S Air Maltou do Středomoří;

prodloužený víkend na Maltě

a jednodenní výlet na ostrov Gozo


30. dubna - 3. května 2014

Naše druhá letošní jarní letecká cesta mířila na středomořský ostrov Malta. Národní letecká společnost ostrovní země – Air Malta - již několik let nabízí přímé sezónní pravidelné spoje mezi Prahou a letištěm Luqa na Maltě, operované 2x týdně, vždy ve středu a v sobotu večer. S ohledem na plány dalších leteckých výprav, vynikající tarify letenek, letové časy, státní svátek a nutnost výběru jen jednoho dne dovolené, jsme se do Středomoří rozhodli vyrazit na pár dní na přelomu dubna a května.

Poslední dubnový den byl trochu hektický. Od okamžiku skončení pracovní činnosti zbývala slabá hodina a půl do odjezdu žlutého autobusu do Prahy. Na jeho palubě jsme se na hlavní české letiště přes množství objížděk a dopravních omezení dopravili za bezmála dvě hodiny a k přepážce odbavení dorazili právě v okamžiku zahájení check-inu. Večerní let po pracovním dnu jsme se rozhodli pojmout odpočinkově a předem si tak pojistili místa u exitu skýtající výrazně více prostoru pro nohy. Zvlášť u Air Malty je to na delším letu rozumný krok, neboť je tato aerolinka pověstná svým až žalostně malým místem mezi sedadly standardních řad.
Air Malta aktuálně provozuje 10 letadel typu Airbus, 4 stroje A319 a 6 letounů A320, z nichž jeden prošel před pár týdny lakovací procedurou v Ostravě, kde byl opatřen barvami společnosti z dob jejího založení před 40 lety.

30. dubna však Air Malta poslala do Prahy jeden ze svých standardně pestře zbarvených A320, letoun reg. 9H-AEN. Ten byl prvním okřídlencem, který v roce 2012 nové zbarvení společnosti dostal. Musíme uznat, že letadlům nové barvy opravdu sluší. Některé detaily jsou prý dokonce ručně malované.

Jak jsme se před i během cesty přesvědčili, Malťané svou malou zemi opravdu milují a vše, co s ní souvisí, dokážou náležitě oslavit a propagovat, včetně svých letadel. Když v září roku 2012 přistál na Maltě právě 9H-AEN, zúčastnil se velkolepých oslav, v rámci nichž absolvoval i prezentační let nad ostrovem, který dokumentuje následující video.

http://www.youtube.com/watch?v=HFnjk2KlXTw

Air Malta se prezentuje i na dalších pěkně zpracovaných krátkých filmech. A svůj ostrov pak nadevše vychvalují třeba i na motorech letadel.

Gate D5 se stal nástupní bránou pro středeční večerní let na jih. Boardingu předcházely drobné zmatky s palubenkami, během nichž se nás pracovnice odbavení snažila připravit o pohodlná místa. Stáli jsme si však za svým a ne zrovna milé blondýně nezbylo nic jiného, než vše vrátit do původního stavu. Nástup pak již proběhl bez nejmenších komplikací a v dostatečném předstihu před odletem.

