Pozdně letní výprava na Madeiru a do Porta;

s Flybe, Portugalií, TAPem a Brussels Airlines

Portugalsko

8. - 14. září 2012

Za cíl pozdně letní letecké výpravy na jih jsme si tentokrát vybrali oblast, kde Portské teče proudem. Cenově i termínově nejpříznivější tarify letenek do druhého největšího portugalského města, Porta, nabídly ve velmi zajímavé kombinaci typů letadel námi dosud nepoznané belgické Brussels Airlines. A když už nás oceloví ptáci měli přepravit zas až k Atlantiku, nemohli jsme alespoň na pár dnů nenavštívit i přibližně 1200 km od Porta vzdálený ráj jménem Madeira a neprozkoumat další zákoutí tohoto nádherného ostrova věčného jara. K tomuto záměru již 6. madeirské návštěvy se výborně hodily vynikající ceny letenek i letové časy portugalského TAPu.

Nastala druhá zářijová sobota a my opět vyrazili na cesty, a to velmi netradičně. Bezprostředně po odjezdu žlutého autobusu Student Agency z Karlových Varů nám steward oznámil, že autobus nemá dostatečné množství paliva a je tak nezbytné jej doplnit na čerpací stanici. Tato nestandardní zastávka měla za následek opuštění města se zpožděním více než 20 minut. Díky dostatečné časové rezervě nás však tato situace nijak neznepokojovala. Pár minut před 10. hodinou dopolední jsme v pořádku vystoupili před terminálem našeho největšího vzdušného přístavu.

Náš první let do belgického Bruselu byl na LKPR odbavován jen na jedné přepážce, a to včetně bag drop off. Přibližně po patnácti minutách jsme mohli odevzdat zavazadla, nechat si vytisknout klasické palubenky s logem Brussels Airlines a zamířit do tranzitního prostoru.

Brussels Airlines si na letošní léto, a možná nejen na léto, pronajaly od britských FlyBe i s posádkami několik letounů Dash 8 (De Havilland Canada DHC-8-402Q), které byly opatřeny plnými belgickými barvami a nasazovány mj. i na víkendové předpolední linky do Prahy. Na té naší SN2810 se objevil stroj reg. G-ECOI.

Téměř plný aeroplán se k cestě do Bruselu vydal z dráhy 24 pražského letiště 6 minut před sobotním polednem a po vzletu zamířil nad Karlovy Vary, zahlédli jsme Frankfurt či opodál se nacházející převážně nákladově-lowcostový vzdušný přístav Hahn. Palubní servis sestával ze slaných chipsů či sladkého “tlamolepu“ a nealko nápojů. Na rozdíl od originálních linek Brussels Airlines, kde je cestujícím v tzv. b.light economy servírován catering za poplatek (u Star Alliance, jíž jsou Brussels Airlines členem naprosto nevídané), byl na tomto letu zdarma. Kola hlavního podvozku se dotkla dráhy 25L belgického letiště Zaventem přesně podle letového řádu, ve 13:15 hod. Do terminálu nás ze stojánky přepravil autobus.

Do odletu dalšího „hybridního“ letu, jenž byl zakoupen u Brussels Airlines a operován společností PGA - Portugalia Airlines pro TAP Portugal, zbývalo něco přes hodinu. Tak akorát čas na to lehce poobědvat a prozkoumat belgické letiště.

A zkoušení začalo moc pěkně. Dvě charismatické letušky nás přivítaly na palubě tohoto velmi prostorného patnáctiletého okřídlence, který se v 15:35 hod. odlepil od bruselské dráhy 25R a pokračoval coby let TP603 na jih. Na krátký okamžik se po startu objevilo Atomium, vyfotografovat se jej však dobře nepodařilo. Embraer poté nabral kurs nad Nantes a Biskajský záliv. Servírován byl chutný sendvič a skvělé červené či bílé víno. To u TAPu, pro který létá i Portugalia, nikdy nezklamalo. Úžasné bouřkové mraky, které se objevily pár desítek minut před zahájením přiblížení na letiště Francisco de Sá Carneiro v Portu dotvořily pěkný zážitek z dvě a čtvrt hodiny trvajícího letu z Belgie.

V Portu vládlo teplé, ale pošmourné počasí, což nám ovšem nevadilo, neboť za necelé dvě hodiny jsme už měli být zase ve vzduchu. I třetí toho dne plánovaný let ovšem postihlo zpoždění ,a to nejdelší ze všech letů sobotní trojčlenky, téměř dvouhodinové. Čas se však na druhou stranu hodil k prozkoumání letiště, nalezení stanice metra, která se za pár dní bude hodit, i k pochopení systému karty zvané Andante, nejpoužívanějším dokladem místních pro městské a příměstské veřejné cestování.

Zbývalo ještě prozkoumat obchody v tranzitní části, a pak už se jen posadit k jednomu z místních PC s připojením k internetu zcela zdarma a snažit se odhalit, kterýpak to „opozdilec“ má být nasazen na večerní linku do Funchalu. Stal se jím Airbus A319 reg. CS-TTD, první letoun TAPu, kterým jsme kdy na našich výpravách cestovali (29. září 2009 z Londýna/Gatwicku na Madeiru). Po vstupu na palubu se ukázalo, že interiér od té doby prošel obnovou. Ta čistota celého vnitřku včetně sedadel byla více než viditelná.

