S British Airways a American Airlines do Pacifiku;

daleká předjarní výprava na Havajské ostrovy


Spojené státy americké (USA)

27. února - 9. března 2015

O tom, že naše první letecká výprava roku 2015 povede přes půl zeměkoule, neměl počátkem léta roku předchozího nikdo z nás ani ponětí. Ve středu 7. srpna 2014 dopoledne se však kolosální chyby dopustily British Airways, když v rámci už tak vynikající slevové akce letenek na západní pobřeží USA omylem nabídly na obrovské množství termínů i naprosto famózní tarify letenek na Havajské ostrovy, navíc s dokonalým trasováním, resp. časy přestupů. Letenky v té chvíli byly k dispozici za cenu téměř třetinovou oproti tarifům běžně dostupným. Tomu nešlo odolat. Vše muselo jít rychle. V podobných akcích jeden nikdy neví, kdy dojde k opravě chyby a již nebude možné podobnou „lahůdku“ zaknihovat.

Věru to byl nelehký úkol, ale po hodině „boje“ s webovými stránkami se nakonec přeci jen objevil rezervační kód a základní kámen cesty do ráje se zdál být úspěšně položen. Po poledni došlo k opravě a levné letenky na Havaj se staly minulostí. Následně British Airways prohlásily, že chybu uznávají a všichni ti, kdož si letenky v chybovém tarifu objednali, nemusí mít o jejich platnost obavy. Šťastlivců bylo údajně asi 500.

Havajským letištěm příletu i odletu jsme zvolili Honolulu na ostrově O´ahu. Původní úmysl odlétat zpět do Evropy z jiného ostrova nám zhatil nejen přetížený rezervační systém, ale především dlouhý přestupní čas na americké pevnině. Stihli jsme zvážit i další hlediska, především typy letadel. Z dosud nevyzkoušených nás na americké cestě měla provázet hned 3, včetně toho dosud největšího.

Doba zbývající do předjarního odletu byla využita k rezervaci ubytovacích kapacit, což nebylo vzhledem ke stanovenému rozpočtu vůbec jednoduché, ale podařilo se. Vybrali jsme i několik míst, která během naší daleké cesty nemohla být nenavštívena, a pak už se jen těšili, až to všechno začne.

Poslední únorový čtvrtek jsme v brzkém odpoledni vyrazili ku Praze. Vzhledem k brzkému rannímu odletu následujícího dne a snaze o maximální eliminaci možných rizik souvisejících s nočním odjezdem z Karlových Varů jsme k přenocování zvolili osvědčený letištní Courtyard by Mariott. Vše šlo jako po másle až do doby, než jeden z cestovatelů na check-inu v hotelu zjistil, že jeho pas zůstal na neobvyklém místě v Karlových Varech. Nezbývalo nic jiného než si cestu domů a zpět zopakovat. Naštěstí se vzniknuvší situace dala vyřešit a po 8. hodině večerní se už všichni cestovatelé opět sešli v pražském hotelu se všemi k cestě potřebnými doklady.

Po krátké noci a rychlé snídani přišel na řadu přesun do terminálu 1, odbavení a cesta ke gatu A3 určeného tradičně pro letadla British Airways. Z flotily Airbusů A320 zajišťujících převážně linky britského dopravce mezi Prahou a Londýnem se k letu na Heathrow připravoval A320 reg. G-EUYL. Vzhledem k velmi chladnému ránu prošel letoun před vzletem ještě procedurou odmrazení a 5 minut po plánovaném odletu se v 7:20 hod. vydal z dráhy 24 na severozápad. Až na okraj Německa se nevyskytovala téměř žádná oblačnost, a tak se daly krásně pozorovat Krušné hory s vrcholy Klínovcem a Plešivcem, pod nimi ležící Ostrov či část Karlových Varů. A když se obloha pod námi zatáhla, věnovali jsme se právě naservírovanému velmi dobrému chlebíku a ranní kávě.

Téměř do posledního místa zaplněný Airbus mířil dále k Londýnu přes Hof, Kolín nad Rýnem, Antwerpy a Lamanšský průliv ve FL 380 rychlostí 800 km/h. Je věcí známou, že přistání na Heathrow téměř vždy předchází vyčkávání – holding ve stanoveném obrazci. Když jsme potřetí spatřili londýnské letiště Stansted, zahájila posádka přiblížení, během něhož nám obloha už opět bez mráčku umožnila nádherný pohled na velkou část anglické metropole. Dosednutí na RWY 27R proběhlo 20 minut před plánem, v 8:10 hod. místního času. Jak pro lety z Prahy stanovenou, konečnou stanicí byla jedna ze stojánek u terminálu 3. Po výstupu z letadla nás čekaly dlouhé chodby, cesta autobusem na terminál 5, pasová a bezpečnostní kontrola a vlak k příslušnému gatu. Ocenili jsme perfektně značené koridory i plynulost všech nezbytných procedur.

Stanuli jsme před mnoha britskými okřídlenými „obry“, Boeingy 747, 777, 787 a Airbusy A380, kteří se připravovaly ke svým dalekým cestám, a hledali některého z největších zástupců, jemuž byl toho dne svěřen let do amerického Los Angeles. Brzy se ukázalo, že „velrybou“, s níž strávíme následující půlden, bude v té době druhý nejnovější letoun dopravce, A380 reg. G-XLEH. Moc jsme se na cestu s tímto letadlem těšili, už jen proto, že jsou British Airways jednou z mála, ne-li jedinou společností, která cestujícím ekonomické třídy nabízí možnost výběru sedadel v obou patrech. Po dlouhé analýze padla nakonec volba na sedadla v zadní části prvního patra, což se ukázalo být velmi správným rozhodnutím. Páteční let do Spojených států, jehož boarding začal v dostatečném čase před odletem, nebyl ani zdaleka plně obsazen. Zvláště v námi vybraném sektoru bylo velmi příjemně. Skvělá rozteč sedadel, dostatek místa na nohy i netradiční hluboké úložné boxy u oken na uskladnění všech pro cestujícího k letu potřebných propriet, předurčovaly pohodový let.