Přibližně ze dvou třetin zaplněný Airbus opustil stojánku přesně dle letového řádu, ve 20:00 hod. a zahájil pojíždění rychlostí typickou spíše pro letadla německé Lufthansy k prahu RWY 06 Havlovo letiště, z níž 4 minuty po 20. hodině vzlétnul a za západu slunce zamířil na jih. Na palubě vládla velmi příjemná atmosféra. Profesionálně milá posádka nabídla malý a opravdu dobrý snack sestávající z housky plněné rybí pomazánkou s fazolemi a černými olivami a kokosového koláčku s marmeládou. Cestující si zdarma mohli vybrat ze dvou druhů džusů a perlivé či neperlivé vody. Ostatní nápoje nabízí Air Malta za poplatek. Taková třetinka typického maltského piva Cisk, které dle Malťanů patří mezi ta nejlepší na světě, vyjde na palubě vlajkového dopravce Malty na 4 EURa. Obloha se zatáhla a pod letadlem se objevily blesky doprovázené večerní bouřkou. Airbus však vcelku klidně pokračoval ve FL 370 (cca 11300 m) rychlostí 820 km/h za venkovní teploty – 55°C podél Vídně k Záhřebu, přelétl Šibenik, Jadran, italské Salerno a Sicílii. Mezi mraky jsme ve „spolupráci“ s výklopnými obrazovkami, na nichž se po celou dobu letu zobrazovala aktuální poloha letounu, identifikovali Neapol a sicilské Palermo. Pár minut po přeletu Sicílie zahájila posádka klesání, které připomínalo spíše let s nějakou stíhačkou než s Airbusem. Asi bývalý vojenský pilot. Sešup to byl vážně řádný. Vítr nevítr, rodina čeká a je potřeba být brzy doma. A tak se na rozdíl od obvyklého přiblížení podél ostrova a přistání od jihu rozhodli piloti přistát přímo přes ostrov od severu. Přistání na RWY 13 provedli výborně a 15 minut před plánovaným příletem.

O co dříve Airbus dosedl, o to déle se čekalo na zavazadla. Co naplat, když v těsném sledu na vcelku malé letiště dosedli 4 zástupci maltské letky za sebou. Na to personál prostě nestačil.

V příletové hale nás již čekal řidič objednaného soukromého transferu, aby nás během následující půl hodiny přepravil do hotelu. Ten jsme si pro bezkonkurenční cenu, v níž byly ještě navíc obsaženy láhve vína a vody po příletu na pokoji a dvouhodinová plavba po největším maltském přístavu, vybrali v relativně novém a převážně na Brity situovaném severovýchodním letovisku Buggiba. Ke dveřím hotelu nás maltský šofér dovezl přesně o půl 12. Sklenkou připraveného maltského červeného jsme si o půlnoci připili na dobrý příjezd a jedno narozeninové výročí a ulehli ke spánku.

První květnový den se Malta „probudila“ se šedou oblohou. Ještě než jsme dosnídali, převážila modrá barva nebe a slunce začínalo nabírat na síle. Recepční nám poskytla mapku nejbližšího okolí a poradila cestu na autobusové nádraží. Z toho je možné cestovat do téměř všech koutů ostrova, navíc za vskutku malý peníz. Jednodenní jízdenka na všechny autobusové linky Malty činila v době našeho pobytu 1,50 EUR. Pořídit si jí je možné v automatu na nádraží nebo ve vedlejším kiosku přímo u dispečera. Automat umožňuje mj. i zakoupení jednodenní jízdenky pro cestování po severně od Malty ležícím ostrově Gozo. A právě na Gozo mířil náš první výlet. Do přístavu v Cirkewwě, odkud vyplouvají trajekty společnosti Gozo Channel Line, jezdí z Buggiby autobus č. 221. Cesta trvá přibližně 45 minut. Záleží na provozu i počtu a rychlosti pohybu cestujících, zejm. po autobusu. Ono cestování autobusem po maltském souostroví je věcí sice velmi levnou, vozidla jezdí do všech koutů ostrovů poměrně často, cesta však může být mnohdy dosti zdlouhavá a skutečně zážitkem.

Dopravní podnik Malty provozuje autobusy značky King Long, jež jsou vybaveny pouze jedněmi předními dveřmi. Počet cestujících určuje žlutá čára na podlaze za kabinou řidiče. Kdo se vejde za ní, ten jede, ostatní mají smůlu. Je-li autobus za žlutou hranici zaplněn před časem odjezdu stanoveným v jízdním řádu, čeká se na čas odjezdu. Není-li tomu tak, je okamžikem odjezdu čas, kdy se dostaví takový počet cestujících, jaký řidič považuje za optimální, a teprve poté se vyráží. Cestující jsou co stanici žádáni řidičem, aby postupovali dále do vozu, což se při představě nelehkého úkolu vystoupit na jimi zvolené zastávce za stále se více plnícího vozidla pochopitelně nikomu nechce. Je-li autobus zcela zaplněn, na dalších stanicích se nezastavuje a čekající pasažéři mají prostě smůlu. Ledaže by někdo chtěl přeci jenom vystoupit. Podaří-li se mu prodrat davem ke dveřím, má štěstí na zastávce tolik cestujících, kolik jich vystoupilo. Ti poté můžou spoj místo nich využít. Alfou a omegou přepravy však vždy zůstává žlutá linie. Malťané v tom zkrátka mají systém. Co na tom, že se 14 km jede hodinu.

