S Turkish Airlines do Istanbulu;

jarní výprava do města dvou kontinentů


Turecko

29. března - 1. dubna 2014

Když na podzim loňského roku přišly Türk Hava Yollari (Turkish Airlines) s promo tarify letenek, nastal čas naplánovat výpravu do města na dvou kontinentech, tureckého Istanbulu. Volba padla na prodloužený víkend na přelomu března a dubna roku 2014.

Na letiště Václava Havla jsme o poslední březnové sobotě dorazili v dostatečném předstihu před odletem. Po dlouhé době se naše odbavení uskutečnilo na terminálu 1, odkud jsou všechny non-schengenské lety vypravovány. Ten náš měl být, jak patrno už při online či self check-inu, zaplněn do posledního místa. O půl hodiny dříve oproti plánovanému příletu dorazil ke gatu A5 Airbus A320-232 reg. TC-JPP, jež byl Turkish Airlines dodán v polovině září roku 2008.

Z interiéru Airbusu, do něhož byl nástup zahájen přibližně 40 minut před odletem, bylo znát, že jej Turkish Airlines za těch 5,5 roku „života“ vskutku využívaly. Letoun měl ale královské mezery mezi – soudě podle designu – pro tureckého dopravce zhotovenými sedadly. Rádi jsme se do nich usadili a těšili se na let s již tři roky po sobě nejvyšším oceněním obdařenou nejlepší leteckou společností Evropy.

Ještě před vzletem roznesly členky posádky tištěné menu. Ačkoli se v posledních měsících změnil jeho vzhled, nabídka vč. výběru ze dvou hlavních chodů zůstala nezměněna.

Z dráhy 06 opustila třistadvacítka pražské letiště 7 minut po půl 12. a zatímco mířila nad Humpolec, Jihlavu, Nitru a Budapešť a stoupala do FL 350, v níž pak za teploty -59°C rychlostí 800 km/h mířila dále na jihovýchod, nabídla posádka nejprve Lokum, typickou tureckou laskominu, která prý podle legendy vznikla na žádost samotného sultána. Stala se natolik úspěšnou, že v roce 2015 „oslaví“ už 240 let. Po okušení asijsko-balkánského marshmallow přišel na řadu oběd. Ten sestával z předkrmu, hlavního jídla dle výběru a dezertu, k tomu navíc crackery, rozpečená houska, skvěle roztíratelné máslo a sýr a největší výběr alko i nealko nápojů široko daleko. Tímto nás Turkish Airlines přesvědčily, že jsou tou nejlepší evropskou leteckou společností zcela oprávněně. Pokrm byl vskutku vynikající.

A jen co jsme se posilnili, přelétl Airbus pro nízkou dohlednost jen stěží rozpoznatelné Transylvánské Alpy, cíp Černého moře a zahájil přiblížení na přistání. Po absolvování klasického přibližovacího „eska“ dosáhl RWY 05 Atatürkovo letiště v Istanbulu 10 minut před plánovaným příletem, ve 14:55 hod.
Po opuštění letadla a přepravě autobusem k terminálu nás čekala sice krátká procházka po budově, o to delší však byla fronta na pasovou kontrolu. Po několika desítkách minut se ale podařilo dosáhnout úřednického razítka a Istanbul byl dosažen.

Směnárna opodál poskytla za velmi dobrý kurs britských liber i EUR turecké liry. Po vyzvednutí zavazadel a snadném nalezení našeho „převozníka“ do hotelu už zbývalo jen vzdušný přístav opustit a zamířit vstříc dalšímu dobrodružství a poznávání.

Pro přepravu do hotelu padla tedy tentokrát volba na privátní transfer. Jak moudré rozhodnutí napříč cestovatelským spektrem to bylo. Že je v Istanbulu, čítajícím včetně předměstí až 15 mil. obyvatel, opravdu živo, o tom nebylo pochyb. Ale nikdo z nás si asi nedokázal úplně představit, jak ta přelidněnost vypadá v reálu. A to nebyla sezóna. Samotný výstup z transferu a tři kroky do hotelu se pro tu masu lidí zdály býti téměř nepřekonatelným úkolem.