Velmi rychlé odbavení Airbusu mezi pozdním příletem z Curychu a odletem na Madeiru umožnilo posádce„již“ pár minut před půl devátou večerní zahájit pojíždění k místu vzletu z dráhy 35. Z té se Airbus vznesl k večerní obloze přesně ve 20:31 LT a zamířil levou 120° zatáčkou nad Atlantik. Většinu času svého letu setrval ve FL 390 (přibližně 11900 m) a k ostrovu se blížil rychlostí 850 km/h.
Palubní personál nabízel opět pestrou škálu nápojů, snack servírovaný na tomto letu byl o poznání méně pestrý.

Před časem začal občas TAP servírovat na trasách mezi Lisabonem či Portem a Madeirou jakési miniaturní sušenky, které většina cestujících na různých diskusních fórech ohodnotila velmi negativně. I tentokrát byla servírována na tři kusy rozlámaná lepkavá sušenka o rozměrech 8 x 3 cm a nám tak nezbývá než dodat, že s názory diskutujících jednoznačně souhlasíme.

Let jinak nepřinesl nic výjimečného a Airbus po hodině a 41 minutách středně tvrdě dosedl na dráhu 23 madeirského letiště Santa Cruz. Znalosti prostředí se pak zúročily ve velmi rychlém získání dokladů k vozidlu (tentokráte stačil nový černý VW Polo) a po půl hodině od přistání jsme již opouštěli letiště. Byl opravdu nádherný až okouzlující pozdně letní večer. Obloha téměř bez mráčku a k tomu jen slabý vánek.

Za madeirskou základnu naší krátké 6. ostrovní výpravy byl tentokrát výjimečně vybrán hotel na jižním pobřeží. Velmi výhodnou cenovou nabídku jsme měli možnost využít v hotelu Ocean Gardens, který svým hostům nabízí nejen skvělé služby a hodně příjemné prostředí, jako ostatně téměř všechno a všichni na Madeiře, ale také naprosto famózní výhled na celý Funchal a kopce nad ním. K hotelu disponujícímu velkým venkovním bazénem nebo vířivkou přiléhá také dosti velká zahrada plná květin s mnoha zákoutími k posezení a užívání si tohoto místa položeného přímo nad Atlantikem.

Přiblížila se půlnoc a na nás začala dopadat únava. A tak jsme si na dobrou noc objednali sklenku tradičního madeirského piva Coral, porozprávěli s příjemným číšníkem o novinkách a posledních ostrovních událostech, a pak se odebrali do peřin, tedy spíše do prostěradla.

V neděli se Madeira probudila do krásného, teplého, nezvykle suchého slunečného dne. Teplota měla vystoupat až k 27°C, srážky se neočekávaly. Po ranní rozplavbě v hotelovém bazénu následovala vynikající snídaně. Tu bylo možné konzumovat na terase či balkónech přímo nad Atlantikem a kochat se pohledem, kterého se snad nelze nabažit. Pak už zbývalo opustit hotel a vyrazit prozkoumávat dosud neprozkoumané.

První zastávkou nedělního madeirského cestování se stalo nedaleké město Canico, jehož dominantou je kostel svatého Ducha a svatého Antonína v samém jeho středu. Prostranství před ním zaujímají zejména v dopoledních hodinách trhovci nabízející převážně jimi vypěstované zemědělské produkty.

I bramborové srdce tu je možné pořídit. A pokud se místní neživí zemědělstvím, je oblastí jejich působení povětšinou turismus. Turistickou oblastí města je níže položená část Canico de Baixo, v níž byl vystavěn jeden lepší hotel vedle druhého. Ty jsou typické především svými netradičními přístupy k oceánu. Ve skalách vystavené bazény mohou po zaplacení vstupného využít i ti, kteří v některém z pobřežních hotelů nejsou ubytováni.

Madeira je ostrovem celoročních oslav. Každou chvíli se tu slaví to či ono. Konají se dokonce veselí spojená např. s kaštany nebo s některým ze zde pěstovaných druhů ovoce. Jaký asi musí být festival takové čerimoji ?

Září a říjen jsou ostrovní slavnosti jednoznačně spojeny s vínem. Každý týden se v několika vesničkách (další týden zas v jiných) konají vinařské slavnosti. Taková místa návštěvníci bezpečně poznají podle jejich nepřehlédnutelné výzdoby. O našem víkendu tomu tak bylo i v Canicu, kde se během nedělního dopoledne právě secvičovali hudebníci na večerní představení. My se ovšem vzhledem k denní době rozhodli vínu věnovat čas později jinde.