Do Cirkewwy se včas přijet nepodařilo, a tak trajekt, který na autobusové linky za předpokladu příjezdu dle plánu navazuje, odjel. Do vyplutí dalšího zbývalo 45 minut, což je interval, v němž trajekty brázdí vody mezi Maltou a Gozem.

Stejně jako na jiných místech ostrova nás i v Cirkewwě přivítali naháněči nabízející ty zaručeně nejlepší trasy vyhlídkových dvoupatrových autobusů a plaveb okolo ostrovů. Poté, co jsme se jich zbavili a vstoupili do haly lodního terminálu, se před námi objevil chumel cestujících, v němž se jen těžko dalo vytušit, kde končí fronta k pokladně. A když jsme vytušili, tak se zas fronta vůbec nehýbala.

V pokladně byla přítomna jediná pracovnice, která se však více než prodeji lístků věnovala lelkování. Až se po bližším průzkumu podařilo zjistit, že převážná část oné masy cestujících již své lístky dávno má a zodpovědně blokuje jakýkoliv přístup k podkladně pro další příchozí. Proto to lelkování pokladní.

V mžiku jsme si pak zakoupily zpáteční lodní lístky za necelých 5 EUR na osobu a dobu zbývající do boardingu raději strávili zas ve venkovním prostoru.

Ač se zpočátku zdálo nemožné, aby se všichni zájemci o plavbu na ostrov Gozo na trajekt vešli, opak byl pravdou. Plavidlo je vskutku velkokapacitní a dost místa se na jeho palubě i při vyšší obsazenosti bez problémů najde. Na trajektu je k nalezení také mj. kavárnička, v níž lze leccos pořídit za opravdu skvělé ceny, třeba výbornou kávu za 0,60 EUR.

Ono vůbec Maltské souostroví není, jak jsme poznali, drahou oblastí. V restauracích je tu běžné možné pojíst za 4 – 10 EUR, nejvyšší cena za pintu piva činila 2 EURa. Ano, za pintu, protože právě Britové tvoří nejpočetnější návštěvnickou skupinu Malty. Oproti své domovské zemi je to pro ně z pohledu cen vyložený ráj.

Trajekt opustil Maltu a podél třetího největšího ostrova – Comina – a čtvrtého z pevninských celků – Cominotta – mířil na druhý největší ostrov – Gozo. Plavba do jeho jediného přístavu v městečku Mgarr (Imdžarr) trvala přibližně 20 minut. Přímo před halou gozovského terminálu již na své cestující čekal autobus linky 301, jež zajišťuje nejrychlejší spojení mezi Mgarrem a hlavním městem ostrova Victorií – Rabatem. Jen tak tak se nám podařilo vejít za žlutou čáru (systém je tu stejný jako na Maltě). Za necelou čtvrthodinu jízdy zastavil autobus na malém hlavním nádraží ostrova, jen pár kroků od centra Victorie.

Slunce příjemně hřálo. Na ulici Triq Putirgal (Main Gate) jsme se nejprve zastavili v Pastizzerii naproti obchodnímu centru a ochutnali jednu z typických pochoutek souostroví – Pastizzi, listové taštičky plněné sýrem ricotta či hráškovým krémem. Naše cesta vedla dále po hlavní městské třídě Triq ir-Repubblika (Republic Street) vzhůru podél divadla, operních i jiných pěkných domů k náměstí, dřívějšímu popravišti nesoucím název It-Tokk. Na něm se kromě válečného pomníku nachází pěkný trh a také několik barů či menších restaurací. Schylovalo se ke svátečnímu poledni, a tak jsme si jeden podnik – nesoucí stejné jméno jako náměstí - vybrali a rozhodli se poobědvat, resp. okusit nějakou místní specialitu. Za tu lze bezpochyby považovat Gozo plate – Talíř ostrova Gozo. Zelenina, kapary, olivy, cibule, rajčata vč. sušených, sýry ostrova Gozo, chléb, máslo … vynikající jarně – letní oběd ještě lepší chuti. Tento pokrm věru doporučujeme ochutnat.

