S Aegean Airlines na Krétu;

prodloužený víkend na největším ostrově


Řecka

24 - 28. září 2014

Plánovat letošní výpravu na Krétu, největší z řeckých ostrovů, jsme začali právě ve chvíli, kdy řečtí Aegean Airlines zveřejnily v přibližně stejném období roku loňského plány své. Přímé lety mezi Prahou a Heraklionem za cenu vskutku velmi výhodnou se zkrátka nedaly nevyužít. I když, přibližně 14 dní po rezervaci letenek dorazil e-mail se sdělením, že přímé lety nakonec provozované nebudou. A pokud máme návrh, co se zrušenými lety provést, nechť kontaktujeme call centrum společnosti v Athénách. Jinak budou letenky stornovány a refundovány.

Jako první nás logicky napadlo přetrasování přes řeckou metropoli. A tak se o jedné listopadové neděli roku 2013 uskutečnil česko-řecký telefonát, jehož výsledkem byla korekce trasy na 4 lety (obousměrný přestup v Athénách) namísto dvou původních letů přímých. Změnu většina cestovatelů přijala pozitivně, neboť řecké hlavní letiště jsme dosud nenavštívili a odpolední let v nízké hladině nad ostrovy by taky nemusel být k zahození. A co víc, Řecko jsme naposledy navštívili v roce 2007 (tehdy bylo do této země možné dokonce odcestovat přímo i z karlovarského letiště), tak ať si jej po té dlouhé době zas pořádně užijeme.

Výpravu tentokrát koncipovanou jako převážně koupáckou odstartoval přesně 3 měsíce před letošními Vánoci ranní odjezd z Karlových Varů.

Cesta ubíhala rychle, zaparkování v parkingu „D“ rovněž a převoz mikrobusem k terminálu rychlostí blesku. Po téměř třech měsících se nám opět otevřely dveře vzdušného přístavu, odkud jsme tentokrát měli pro změnu v plánu odcestovat na jihovýchod. Po standardních procedurách před odletem zbývalo dojít k nám už snad souzenému gatu „C11“, vyhrazenému toho dne letu A3 865 do Athén. Airbus A320 (SX-DVW) Aegeanu dorazil na své místo přesně. A my plni očekávání, jaký že je tento člen Star Alliance, s nímž se na společné cestě setkáváme poprvé, vstoupili na jeho palubu o přibližně 30 minut později.

Sympatické letušky, neobvyklá sedadla, místa mezi nimi tak akorát a naprosté čisto. Tato společnost se snad ani někdy nemůže zdát být společností řeckou při pomyšlení na skutečnost, že Řekové svými sklony k preciznosti a pořádku zrovna nevynikají. Tedy zřejmě až na výjimky, jíž je např. tento dopravce bezezbytku. Prakticky plný letoun opustil Prahu z dráhy 24 v 11:11 LT a po vzletu a dosažení letové hladiny zamířil levou zatáčkou nad Beroun a pokračoval k Brnu. Už v této době se objevily letušky v kabině a podávaly cestujícím teplý pokrm. Nabídka nápojů byla velmi pestrá. Zatímco Airbus plul ve FL 350 rychlostí 870 km/h oblohou směrem k Budapešti a Bělehradu, „rozjely“ letušky druhé kolo nápojů včetně kávy a čaje. Ve znamení palubního prodeje se pak nesla poslední třetina letu, během níž se pod námi objevila města Skopje, Soluň nebo ostrov Skiathos s velmi krátkou (něco málo přes 1600 m dlouhou) letištní dráhou. Někteří zavzpomínali, kterak na půdu tohoto ostrova v rámci jednodenního lodního výletu z pevniny před 13 lety vstoupili. Oblibu si Skiathos získal v posledních letech zejm. u spotterů, neboť právě krátká dráha a velmi nízké přelety nad úzkou silnicí a pláží tak trochu připomínají slavný St. Marteen, jen tenhle je pro nás o podstatný počet kilometrů blíže. Třistadvacítka zahájila klesání a svou cestu z Česka zakončila ve 14:20 LT dosednutím na RWY 03L letiště Eleftherios Venizelos v Athénách.