Byl nádherný slunečný den. Mraky zakrývaly nejvyšší vršky ostrova jen sporadicky. Opustili jsme Canico a mířili po dálnici nad Funchalem k odbočce na Curral das Freiras (Údolí jeptišek) a stoupali k hotelu Eira do Serrado, nad nímž se ve výšce přes 1000 m. n. m. nachází stejnojmenná vyhlídka, z níž je nádherný výhled na hory i do údolí. Po její krátké návštěvě nás čekal více než hodinový sestup po „kaštanové“ pěšině do Curralu. Sestup probíhal bez nejmenších komplikací. Po deštích to ovšem na kluzké stezce nemusí být žádný med. V závěru klesání nás překvapil zřejmě nedávný sesuv půdy, díky němuž nezbylo nic jiného než se proplížit masou hlíny podél jedné ze skalních stěn. Vše dobře dopadlo a my dosáhli městečka. V těsné blízkosti náměstí nelze přehlédnout kostel Nossa Senhora de Livramento, do něhož stojí za to nahlédnout. Ke „slupnutí“ nějakého pokrmu můžeme na náměstí doporučit restauraci Nun´s Valley, ve které pokrmům vévodí kaštany. Z nich tu nabízejí např. polévku, koláče, samotné pečené kaštany či kaštanový likér. Ochutnali jsme jej a věru nebyl špatný. Dobře chutnal i eukalyptový, ostružinový či cherry. Po obědě zbýval čas tak akorát na krátkou procházku po okolí, než na zastávku pod náměstí přisupěl autobus Companhia dos Carros de Sao Goncalo, S.A. , jedné z 5 společností provozujících na Madeiře veřejnou dopravu. Za něco přes 1 EURo nám vskutku veselý řidič prodal jízdenku zpět na Eira do Serrado a začala svižná jízda po silničkách a vesničkách v okolí Curral das Freiras. Z obav některých cestujících měl řidič evidentně psinu. Na druhou stranu ale bylo znát, že těmi cestičkami neprojíždí poprvé. Asi po dvaceti minutách vyhlídkové jízdy přes vesničky Faja Escura a Faja dos Cardos jsme vystoupali k dlouhému tunelu nad údolím a po jeho průjezdu zamířili zpět na Eira do Serrado. Byla to pěkná jízda, ale úplně stačila.

Docela rádi jsme zas přesedli do našeho vozidla a zamířili zpět nad Funchal, a poté směrem na Ribeiru Bravu. Po doplnění zásob v místním marketu Continente – Modelo, jednom z nejčastějších míst našich madeirských nákupů, přišlo zas stoupání. Přes průsmyk Encumeada nás silnice vedoucí na Rosario a Sao Vicente dovedla až k doposud opomíjenému a neprozkoumanému Parque Florestal. Na vlastní oči jsme se přesvědčili o tom, že je tento vavřínový les, zvláště o krásné slunečné neděli, opravdu oblíbeným místem Madeiřanů, kteří tu ve velkých krbech grilují a u piknikových stolů pak pokrmy konzumují, zatímco jiní hrají fotbal či jen tak rozprávějí. Atmosféra tu vládla opravdu úžasná. A ta vůně linoucí se z krbů povzbudila naše chuťové pohárky, které se už těšily do naší oblíbené restaurace – Caravely v Sao Vicente.

I tady panovalo nádherné nedělní odpoledne či podvečer. Podél pobřežních restaurací a krámků byl čilý ruch, téměř se tu nedalo najít místo na parkování.

O víkendech, panuje-li na ostrově suché počasí, otevírá místní zpráva tzv. útesovku, starou a dnes už jen pro potěchu turistů jednosměrnou komunikaci mezi Sao Vicente a Porto Moniz. Projeli jsme si kousek, a pak ještě na opačné straně městečka prozkoumali jeden z nově dostavěných tunelů směrem na Ponta Delgadu a Santanu. Nastal čas večeře. Moc nás potěšilo, že nás v Caravele po delší době poznali, podávali nám ruce a ptali se na vše možné. My učinili totéž. Dozvěděli jsme se, že v posledních měsících natřeli místní most, opatřili jej madeirskými vlajkami a v prosinci 2011 otevřeli již zmíněný tunel. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků je to prý ale na delší dobu vše. Pak už jsme se nechali unášet skvělými chutěmi místních pokrmů. Tuňáka či proslulou madeirskou rybu Espadu s banánem tady připravují stále stejně, znamenitě. Čas ubíhal jako voda a my měli před sebou ještě dlouhou cestu. Rozloučili jsme se s místními, popřáli si vše dobré a sdělili jim, kdy se tu zas objevíme.

A pak už jsme uháněli přes Ponta Delgadu do Boaventury, jednoho z míst, kde se také konaly již zmíněné slavnosti vína. Nadlidským úkolem bylo v místních úzkých uličkách nalézt místo na parkování, ale nakonec se podařilo. Musíme však říct, že pro někoho, kdo po Madeiře nikdy autem necestoval, by taková situace s množstvím aut a minimem místa, jako právě toho večera v Boaventuře, mohla být opravdu velmi složitá.