Po prohlídce přilehlého tržiště a drobných nákupech nastal čas vystoupat nad město ke zřejmě nejznámější památce Goza, k citadele (Citadel). Cesta vede podél krámku, v němž lze ochutnat a samozřejmě i zakoupit různé lahůdky z ostrova či si dopřát sklenku místního vinného moku. Do citadely se vchází bránou na katedrální náměstí. V celém areálu památky se nachází několik muzeí. K našemu štěstí do nich bylo o prvním májovém dnu možné vstoupit zcela zdarma. Návštěvníci mohou prozkoumat např. Muzeum katedrály, Folklórní muzeum, Přírodovědné muzeum nebo Armerii – staré vězení (Old Prison). Do každého z muzeí činí za normálních okolností vstupné 2,50 EUR, je také možné zakoupit kombinovanou vstupenku do všech z nich za 5 EUR.

Následovala procházka po mohutných a rozlehlých hradbách, z nichž je možné shlédnout celé Gozo a v dáli i Comino či sever Malty pěkně z výšky. Procházka po hradbách citadely s úžasnými výhledy zkrátka stojí za to. Na jednom z pahorků severu ostrova jsme zahlédli např. sochu Krista, zaujala nás i stolová hora vzdáleně připomínající její slavnou sestru v Jihoafrické republice.


Původní plány navštívit některou z pláží Goza vzaly i přes na koupání vhodné počasí za své. Průzkum jednoho z historických skvostů Malty nás lákal víc. Cestou na nádraží jsme zakousli další Pastizzi a než nastal čas odjezdu spoje do přístavu, zabrouzdali jsme ještě na náměstí St. Francis kousek nad stanovištěm autobusů. Po čtvrthodině cesty nás opět přivítal přístav v Mgarru s právě dvěma kotvícími trajekty zajišťujícími meziostrovní přepravu.

Pozemní cesta z maltské Cirkewwy trvala dlouho. Autobus nejprve opustil nejsevernější stanici ostrova s desetiminutým zpožděním, pak ještě bylo nutné dávat z důvodu na mnoha místech úzkých silniček přednost jiným vozidlům. Jízda trvala opět bezmála hodinu. Díky zpoždění linky 221 nám z Buggiby ujel spoj X3 do Mdiny (Imdiny) a další byl plánován za 30 minut. Tak akorát čas na jeden Cisk považovaný za nejlepší a po zkušenostech opravdu velmi dobré maltské pivo.

Jízda autobusem X3 do Mdiny, bývalého hlavního města ostrova, trvala přibližně 25 minut (pozn. všechny spoje označené „X“ spojují ostrovní cíle s letištěm).

Podél Howardova parku jsme spodní bránou (Greek's gate) vstoupili do opevněného města. V podvečerní době se už v úzkých starých uličkách mnoho návštěvníků nevyskytovalo a bylo tak možné si atmosféru tohoto nádherného místa dosyta vychutnat. O poznání více turistů však i v tuto dobu pobývalo na samém konci Mdiny. Z bezpochyby nejhezčí části opevnění – De Redin Bastion – se tu zvláště v tuto dobu naskýtá opravdu famózní výhled na velkou část Malty. Za dobré viditelnosti je možné spatřit severovýchodní St. Paul's Bay, Buggibu či Qawru, Mostu, celé východní pobřeží přes Sliemu a Valettu a v neposlední řadě i maltské letiště poblíž obce Luqa, po němž nese své jméno.

Po nabažení se výhledu pokračovala podvečerní procházka Mdinou podél kavárny Fontanella Tea Garden ke katedrále sv. Pavla a odtud podél radnice k hlavní městské bráně (Main gate). A než dorazil autobus zpět do Buggiby, tentokrát o 7 minut dříve, stihli jsme ještě poznat chuť tradičního maltského kroužku s černým sirupem, marmeládou, pomerančovou kůrou, kořením a medem, jež je na Maltě známý už od 15. století.