Třistaosmdesátka zahájila pojíždění přesně podle letového řádu a o 21 minut později, v 10:46 hod. místního času, se vznesla z dráhy 27L k obloze. Už v počátku nás překvapilo příjemné stoupání a velmi nízká hlučnost, dalo by se říci spíše tichost motorů.

Nedlouho po vzletu zahájila naprosto přirozená a příjemná posádka servis. Už dříve jsme si objednali „special meal“ v nízkotučné či vegetariánské verzi. Nutno podotknout, že pokrm chutnal skvěle a v neposlední řadě byl také naservírován o poznání dříve než standardní catering ostatním cestujícím.

Ač by se opak mohl jevit býti pravdou, nám blízkost kuchyně vyhovovala. Během letu se v ní tu a tam objevovaly krabice plné všelijakých laskomin, na jejichž ochutnávky jsme často vyráželi. Za účelem procházky pak bylo možné zavítat mj. do přízemí, čehož téměř všichni z nás i několikrát využili. Kdy se to jednomu povede, přecházet v letadle mezi patry, že ? Času se dostalo rozhodně i na IFE a z pestré nabídky filmů bylo co vybírat. A nejen z těch. I mapy tvůrci zpracovali moc pěkně, stejně tak detailní poskytl systém i informace o letu.

Obří ocelový pták mezitím mířil rychlostí 850 km/h přes Nottingham, Glasgow a Hebridy k Islandu. Prolétl jižně od ostrova, „střihnul“ si to přes Grónsko a pokračoval nad Kanadu. Oč více nás mrzelo zahalení oblačností Islandu a Grónska, na něž se nám nenaskytl věru žádný pohled, o to ve větší kráse se zjevily zasněžené a zamrzlé pláně Kanady. Aktuální povětrnostní podmínky zrychlily náš letoun k 900 km/h. Ve FL 400 Airbus plul dále oblohou přes Hudsonský záliv ke Calgary a Las Vegas. Přibližně 90 minut před přistáním naservírovala posádka ještě lehký snack tvořený mj. velmi chutným sendvičem, a pak se již oblačností třistaosmdesátka začala „prokousávat“ k její cílové destinaci. Dráhy 24R dosáhla 11 minut před plánovaným příletem, ve 13:29 hod. místního času, a to vskutku téměř nepostřehnutelným dotekem. Po nedlouhém rolování k terminálu následoval o poznání delší výstup.

British Airways létají do LA na téměř nový terminál TB – Tom Bradley International. A nejsou rozhodně sami, kteří sem největší stroj posílají. Krásný se v době po poledni naskýtá pohled na řadu „obrů“ společností Air France, Emirates, Singapore Airlines … třistaosmdesátky tu v té době mají zkrátka meeting.

Po výstupu z letadla mířily naše první kroky nejprve na imigrační. Procedura netrvala dlouho, do půl hodiny jsme již byli u pásu pro zavazadla. Ta musí přilétnuvší – na prvním americkém letišti – vždy vyzvednout a osobně pronést přes celnici. Průchod tímto koridorem zabral další dobrou půlhodinu. Před východem z terminálu (návazný let odlétal z jiného) nás jacísi tři muži, které by jeden normálně opravdu za zaměstnance letiště nepovažoval, opět „obrali“ o zavazadla a s radostí jimi házeli na další pás, po němž se bagáž měla ve finále dostat do nákladového prostoru letu na Havaj.

Po více než půldnu jsme se pak opět dostali na čerstvý vzduch. Poslední z trojice našich letů do ráje operovaný American Airlines odlétal ze sousedního terminálu 4. Intuitivně naše kroky vedly velmi špatně či spíše špatně značenou cestou k vedlejší hale. Na obrazovkách informujících o odletech nás čekala nepříjemná zpráva. U letu AA 297 se předpokládalo asi hodinové zpoždění. Co naplat, hodina je ještě v normě. Očekávané zpoždění se však záhy začalo zvětšovat. Z hodiny se rázem staly dvě a pak čtyři. Plán vzletu o šest hodin později nás donutil k rozhodnutí zamířit do místního zákaznického centra, vystát si pěknou frontu a pokusit se s tím nepříznivým stavem něco provést. Byli jsme vyčerpáni. Přeci jen americké odpoledne pro nás znamenalo už hlubokou noc. Téměř hodinové čekání na přijetí k přepážce skýtalo dostatek času na přemýšlení, co po některém ze zástupců American Airlines vlastně chtít. Věc se rychle stala jasnou. Do Honolulu toho odpoledne či podvečera měly s Los Angeles mířit lety dva, ten druhý asi dvě a půl hodiny po našem plánovaném. Rozhodli jsme se i s ohledem na únavu učinit vše pro to, abychom se na palubu onoho druhého plánovaného spoje, jehož odlet se jevil být „on time“, dostali. K vyslovení našeho požadavku se nám dostalo prostoru asi 15 minut před odletem. K velkému štěstí se v letadle našla místa pro všechny z nás, překnihování nečinilo pracovnici amerického dopravce žádný problém – upozornila nás jen, že zavazadla to s námi nejspíš nestihnou - a než by se jeden nadál, pelášili jsme z posledních sil ke gatu, u něhož stál stařičký Boeing připravený k cestě na O´ahu. Než se Američan právě uzavírající nástupní bránu stačil vzpamatovat, vrazili jsme mu do ruky naše palubenky a též překvapená posádka nás o pár vteřin později vítala na palubě. V plně obsazeném potemnělém dvaadvacetiletém B757-200 reg. N687AA nebylo těžké najít poslední místa. Po další půl hodině se letoun konečně dal do pohybu a v 19:30LT zdejšího času, 40 minut po plánu si to už sedmpětsedmička „svištěla“ nad Pacifik. Jen co „okřídlenec“ dosáhl letové hladiny a nesympatická posádka složená z otráveného Asiata a nemastné neslané americké letušky skončila své snažení o udání nějakého z pokrmů (na vnitrostátních letech AA placených, nápoje mimo alkoholických jsou zdarma), zahalila Boeing tma a snad až na výjimky všichni usnuli, nestalo-li se tak už dříve.