Povedlo se a krátce po půl 5. stanula naše výprava v hotelu Sorriso na dostřel tramvajové zastávce linky T1 – Aksaray. Tato tramvaj je pro poznávání Istanbulu velmi dobrým „pomocníkem“. Spojuje totiž mnoho stěžejních míst, která ve městě dříve nazývaném Byzantion, Konstantinopol či Cařihrad stojí za vidění.

Neméně důležitou věcí pro poznávání brány Orientu je i Istanbulkart. S ní je možné po Istanbulu a v některých případech i do jeho okolí cestovat autobusy, tramvajemi, trajekty, lanovkami atd. Na mnoha místech, zejm. v trafikách či podobných kioscích, je sice nutné ji za nevratných 20 TL včetně kreditu 13 TL pořídit, nevratná investice (7 TL) se však brzy vrátí. Kartu je totiž možné použít až pro 5 současně cestujících pasažérů a 1 jízda na ní stojí oproti 3 TL za tzv. jeton max. 1,95 TL (až 4 další jízdy během dvou hodin jsou ještě levnější). Istanbulkart nebyl nejmenší problém v blízkosti hotelu pořídit.

Karta je dobíjecí, k čemuž slouží na mnoha stanicích umístěné biletmatiky. Stačí kartu přiložit, vložit částku odpovídající požadované částce k dobíjení a za 3 vteřiny je transakce vyřízena.

Vše se podařilo a my vyrazili k letmému průzkumu večerního Istanbulu. Tramvaj T1 nás zavezla k Velkému bazaru, projela přes Sultanahmet na nábřeží do Eminönü a po přejetí Galatského mostu zastavila v Karaköy, přestupní stanici na druhou nejstarší podzemní dráhu na světě, istanbulský Tünel. Podzemní lanovka otevřená r. 1875 je dlouhá necelých 600 m, na kterých během přibližně dvou minut překonává převýšení 60 m. Stojí za to ji využít. Horní stanice Tünelu se nachází u jedné z konečných stanic historické istanbulské tramvaje spojující Tünel s opravdu rušným, přibližně 2 km odtud vzdáleným náměstím Taksim. Tramvaj projíždí po jednom z hlavních nákupních bulvárů města, Istiklal Cadesi. Ta je plná obchodů s všelijakým zbožím, nechybí samozřejmě ani mnoho z těch zaměřujících se na ty opravdové turecké delikatesy, sladkosti a jiné lahůdky a k nalezení jsou tu rozhodně i restaurace a bistra různých cenových skupin.

A protože rtuť teploměru stěží dosahovala 10°C, k nimž navíc vál vskutku chladný severovýchodní vítr, rozhodli jsme se něco typicky místního v jednom tureckém podniku ochutnat. Jak jinak začít poznávat chutě Orientu než pravým tureckým kebabem zapíjeným tradičním jogurtovým nápojem - ayranem. Po večeři jsme si ještě nemohli odpustit alespoň jednu kostku Lokumu s ořechy, pak už nás ale po krátkém, ale strmém sestupu podél Galatské věže zpět do Karaköy čekala jen zpáteční jízda tramvají do Sultanahmetu, to kvůli pořízení několika večerních fotek, a pak dál do hotelu, sklenka na dobrou noc a čerpání sil na další istanbulský den.