Ze čtvrtečního dne už zbývala jen večeře v Buggibě, procházka po severní části zdejší přímořské promenády a sklenka maltského červeného na dobrou noc.

Součástí ubytovacího poukazu byl i voucher na plavbu podél Vallety a tzv. Trojměstí. A tak jsme o pátečním brzkém ránu po snídani vyrazili opět na buggibské nádraží a nastoupili do autobusu č. 12, který každých 12 minut odjíždí do ostrovní metropole. Po obkroužení Qawry projíždí autobus nejprve oblastí Salina Bay se staletou solnou a dodnes využívanou pánví, pak kopíruje pobřeží a projíždí nejhustěji osídlenými oblastmi Malty. Zastavuje také ve Sliemě, městě naproti Valettě, na stanici Sliema Ferry, odkud na své výletní plavby vyráží každý den mnoho lodí. Je libo výlet na trh do Marsaxlokku, na koupání v Modré laguně či okružní plavbu podél Valetty a do přístavu Grand Harbour ? Ze Sliemy se denně vyplouvá kamkoliv. Všudypřítomní naháněči ani tady nezahálejí a snaží se pro svůj podnik získat co nejvíce zákazníků.

Pro vybraný odjezd v 10 hodin dopoledne byla určená středně velká dřevěná loď Ben společnosti Supreme Cruises. Usadili jsme se na přídi a vyrazili na plavbu, jejíž absolvování můžeme jen doporučit. Za vyčerpávajícího a srozumitelného výkladu loď nejprve proplula podél Manoelova ostrova se stejnojmennou pevností, okolo lazaretu – někdejší dnes už polorozpadlé karanténní stanice, pak podél stanoviště námořnictva a severní části Valetty zamířila na okraj Středozemního moře. Proplula pod mostem Saint Elmo vedle stejnojmenné pevnosti na samotném konci hlavního města a vplula do přístavu Grand Harbour. Odtud bylo možné si Valettu prohlédnout z opačné strany. Následovala přehlídka doků a plavba přístavy maltského „Trojměstí“ – Vittoriosy, Sengley a Cospicuy po zálivu Marsa Greek. Zatímco vplul do přístavu jeden z nejnovějších zástupců katamaránů spojujících Maltu s italskou Sicílií, objevilo se opodál mnohem větší plavidlo, sestra nedávno ztroskotané lodi Costa Concordia, Costa Favorina. Při pohledu na to monstrum z naší „miniloďky“ se až tajil dech.

Moře se mezitím výrazně rozvlnilo a tak se pasažéři během návratu do vedlejšího přístavu Marsamxett Harbour u Sliemy velmi solidně pohoupali. Za necelých 90 minut přirazila loď opět ke břehu a my za pár minut pokračovali linkou č. 13 do Valetty, resp. na autobusové nádraží u Tritonovy fontány na jejím okraji.

Do města se dříve vcházelo po mostě přes příkop bránou City Gate. Ta však zmizela neznámo kam, tedy byla celá zbourána, a na Republic Street se nyní vstupuje mezi dvěma nově vystavěnými hradebními valy. Hlavní tepnu Valetty, na níž se mj. nachází spolukatedrála sv. Jana, Velmisterský palác nebo nejznámější kavárna Malty snadno přirovnatelná k vídeňskému Sacheru či budapešťské Gerbeaud zvaná Café Cordina, jsme nejprve prošli až na její konec k pevnosti St. Elmo. Ta je sice již nějakou dobu pro veřejnost uzavřená, v její severní části se však nachází Národní válečné muzeum, jež stojí za návštěvu, už jenom pro své letecké exponáty.