Místní právě zahájili představení typických madeirských tanců, všude kolem voněl chléb Bolo do Caco, v improvizovaných stáncích visely od stropu kusy masa, všichni si povídali a bavili se a i tady sálala ze všeho typická madeirská přirozenost. Zavítali jsme ještě do kostela, před nímž se na plátna připichovaly EURo-bankovky, coby oběti kostelu. Jeho výzdoba související se slavnostmi dokázala okouzlit snad každého vstoupivšího.

Začalo se stmívat. Nechali jsme Madeiřany užívat si své slavnosti a přes procesí stále nově příchozích ostrovanů pokračovali po severním pobřeží na Arco de Sao Jorge a Santanu. I takto před setměním se v obci Cabanas vyskytoval místní prodejce ovoce. Právě balil. Z nedostatku času jsme mu tentokrát jen zamávali, aniž bychom na chvíli přibrzdili a jako vždy ochutnali některý z místních druhů ovoce. Dosáhli jsme Santany. Tady nás tentokrát zajímalo umístění jakéhosi malého madeirského muzea jistého domorodce. Umístěno je v paralelní ulici s hlavní městskou komunikací, za hotelem O Colmo. Podrobnější prohlídka nám však zůstala na jindy.

Posledním místem, které jsme během neděle hodlali ještě navštívit, byla kamenitá pláž pod Santanou, resp. pod obcí Faial, ve které také o nedělním večeru probíhaly slavnosti vína.

Půlkruhová kamenitá pláž s nově vybudovaným zázemím a dostatečným počtem parkovacích míst je určitě variantou, kde se dá na madeirském severním pobřeží za příznivého počasí vykoupat v Atlantiku. Přístup k ní je po asfaltové komunikaci pod Faialem na úpatí Orlí skály, okolo mostu pro svou polovičatost vzdáleně připomínajícího ten ve francouzském Avignonu. Setmělo se úplně a nás čekala už jen cesta zpět na naší krátkodobou madeirskou základnu.

Ačkoli bylo pondělí původně vyhrazeno fotografování letadel, resp. spottingu, nádherné počasí přímo vybízelo tuto aktivitu oželet a nahradit ji putováním po některé z madeirských levád. Z mnoha možností jsme nakonec vybrali okružní trasu vedoucí z vesničky Lombada da Ponta do Sol. A jak se na výchozí místo dostat ? Z hlavní jižní tepny (myšleno ve směru od Funchalu) je na kruhovém objezdu nad Ponta do Sol nejprve nutné odbočit na Paul da Serru/Canhas a poté doprava na ER 222 směrem na Lombadu/Funchal. V Lombadě stačí odbočit vlevo u oranžové cedule s nápisem Levada Nova, přibližně po kilometru pokračovat na Caminho da Carreira a dojet rovně (nikoli vzhůru vpravo) až k Solar dos Esmeraldos, neboli panskému domu a kapli. Malé parkoviště je počátečním místem pěší trasy.

Po krátkém zorientování a nahlédnutí do panského domu jsme se už pěšky vrátili pár desítek metrů k místu, kde oranžová cedule naznačuje cestu vhůru k Levadě Nova. Čekal nás vskutku prudký několikaminutový výstup až na Estradu Nova da Lombada. Tady stačilo už jen odbočit vlevo a po pár metrech vstoupit opět vlevo na chodník u levády. Celá trasa nad údolím řeky Ribeira da Ponta do Sol rozhodně stojí za absolvování. Zvláště pěkná je pasáž s relativně dlouhým rovným tunelem, za nímž se turistům naskytne úžasný pohled na vodopád řítící se na zídku levády. V době naší návštěvy bylo zřejmé, že už tu nějaký ten den nezapršelo, což by vodopádu na síle i kráse jistě přidalo. Ale i tak nás několika svými kapkami při průchodu pod ním počastoval.

Trasa návratu jasně potvrdila úvahu, že auto ponechané na parkovišti u panského domu a následný prudký výstup mají svůj smysl. Cesta zpět totiž vedla po levádě do Moinho, ke které bylo nutné z levady Nova sestoupit. A ta měla svůj konec přímo u již zmíněného parkoviště. Místy zarostlá a na některých místech i trochu více exponovaná levada nepřinesla kromě pohledů opačným směrem nic výjimečného. Snad až na kůzle, které jsme přibližně v polovině cesty potkali. Celý okruh z krátkými přestávkami na focení nezabral více než 2 a půl hodiny.

Po levadové túře přišel čas na oběd a koupání v Atlantiku. K obému se výborně hodila nedaleká obec Calheta, jen pár kilometrů na západ od Ponta do Sol, kam bylo od panského domu opět nezbytné stejnou cestou jako ráno vzhůru sjet. Atlantik byl desátý zářijový den krásně teplý a osvěžení v něm po dopoledním putování prospělo. Během odpoledne jsme se cestou zpět na východ zastavili na kávu v Lugar de Baixu, malém městečku pár kilometrů od Ribeiry Bravy, a poté se vrhli na průzkum někdejší jediné spojnice Ribeiry Bravy s Funchalem. Ne příliš zajímavá cesta vedla přes Campanario a mnoho dalších vísek a dovedla nás až na útes Cabo Girao. Nově budovaná prosklená vyhlídka však stále ještě nebyla přístupná veřejnosti, podle stavu stavební činnosti ale bylo možné usuzovat, že ke zpřístupnění již brzy dojde. Úzká silnička plná serpentin nás dovedla do Camary de Lobos a o trochu širší cesta pak k páteřní dálnici Madeiry. Po té jsme pokračovali k letišti a pobytu v jeho blízkosti vyhradili zbývající část pondělního odpoledne až téměř do soumraku. K vidění tu byla mj. letadla Jet2, Air Mediteranee, Luxairu nebo domácího TAPu.

