S Lufthansou, TAPem a Satou do Atlantiku;

letní výprava na Sao Miguel, největší z Azorských ostrovů

s krátkou zastávkou v Lisabonu

Portugalsko

20. - 26. července 2013

Výpravu na Azorské ostrovy jsme plánovali už dlouho. Okolnosti ale vždy zapříčinily, že se nám cestu na Jestřábí ostrovy, resp. na největší z nich, podařilo uskutečnit až na 3. pokus, v létě roku 2013. Výprava nemohla být realizována ani v lednu roku 2011, kdy nás měl do centra Atlantiku přepravit přímo z Norimberku Air Berlin, ani v červnu roku 2013, kdy měly lety z Prahy za bezkonkurenční cenu zajistit Lufthansa a SATA International. Díky skvělé práci pracovníků brněnského call centra Lufthansy se však červnové lety podařilo zdarma překnihovat na konec července a my se pak za cenu ne zrovna nejnižší rozhodli pořídit nové letenky na dva segmenty přes Atlantik.

Konečně to vyšlo a v sobotu 20. července 2013 v 7 hod. ráno vyrážíme z Karlových Varů. Cesta do Prahy utekla jako voda, check-in proběhl bez nejmenších problémů, stejně tak rychlá byla i bezpečnostní kontrola. Obvyklý gate C11 coby nástupní brána do letadla Lufthansy mířícího do Frankfurtu se nezměnil. Pár minut po našem příchodu k němu dorazil i Airbus A321 reg. D-AISH. Zatímco do Prahy přiletěl letoun dle množství vystoupivších cestujících téměř plný, na cestě do německého leteckého uzlu zůstalo mnoho sedadel neobsazených. Třistadvacetjednička odstartovala z dráhy 30 přesně podle letového řádu v 10:25 hod. a zamířila do FL260. Rychlostí 770 km/h pokračovala nad Karlovy Vary, Aš, Wiesbaden, přelétla Frankfurt a po levé 180° zatáčce a přeletu Rýna dosedla na RWY 07R minutu po čtvrt na 12.

K letu do portugalské metropole přistavila Lufthansa předposlední červencovou sobotu nám už známý Airbus A321 reg. D-AISL, který nás 25. května 2012 večer vezl z Frankfurtu do Prahy při našem návratu ze Skotska. Vzhledem k tehdejšímu pozdnímu příletu letadla z Edinburghu a ulétnuvšímu odpolednímu letu do Prahy, jsme se na jeho palubě tehdy velmi rádi svezli. Zvláště když do poslední chvíle nebylo jasné, zda nám cesta díky stand-by statusu bude vůbec umožněna.

Tentokrát však vše probíhalo, jak mělo a my v naprosté pohodě zaujali místa v 8. řadě a těšili se na přibližně tříhodinový odpolední let do Lisabonu. Letoun se včetně rodin s dětmi mířícími na jih na dovolenou zaplnil do posledního místa. Spoje mířící na jih jsou ve valné většině směřovány k odletu na dráhu 18, jak se stalo i v našem případě. Opustili jsme z ní Frankfurt ve 13:42 hod. a stoupali do FL 330 nad Karlsruhe, Basilej a Ženevu a zatímco se podávaly výborné Ravioli, pokračoval Airbus rychlostí 850 km/h nad Lyon, přeletěl Pamplonu a Valladolid a zahájil klesání do Portugalska. Ne nadarmo padla při check-inu volba na sedadla vlevo ve směru letu. Odpolední přílety do Lisabonu, zvlášť při vanoucím větru severních směrů a jasné oblohy, jsou úžasné. V nízké hladině je krásně viditelné celé město včetně mezinárodního letiště, pak následuje 180° levá zatáčka a klesání povětšinou na RWY 03. Koly hlavního podvozku se této dráhy dotkla naše třistadvacetjednička v 15:22 hod. místního času.