Svou cestu zakončil letoun přistáním na RWY 4R letiště v Honolulu ve 22:57 hod. místního času. Jsme tu, Havaj dosažena, pozdě, ale přece.

Jak se dalo čekat, zavazadla s námi vskutku nedorazila. A nastala další komplikace. Oč jsou Američané milejší a pečlivější, o to pomaleji jim vše trvá. Až má jeden občas dojem, že se tady před desítkami let zastavil čas. Neplánovaná zdlouhavá procedura sepsání protokolu o zavazadlech vč. určení místa doručení zapříčinila, že své brány mezitím uzavřela zvolená autopůjčovna a bez ohledu na potvrzené a ke konkrétnímu letu vázané vozidlo se jejího zástupce uprostřed noci už nepodařilo zkontaktovat. Nezbývalo než počkat do půl 5. ráno než u Dollaru opět otevřou. Alespoň, že nemají třeba až od devíti. Před 3. hodinou ranní nám původně plánovaný a nakonec více než 6 hodin zpožděný spoj v pořádku dopravil naše zavazadla, a po půl páté nás mikrobus převezl k domku autopůjčovny. Tady už naštěstí proběhlo vše bleskurychle a my za pár minut odjížděli na palubě vozu Nissan Pathfinder do 20 minut jízdy od Honolulu vzdáleného městečka Kailua. Jeden ze zdejších domků se měl na několik dalších dní stát naším domovem. Po příjezdu do Kailuy jsme ještě na jejím okraji v obchodní zóně doplnili zásoby a zanedlouho po dosažení zeleného domku na ulici Hualani Street a ubytování zalehli a dočerpávali síly. Vcelku dost se jich dostavilo už lehce po poledni. Obloha se prozatím jevila být pro odpolední plánovaný výlet příznivá, rovněž tak i teploměr ukazoval na konec února skvělých 26°C. A tak jsme se vydali nejprve do Údolí chrámů (Valley of Temples & Byōdō -In). Zdejší vskutku pěkný chrám Byōdō -In je replikou téměř 1000 let starého chrámu japonského. Příchozí v jeho hlavní síni mohou spatřit bezmála třímetrového zlatého Buddhu (do síně se vstupuje bez bot) nebo v nedalekém přístřešku třítunový zvon z mosazi. Stojí za to si na něj kládou zazvonit, prý to přináší štěstí a mír každému, kdo tak učiní. Malý krámek, japonští kapři, černé labutě, kamenná žába nebo zahrada symbolizující čistou zemi buddhy Amitábhy – to vše je zdejší Údolí chrámů.

Před odjezdem jsme se ještě pokochali pohledem na chrám i zelené útesy Ko´olau Range, lehce prošli přilehlý mezidenominační hřbitov a pak už pelášili na vyhlídku. Nedaleko města Kane´ohe nahoře v kopcích (odbočka z Pali Hwy vedoucí do Honolulu) se nachází jedno z nejúžasnějších pozorovacích míst východní části O´ahu, Nu´uanu Pali State Wayside. Což o to, vítr tu vane vskutku zodpovědně, někdy až moc, ale ten výhled na Kane´ohe, Kailuu i další části ostrova za to i při ne zrovna jasném nebi jednoznačně stojí. Zatímco pravý výjezd z parkoviště u vyhlídky nasměruje cestovatele do Honolulu, my mířili tím levým zpět do Kailuy, na nákup, na večeři a do postele.

Do nádherné neděle se probudil ostrov O´ahu i my. Nebe téměř bez mráčku nás už za rozbřesku vylákalo z „chaloupky“. Prvním březnovým počinem byl výstup na od Honolulu nedalekou horu či kopec nebo spíše kužel ze sopečného tufu zvaný Diamond Head. Po 7. hodině ranní tu už bylo pěkně živo. Pokochali jsme se krátce z nižší vyhlídky a pak tunelem vjeli přímo do kráteru, ve kterém se nachází parkoviště, obchod, toalety či mobilní prodejna hamburgerů či smoothies. Jak se ukázalo, brzké vstávání mělo smysl. V časnou ranní hodinu tu ještě nebyl problém zaparkovat, později to byla věc téměř nemožná. Diamond Head State Monument je možné navštívit za úhradu malého vstupného, za vozidlo 5 dolarů bez ohledu na počet osob, individuální pěší hradí 1 dolar. Stezka na vrchol kráteru využívaná dříve v souvislosti s pozorovatelnami tam umístěnými je dnes od 6. do 18. hodiny, kdy je Diamond Head otevřený, hojně navštěvována turisty. Absolvování půl druhého kilometru dlouhého a zejména v závěru vcelku příkrého výstupu však stojí za to. Kdo by si nechtěl z O´ahu odvézt fotku s hlavním městem Havaje Honolulu, které je z konce stezky jako na dlani, že ? Z vrcholu je možné ale spatřit i maják a jemu přiléhající skalnatou pláž Diamond Head Beach Park či se rozhlédnout na východ ostrova.

Když „provoz“ na stezce začal více a více houstnout, sklesali jsme opět dolů a před odjezdem si ještě vychutnali výborné mangové smoothie. Parkoviště praskalo ve švech a fronta před závorou u vjezdu se více a více prodlužovala. My však mířili do největšího open-air nákupního centra na světě, alespoň tak praví průvodce, zvaného Ala Moana Center. Nachází se v samém středu Honolulu a příchozím nabízí bezmála tři stovky obchodů. To by bylo na dlouho. Okolnosti navíc zanedlouho zapříčinily, že bylo nutné se vrátit zpět do Kailuy a odtud pak podniknout odpolední průzkumnou „misi“ po východním pobřeží. Kalaniana´ole Hwy nás dovedla do oblasti Waimanalo známé nejdelší a dost možná i nejkrásnější pláží na O´ahu. Věru tomu bylo tak. Vozidlo je možné zaparkovat pár kroků od ní a ten pohled naskytnuvší se nám vzápětí nás doslova oslnil. Vypadalo to tu vskutku jako na mnoha havajských fotografiích. Bělostný písek a typické havajské palmy se krásně snoubily s nepopsatelně modrou barvou Pacifiku. To je Havaj. Přilehlá lavička posloužila k odložení batohů a vrhnout se do vln bylo dílem okamžiku. Překvapilo nás, že i za slunečného odpoledne a velmi příjemné teploty oceánu, zela dvoukilometrová pláž téměř prázdnotou.