I poslední březnovou neděli panovalo v Istanbulu velmi chladné počasí. Tak alespoň že obloha se zbarvila do modra a slunce se ten teplotní deficit snažilo co možná nejvíce vyvažovat. Po vynikající a velmi pestré snídaní, jejíž součástí byl mimo množství sýrů, uzenin, salátů a spousty dalšího např. i plněný Börek - nás během výpravy často využívaná tramvaj přepravila tentokrát na okraj UNESCEM do seznamu Světového kulturního dědictví zahrnutého Sultanahmetu. Prohlídku starého Istanbulu jsme zahájili na Hipodromu, v místě někdejší arény určené pro závody spřežení pro potěchu vládců Byzance. Přehlédnout se tu nedal nejen malý altán císaře Viléma, ale především dva obelisky a jeden sloup. Přední ze dvou obelisků zvaný Theodosiův je údajně nejstarší památkou v Istanbulu. Pro místo jeho zhotovení a vyrytí je někdy nazýván Egyptským obeliskem.

Hned za ním se v téměř třímetrové díře nachází Hadí sloup a pár kroků za ním obelisk z hrubého kamene.

Ačkoli se v nejnavštěvovanější oblasti Istanbulu nenacházelo v době našeho příchodu mnoho turistů, velmi rychle se situace začala měnit. A tak přišel nejvyšší čas vyhledat vstup do Modré mešity a v relativním klidu, což v Istanbulu znamená, že v místě není hlava na hlavě, si ji prohlédnout. Prošli jsme nádvořím a zamířili k zadnímu vchodu pro turisty. Ženy mohou vstoupit pouze zahaleny, všichni musí odložit svou obuv a vcházet bosi. Největší mešita města je vskutku nádherná a i když je návštěvníkům povolena návštěva jen omezené části, stojí sem zajít rozhodně za to. Vstup je zcela zdarma, je omezen pouze v dobách modliteb, viz. odkaz na konci reportu.


Přes park jsme během chladného dopoledne pokračovali na prohlídku další pro neděli vybrané památky Istanbulu zvané Cisterna Basilica – Yerebatan Sarnici. Cisterna, jejíž návštěvu můžeme vřele doporučit, sloužila dříve jako zásobárna vody pro Velký palác a další stavby. Je téměř 70 m široká, 150 m dlouhá a v dobách dřívějších pojmula až 80 000 m3 vody. Procházka po dřevěných chodnících mezi více než třemi stovkami sloupů je opravdu zážitkem. Za zmínku stojí zejména 2 sloupy na samém jejím konci, které „podpírají“ hlavy medúz či tzv. „kapkový“ sloup uprostřed cisterny. U východu z Yerebatan Sarnici se nachází malá, ohromně předražená kavárna.

A tak jsme raději vystoupali opět na denní světlo a vydali se do famózního istanbulského Gülhane Parki. Jaro v něm i přes ne zrovna jarní teploty bylo jasně znatelné. Lány tulipánů, modřenců a mnoha dalších květin, opeřenci prohánějící se nad vysokými stromy s mnoha hnízdy, socha Mustafy Kemala Atatürka, medvěd s květinami, dětské hřiště s letadlem nebo příjemná restaurace – toť stručná charakteristika dalšího istanbulského „must see“ místa, zahrady dříve patřící k paláci Topkapi.

Turci musí být opravdu nabití, když vypijí za den tolik čaje. Což o to, pijí jej z malých sklenek, ale ta síla … Tu nemá ani pravá turecká káva, která je v této zemi značně upozaděna. Čaj zkrátka vede. Tak ještě malý zákusek a vzhůru do severní části parku, pohlédnout s vrchu na Bospor.