Ač se v předchozích dvou azorských pokusech měl přesun do Atlantiku uskutečnit v rámci jednoho dne, tentokrát nezbývalo než si v portugalském hlavním městě udělat zastávku a pokračovat až následující den. Tuto „nutnost“ jsme však vnímali pozitivně, neboť Lisabon patří bezesporu mezi místa, kam se vždycky rádi vracíme. Vládne tu vždy neuvěřitelná pohoda a jak je na jižany zvykem, nikam se nespěchá.

A tak si i zavazadla musí cestující zasloužit a pěkně si na ně počkat. Po více než hodině od příletu jsme konečně vyrazili z terminálu. Od předchozí návštěvy tohoto místa došlo k podstatné změně. Lisabonské letiště spojuje od července 2013 s centrem města i metro. Jízdenka na 1 hodinu stála v době naší návštěvy 1,40 EUR, celodenní pak 6 EUR. Ke každé z nich je nutné připočíst půl EURa za dobíjecí kartu Viva Viagem, jejíž platnost je jeden rok. Viva Viagem platí nejen na metro, ale i tramvaje, autobusy nebo tzv. elevadory (pozemní lanovky nebo historický výtah). Není na ní však už možné vystoupat na vyhlídku v horní stanici Elevadoru de Santa Justa, vstup je zpoplatněn samostatně.

Během několika minut jsme opustili letiště a projeli červenou trasu až na opačnou konečnou, kde se bezprostředně naproti východu z metra nacházel námi na jednu noc vybraný hotel Principe Lisboa. Velmi příjemný personál, útulné a prostorné pokoje s balkónem, nedaleká vzdálenost od centra. Ideální místo pro přenocování v portugalské metropoli.

Po krátké siestě jsme vyrazili metrem na Restauradores, vyzkoušeli další z lisabonských lanovek – elevadorů, Elevador da Gloria a z terasy nevelké zahrady Jardim de S. Pedro de Alcantara, jednoho z mnoha vyhlídkových míst města shlédli na protějším svahu posazený hrad – Castelo de S. Jorge. Naše kroky pak mířily podél kostela – Igreja de Sao Roque k historickému výtahu – Elevadoru de Santa Justa, který nás svezl zpět do centra. Po večeři na Rua Augusta, která oproti obědu zde v rámci jedné z předchozích výprav tentokrát nebyla nic moc, nás historická tramvaj nejprve zavezla do spodní části Alfamy, jiná pak kamsi do neznáma a třetí do čtvrti Chiado na opačném konci. Právě tu vrcholily přípravy na sobotní koncert. Po zjištění, že je začátek plánován až na 22. hodinu jsme ale pro brzké nedělní vstávání hudební zážitek oželeli a po shlédnutí sympatické „sprejerky“ obrazů o pár bloků dále skočili opět do metra a za pár desítek minut i do postele.


Metro vedoucí až na letiště je vskutku dobrým počinem, jen je díky tomu, že se jeho první soupravy vydávají na trasu až o půl sedmé, pro ranní odlety nepoužitelné. Pro přepravu na letiště padla proto o nedělním ránu volba na taxi. Za jednu minutu a 30 vteřin od objednávky učiněné recepčním dorazil k hotelu letitý mercedes s ještě letitějším šoférem. Lisabon byl vylidněný. Téměř všechny semafory se nám po cestě snažily předvést všechny své barvy, ale díky rezervě nám to nikterak nevadilo. Alespoň zbyl čas na probrání portugalského fotbalu a ukázku stadionu místního Sportingu Lisabon. Dvacetiminutová jízda přišla na 10 EUR, což je za tento typ přepravy naprosto luxusní cena.

V zadní šedé temné části terminálu 1 lisabonského letiště jsou tím nejbarevnějším písmena TAP svítící na obrazovkách nad odbavovacími přepážkami. Podali jsme u jedné z nich naše zavazadla a začali se těšit na let do míst, kam nás to táhlo už velmi dlouho a kam se nám zatím nedařilo se vydat.