V úterý nastal čas Madeiru opustit a přesunout se na pevninu do místa, které se mělo stát naším domovem na následující tři noci, dosud nepoznaného portugalského Porta. Let přes „vodu“ zajistil jedním ze svých Airbusů A319 opět domácí TAP Portugal, který na linku TP 1574 nasadil toho rána letoun reg. CS-TTO. Téměř plný Airbus opustil ostrov z dráhy 05 v 9:30 hod. a mířil k Portu. Nesrovnatelně lepší a chutnější catering ve srovnání s letem opačným směrem před třemi dny servírovala posádka složená z velmi pěkných jižanských letušek. Po 90 minutách letu, přesně v 11 hodin, dosedl TAP na runway 17 portského letiště.

Nejlepším způsobem, jak cestovat po druhém největším portugalském městě, je veřejná doprava. Pro tento účel, zvláště vícenásobné její využití, se výborně hodí půl Eura stojící karta Andante. Ta se poté dobíjí na libovolný počet jízd v požadované zóně. Zpočátku se systém může zdát složitý, ale po pár dnech se mu dá přijít na kloub. A kdyby náhodou, téměř vždy, i na odlehlejších stanicích, jsou k dispozici pracovníci metra, kteří ochotně poradí, jak s Andante nakládat.

Cíl naší první cesty velmi čistým a téměř novým metrem byla centrální stanice Porta – Trindade, odkud zbývalo přibližně deset minut pěšky k vybranému hotelu ze sítě Best Western nacházejícímu se na náměstí Praca do Coronel Pacheco. I přes rozporuplné recenze tohoto ubytování jsme jej zvolili pro nejlepší poměr kvality, ceny a vzdálenosti k zájmovým bodům i stanicím městské dopravy.
Mlžný opar, kterým nás Porto před polednem přivítalo, se rozplynul a slunce nabíralo na síle. Recepční strašila, že v následujících dnech má být až 33°C. Na městské putování děs a hrůza. O úterním odpoledni bylo odhadem jen pár stupínků pod třicet.

Prohlídku Porta jsme zahájili odpolední kávou a tradičními portugalskými koláčky pastéis de nata v blízkosti jedné ze zdejších dominant - Torre dos Clérigos. Podél všudypřítomných krámků mířily pak naše kroky dolů na Praca da Liberdade, v jehož těsném sousedství se nachází vlakové nádraží Sao Bento.

Stojí za to vstoupit alespoň na pár okamžiků do jeho vestibulu a nechat se unášet nádhernými portugalskými azulejos, z nichž jsou tu vytvořené nádherné obrazy úctyhodných rozměrů. Coby kamenem dohodil je to od nádraží k velkolepé katedrále a nejznámějšímu dvoupatrovému mostu města Porta. My jsme však nejprve zvolili cestu podél kostela Igreja da Misericórdia po Rua das Flores. Ta ústí ve své dolní části na malé náměstíčko Largo S. Domingos a o pár kroků dále po ulici Rua Ferreira Borges na opoznání větší náměstí Praca Infante Dom Henrique. V těchto místech se kromě v době naší návštěvy uzavřené tržnice Mercado Ferreira Borges nachází i několik zajímavějších objektů, např. Instituto do Vhinos do Douro e do Porto, veřejnosti nepřístupné laboratoře, v nichž se vydává osvědčení „portské“ místním vinařům a také vinárna, která je za účelem ochutnávky veřejnosti naopak přístupná. Neopominutelný je sousední neoklasicistní Palacio da Bolsa vzdávající hold portským finančníkům či jen přes ulici stojící kostel Igreja de Sao Francisco.

I v Portu jsou jasně zřetelné stopy po Jindřichu Mořeplavci. Však se také prý v Casa do Infante, v ulici přibližně v polovině dolní části náměstí, prý v roce 1394 narodil. Středověký dům, který se prý v pozdějších letech stal první zdejší celnicí, nelze minout. Stejně tak Jindřichovu sochu ve středu náměstí Praca Infante Dom Henrique.

Za údajně rodným domem Jindřicha se nám otevřel úžasný a dost možná jeden z nejkrásnějších portských pohledů. Stanuli jsme ve čtvrti Ribeira, jen pár desítek metrů od již zmíněného mostu Ponte de Dom Luis I., díla jednoho ze žáků „pařížského věžníka“ Gustava Eiffela. Na opačném břehu řeky Douro se na sebe tísnil jeden vinařský sklípek vedle druhého.