Po bezvadné koupeli přišla na řadu návštěva moc pěkné vyhlídky Makapu´u Point u majáku na nejvýchodnějším výběžku ostrova. Rozhodli jsme se i pro trochu turistiky a absolvovali zdejší Makapu´u Point Lighthouse Trail. Trasa vede po zpevněné komunikaci a je dlouhá asi 2 km. Zejména v druhé části výstupu, kdy se cesta otočí k severu, se procházejícím otevírají nádherné výhledy na oceán. A těm, kteří na Makapu´u Point Trail dorazí jako my v zimním období, se může tu a tam zjevit i některá z migrujících velryb. A skutečně, stalo se tak i během naší návštěvy.

Z vrcholu se nám pak otevřel nádherný pohled na blankytné vody, východní pobřeží O´ahu i zdejší maják.

Co by to bylo za americkou výpravu bez pořádného hamburgeru, třeba některého z nabízených u Jacka na okraji Waimanala. Dobrá volba to byla. Nejenže nám místo dvou objednaných hamburgerů zabalili tři, ale střední nápoj nám bez problémů vydržel až do pozdního večera. Jakýsi malý zákazník před námi netroškařil a objednal si nápoj velký, měl co dělat jej unést. Ten měl snad 2 litry . Nad Waimanalo Beach Park se nasunuly mraky. A protože je po pár dalších minutách začal provázet i slabý déšť, vyrazili jsme zpět do Kailuy a čerpali síly na další den ve znamení návratu do historie. Čekal nás Pearl Harbor.

Meteorologové předpovídali na pondělí jasno a bezmála 30°C. Už ráno dávalo tušit, že nebudou daleko od stavu skutečného. Z Kailuy jsme vyrazili opět za rozbřesku, abychom do Pearl Harboru dorazili hned po otevření, krátce po 7. hodině. A tak se také stalo.

Batohy jsme zanechaly v úschovně vpravo od hlavního vchodu. S těmi se dovnitř nesmí. Naše kroky pak mířily přímo k pokladnám, vyzvednout předem online objednané vstupenky na tři ze čtyř hlavních zdejších „lákadel“. Na nejnavštěvovanější a nejvýznamnější americké pamětní místo, USS Arizona Memorial, je sice možné získat časně ráno vstupenku zcela zdarma, my si ji ale raději předem za 7,5 dolaru objednali. Co kdyby tomu bylo na místě jinak. Před samotnou plavbou k USS Arizona Memorial jsme shlédli několikaminutový historický snímek. Pak přišlo na řadu nalodění a první skupina toho dne mohla vyrazit na tříminutovou plavbu k památníku postaveného nad střední částí potopené USS Arizony. V zadní části památníku se nachází mramorová zeď se jmény členů posádky, kteří padli při útoku. Z části střední je možné shlédnout potopené části lodi, z nichž ještě stále vytéká nafta. A mnoho let tomu tak ještě bude.

Po návratu zpět na břeh a procházce kolem několika tabulí popisujících detaily útoku a kotvy USS Arizony následovala ochutnávka zdejšího hot dogu, někteří pak navštívili knihkupectví, v němž snad nechyběla žádná z publikací, která kdy o Pearl Harboru byla vydána. Po malém posilnění přišla na řadu prohlídka ponorky USS Bowfin, jenž byla na moře spuštěna rok po útoku na Pearl Harbor. Potopila prý téměř 5 desítek lodí. Zejména prohlídka jejího podpalubí na nás věru zapůsobila. Je potřeba si tu však počínat velmi opatrně a dávat pozor na hlavu. Prostory jsou opravdu stísněné. Kolem sebevražedného japonského torpéda kaiten nacházejícího se nedaleko vstupu na ponorku jsme pak už spěchali na transfer na letiště na Ford Islandu.

Kdepak, ještě nenastal čas opustit O´ahu. V plánu byla prohlídka letiště, resp. hangárů, v nichž se nachází Pacific Aviation Museum. Útok na Pearl Harbor, Doolittlův nálet a bitvu o Midway dokumentuje expozice v prvním hangáru. K vidění je tu např. japonské Zero, Curtiss P-40 Warhawk, střemhlavý bombardér Douglas SBD Dauntless nebo Grumman F4F Wildcat. Příchozí se mohou posilnit v restauraci nebo si pořídit nějaký suvenýr v shopu umístěném v zadní části hangáru. Ve vedlejším hangáru pak na návštěvníky čekají např. MiG 15, North American F86 Sabre, Sikorsky H-3 Sea King, Bell AH-1 Cobra nebo MiG 21 v korejských barvách s českými popisy.


Cestou z Pearl Harboru přišla na řadu ještě krátká zastávka v Ala Moana Center a nákup typických havajských košilí. Ty zkrátka jako suvenýr z daleké cesty nemohly v zavazadlech na zpáteční cestě chybět. Stejně tak nemohla chybět ani krátká a pro některé povinná koupací zastávka na nejznámější havajské pláži Waikiki. Zpět do Kailuy jsme pak zamířili jižní cestou kolem Koko Head, Makapu´u Pointu a vykoupali se ještě jednou na pláži ve Waimanalu.