Díky změně nástupní brány pár desítek minut před odletem jsme se ještě po ránu proběhli po tranzitní části letiště, a pak už nic nebránilo absolvovat chaotický boarding, vyčkat příjezdu autobusu a projet se po letišti k daleko od terminálu stojícímu letadlu určenému pro ranní let na největší azorský ostrov. Překvapilo nás, kolik s námi cestovalo mladých českých pasažérů. Nejstarší Airbus A320 portugalského TAPu, A320-214 reg. CS-TQD, se zaplnil do posledního místa a když udeřila 8. hodina, vydal se k nedalekému prahu dráhy 03, z níž o deset minut později vzlétnul. Následovala nám už známá pravá 270° zatáčka a pak už jen dvě hodiny letu nad vodou. Posádka přibližně hodinu po vzletu nabídla poměrně chutnou snídani a Airbus ve FL 360 pokračoval rychlostí 780 km/h k Ponta Delgadě.


Čas se mezitím posunul o hodinu zpět (-1 hodina oproti portugalské pevnině i Madeiře). Airbus zahájil klesání na letiště Jana Pavla II. na ostrově Sao Miguel. Z protáhlého přibližně 65 km dlouhého kusu země jsme identifikovali někdejší ostrovní metropoli Vila Franca do Campo, nedaleký sopečný ostrůvek Ilhéu de Vila Franca do Campo využívaný především ke koupání v Atlantiku, následovalo město Lagoa a v závěru hlavní a největší město Jestřábích ostrovů, Ponta Delgada. Zbýval již jen přelet nad přístavem a dosednutí na RWY 30, 6 minut před plánovaným příletem. Konečně, jsme na Azorech.

Kromě „třistadvacítky“ TAPu postával toho času na letišti jen jeden ze čtyř větších Dashů Saty Air Acores (ještě provozuje dva menší), jinak zel vzdušný přístav prázdnotou. Vyzvedli jsme zavazadla, v půjčovně Ilha Verde si vyzvedli klíčky a dokumenty k vozidlu a pár minut po 10. hodině už po 4 km jízdy parkovali na nábřeží v sedmdesátitisícové Ponta Delgadě.

O nedělním ránu tu až na pár dalších Čechů v infocentru nebylo téměř živáčka. První „domorodci“ se v ulicích začali objevovat až s blížící se nedělní mší v kostele svatého Sebastiana ze 16. století. Ten se nachází na Largo da Matriz, v těsném sousedství hlavního náměstí Praca de Goncalo Velho Cabral. Na tom se kromě netypicky dočervena zbarvených stromů nedá přehlédnout brána z 18. století ze tří oblouků zvaných Portas da Cidade nebo delgadská radnice. Brouzdali jsme uličkami metropole, prošli kolem údajně nejvýznamnějšího azorského muzea Carlose Machada a po Rua Machado Dos Santos a kláštera Convento da Esperanca zamířili na nábřeží. Bezprostředně vedle přístavu se nachází pevnost Fonte de Sao Bras a v ní ukryté vojenské muzeum Azor. Bližšího průzkumu nám nebylo dopřáno, neboť otevírací doba je tu pouze od úterý do pátku 10 – 17:30 hod. a v sobotu od 14 do 17:30 hod. Návštěvu jsme tedy odložili na jindy a vzali za vděk alespoň snímkem vojenské lodi kotvící opodál. Na lehký nedělní oběd jsme se poté vrátili zpět na Largo da Matriz, v jehož horní části naproti kostelu se nachází jakási samoobslužná jídelna. Francouzská česnečka chutnala dobře a jen co nám slehlo, nastal čas vyrazit dál.