Nejprve jsme zamířili na západ. Hlavním cílem bylo Museu do Carro Eléctrico, neboli muzeum tramvají. Nevelké muzeum skýtá nádherné exponáty starých tramvají i jiných historických vozů. V mnohých turistických průvodcích se lze dočíst, že v ceně vstupenky je též jízdenka na jízdu historickými tramvajemi po Portu v délce 4 hodin. Skutečností je, že na vstupenku je možné absolvovat jednu cestu od muzea zpět do centra.

Portské tramvaje a jejich tarify jsou vůbec kapitolou samou o sobě. Některé prameny hovoří o tom, že jsou i historické tramvaje zahrnuty do běžných tarifů jízdenek městské dopravy, včetně karty andante. Jak jsme se však přesvědčili, není tomu tak. Jízdenky na tramvaje mají své vlastní tarify a karty andante je možné použít jen některé. Lístky je možné zakoupit zejm. u tramvajových konečných stanic nebo u dalších stánků roztroušených po celém Portu. Jednotlivá jízdenka stála v době naší návštěvy 2,50 EUR, za 4,00 EUR obsahovala kromě jedné jízdy též návštěvu zmíněného muzea a za 8,00 EUR mohli zájemci kromě návštěvy muzea cestovat tramvajemi po městě po dobu 24 hodin. Historické tramvaje jezdí v Portu na třech linkách (1, 18 a 22).

Po prohlídce muzea jsme tedy nastoupili na palubu historického vozu a s hlasitým hrkáním vyrazili k centru. Po přibližně pěti minutách stoupání zastavil stroj na stanici Carmo, ze které jsme opět sešli k řece Douro, abychom prozkoumali její nábřeží. Právě končila doba siesty a restaurace otevíraly své brány. Vcelku dlouhé přebírání bylo nakonec zakončeno trefou na opravdu vynikající podnik v těsné blízkosti dvoupatrového mostu s cenami velmi přijatelnými. Cestu zpět k hotelu jsme pak zvolili přes Avenidu dos Aliados, v jejíž horní části se nachází místní velkolepá radnice - camara municipal a jež je celá lemována moc pěknými secesními domy.

Lehký mlžný opar se o středečním ránu rozpustil jako pára nad hrncem, slunce nabíralo na síle a rtuť teploměru rychle stoupala. Dal se očekávat jasný, slunečný a horký den. Přes Avenidu dos Aliados jsme nejprve vyrazili k portské tržnici Mercado do Bolhao. Upřímně, očekávání opravdu živé tržnice se nenaplnilo. Pár lidí, nepříliš vábně vypadající ve stáncích nabízené zboží a vůbec samotné prostředí nás nikterak neokouzlilo. Skočili jsme do metra a to nás v mžiku převezlo na stanici Casa Musica. Jen kousek odtud se nachází opravdu monstrózní památník v parku Jardim do Boavista a necelý kilometr jižněji mnohem poutavější zahrada – Jardim do Palácio de Cristal. Zahradě či parku dominuje stavba sportovního pavilonu, nachází se zde také místní knihovna.

Místo určené pro sportovní i jiné volnočasové aktivity je však především pěkným zákoutím města jako stvořenému k procházkám a především je odtud úžasný výhled na řeku Douro i velkou část Porta.

Ne nadarmo se uvádí, že při pěší prohlídce města se jeho návštěvník opravdu projde. Terén je tu vskutku kopcovitý, a tak jsme se ani my neubránily několikerého klesání a stoupání denně. Po prudkém sestupu pod Jardim do Palácio de Cristal se jako nejvhodnější varianta následného stoupání jevilo využití jedné z tramvají. Ta se však ani po půl hodině neobjevila, a tak jsme za vděk vzali autobus linky 500 spojující nábřeží s nádražím Sao Bento několikrát do hodiny.

Po polední siestě mířily naše kroky opět k Torre dos Clérigos, věži navržené barokním italským architektem Nicolauem Nasonim. Vstupné na věž činilo 2 EURa a výstup po 225 úzkých schodech na vrchol stál za to. Z vrcholu se nám naskytl výhled na celé Porto, které je z výšky 76 metrů jako na dlani. Čas pokročil a my spěchali do sousedního města. Opačný břeh řeky Douro je někdy nesprávně považován za součást Porta, jedná se však o samosprávné město Vila Nova de Gaia. Hlavním lákadlem tohoto místa jsou bezesporu vinařské sklípky. Od 18. století musí mít všichni výrobci a vývozci portského své sklady právě zde a portské víno musí zrát jen ve zdejších sklepích. Protiportský svah je poset odhadem šedesáti vinnými sklady.

Chtěli jsme si ulehčit další výstup, a tak jsme zvolili přejezd metrem přes Ponte de Dom Luis I., abychom mohli jít ke sklípkům z kopci. Nebyla to však dobrá myšlenka. Spletité a mnohdy slepé uličky nás nejen dost podstatně zdržely, ale hlavně nám místo pohodlného klesání „přichystaly“ minimálně 4 poměrně prudké kopce, jež bylo nutné zdolat nahoru a jiné zas dolů. Z toho plyne jednoznačné ponaučení, že ke sklípkům příště jedině pěšky rovnou od řeky.