Nadešlo úterý a čas přesunu. Brzy ráno jsme opustili Kailuu a zamířili k letišti. Ačkoli zbýval dostatek času do odletu, začal se nastalými komplikacemi povážlivě krátit. Věcí téměř nemožnou bylo nalézt čerpací stanici. A když se to po propletení přes 7 v ranní špičce zaplněných pruhů podařilo, stalo se věcí nesnadnou palivo dočerpat. Nakonec se však vše v dobré obrátilo a my téměř hodinu a půl před odletem drželi v ruce potvrzení o vrácení auta a přesunovali se shuttlem na vnitrostátní terminál honolulského letiště. Udivení jsme vstoupili do terminálu, v němž by jeden marně hledal přepážky k odbavení. Vše se odehrávalo prostřednictvím self check-in kiosků. A další „zakopaný pes“ na sebe nenechal dlouho čekat. Pokus o odbavení selhal.

Hawaiian Airlines jako jediná z místních společností neakceptuje úhradu českou platební kartou. U výrazně menších aerolinek, jimiž jsou Mokulele Airlines a Island Air tento problém není. Když my ale chtěli cestovat právě s Hawaiianem. Živě se nám vybavily vzpomínky na ten dlouhý podzimní večer, během něhož jsme se snažili letenku na přelet mezi ostrovy zabookovat. Usilovná snaha nakonec přeci jen přes jeden z německých serverů přinesla ovoce v podobě kýženého rezervačního kódu. Postupem času se však letenka začala jevit jaksi nesourodá. E-tickety sice vystaveny byly, ale celkově docházelo ke změnám, které vyústily až v informaci o zrušení letu, byť obecně plánovaného. Ač po mnoha e-mailech a několika telefonátech došlo k nápravě, přesto se až do poslední chvíle manipulovalo s letenkami nelehce.

Když nebylo možné odbavit se přes self check-in kiosky, nezbývalo než navštívit zákaznickou přepážku a vyřešit záležitost tam. Trvalo to dlouho, opravdu dlouho. Když jsme však už přistoupili k platbě za odbavená zavazadla (za ta vybírá Hawaiian 25 dolarů v jednom směru, při registraci v jejich věrnostním programu jen 15 dolarů) a vzápětí se vytiskly i palubenky, bylo vyhráno. Času nezbývalo mnoho, tak akorát na průchod bezpečnostní kontrolou, kávu ve Starbucks, nákup havajského věnce a pohledů.

Za probíhajícího procesu nástupu jsme dorazili ke gatu, u něhož postával jeden z 18 „sedmsetsedmnáctkových“ Boeingů Hawaiian Airlines. Čekal nás první let s Boeingem 717, páteřním letounem vnitrostátních – meziostrovních letů společnosti. Po velmi rychlém a plynulém boardingu následoval bezprostředně push-back a vskutku dlouhé pojíždění po letišti až k dráze 08R. Z té plně obsazený Boeing 717 reg. N480HA vzlétnul v 9:37 hod. místního času a zamířil k jihovýchodu. Krátce po startu naservírovala posádka pro meziostrovní lety typický džus, nabízela též kávu či vodu. Sotva půl hodiny trvající let vyplněný pohledem na další Havajské ostrovy zakončil letoun přistáním na dráhu 17 letiště v Koně na ostrově Big Island. Výstup se uskutečnil po jakési mobilní bezbariérové rampě. Místní terminál je na letišti otevřeném v roce 1970 věru netradiční, neboť je tvořen několika open-air objekty. Jeden může nabýt až dojmu, že právě vchází do pohádkového statku. Takové provedení je možné samozřejmě jen díky místnímu klimatu. Otázkou však zůstává, jak se cestující na takovém letišti cítí v případě silného deště či vichru.

Po velmi krátké době se na pásu objevila naše zavazadla a během několika okamžiků jsme již nastupovali do mikrobusu autopůjčovny. Tady to oproti příletu na O´ahu probíhalo opravdu hladce. Z vozidel společnosti Dollar nám byl tentokrát přidělen bílý Dodge Journey. Následoval jednoduchý výjezd z letiště a 15 minut cesty do vybraného resortu Outrigger Royal Sea Cliff v jižní části Kailua-Kony. Po absolvování ubytovací procedury jsme zamířili do města. Pod Kuakini Hwy v Kailua-Koně, kousek od prvního pivovaru na Big Islandu, se nachází malé bezplatné parkoviště. Najít tu místo je sice kumšt, ale auta se rychle střídají a po chvilce čekání se zaparkovat podaří. Na přicházející hlad a žízeň se nejlépe hodil právě zmíněný pivovar (Kona Brewing Company) umístěný rovněž na Kuakini Hwy. Svítivě oranžová stavba se nedala přehlédnout. Jak se záhy ukázalo, dobré to bylo rozhodnutí. U všech stolů pivovaru, alespoň těch venkovních, pojídali dříve příchozí. A tak jsme obdrželi malou destičku a netrpělivě očekávali její rozblikání značící, že právě přišlo „volání ku stolu“. Ani ne za 15 minut se „placka“ skutečně rozsvítila a začala vibrovat. Přišla pro nás milá servírka a usadila nás k jednomu z větších kulatých stolů. Vybrali jsme rozmanité pokrmy a nutno podotknout, že všechny chutnaly skvěle. Ať už to byly těstoviny, pizza či ryba. Při návštěvě Kailua-Kony můžeme návštěvu Kona Brewing Co. vskutku doporučit. Na volný stůl se vyplatí si i chvilku počkat.

Čas pokročil a my hned po nákupu v obchodním domě Target v severní části Kony pospíchali zase zpět do Outriggeru. Úterní odpoledne je v něm ve znamení výuky pletení havajských věnců. Tentokrát však program doznal změny a místo pletení přišlo na řadu jedení. Ochutnávka typických havajských pokrmů a ukázka havajských tanců vyplnily pozdní odpoledne a podvečer, stejně tak pohled do korun „úzkých“ palem, pro Havaj tak typických.