Cesta pokračovala na východ podél azorské věznice do města Lagoa s továrnou azorské keramiky. Její brány však byly o neděli rovněž zavřené. Nakoupili jsme tu jen pár drobností v Modelu – Continente na okraji města a protože se obloha začala zbarvovat více do modra, vyrazili jsme podél ohromného množství hortenzií, jež bylo nutné občas trefit i zrcátkem, rychle do kopců. Vesnička Remédios nám nabídla první pohled na opravdu luxusní „piknikoviště“, kterými je, jak se později ukázalo, Sao Miguel doslova prošpikovaný. Kam se na něj v tomto směru „hrabe“ Madeira. Jsou nejen daleko vybavenější, mnoho z nich je ale především krytých pro případnou nepřízeň počasí. Faktem ale je, že oproti Madeiře tu prší určitě víc.

V brzkém nedělním odpoledni se však o slovo k naší radosti hlásilo slunce. Jeho síla se naplno projevila u prvního z jezer ostrova, Lagoa de Fogo, jehož spatření se dá pro jeho časté zalití mlhou považovat za skutečné štěstí. O nedělním odpoledni navštívilo nadjezeří i samotné jezero mnoho turistů, rozhodně tu však nebylo přelidněno. Ti zdatnější nebo ti mající více času sestupovali přímo k vodní hladině na některou z malých písečných pláží, jiní neotáleli s jezerní koupelí.

O pár kilometrů dále, kousek za zřejmě hlavní geotermální elektrárnou ostrova, se pod zatáčkou objevilo malé parkoviště a v zatáčce malé mobilní bistro a směrovka s nápisem Caldeira Velha, další místo Sv. Michala, jehož návštěvu nelze vynechat. Úzká pěšina podél stromových kapradin ještě vyšších než na Madeiře nás dovedla až k horkým vývěrům a o po pár dalších krocích i k malému jezírku, do něhož z vrchu padal hnědý vodopád. Ten je údajně až 40°C horký a voda s vysokým obsahem železa má prý léčivé účinky. Samotné jezírko však bylo vlažné a od koupele nás odradilo množství právě se zde slunících a koupajících návštěvníků. Cestou zpět jsme si ještě povšimli právě dokončované výstavby převlékáren, toalet a sprch. Budou se tu určitě hodit.

Zbývalo pár kilometrů do druhého největšího města ostrova – Ribeiry Grande. My ji však tentokrát objeli po „obchvatu“ a vzápětí odbočili zas do středu ostrova. Málem nás nakopla jedna ze stáda krav, které se objevily za vysokým svahem a hodlaly stůj co stůj bez ohledu na provoz přejít silnici. Naše koně pod kapotou byly naštěstí rychlejší. Další vozidla už musela čekat.
Krávy jsou vůbec „věcí“, o které by se v souvislosti s Azory dalo psát dlouho. Však taky tahle část Portugalska je až na podstatně menší zastoupení na Madeiře a kdoví jestli na pevnině jedinou oblastí, kde se v této zemi skot chová. Téměř veškeré portugalské hovězí pochází právě odtud. A že se tu údajně nizozemskému skotu výborně daří, svědčí i jeho počet. Na každých 5 ostrovanů prý připadá v přepočtu jedna kráva.

Zvlášť na silnicích je nezbytná obezřetnost. Tak jako u nás se na vozovky čím dál tím častěji vydavají srny, laně nebo divočáci, tady jeden nikdy neví, kdy mu zas před auto vleze kráva. A to i když jsou oproti té naší zvěři místní krávy „řízeny“. Ovšem jak kde.

O tom jsme se koneckonců přesvědčili zanedlouho, jen co jsme navštívili někdejší lázeňské a dnes velmi ospalé městečko Caldeiras s jeho zašlou slávou a po uzoučké silničce – v mapě to tak vůbec nevypadalo – zamířili přes vrchol na prašnou cestu k jezeru Lagoa de Congro. V těchto místech krávy „řízeny“ nebyly. Ty bojácnější se schovávaly za strom, jiné dlouze „přemýšlely“, zda nám vůbec umožnit průjezd. K hladině jezera jsme pro nedostatek času nakonec nesestoupili a pospíchali raději do jedné z rozhodně nejkrásnějších a nejzajímavějších částí ostrova, oblasti Furnas.