Do odletu návazného spoje zbýval tak akorát čas na krátký průzkum letiště a první frapé po mnoha letech. Co se terminálu týká, překvapilo nás prosté „smíchání“ všech cestujících v jednom prostoru lhostejno, zdali jsou to cestující přestupující či ti z vnějšku příchozí. Zkrátka a jednoduše, při přestupu v Athénách je nutné projít znovu bezpečnostní a vcelku důkladnou kontrolou a to i při schengenském přestupu a v jakémkoliv směru.

Pořád tu také, asi v rámci plné zaměstnanosti, kontrolují úředníci palubní vstupenky. Jeden by až nevěřil, v kolika fázích cesty přestupu na ně člověk narazí. Snad to má svůj smysl, ale oproti mnoha evropským letištím je to jednoznačný unikát. Jinak je ale třináctileté letiště vcelku prostorné, příjemné a dobře fungující.

Let A3 320 z Athén do krétského Heraklionu byl k push-backu a pojížděni připraven u gatu B1 opět téměř na minutu přesně. Airbus A320 (SX-DVU) s lákadlem na nové Acropolis muzeum na trupu opustil metropoli z dráhy 03L 16 minut po 16. hodině místního času a zamířil na jih. Přelet řeckých ostrovů až k tomu největšímu proběhl velmi rychle, však taky ve FL 250 to letoun „mastil“ rychlostí více než 850 km/h. Sotva posádka stihla cestující, kterých byl opět plný letoun, napojit a podat malý snack a my svrchu shlédli Naxos, Paros a hlavně před 11 lety na 11 dní navštívený moc pěkný ostrov Santorini, zahájila posádka přiblížení na letiště Nikose Kazantzakise v Heraklionu. Mimochodem, tento řecký mj. spisovatel, po němž je hlavní krétské letiště pojmenováno, pobýval nějakou dobu i u nás v zemi, ba co víc, v kraji. Okolo roku 1930 pobýval na Myslivnách u Božího Daru a právě na božídarském náměstí má tento muž dodnes památník, u něhož je i krátké jednostránkové pojednání o jeho životě.

„Klikaté“ a čistě vizuální přiblížení na velmi neobvyklou RWY 09 následovalo a stálo opravdu zato. Přelet nad přístavem a v něm kotvícími loděmi, ladné dosednutí a prudké brzdění zakončily naše premiérová středeční polétání s Aegeanem. Obě byla moc fajn.

A fajnové vládlo na Krétě i počasí. Nezbývalo než vyzvednout bagáž, současně vypůjčit vozidlo a za 40 minut od příletu stanout v recepci vybraného hotelu jen pár kilometrů od letiště, za luxusní cenu se snídaní, s velkým bazénem a přímo na pláži. Tam a v moři jí přiléhajícím pak všichni cestovatelé našli místo relaxu po té byť s přestupem absolvované hladké řecké cestě.

Co by to bylo za návštěvu Řecka neokusit zas po čase některé z místních pokrmů a nápojů. A tak ještě toho večera došlo třeba na okusení gyrosu či Metaxy.

Letošní řecká výprava byla od počátku koncipovaná jako spíše odpočinková, a tak se čtvrteční dopoledne i brzké odpoledne neslo v převážně lenošivém duchu u bazénu či na pláži. Počasí však vybízelo i k poznávání, a tak jsme se v druhé části dne rozhodli uskutečnit alespoň malý okruh na západ a navštívit pár průvodci doporučovaných míst.