Prvním cílem sklípkového odpoledne bylo sídlo britské vinařské společnosti Taylor´s. Ta je jednou z nejstarších vinařských společností v Portu. Přestože jsou prohlídky sklepních prostor možné od desáté do osmnácté hodiny, toho dne se z důvodu konání privátní akce zavíralo o hodinu dříve. Tak nám alespoň na recepci, snad i pro tu netradičnost, nabídli zdarma sklenku vynikajícího portského Chip and Dry a my si za jeho popíjení užívali pobytu v opravdu nádherných zahradách, z nichž je úchvatný výhled na Porto. Víno nám natolik chutnalo, že jsme si před odchodem ve zdejším obchodě koupili celou láhev.

Klesali jsme po cestě mezi zdmi areálů vinařských společností zpět k řece. Druhou zastávkou ochutnávkového odpoledne bylo sídlo společnosti Offley. Ochutnávky to jsou placené a je k nim podán krátký výklad o variantě vybraného vína. Offley nenabízí víno suché, okusili jsme tedy polosuché a věru nebylo špatné. Na Chip and Dry ale nemělo. Pro poslední vinné zastavení padla volba na pěkné zázemí Qevedo Port Wine. Tu jsme u sklenky dobrého suchého vína porozprávěli se sympatickou portugalkou o Portu, Madeiře nebo její rodině, a protože jsme jí prý byli velmi sympatičtí, byla zdejší ochutnávka též grátis. Tři sklenky portského a venkovní teplota okolo 30°C udělaly své, nálada byla opravdu vynikající. Po břehu města Vila Nova de Gaia jsme kráčeli zpět k dvoupatrovému mostu a obdivovali mj. barcos rabelos – tradiční místní loďky určené pro přepravu vína po řece Douro. Do úvahy pak přišla ještě podvečerní projížďka po řece (nejlevnější v délce 60 minut stála v té době 10 EUR), nakonec však byla odložena na některou z příštích návštěv. Ještě lépe než předchozí den jsme povečeřeli v už prověřené restauraci na portském nábřeží.

Během středečního večera došlo ještě na pozemní lanovku Funicular dos Guindais, která je součástí systému andante a jež spojuje Avenidu Gustava Eiffela a ulici – Rua Augusto Rosa poblíž katedrály Sé a i ta nabízí úžasný výhled na most, řeku a město. Katedrála Sé ze 12. století, tedy spíše její okolní prostranství, bylo při západu slunce posledním místem zahrnutým do našeho středečního prohlídkového programu.

Ke katedrále a na cestu lanovkou jsme se vydali ještě jednou druhý den ráno. Důvod byl jasný, lepší světelné podmínky. Pak už ale následoval rychlý přesun na centrální stanici metra Trindade. Za cíl mimoportského výletu bylo zvoleno 33 km od Porta vzdálené město Vila do Conde, do kterého přímo z Trindade jezdí metro trasy „B“ s cílovou stanicí v Povoa de Varzím. Cesta do Vily do Conde trvala přibližně 40 – 60 minut (v závislosti na typu spoje). Soupravy označené Expresso zastavovaly jen na některých stanicích a přeprava jimi byla tudíž rychlejší.

Vila do Conde je ideálním místem na půldenní výlet z Porta a oblíbeným místem k víkendovému výletu obyvatelů velkoměsta. Jen pár kroků od stanice metra (v této části Portugalska spíše nadzemky) se nachází velmi zachovalý dlouhý středověký akvadukt. V době své plné funkčnosti měl prý přibližně 7 km. Ten nás „dovedl“ k malé kavárničce a mnohem většímu klášteru – Mosteiro de Santa Clara z roku 1318. Klášter byl bohužel uzavřen. Prozkoumali jsme přilehlou terasu, ze které je Vila do Conde a řeka Rio Ave jako na dlani a po odpoledním kafíčku sestoupili do centra města.

Siesta tu byla naprosto zřetelná, téměř liduprázdno a pořádně horko. Tak akorát čas se schovat někam do stínu, třeba do muzea.

Casa do Barco je malé, zdarma přístupné muzeum na náměstí Praca Republica pojednávající o loďařské minulosti. K vidění jsou tu různé modely lodí i lodního či rybářského vybavení, fotografie a jedna loď skutečné velikosti.

Mnohem lákavější je však druhé podobné muzeum Alfandega Resia Museu da Construcao Naval rozdělené na dvě části. Vnitřní expozice se nachází ve žluté budově bývalé celnice a stojí jednoznačně za vidění. Exponáty týkající se např. námořnictví, obchodu či loďařství včetně figurín znázorňujících jednotlivé s oborem související pozice se tu nacházejí ve dvou patrech.

Vila do Conde byla odedávna známá především stavbou lodí, zejm. karavel, zvaných nau. A právě replika jedné takové nau kotví ve zdejším přístavu a je druhou částí tohoto muzea (platí jedna vstupenka za cca. 1 EUR). Je dokonalým místem, jak poznat život námořníků v 16. století. Prolézt loď je možné opravdu dopodrobna, venkovní paluby i podpalubí. Tohle místo ve městě nelze opomenout a lze jej jednoznačně doporučit k návštěvě. Stojí opravdu za to.