Pak už jsme ale sklesali k moři na nábřeží v Eminönü, odkud co 15 minut odjíždějí městské trajekty do Kadiköy a Üsküdaru a mnoho dalších i meziměstských lodí. Na samotném konci přístaviště kotví lodě vypravované na vyhlídkové plavby po Bosporu. Nenechali jsme se zlákat naháněči, kteří turisty na vcelku malých a za větších vln značně houpavých plavidlech převážejí po spojnici mezi Marmarským a Černým mořem za minimálně 15 EUR. Už před odletem do Turecka jsme měli vybrán jediný denní kratší okružní spoj společnosti Sehir Hatlari vypravovaný za účelem shlédnutí krás Bosporu a opouštějící eminönské molo v těsné blízkosti Galatského mostu o půl 3. odpoledne. (pozn. v sezóně jsou krátké dvouhodinové okruhy vypravovány během odpoledne až 3, celodenní okruh je jeden a odjíždí vždy kolem půl 11. dopoledne). Nejen bytelná loď, na jejíž palubu se vyplatí pro získání dobrého místa přijít alespoň 45 minut před vyplutím, ale také luxusní cena, nás přesvědčily a jak se později ukázalo i utvrdily ve správnosti výběru této lodní společnosti. Dvouhodinová plavba, během níž plavidlo dosáhlo téměř Černého moře, stála pouhých 10 TL, ani ne českou stokorunu.

Zpočátku se nám na sluncem zalité horní palubě líbilo, jak se ale dala loď do pohybu a vítr zesílil, bylo už podstatně chladněji.

Loď proplula podél paláce Dolmabahce, jehož stavba prý svého času zruinovala státní rozpočet a v němž v r. 1938 zemřel snad nejvýznamnější Turek – Mustafa Kemal Atatürk. Podél mešity Ortaköy Camii pokračovala cesta na jedinou zastávku okruhu (stavělo se v obou směrech) v Ortaköy, v těsné blízkosti Bosporského mostu z r. 1973, vzdáleně připomínajícího Golden Gate v San Franciscu. Za ním, na asijské straně, nám neuniknul palác Beylerbeyi ani vojenská škola Kuleli. Jen malý kousek před druhým mostem Fatih se na evropské straně tyčí pevnost Rumeli Hisari – Evropská pevnost, naproti níž je ve svahu posazena „překvapivě“ Asijská pevnost – Anadolu Hisari. Asi 10 minut plavby za Fatihem se loď otočila a křížem krážem mířila zpět na místo, odkud vyplula.

Poté, co jsme opět vstoupili na pevnou zem, nás naše istanbulská „průvodkyně“ – tramvaj T1 převezla na konečnou v Kabatas, odkud se dá za necelé tři minuty dostat před 8 lety otevřenou moderní lanovkou na rušné istanbulské náměstí Taksim. V neskutečném mumraji jsme zvládli tak akorát vyfotit nepřehlédnutelný Památník Republiky a na okraji Istiklal Cadesi stojící historickou tramvaj. Pak už nás hlad i chlad táhly do knižním průvodcem doporučované pravé anatolské restaurace Gani Gani Sark Sofrasi. Ne že by tu měli zrovna teplo, pokrmy však chutnaly dobře, ať už se jednalo o turecké ravioli s rajčaty, máslem a jogurtem , pizzu (pide) nebo jehněčí. K tomu sklenku Ayranu a mohli jsme po Istiklal Cadesi pokračovat posilněni k Tünelu a z Karaköy tramvají zpět do hotelu.

Pondělní dopoledne jsme celé vyhradili prohlídce bazarů a nákupům. Velký bazar je opravdu velký a dalo by se v jeho zastřešené části i ve spleti přilehlých uliček strávit opravdu mnoho času. Náročné to turecké nakupování bylo. Až se jeden musel posilnit pořádně silným čajem. Poté nás už čekala prohlídka Egyptského trhu neboli trhu s kořením. Docela by nás zajímalo, jestli tu nějaké nemají.

Dalším cílem našeho pondělního poznávání Istanbulu byla Galatská věž. Mířili jsme k ní přes rybáři obsypaný Galatský most, někteří si do vrchu povyjeli Tünelem.