Po jižní části Valetty pokračovala po prohlídce naše cesta k Siege Bell Memorial, památníku z II. světové války s litinovým zvonem a pamětní deskou, a poté do Lower Barracca Gardens bezprostředně nad ním. Menší a klidnější z vallettských zahrad – někdejšímu vojenskému cvičišti – vévodí Alexander Ball Memorial, je odtud také pěkný pohled na Grand Harbour a „Trojměstí“. O poznání lepší vyhlídku však nabízí Upper Baracca Gardens, kam naše kroky zamířili bezprostředně poté, co jsme absolvovali snad nejdelší oběd za dobu našich cest.

A možná by byl ještě delší, kdybychom po přibližně 45 minutách naprostého nezájmu nedali najevo svou nespokojenost. Obsluha i rychlost v jedné z restaurací nedaleko katedrály byly naprosto šílené a nepřevážit touha ochutnat nové a dosud nepoznané pokrmy Malty, asi jsme se zvedli a znechuceně odešli. Inu, přetlak strávníků nad množstvím restaurací a personálu, jež by je bez komplikací zvládnul obsloužit, je až do očí bijící. Budiž alespoň malou náplastí, že Maltský koláč (Maltese pie), jež je jinou verzí Pastizzi se stejnými náplněmi, a Maltský talíř chutnaly znamenitě.

Upper Barracca Gardens, náš poslední prohlídkový cíl hlavního města, se začaly plnit návštěvníky. Taktéž bývalé vojenské cvičiště s množstvím soch, laviček, květin a úžasným výhledem láká mnoho návštěvníků. Ještě více jich sem míří ve chvíli, kdy se o patro níže chystá výstřel z kanónu. Zatímco vstup do zahrad je volný a není lepšího místa pro shlédnutí přístavu Grand Harbour a Vallety, než právě odsud, k Saluting Battery je možné sestoupit za 2 EURa.

Výstřel jsme si nechali ujít, neboť nám z pátečního programu zbývala ještě cesta na jih, do Marsaxlokku. Plány však vzaly za své v okamžiku, kdy bylo nejen téměř nadlidským úkolem najít dle nádražní velké mapy v řadě nástupišť končících číslem 15 číslo 16, abychom se z cedule dozvěděli, že se nachází na opačném konci a protilehlé straně. Tu nám „plakát“ objasnil, že spoj do požadované destinace odjíždí z nástupiště 11, tak zas zpátky.

Uvedené jízdní řády, jak už jsme si stačili všimnout, jsou na Maltě věcí vskutku orientační. Když ani po půlhodině žádný autobus do Marsaxlokku nedorazil, nezbývalo než poznávání jihu přeložit na příští návštěvu ostrova a pozměnit program. Možná to tak mělo být. Alespoň podle místních i mnoha průvodců je návštěva Marsaxlokku nejlepší dopoledne po 10. hodině, kdy se tu koná jeden z nejkrásnějších, převážně rybích trhů Malty. Z optimálních náhradních možností, kam se vypravit, vyhrálo město Mosta.

Jízdní řád opět neplatil, autobus vyrazil až po zaplnění ke žluté čáře. Cesta z Valetty trvala přibližně 30 minut. Podobně jako předchozí den ze severu, bylo i na úzkých silničkách v této části ostrova nutné občas přibrzďovat a dávat přednost protijedoucím vozidlům.

V Mostě se zastávky nachází přímo vedle nejvýznamnějšího svatostánku města, Rotundy St. Marija Assunta. Kostel je jednou z mnoha významných památek Malty. Má kopuli s průměrem přes 50 m a ta je považována za 4. největší v Evropě (některé prameny uvádějí 3., jiné zas 5.). Brány kostela opředeného tzv. „Zázrakem v Mostě“, jsou návštěvníkům otevřeny až do 21. hodin. V rohu jeho sakristie se krčí replika bomby, která za II. světové války, 9. dubna 1942, prolétla za přítomnosti několika stovek návštěvníků střechou kostela a neexplodovala. Protože „národnost“ bomby nikdy nebyla spolehlivě potvrzena, je oficiálně považována za bombu „nepřátelskou“. Linka č. 31 nás poté během 20 minut převezla zpět do Buggiby. Během večerní procházky po přímořské promenádě jsme zamířili až do zálivu St. Paul's Bay a odtud absolvovali „jízdu smrti“ linkou č. 12 zpět na buggibské nádraží. Přejetí retardéru autobusem rychlostí 70 km/h jsme zažili opravdu poprvé a snad i naposledy. Snahu dohnat téměř půlhodinové zpoždění měl řidič bez pudu sebezáchovy opravdu ohromnou.