Neklamným znamením právě probíhající siesty byl naprostý klid v místě naší první zastávky, ve vesničce Fodele, vzdálené asi 25 km od krétské metropole Heraklionu. Zaparkovali jsme hned na okraji osady a vydali se na průzkum. El Greco, vl. jménem Dominikos Theotokopulos, jež se zde údajně narodil, zanechal na tomto místě Kréty nesmazatelnou stopu. Za návštěvu tu rozhodně stojí malé muzeum nad obcí (z centra doprava přes mostek a po hlavní komunikaci podél citrusů až ke kostelíku), nacházející se v kamenném domě, kde prý El Greco strávil několik prvních let svého života. V malých místnůstkách muzea jsou vystaveny reprodukce nejznámějších malířovo děl.

V těsné blízkosti muzea nebylo možné přehlédnout ani zmíněný pěkný byzantský kostelík Panagia.

Naše cesta pak vedla zpět do vsi, a podél řeky, tedy spíše potoka zvaného Pantomantris do její horní části. Podél krámků s rukodělnými výrobky, do jednoho z nichž, tedy spíše jeho zadního traktu s minimuzeem, nás majitelka pozvala na raki a povyprávěla o své cestě do Karlových Varů před dvaceti lety, jsme se poté vrátili zpět k vozidlu a zamířili na sever do městečka Agia Pelagia.

Letovisko to je možná pro někoho okouzlující, ale ta i koncem sezóny do posledního místečka zaplněná uzoučká pláž těsně přiléhající k „naškrobeným“ patrovým tavernám a oddělená uzoučkým chodníkem tak akorát na minuvší se dvě osoby opravdu není to, co bychom hledali. Místo, kde byla tzv. hlava na hlavě, jsme s konstatováním, jak dobře jsme k pobytu na Krétě nevybrali tuto lokalitu, za pár desítek minut opustili a mířili na naši dočasnou základnu za poznáním dalšího kusu řecké gastronomie.

Páteční ráno dávalo tušit, že se Kréta opět pořádně rozehřeje. A tak jsme pro to předpokládané vedro i množství turistů vyrazili hned po snídani na prohlídku jedné z nejvýznamnějších památek Kréty, paláce Knóssos. Málem nás hned na první křižovatce „sestřelil“ Řek, neznaje semaforů a barev na nich se střídajících. Specifický styl jízdy je však v Řecku věcí známou, a jen při zvýšené obezřetnosti a plnému věnování se řízení je většinou možné hrozící nebezpečí odvrátit.

Před 9. hodinou ranní byly silnice plné aut, ale i tak netrvala cesta na velké parkoviště u paláce více než 20 minut. Stanuli jsme před branami Knóssosu, stejně tak i organizovaná skupina jedné české cestovní kanceláře, jejíž delegátka právě svým svěřencům předávala informace o areálu a stanovovala čas, kdy se společně vydají na prohlídku.

Slunce nabíralo na síle, meteorologové předpovídali 30°C. Návštěvníků se po rozlehlém prostranství pohybovalo v brzkém dopoledni tak akorát. V klidu proto bylo možné si prohlédnout např. fresku s útočícím býkem, fresku liliového prince, obří, s pomocí lan přenášené pithoi (vázy, nádoby), vstoupili jsme na okraj trůnního sálu a z prvního patra – Piana Nobile si pak prohlédli očistnou lázeň, či v něm umístěné další fresky. Začínalo být vedro a návštěvníků čím dál víc, nejvyšší čas Knóssos opustit a zamířit podél akvaduktu, jímž byl dříve vodou zásobován Heraklion, dále na jih.