O tom, že je vstup na Galatskou věž oproti jiným i významnějším pamětihodnostem Istanbulu opravdu vysoký, jsme se přesvědčili vzápětí. V době naší návštěvy činilo 19 TL. Dvě patra pod vrchol se návštěvníci vyvezou výtahem, pak je čekají dvě patra pěšky a na konci přeplněný úzký ochoz s ještě užším zábradlím, které ne u všech může budit dojem bezpečného zajištění. Ten výhled za tu proceduru však stál. Jen je ale určitě lepší naplánovat si prohlídku spíše na odpolední či podvečerní dobu. Jinak jsou celý Sultanahmet, Eminönü i Galatský most, krásně proti slunci. Oteplilo se, a tak po opuštění rozhledny přišel vhod jeden chladivý Guiness v přilehlé hospůdce. Jeho cena byla přímo úměrná vstupnému na věž.

Zatím se nám v hlavě rozležely některé neuzavřené dopolední obchody. Vypravili jsme se proto ještě jednou na bazar, nákupy zrealizovali a pak si dáli krátkou siestu.

Později odpoledne nás T1 zavezla zas do Sultanahmetu, tentokrát na prohlídku paláce Topkapi. Ten je kromě úterý otevřen každý den do 19. hodiny, pouze však v letním období. A protože byl 31. březen považován za den období zimního, zavřely se brány paláce už o 4. odpolední, nám přímo před nosem. Co naplat, snad někdy příště.

Vynucená alternativa však stála také za to. Nejprve jsme prošli ulicí Sogukcesme Sokak s replikami v osmanském stylu postavených domků a přes park Gülhane Parki opět sešli k moři. Během podvečerní procházky po Kennedy Cadesi zavítala na hranu Bosporu z Marmarského moře početná skupina delfínů. Jejich dovádění jsme pozorovali až do soumraku. Z pondělka už zbýval jen návrat zpět na istanbulskou základnu a pochutnání si na pořádné porci Döner kebabu.

Prohlídku té snad nejvýznamnější istanbulské památky obsahoval náš plán výpravy až na jejím samotném konci. Aya Sofya – Haghia Sofya (Chrám Boží moudrosti) je místem, které denně (vyjma pondělí, kdy je zavřeno) navštíví ohromné množství turistů. Stojí za to si přivstat a dorazit hned po 9. hodině, ideálně ještě s e-ticketem, který lze za stejný obnos jako lístek přímo na místě zakoupit v předstihu na webových stránkách tureckých muzeí.

V mžiku jsme tak proběhli vstupními turnikety a stanuli na prahu fascinujícího svatostánku. Ani si jeden nepomyslel, že má Haghia Sofya takovou atmosféru. Na její prozkoumání je dobré si vyhradit minimálně hodinu času. Asi těmi nejkrásnějšími prvky někdejšího kostela přestavěného na mešitu jsou mozaiky, zejm. mozaika Krista na samotném konci hlavního dómu nahoře. Neméně zajímavý je v boční lodi nacházející se sloup s „plačícím okem“ opředený legendou o návratu do Istanbulu a splněných přáních, bude-li po otočení palcem v otvoru o 360° palec vlhký. Nevšimnout si nelze ani např. obrovských po mešitě rozvěšených medailonů s arabskými nápisy a mnoha dalších maleb a artefaktů.

S postupem času se Haghia Sofya začala velmi rychle zaplňovat a pár desítek minut po našem odchodu v ní už muselo být sotva k hnutí, natož mít možnost její krásy bez davu návštěvníků vyfotografovat.

Vydali jsme se zpět k hotelu a během cesty si ještě prohlédli Konstantinův sloup zvaný „Čemberlitaš“ – spálený, to podle jeho ožehnutí během velkého požáru roku 1779. Na Istanbulkart zbývala ještě trocha kreditu, akorát tak na jednu a poslední jízdu istanbulskou T-jedničkou.

Po obědě nás už v menším mumraji než při příjezdu vyzvednul stejný řidič jako před třemi dny po příletu a vyrazili jsme zpět na Atatürkovo letiště.

