek. Výtah představuje kromě cesty po Atlantiku jedinou možnost, jak se do Faja do Padres na pobřeží, kde se i ta zmíněná restaurace nachází, dostat.

Před vstupem do přepravního prostředku nás Madeiřan proškolil z obsluhy a pověděl, jak je nezbytné si počínat při zpáteční cestě. Sdělil, že výtah je již letitý, a pokud nebude v době našeho příchodu k němu při zpáteční cestě ve stanici, je nezbytné nejen vyčkat, až přijede, ale poté před jeho uvedením do jízdy ještě počkat další 4 minuty, až vychladne motor. Zdůraznil, že poslední jízda je v 6 večer, usmál se a popřál šťastnou cestu.

Je to tedy vskutku zážitek ten sjezd po útesu. Zvláště podívá-li se jeden doprava od kabiny, kde se nachází trochu zrezlý obslužný žebřík, tu a tam s nějakou méně či více prohnutou příčkou, jak se čas od času rozhodne nějaký ten „kamínek“ zamířit ze skály dolů. 4 minuty uplynuly a výtah zastavil ve spodní stanici. Po průchodu krátkým skalním tunelem přišla na řadu další „várka“ schodů a část ostrova, o níž jsme až doposud neměli ani tušení. Otevřel se nám pohled nejen na oblázkovou pláž včetně právě rekonstruovaného betonového mola určeného ke slunění a dalšímu možnému vstupu do slané vody, ale i na právě po Atlantiku proplouvající repliku jedné z lodí Kryštofa Kolumba na Madeiře k projížďkám podél pobřeží sloužící. Objevení neunikla ani ona příoceánská restaurace s příjemným personálem a výbornými pokrmy. V jejím těsném sousedství upoutaly naši pozornost i sprchy, převlékací kabiny a samozřejmě toalety, zkrátka perfektně vybavené místo pro madeirské lenošení.

Jen co jsme se nasytili, vyrazili jsme na průzkum opačné části Faja dos Padras do ryze zemědělské oblasti, v níž se pěstuje obrovské množství subtropických plodů různých druhů, např. mango, avokádo, banány, vinná réva, papája, guava, Surinamská třešeň, marakuja, fíky a další. Na samotném konci se nachází několik domků pronajímaných na prázdninové bydlení fanouškům agroturistiky.

Výtah se nacházel v dolní stanici a nebylo tak nutné na něj čekat a nechávat jej po příjezdu „vychladnout“. Bezpečně nás vyvezl zpět k autu a my mohli pokračovat v cestě. Už dlouho jsme nenavštívili západ ostrova, a tak nás zajímalo, co se tu za pár let událo nového. Poblíž Calhety probíhala činnost spojená s výstavbou dalšího tunelu na Via Expresso, po jehož dostavení bude „tunelovka“ mezi Ribeirou Bravou a Prazeres na jihozápadě kompletní. Výstavba tunelů v západní části se však pro nedostatek finančních prostředků už pár let – až na jednu výjimku - nepohnula z místa.

Přes Jardim do Mar, Paul do Mar a Faja da Ovelhu jsme dorazili do Ponta do Pargo na samotném západě Madeiry. K místnímu majáku byl vystaven zbrusu nový tunel. Původní cesta vedoucí od čajovny zanikla, stejně tak jako hortenziemi nádherně obrostlá čajovna. Nová restaurace vznikla u vjezdu do tunelu. Upozorňuje na ní malý maják nacházející se na parkovišti před ní. Poté, co jsme proběhli malé muzeum majáků Madeiry, pokračovali jsme po sluncem zalitém ostrově na náhorní plošinu Paul da Serra. Bylo tu o pondělním odpoledni vskutku živo. Tolik aut se na parkovišti u Rabacalu využívaném především turisty mířícími k vodopádu Risco a do údolí 25 pramenů snad ještě nikdy nevyskytovalo. K tomu množství lidí a vozidel se ještě přidalo početné stádo místních krav, které se tu volně procházely mezi auty a válely po trávě i silnici. Nebylo proč zastavovat. Mraky až na pár výjimek mezi horami odtáhly a my hodlali ještě stihnout alespoň krátký výstup na Bica da Canu, který nám počasí i zavřená silnice ráno zhatily. Povedlo se. Vítr zeslábl, obloha setrvávala modrá, nic nebránilo asi 15 minutovému výstupu na vyhlídku, odkud se před námi v celé své kráse objevil centrální masiv Madeiry mj. s Picem Ruivem a Picem do Arieirem, zas z úplně jiného pohledu. Byl tu božský klid a výhled famózní.