V plánu okružní cesty figurovala zastávka alespoň jednoho vinařského sklípku v oblasti produkující více než 2/3 celkové produkce krétského vína. Sklípky se nachází v těsné blízkosti nedaleko od Knóssosu ležící obce Skalani. Volba padla na sklípek Boutari. Hodinovou prohlídku s degustací, která začínala přibližně za 30 minut, jsme oželeli. Tedy pokud se vůbec nějaká konala, protože když jsme za přibližně 30 minut podnik opouštěli, nebylo tu kromě nás a personálu ani človíčka. Za 2 EURa jsme však okusili bílé i červené ze zdejší produkce, věru dobré, ale upřímně, žádný zázrak to nebyl. Z ohromného sálu jsme i se sklínkami vyšli ven na pahorek, odkud se nám naskytl pěkný výhled na větší část ostrova i se Skalani na protějším vrchu. Poté došlo k objevení neznámého plodu, na jehož název a použití jsme se dotázali dvou v sále sklípku přítomných dam. Název byl nezapamatovatelný, jedinou v řecko-angličtině podanou srozumitelnou informací byl fakt, že to každopádně není k jídlu.

Před polednem pokračovala cesta směrem na Myrtii. V další vísce, Agies Paraskies, nás přepadl hlad. Dva podniky nacházející se na ulici u kostela nás byly schopny pouze napojit, k nasycení nezbývalo než sejít prudký kopec o ulici níže.

Letitá Řekyně nás už z dálky lákala do svého podniku. A přestože na tato gesta obvykle neslyšíme, tentokrát jsme se uvolili zasednout ke stolu před její restaurací. Řekyně přinesla rukou psaný jídelní lístek, z něhož bylo možné vybrat mj. řecký salát, námi plánovaný lehký obědový pokrm.

Pak začala žena vyprávět o všem možném, co má ještě k dispozici a bez ohledu na volbu pouze řeckého salátu začala na stůl snášet tak, že již nebylo kam co položit. Zvýšenou obezřetnost jsme museli vynaložit, abychom něco nepřevrhli a nerozlili. Co ženě chybělo, to skočila koupit vedle do obchodu. A tak se na malém čtvercovém stole objevilo výborné velké pečené kuře, rovněž dobrá dušená zelenina, řecký salát, jogurt, pivo – pro svou značku Čechy připomínající – opravdu obtížný úkol to všechno zkonzumovat. Ale podařilo se. Komplikace, jak jsme koneckonců už v počáteční fázi servírování předpokládali, nastala při placení, kdy se žena v útrobách budovy dožadovala nekřesťanské částky. A neuspěla. Podle jídelního lístku nebyla schopna vše přesně sečíst, navíc jednoho člena naší výpravy napadlo vyžádat si lístek s razítkem. Dobrý nápad. To už Řekyně rezignovala a přijala námi navržený obnos. Ve finále musíme říct, že byly obě strany naprosto spokojeny. S plnými žaludky jsme se „vyškrábali“ zpět k vozidlu a pokračovali v okružní cestě přes Choudetsi a Vathypetro k úpatí hory Juchtas (Giouxtas). Tady to pravé dobrodružství teprve začalo.

Úzká kamenitá cesta dlouhá 5 km vede na samý vrchol přes 800 m vysoké hory a její zdolání dá zvláště s běžným vozidlem trochu zabrat. Místy se jede přímo na hraně útesu, samozřejmě nezajištěného svodidly. Výjezd, jenž nám trval přibližně 15 minut, však stál za to. Kromě zaměstnance jedné z krétských rozhlasových stanic, který tu toho času zrovna zřejmě ladil příjem, se na samotném vrchu hory kromě nás nenacházel nikdo. Výhled je odtud vážně pěkný, nejen na pod horou ležící Archanes, ale dohlédnout se dá až do Heraklionu či na velkou část Kréty směrem na západ. Jak v Řecku obvyklé, ani takto vysoko nesmí chybět alespoň malý kostelík se zvonicí.

Ještě zajímavější byl pak sjezd zpět dolů a všichni členové posádky si docela oddychli, když se před námi objevila opět hlavní asfaltová silnice, která nás přes Knossos dovedla zpět do hotelu. Zbytek dne se pak už nesl opět v odpočinkovém duchu a užívání si mořských radovánek.