Stejně jako např. v Petrohradu, i v Istanbulu se bezpečnostní kontrola nachází už u vstupu do letištní haly. Při pohledu na destinace a společnosti, které sem létají, ani není divu, že se Turci snaží nic nepodcenit. Jen pár kroků za rámy nám po zadání kódu vytiskly červeně zářící samoodbavovací kiosky naše palubenky, velmi rychle proběhla procedura odevzdání zavazadel na přepážce. Jedna z odbavujících pracovnic při tom zvládla vyřídit i vcelku emotivně laděný telefonický hovor. Raději jsme zkontrolovali, zda mají naše zavazadla správná označení cílového letiště, a zamířili na pasovou a druhou bezpečnostní kontrolu. Čas do odletu vyplnily nákupy v letištních shopech a pozorování pestrého leteckého provozu.

K letu TK 1769 do Prahy vybraly na Apríla Turkish Airlines svůj Airbus A320 reg. TC-JPY. Téměř pětiletý Airbus byl do flotily tureckého národní dopravce zařazen před necelými čtyřmi lety, kdy jej převzaly od Bahrain Air. Ti jej provozovali přibližně 11 měsíců, pak zkrachovali.

Interiér mělo letadlo oproti tomu na cestě do Istanbulu naprosto odlišný, jiné sedačky včetně čalounění, výrazně méně místa na nohy, nefunkční airshow a ani posádka neoplývala zrovna hbitostí.

To už se však nedá říct o cateringu, který se i na tomto letu podával ve vynikající kvalitě a rozsahu shodném s letem do Istanbulu. Stalo se tak jen pár minut poté, co poloprázdný Airbus odstaroval v 16:53 hod. z dráhy 35L Atatürkova letiště a nastoupal do letové hladiny. Zatímco si cestující pochutnávali na výborném lososu či kuřeti, plula třistadvacítka „dekou“ potaženou Evropou přes Bulharsko, rumunský Temešvár, Budapešť a Bratislavu ku Praze, a to převážně ve FL 380 rychlostí 730 km/h. V jednu chvíli se v těsné blízkosti (ona zas nebyla až tak těsná) mihla třistaosmdesátka Emirates reg. A6-EDR letící z Curychu do Dubaje. Byla to pěkná podívaná na tento kolosální vzdušný koráb.

Airbus dosedl na RWY 24 letiště Václava Havla v 18:10 hod. a svou cestu zakončil na stejné stojánce, odkud nás o pár dnů dříve jeho „kolega“ do Orientu odvezl.

A resumé ? Istanbul se nám moc líbil. I přes jeho přelidněnost, která musí být v sezóně dost možná na některých místech i nesnesitelná, a chladné počasí, jež v něm v době naší návštěvy vládlo, má své kouzlo a atmosféru. Je to pohodové město s úžasnými památkami, pěknými parky, mnoha nákupními možnostmi a dobrým jídlem. Je úplně jiné než ta, která jsme doposud poznali. Je to živé město a my můžeme jen doporučit v něm alespoň pár dnů zažít. Stojí to za to.

Jirka N., LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Turkish Airlines - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

Istanbul Atatürk Airport - webové stránky hlavního letiště v Istanbulu

Hotel Sorriso - stránky hotelu v Istanbulu

Blue Mosque (Sultanahmet Camii) - stránky Modré mešity v Istanbulu -

- včetně přehledu časů modliteb

Hagia Sophia Museum - stránky jedné z nejvýznamnějších památek Istanbulu

- včetně stránky, na níž lze uskutečnit online rezervaci e-ticketu

Sehir Hatlari - lodní společnost provozující mj. plavby po Bosporu

Galata Tower - webové stránky o Galatské věži a dalších památkách Istanbulu

Gani Gani Sark Sofrasi - jedna z námi navštívených istanbulských restaurací

Topkapi Palace - stránky někdejší rezidence sultánů, dnes muzea