Ve středu "Havaj" skončila. Nad Hawai´i alias Big Island se nasunuly husté černé mraky. A dešťové kapky z nich začaly vypadávat právě ve chvíli, kdy jsme dosáhly našeho prvního plánovaného cíle, národního parku Pu´uhonua o Honaunau nacházejícího se bezmála tři desítky kilometrů od Kailua Kony. Pu´uhonua ( v překladu útočiště ) bylo kdysi velevýznamným místem. Není věcí neznámou, že zdejší obyvatelstvo bylo v dávně době řízeno velmi striktním systémem kapu. Ten kdo ho porušil, rozhněval bohy a uniknout smrti mohl jen tehdy, dosáhl-li útočiště, tedy pu´uhonua. Velmi náročný úkol se však povedl jen málokomu. Silné proudy a žraloci „zařídili“ své. Přesto se však našli šťastlivci, kterým se dosažení útočiště zdařilo a po obřadu se mohli živi a zdrávi vrátit domů. Hojně využívané Pu´uhonua o Honaunau bylo podle pramenů opuštěno před téměř dvěma sty lety.

Prohlédli jsme si chrám Hale o Keawe Heiau na okraji zátoky, ručně vyřezávanou kanoi a chatrče. Želvy se na pláži neukázaly a navíc začalo tak vydatně pršet, že nezbývalo než zavítat do návštěvnického centra a posléze park opustit.

Počasí na Havaji chladné není, ale když přijde déšť, teplota o nějaký ten stupeň může spadnout. A pak přijde vhod šálek dobré kávy. Ta z Big Islandu, Kona Coffee, stojí za ochutnání a možná i přibalení do kufru na cestu zpět. Někteří mohou být z prvního okusení mírně rozpačití, postupem času se však tento nápoj stane pro mnohé oblíbeným.

Z několika farem padla volba na rodinou Greenwell Farms nacházející se přímo u z Kony na jih vedoucí Mamalahoa Hwy. Je prý jednou z nejstarších a nejlepších farem na ostrově. Déšť zesílil, lilo jako z konve. A tak střecha nad hlavou, pod níž se kromě nás tísnilo i pár dalších návštěvníků a také asi 10 termosek s různými druhy kávy určenými k bezplatné ochutnávce, přišla rozhodně vhod. Vybaveni obřími deštníky jsme za tropického lijáku absolvovali rovněž bezplatnou přibližně dvacetiminutovou komentovanou procházku po samotné farmě.

Počasí se nelepšilo, a tak dalo alespoň prostor nákupům. Později odpoledne se obloha ale přeci jen trochu protrhala. Vyrazili jsme ještě na průzkum centra Kailua-Kony, alespoň zvenčí si prohlédli nejvýznamnější zdejší památku – Hulihe´e Palace, bývalé prázdninové sídlo havajské královské rodiny, a na protější stranu pobřežní Ali´i Drive pak zaskočili na vynikající zmrzlinu s makadamovými ořechy neodmyslitelně s Havají spojenými.

Počasí se umoudřilo a ve čtvrtek dalo prostor prvnímu velkému výletu po Big Islandu. Cílem byl Hawai´i Volcanoes National park. Cesta po jižním pobřeží trvala dlouho. Však je park od Kony vzdálen dobré 2 a půl hodiny jízdy a povolená rychlost sotva 80 km/h.

Projeli jsme přes lávová pole a před cílem ještě zamířili do Punalu´u Beach Parku, malé zátoky s černým pískem, kde se prý za slunečního svitu vyhřívají karety obrovské. Svitu ale mnoho nebylo a želvu aby jeden pohledal. Jen vcelku velcí krabi se potulovali po balvanech vedle pláže.

Pak už zbývalo jen pár kilometrů k dosažení vstupní brány do parku. Do parku lze vjet po zaplacení poplatku 10 dolarů. Ten pak umožňuje oblast navštěvovat během otevírací doby až po dobu 7 dnů.

Kousek za vjezdem se nachází návštěvnické centrum, důležitý bod pro průzkum v parku. Příchozí tu kromě prohlídky malého muzea a kina, v němž jsou promítány filmy o sopkách a jejich erupcích, mohou získat cenné informace o současné aktivitě vulkánů, především toho největšího, z něhož tu čas od času vytéká láva přímo do Pacifiku. Informační brožury a mapy jsou k dispozici rovněž, stejně tak malý obchod se suvenýry. Je libo třeba plyšového ptáka Iiwi ?

Nepřálo nám však štěstí, sopečná aktivita byla v době naší návštěvy mírná a žhavou lávu nebylo dle sdělení místních rangerů možné vidět nikde. I tak jsme se ale od Kilauea Visitor Center vydali po Crater Rim Drive dále do parku, v němž jsou k vidění např. Steam Vents a Steaming Bluff – bezsirné parní průduchy či Sulphur Banks, které jsou naopak silných sirných plynů plné. Jedním z nejúžasnějších míst první zastávky nacházejícím se jen pár kroků od nepřehlédnutelného parkoviště je však bezesporu okraj kráteru Kilauea. O pár stovek metrů dále na kopci stojí za vidění Jaggar Museum, v němž lze díky jeho zakladateli, slavnému vulkanologovi, nahlédnout do tajů sopečné geologie ještě hlouběji. Nachází se tu mj. seizmografy monitorující zemětřesení, kterých je v parku denně více než dost. Za zmínku této části parku stojí ještě vyhlídka Kilauea Overlook umožňující příchozím panoramatický pohled do krajiny nebo Halema´uma´u Viewpoint.

Nastal čas oběda. Vyrazili jsme proto ven z parku a zamířili do malého města (spíše vesnice) uprostřed kapradin a železenců zvané jak jinak než Volcano. Asi tím nejlepším místem na posilnění, soudě též podle počtu strávníků, je v tomto místě ostrova Café Ohi´a. Nabízejí tu především sendviče, které si každý „nakonfiguruje“ dle libosti, vaří se polévka, dvě až tři „hotovky“, vybírat je možné i ze salátů a nechybí ani několik druhů vábně vypadajících zákusků. O co hůře se jeví objekt zvenčí, o to lépe chutnají pokrmy v jeho nitru připravované. Dobrý výběr to byl.