Na sobotu předpovídali krétští meteorologové zlom v počasí, a to až o 10 stupňů. Nu což, nastal ten den, který jsme tak jako tak chtěli využít k delšímu výletu po ostrově. Hlavním cílem se stalo horské městečko Zaros jižně od Heraklionu.

I když Zaros je k vidění vlastně na celé Krétě, neboť právě v Zarosu se stáčí zdejší pramenitá voda, která je pak k dostání téměř ve všech ostrovních obchodech. Přímo na hlavní ulici v Zarosu, kam jsme ze spojnice mezi Heraklionem a krétským jihem po klikaté a pěkné silnici mezi horami před polednem dorazili, je možné z kašny zarosskou tekutinu ochutnat, případně si doplnit zásoby na cestu. V jedné z kouzelných kavárniček ve středu městečka jsme si pak objednali kávu a vodu. Starší Řekyně nám k tomu naservírovala právě dopečenou baklavu a my si na všem moc pochutnali, navíc za cenu víc než lidovou. Tady to opravdu mělo atmosféru.

Obloha se pak dle prognózy začala zatahovat a spadlo i pár kapek. Přestalo tak akorát ve chvíli, kdy jsme dorazili k jezeru Votomos kousek nad městečkem. Zelená plocha, místy s typickým řeckým nepořádkem, se dala po pěšině pohodlně obejít. K okružní procházce se přidala i jedna z místních kachen, která za tím účelem vylezla z jezírka.

Na opačné straně vodní plochy mezi tavernami upoutala naši pozornost tabule popisující místní krátkou horskou túru. Nabízely se dvě varianty. Kratší trasa končila u přibližně 1 km vzdáleného kláštera Moni Ajos Nikolaos, delší pokračovala od kláštera ještě asi 2 km do soutěsky Rouvas.

Zvolili jsme kratší variantu, neboť počasí se zdálo býti krajně nejistým. Po zdolání vrchu nad jezerem následovala poměrně pohodlná procházka po lehce kamenité pěšině na hraně hory. Po svazích tu pobíhalo množství koz. Tu se před námi objevil samotný klášter. Pro jeho právě probíhající rekonstrukci však nebylo snadné nalézt cestu do jeho bran. Začalo drobně pršet, právě ve chvíli, kdy jsme dosáhli cíle. Déšť naštěstí netrval dlouho. Po sestoupení na nádvoří se otevřela malá vrátka, z nichž vyšel mnich. Zavřel dvířka, to aby za nimi „schované“ jeptišky neviděly, co se bude dít, a rozhodl, že si musíme dát kalíšek raki. Po krátké rozpravě nás nasměroval do klášterní garáže, na jejímž konci za vraty procházela pěšina spojující jezero a soutěsku. Při návratu zpět se na nás ještě pokusil zaútočit jakýsi věru nemalý krétský sršeň. Podařilo se jeho snaze naštěstí odolat a v pořádku dosáhnout parkoviště.

Během odpoledne jsme ještě krátce prozkoumali část jižního pobřeží, právě končící sobotní trh v Mires , mezi jehož stánky projíždět bylo místy až nadlidským úkolem. Na pláži v Kokkinos Pirgos nás pak v taverně Red Castle za opět navrátivšího se deště dobře nasytili.

Ve znamení silného deště a větru se na Krétě neslo i nedělní ráno. Zvýšené úsilí vyžadovalo naložení bagáže a nasednutí do vozidla, aby člověk nebyl promoklý na kost. Cestou na letiště liják naštěstí trochu zeslábnul. Po odevzdání vozidla a vstoupení do letitého terminálu, který při současném odbavení několika větších letadel vskutku praská ve švech, jsme u přepážek Aegeanu spatřili velmi dlouhou frontu. Ještěže tu byly k dispozici self check-in kiosky, o které cestující nikterak nejevili zájem. Za pár chvil tak bylo možné se i s palubenkami přesunout k přepážce bag drop off, u níž šlo odbavení mnohem rychleji. Brzy ráno odlétalo z Heraklionu několik spojů Aegeanu, jenž má na letišti vyhrazenu samostatnou bezpečnostní kontrolu. Ještěže tak. Při představě, že by stejným koridorem procházelo i množství ruských turistů, pro které právě dorazily aeroplány z Moskvy a Petrohradu, trvala by cesta ke gatu mnohem déle.