Čas nás ale hnal kupředu. Vrátili jsme se na centrální křižovatku a odbočili na Ribeiru da Janelu. Plošina se v této části Madeiry v tomto ročním období zbarvuje, jak jsme poprvé poznali, díky množství všudypřítomných rostlin do žluta. Podél silnice se z těchto kvítků táhly doslova závoje. Během sjezdu k Atlantiku jsme si povšimli výstavby nového betonového a hlubokého koryta toku, které by po dokončení mělo také zamezit podobné katastrofě, která Madeiru v důsledku únorové bouře v roce 2010 postihla. Pobřežní tunelovka nás poté dovedla do Sao Vicente a my den i letošní velmi krátkou cestu na Madeiru zakončili kde jinde než v naší oblíbené restauraci Caravela.

Cestou zpět na jih do hotelu jsme ještě přibrzdili u kostela v Sao Martinho před Funchalem, jeho brány však už ve večerní době byly zavřené (otevřeno do 19 h).

V úterý po snídani to zas pěkně foukalo. Naložili jsme naše zavazadla a za opouštění hotelu Ocean Gardens tajně doufali, že bude-li příští madeirská výprava plánována na letní období, vrátíme se právě sem. Dnes už víme, že tomu tak s velkou pravděpodobností bude.

Ani ne za 15 minut jsme dosáhli madeirského letiště, odevzdali jako už mnohokrát vozidlo na stejném parkovišti a zamířili do terminálu. Check-in proběhl bez nejmenších komplikací. Na vyhlídkové terase, kam naše kroky hned poté mířily, se pro vskutku vichr nedalo téměř vydržet. Bezprostředně po příchodu se nám ale podařilo vyfotit Boeing 737-800 (D-ATUD) společnosti TUIfly právě odlétávající do Německa, který nejen že nosí zlatý Haribo „kabátek“, ale je také jedním z prvních nositelů jiných konců křídel zvaných Split Scimitar Winglets. Po jeho odletu letiště osiřelo do doby, než se ukázaly Airbusy Easyjetu, novinka Germanie se sharklety i náš letitý a už v roce 2010 na letu z Prahy do Lisabonu vyzkoušený Airbus A319 (CS-TTC) TAPu. Celkem překvapivě dosedl na runway 05 po letu z londýnského Gatwicku včas V 11:07 hod. Funchal z téže dráhy opustil a zamířil k Lisabonu. Velmi příjemný let TP 1618 letící ve FL 380 rychlostí 820 km/h zakončil letoun přistáním na dráhu 03 portugalské metropole ve 12.29 hod., 4 minuty po plánovaném příletu.

Neuvěřitelné se stalo skutečností. I pro let do Prahy přistavil portugalský dopravce svůj letoun včas. Z roku 2011 známá druhá nejstarší „třistadevatenáctka“ reg. CS-TTA už na své pasažéry čekala na vzdálenější stojánce. Zaplnila se téměř do posledního místa a přesně ve 3 odpoledne z RWY 03 Lisabon opustila.

Zatímco A319 mířil k Praze rychlostí 850 km/h ve FL 360, servírovala velmi příjemná posádka večeři. Nejen její rozmanitost, ale i chuť byla vynikající. Tenhle spoj TAPu se nám vážně moc líbil a do sytosti jsme si jej užili, ačkoli na zem toho téměř po celou dobu letu bylo vidět pramálo. Na dráhu 24 letiště Václava Havla v Praze dosedl Airbus jednu minutu po 19. hodině a svou cestu zakončil u jednoho z „C“ gatů.

A resumé ? Ani tentokrát Madeira nezklamala, byť vítr a mraky neumožnily přesně ten plán, který jsme si stanovili. Výlet na sousední ostrov Porto Santo stál za to a jsme rádi, že jsme jej poznali. Upřímně, jednou ale stačí.

Na Madeiru se však i příští rok zas rádi vrátíme, abychom poznali další její skvosty, např. některou z úžasných zahrad rozprostírajících se nad Funchalem. Už se na léto 2015 a pro mnohé z nás jubilejní výpravu na ostrov věčného jara opravdu moc těšíme.

Jirka N., LKKV.info

Reporty z dalšího cestování nejen na Madeiru naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Lufthansa - stránky letecké společnosti

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

Frankfurt Airport - webové stránky letiště ve Frankfurtu

Aeroportos de Portugal - stránky letišť v Portugalsku

Madeira Airport - stránky letiště ve Funchalu

Hotel Ocean Gardens - stránky našeho ubytování na Madeiře

Faja dos Padres - stránky úžasného místa na jihu Madeiry

Porto Santo Line - stránky společnosti provozující spoje mezi Madeirou a Porto Santem