O posledním pobytovém dnu se Malta probudila se šedou oblohou a deštěm. Ochladilo se a vítr značně zesílil. Už po snídani se ale mraky roztáhly a slunce převzalo vládu nad sobotním počasím. Na dopoledne jsme ještě naplánovali návštěvu pěkně vystavěného a teprve v roce 2013 na promenádě v Buggibě otevřeného mořského akvária. Po hodině mezi rybami zbýval už jen čas na poslední maltskou kávu na spodním náměstí a odjezd do hnízda ocelových ptáků.

Na letiště krátce po našem příjezdu dorazil největší letoun, jež na Maltu pravidelně létá, Boeing 777-300ER Emirates, zajišťující denní spojení s Dubají do „kroužku“ s kyperskou Larnakou. K vidění během odpoledne byly i Boeingy Ryanairu na převážně polských letech, Airbusy Air Malty nebo A319 Turkish Airlines. Focení bránilo několik faktorů, protisvětlo, velmi špinavá skla letištní restaurace i anti-spotterský plot na venkovní vyhlídkové terase v tranzitním prostoru.

Povědomí o letounu Air Malty vybraného pro dopolední linku do švýcarské Ženevy dávalo naději, že k večeru na našem letu do Prahy okusíme maltský retrojet. A i když to bylo „drama“ do poslední chvíle, kdy nás i šofér letištního autobusu nejprve zavezl ke standardně zbarvenému Airbusu, nakonec se otočil a zamířil k tomu správnému letadlu.

Airbus A320-214 reg. 9H-AEI byl před několika týdny opatřen v lakovně v Ostravě nátěrem připomínajícím 40. výročí letecké společnosti. Do jisté míry toto výročí připomínal i interiér letadla. Rozestupy mezi tlustými sedačkami byly dle očekávání vskutku minimální. Obsazenost letounu naštěstí cestujícím umožnila rozsadit se téměř všude po dvou, čímž získali alespoň trochu pohodlí.

Tři minuty před 18. hodinou opustila třistadvacítka z dráhy 31 vzdušný přístav Malty a podél východního pobřeží stoupala do předepsané letové hladiny. Po pravé zatáčce přelétla Buggibu a pokračovala k Sicílii. Tam se však obloha zcela zatáhla a až do přistání v toho času spíše podzimní Praze nebylo už vidět zhola nic.

Tak jsme si alespoň, zatímco Airbus pod vedením jisté kapitánky plul podvečerní oblohou ve FL380 a venkovní teploty -48°C rychlostí 850 km/h, pochutnávali na tuňákové housce a oříškovém keksíku a pročítali palubní magazín, který na předchozím letu nebyl k dispozici. Retrojet dosedl na RWY 06 letiště Václava Havla v Praze 14 minut po 20. hodině a svou cestu ukončil u jednoho z „D“ gatů.

A resumé ? Původně neplánovaná výprava na Maltu, ostrov historie na každém kroku, se vskutku povedla. Jinak vyprahlý, suchý a kamenný ostrov je v jarním období lehce zelený a příjemně teplý, v některých dnech už i ideální na koupání.

Za dobu krátkého pobytu se nám rozhodně nepodařilo poznat všechny krásy Malty, a tak se na ostrov v budoucnu určitě vrátíme, abychom prozkoumali i jeho západní pobřeží, např. známou Modrou jeskyni, úžasný trh v Marsaxlokku nebo další městečka severního „souseda“, ostrova Gozo.

 

Jirka N., LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Air Malta - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

Malta Airport - webové stránky letiště na Maltě

Hotel Il-Palazzin - stránky hotelu v Buggibě na Maltě

Gozo Channel Company Limited - stránky trajektů zajišťujících spojení mezi Maltou a Gozem

Malta Public Transport - stránky veřejné dopravy na Maltě

Bus map - plánek autobusových linek Malty a Goza