Boarding byl zahájen v dostatečném čase před odletem. Za nástupní bránou scházeli cestující po mokrých a naprostou tmou zahalených schodech k autobusu. Všichni to bez újmy zvládli a po převozu k letadlu mohli vstoupit na palubu Airbusu A321 (SX-DVP) vybraného pro ranní let Aegeanu do Athén. Tedy tolik místa mezi velmi pohodlnými sedadly standardních řad jsme už opravdu dlouho neviděli. Řecká třistadvacetjednička nás z tohoto pohledu velmi překvapila.

Za silného větru opustil Airbus A321 na letu A3 301 v 7:03 hod. z dráhy 27 Heraklion. Po nastoupání do letové hladiny 260 se nám na okamžik podařilo spatřit východ slunce. Zatímco Airbus směřoval rychlostí 810 km/h do řecké metropole, opět příjemná posádka naservírovala i na tomto 35 minut trvajícím letu lehkou snídani. A pak se již letoun začal snášet k Athénám. Na dráhu 03R dosedl 8 minut po půl 8. ráno.

Ač bylo i při zpáteční cestě nutné projít na letišti bezpečnostní kontrolou, vše plynulo jako na drátkách. Gatu určeného pro let do Prahy jsme dosáhli právě v okamžiku, kdy pracovníci letiště zahájili boarding.

Autobus řízený zaměstnancem, kterého jeho pracovní činnost vyloženě naplňovala, nás dovezl k Airbusu A320 (SX-DVT). Do posledního místa zaplněný letoun opustil Athény opět z dráhy 03R a mířil ku Praze. Pár minut po vzletu se odhadem o hladinu výše ukázal Boeing 737-800 (D-ATUD) společnosti TUIfly ve speciálním HARIBO zbarvení mířící z Heraklionu do německého Norimberku. Zatímco náš Airbus přelétal Skiathos a Soluň, začala posádka servírovat teplou a chutnou řeckou snídani. Rychlostí 740 km/h ve FL 360 pokračoval Airbus východně od Skopje nad Bělehrad, přelétl Balaton a naskytl se nám pěkný pohled na Vídeň a letiště Schwechat. Svou cestu do Česka zakončil Aegean přistáním na dráhu 24 letiště Václava Havla v Praze v 10:12 hod. místního času.

Takový byl tedy návrat po 7 letech do Řecka, byť jen na krátký a převážně relaxačně laděný prodloužený víkend. Aegean Airlines splnily vše, co jsme očekávali a bez nadsázky můžeme říct, že ocenění, která již několik let získává, mu jsou udělována právem. A tak už se teď těšíme, až budeme někdy v budoucnu moci vstoupit na palubu některého z ocelových ptáků řeckého dopravce, který nás přepraví třeba zas na některý z řeckých ostrovů. Je jich hodně a návštěva Řecka pořád stojí za to.

Pozn. Aegean Airlines létají z Prahy celoročně přímo do Athén, v letní sezóně 2015 plánují operovat 2x týdně (úterý a pátek) přímé spoje mezi Prahou a krétským Heraklionem.

LKKV.info

 

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Aegean Airlines - stránky letecké společnosti

Eleftherios Venizelos Airport - stránky letiště v Athénách

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

Heraklion Airport - webové stránky největšího letiště na Krétě

Hotel Akti Corali - stránky našeho ubytování na Krétě

Knossos - stránky antické památky na Krétě

Aegean Airlines YouTube 1 , 2 , 3 - reklamní videa řeckého leteckého dopravce