Čas pokročil a my toho měli před sebou ještě dost. Rozhodli jsme se pokračovat po Crater Rim Drive na jih a po Chain of Craters Road to dotáhnout až k oceánu. Zamířili jsme tedy zpět k bráně parku a hned za ní doleva. Po pár okamžicích se před námi objevila cedule Kilauea Iki Overlook. Tady se vyplatí zastavit. Z vyhlídky se návštěvníkům naskýtá úžasný pohled na 1,5 km široký kráter. Je jedním z nejlepších, které park nabízí. Přímo z parkoviště pak vede nedlouhá cesta tropickou džunglí až k Thurston Lava Tube, lávovému tunelu uprostřed ohiového lesa.

O pár km níže jsme ještě absolvovali Devastation Trail po stezce vedoucí někdejším deštným lesem, z něhož tu však nezbylo zhola nic. Název stezky zní však hrůzostrašněji než jakou ve skutečnosti je. Na jejím horním konci se nachází Pu´u Pua´i Overlook, z něhož by mělo být možné pohlédnout do kráteru z jiného úhlu. Chtělo by to však trochu, možná trochu více vysekat místní bujnou vegetaci.

Cesta dále na jih ubíhala rychle. Ztuhlá láva byla všude, kam jen naše oči dohlédly. Zvláště pohled od oceánu vzhůru na její černo-stříbřité splazy stál za to. U skalního oblouku Halei Sea Arch cesta skončila a my se po krátké zastávce na focení vydali na dlouhou cestu zpět do Kony. Dorazili jsme před setměním. Výborná zmrzlina s makadamovými ořechy obstarala sladkou tečku za dlouhým dnem.

V pátek zas meteorologové strašili z deštěm. Obloha se ale ráno zbarvila domodra a na nějaké kapky to vskutku nevypadalo. Počasí se jevilo být dokonce tak dokonalým, že jsme ještě za rozbřesku vyráželi po Mamalahoa Hwy na Waimeu a po Saddle Road na Mauna Keu, tedy alespoň k její návštěvnické stanici. Mauna Kea je nejvyšší horou Havajských ostrovů, počítáme-li její výšku ode dna oceánu, je nejvyšší horou na světě. Od paty až k vrcholu měří přes 10000 m. A není to jediné její prvenství. Tak např. místní skupina holdující astronomii se pyšní největší sbírkou velkých astronomických dalekohledů na naší planetě. A jsou tedy opravdu obrovské.

Návštěvnické centrum ležící ve výšce 2800 m. n. m. otevřelo své brány přesně v době našeho příjezdu, v 9 hodin. Bylo nádherně. Prvotní úvahy o cestě dále na vrchol jsme při pohledu na kvalitu a sklon štěrkové silnice, na níž mohou pouze vozidla s náhonem na všechna 4 kola, zavrhli a raději si při pohledu na odstavenou rolbu a pluh vychutnávali vynikající horkou čokoládu a doušek horského vzduchu.

Naším dalším cílem bylo město Hilo na východě Big Islandu. To ale nebyla dobrá volba. Tady se meteorologové nespletli a nedlouho po příjezdu město zahalil typický tropický liják. Nezdrželi jsme se proto dlouho a zamířili na sever k Akaka Falls. Tady déšť alespoň trochu polevil a jeho menší intenzita vydržela akorát tak po dobu prohlídky parku. Nedlouhá okružní betonová stezka, na níž se platí vstupné ve výši jednoho dolaru, vede od parkoviště nejprve doprava dolů do džungle k menším Kahuna Falls, pak pokračuje vzhůru a zas dolů k pravděpodobně nejlepším vodopádům na Big Islandu zvaným Akaka Falls padajícím z výšky přes 130 m, aby se po pár metrech zas vrátila k parkovišti.

Déšť zas nabíral na síle. Zastavili jsme se ještě opodál, doplnili zásoby a pelášili na západ. Lilo jako z konve, stěrače chvílemi nestíhaly. Taková slota vydržela až k Waimee. Na západě však už vládlo slunce, a tak přišla na řadu dlouho očekávaná příležitost vrhnout se zas do vln Pacifiku a užít si posledních pár chvil křišťálově tyrkysové vody. Vybrali jsme úžasnou Mauna Kea Beach v zálivu Kauna´oa Bay pokrytou jemným bílým pískem. Tato pláž sice patří k přilehlému hotelu, přístupná je však i veřejnosti. Té je ale v areálu vyčleněno pouhých 40 míst. U vjezdu do resortu, jehož součástí je i golfové hřiště, návštěvníci obdrží zdarma parkovací kartu. Je tomu tak samozřejmě tehdy, není-li plně obsazeno, což naštěstí v době našeho příjezdu nebylo. Podvečer jsme pak strávili v Koně a nechyběla, bohužel už naposledy, ta neodolatelná zdejší zmrzlina.

Sobota byla ve znamení relaxace v Outriggeru a příprav na dlouhou cestu zpět. Někteří se osvěžovali v jednom ze dvou resortních bazénů či vířivce, jiní lenošili jiným způsobem.

Po obědě přišel čas na přesun k letišti, odevzdání vozidla, přesun k open-air terminálu a odbavení na let Hawaiian Airlines zpět na O´ahu. K letu HA 187 byl tentokrát vybrán Boeing 717 reg. N492HA. Ten, zaplněný sotva ze třetiny, se k Honolulu vydal z dráhy 35 v 16:06 hod. místního času. Souostroví bylo tentokrát téměř celé zahaleno mraky. Prohlédli jsme si tedy v klidu palubní magazín, okusili jiný druh tradičně servírovaného džusu a zahájili přiblížení na O´ahu. Na dráhu 08L dosedla „sedmsetsedmnáctka“ 7 minut po půl 5. odpoledne. Z telefonu v hale u pásů na zavazadla jsme pak zavolali do na poslední noc vybraného hotelu Pacific Marina Inn a zanedlouho po převozu mikrobusem stáli před jeho branami. Potvrdilo se očekávané. Tento hotel, dá-li se to tak nazvat, je vhodný opravdu jen na přenocování před brzkým ranním odletem. Pokoje jsou malé, ale čisté.

Nechtělo se nám však už zůstávat v místě, a tak jsme se ještě „dobrodružně“ vydali místní MHD do centra Honolulu, podívat se na večerní Waikiki s rytmy tance Hula Hula a rozloučit se s Havají.