Prozkoumali jsme ještě nábřeží a střed města s kostelem Igreja Matriz. Na návštěvu údajně malebných pláží začínajících na konci dlouhého nábřeží se už nedostalo. Později odpoledne nás „Béčko“ přepravilo zpět do Porta.

Nastal čas návratu. Po snídani jsme ze stanice Trindade opustili centrum Porta a po přibližně třiceti minutách stanuli před terminálem letiště Francisca sa Carneira. Self check-in Brussels Airlines v Portu nebyl k dispozici, a tak nezbývalo, než si vystát opravdu dlouhou a pomalu se posunující frontu k odbavovacím přepážkám. Tato procedura nám zabrala bezmála hodinu. A po téměř stejně „rychlé“ bezpečnostní kontrole zbývalo už jen pár minut do dříve započatého boardingu Airbusu A319 (OO-SSN) Brussels Airlines zajišťujícího o pátečním poledni let SN 3812 do belgického Bruselu.

Stroze vybavený a téměř plný letoun opustil portské letiště minutu před plánovaným odletem, v 11:54 hod. a stoupal ostrou levou zatáčkou do letové hladiny. Snad jediná letecká společnost ze seskupení Star Alliance neposkytuje cestujícím občerstvení v ceně letenky. Let se tak nijak nelišil např. od EasyJetu. I když, to bychom EasyJet urazili. Komorní atmosféra na palubě a nabídka placeného Sky bistra byla více než ubohá. Těm, kteří by i za úplatu rádi něco o pátečním poledni na palubě pojedli, nabízely Brussels Airlines tak akorát malý sendvič. Jinak se daly víceméně zakoupit už jen crackery, instantní polévky nebo nápoje. Byli jsme připraveni a pojedli tak částečně i z vlastních zásob. Informace o letu z pilotní kabiny nezazněly.

Za husté oblačnosti a silnějších turbulencí dosedl Airbus na runway 25L bruselského letiště přesně po dvou hodinách letu, což s hodinovým časovým posunem znamenalo 14:54 hod. místního času. K odletu návazného spoje do Prahy zbývala hodina.

Páteční odpolední let do Prahy svěřili Belgičani obstarožnímu Avru RJ100 reg. OO-DWF, které se k české metropoli vydalo 2 minuty po 4. hodině odpolední z dráhy 25R. Atmosféra na palubě Avra se nijak výrazně neodlišovala od předcházejícího Airbusu. Většinu cestujících tvořili zaměstnanci evropských institucí vracejících se do Čech na víkend. Během letu dobrá viditelnost sice umožnila lokalizovat určité zemské cíle, špinavá a poškrábaná okna však znemožnila jakýkoliv jejich fotozáznam. Dráha 30 pražské Ruzyně byla určena pro přistání Avra, které se jí koly hlavního podvozku dotklo v 17:09 hod. Opustili jsme letoun a mířili k pásu na zavadla. Jejich výdej, tedy alespoň těch našich, se tentokrát nekonal. Belgičanům nestačila hodina k jejich přeložení z portského letu. Po vyřízení formalit bylo jasné, že za námi dorazí o den později. A my se tak možná až moc lehce oděni a s lehkými batůžky odebrali zpět do Karlových Varů.

A resumé ? Kombinace letů této výpravy umožnila vyzkoušet několik typů letadel. Asi nejvíce na nás zapůsobil dosud neozkoušený Embraer 145, jehož potkat na evropských linkách je už téměř vzácnost. TAP nám za vynikající tarif umožnil již šestou návštěvu Madeiry, která se tentokrát vybarvila do nádherných pozdně letních barev, což nám umožnilo poznat další z jejích nádherných míst. Porto je městem, které také stojí za to vidět. Stejně tak vinařské sklípky na opačném břehu řeky Douro. Brussels Airlines na nás zapůsobily jako průměrný low-cost, což ke Star Alliance nepatří. Tarify však byly příznivé a trasování ideální, což byl hlavní důvod využití jejich služeb. Pokud bychom si však měli vybrat příště, zvolíme i přes mírně vyšší cenu např. nesrovnatelně lepší Swiss či Lufthansu. Třeba zas do Portugalska a zanedlouho.

 

Jirka N., LKKV.info

Reporty z dalšího cestování nejen do Portugalska naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Brussels Airlines - stránky letecké společnosti

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Portugalia - PGA - stránky letecké společnosti

Flybe - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla Praha - webové stránky letiště v Praze

Brussels Airport (Zaventem) - stránky letiště v Bruselu

Porto Airport - stránky letiště v Portu

Metro Porto - stránky metra druhého největšího portugalského města

MHD Porto - stránky veřejných dopravních prostředků Porta

Hotel Ocean Gardens - stránky hotelu na Madeiře

Hotel Best Western Inca - stránky hotelu v Portu

Porto Tram - tramvaje v Portu; 1. část, 2. část

Mapa Porta - 1.část, 2. část

Vila do Conde - mapa města