Časně ráno nás žlutý mikrobus přepravil zas na letiště. Před procedurou odbavení musí všichni cestující opouštějící Havajské ostrovy nechat zkontrolovat svá zavazadla, zdali neodvážejí nějaký významný havajský endemit. Upřímně, je to proces spíše formální.

Pak už jsme se konečně zbavili našich kufrů a obdrželi sérii palubenek na celou trasu až do Prahy. Takhle ráno byly rolety letištních shopů ještě staženy. Lehce jsme posnídali a vydali se na palubu „stříbrňáka“. Do LA měl z flotily American Airlines toho dne za rozbřesku namířeno Boeing 757-200 reg. N194AA. Letoun opustil stojánku přesně podle podle plánu a v 7:33 hod. vzlétnul z dráhy 08L. Po startu se nám naskytnul poslední pohled na Honolulu, Waikiki, Diamond Head, Koko Head i Makapu´u Point, pak přišly na řadu už jen vody Pacifiku. Boeing tu a tam prolétl krátkodobou silnější turbulencí. Posádka za dobu letu celkem třikrát nabídla nápoje, kdo si chtěl připlatit za nějaký snack, dostal jednu šanci.

Díky extrémně silnému větru mířila „sedmpětsedmička“ k Los Angeles ve FL 370 rychlostí neuvěřitelných 1100 km/h, a tak není divu, že cílové destinace dosáhla o hodinu dříve oproti plánu. Poté, co jsme spatřili Santu Monicu a část LA, přišlo na řadu přiblížení a přistání na RWY 24R místního mezinárodního letiště, na němž mj. probíhalo pravidelné odpolední setkání Airbusů A380 z celého světa.

Díky brzkému příletu se doba čekání na návazný let do Londýna prodloužila na bezmála 5 hodin. A to se nám v miniaturním terminálu 4, z něhož byl let American Airlines do Anglie plánován, čekat nechtělo. Tak jsme ještě vyrazili na chvíli na čerstvý vzduch a alespoň letmý průzkum téměř nového terminálu Toma Bradleyho.

Okolo 4. odpolední dorazil ke gatu z Londýna přilétnuvší Boeing 777-300ER reg. N721AN, letoun určený i pro náš let zpět do Evropy, a začali se trousit první cestující. Bylo jich tolik, že se až zdálo být nemožné je na palubu všechny vměstnat. Povedlo se, ale jak se dalo předpokládat, Boeing byl „nacpaný“ do posledního místa.

Už za tmy odstartoval z dráhy 25R v 19:56 hod. Zanedlouho naservírovala posádka večeři, která neurazila, ale ani nenadchla. A když se všichni najedli a napili a posádka vše sklidila, šlo se spát, resp. se to alespoň šlo zkusit.

„Trojsedma“ mířila do Londýna v relativně nízké hladině, pouze FL 310, teprve v poslední třetině vystoupala do FL 340. Kombinace obsazenosti, paliva, větru byla jistě důvodem, proč tomu tak bylo. Rychlost oscilovala mezi 900 a 950 km/h.

Kanadské zasněžené pláně krásně osvětloval měsíc, zato když pak vyšlo slunce, bylo to v letadle jak v peci. Okenní roletky tentokrát rozhodně nepřišly nevhod. Asi hodinu a půl před přistáním se v kabině opět objevila posádka a naservírovala velmi jednoduchou zdravo-výživovou snídani. Pak už se vše chystalo na přistání, které po dvou tradičních vyčkávacích obrazcích 10 km jižně od Londýna proběhlo na dráze 27R letiště Heathrow ve 12:53 hod. místního času, 22 minut před plánovaným příletem.

I v Londýně se oproti cestě opačné uskutečnil tentokrát přestup v rámci jednoho terminálu. Nalezení Airbusu A320 do Prahy bylo velmi jednoduché. I tento let operovaný A320 reg. G-EUYA zaznamenal stoprocentní obsazenost. Z dráhy 27R opustil Londýn v 15:05 hod. Posádka naservírovala vynikající sendvič a nápoje a my se kochali výhledem na Evropu. Airbus mířil k Praze ve FL 370 rychlostí 900, později 850 km/h. Prolétli jsme podél Chebu, Mariánských Lázní a v 17:35 hod. dosedli na RWY 06 letiště Václava Havla v Praze a zakončili naší dosavadní nejdelší leteckou výpravu.

Byl to vážně bezva „výlet“, ať už vezmeme v úvahu cenu, trasování nebo destinaci, kam se uskutečnil. Jsme rádi, že se nám povedlo na Havaj podívat, stálo to za to. Přejeme to i všem ostatním cestovatelům, kteří by doprostřed Pacifiku zamířili rádi také. Není tu sice zrovna levně, lidé jsou tu však velmi vstřícní a přátelští. Nemusí to stát jmění, zvláště když jde letecká společnost, v našem případě British Airways, svou chybou snům cestovatelů naproti. Nezbývá než havajsky dodat: Mahalo.

 

LKKV.info

 

 

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

British Airways - stránky letecké společnosti

American Airlines - stránky letecké společnosti

Hawaiian Airlines - stránky letecké společnosti

VRBO - stránky ubytování nejen na Havaji

Outrigger Royal Sea Cliff Resort - stránky našeho ubytování na Big Islandu

Pearl Harbor Historic Sites - webové stránky Pearl Harboru vč. rezervačního systému

Jack´s - webové stránky jednoho z amerických prodejců hamburgerů

Byodo - In Temple - stránky budhistického chrámu na O´ahu

Greenwell Coffee Farms - stránky kávové farmy na Big Islandu

Hawai´i Volcanoes - stránky parku na Big Islandu

Kona Brewing Company - stránky pivovaru na Big Islandu

Václav Havel Airport Prague - stránky letiště v Praze

London / Heathrow Airport - stránky největšího londýnského letiště

Los Angeles Airport - stránky letiště v Los Angeles

Mauna Kea - stránky nejvyšší hory na Havajských ostrovech