Vůbec nejlepší je si ji nejprve prohlédnout shora. Pro odpolední hodiny je k tomuto účelu jako stvořená vyhlídka – miradouro Pico do Ferro. Z výšky 570 m. n. m., v níž se nachází, se naskýtá opravdu famózní výhled na jezero i město Furnas a daleké okolí. Kilometr z hlavní silnice se sem vskutku vyplatí dojet a celou oblast na východě ostrova ležícího stratovulkánu si prohlédnout.

Po sjezdu do města jsme se ještě neplánovaně na chvilku zastavili na přehlídce místních řemesel a po dalších přibližně 10 km jízdy konečně stanuli před naší azorskou „základnou“ na nejbližší 3 noci. Stal se jí Hotel do Mar v městečku Povoacao, jež stojí přímo na břehu Atlantického oceánu.

Povoacao, to je i krátká pěší zóna, na níž lze vcelku dobře třeba povečeřet, náměstí samozřejmě s typickým altánem nebo malá zoologická zahrada v samotném centru městečka. Vstup do ní je zcela zdarma.

Nedlouhá průzkumná projížďka nad Povoacao byla pak posledním naším počinem o prvním azorském dni.

Obloha téměř bez mráčku, což na často skrápěné Azory není zrovna obvyklé, rozhodla následující den ráno o našem pondělním programu, návštěvě a průzkumu Furnasu. Hned po snídani jsme vyrazili do kopců, na 2. z hlavních vyhlídek na Furnas. Poprvé nás azorské mapy přesvědčily o své opravdu těžké čitelnosti. Údajně jsou zaváděním turistů do nesnadných situací, zejména co se vedlejších cest týká, pověstné. Nás tentokrát po hliněné cestě zavedly kamsi doprostřed pole nad Povoacaem. Po návratu zpět a „konzultaci“ s místními pastevci krav už výjezd na miradouro Salto do Cavalo (760 m. n. m.) pokračoval správným směrem. Naprostý klid tu vládnul, nikde ani živé duše.

Daleko víc nás ale pro úžasné počasí táhlo kráterní městečko a dopoledne především zdejší horké prameny, gejzíry a rozlehlá zahrada – Parque Terra Nostra. Přibližně 30 pramenů se nachází přímo v obci a není těžké je i přes pěknou síť jednosměrek nalézt. Každý z nich je pojmenován a ve své blízkosti opatřen tabulkou s názvem. Další fumaroly, gejzíry a bahenní vývěry jsou k nalezení na západ od města, u jezera Lagoa das Furnas, kde slouží mimo jiné k přípravě typického svatomichalského pokrmu zvaného Cozido. Prohlídka jezerního okolí byla ale naplánována až na odpoledne. Nejbližší chvíle patřily azorskému koupání. Dokud slunce svítí.

Do rozlehlé azorské botanické zahrady otevřené od 10. hodiny ranní lze vstoupit přímo vedle stejnojmenného hotelu Terra Nostra Garden nevelkou branou. Hned za ní čeká na návštěvníky neubytované v onom hotelu pokladna. Pětieurové vstupné platí nejen do velkého bahenního horkého bazénu nacházejícího se pár kroků za kasou, ale též do celé rozlehlé botanické zahrady založené v 18. století bostonským rodákem Tomasem Hicklingem. Vstup je časově omezen pouze otevírací dobou zahrady, jež je do 7. večerní.

Okolo velkého přibližně 36°C horkého bazénu, nad nímž stojí někdejší Hicklingovo sídlo zvané Villa Casa do Parque, se nacházejí lavičky, které slouží především pro odložení svršků koupele chtivých. V těsném sousedství bazénu se nachází sanitární zázemí, které v době naší návštěvy procházelo rekonstrukcí.

Za azurového nebe jsme si užili vynikající koupel v železité vodě, a když se začalo v okolí vyskytovat stále více turistů, opustili jsme s jemným hnědým povlakem bahenní lázní způsobeným bazén a zamířili na prohlídku botanické zahrady plné nejrůznějších rostlin. Nejen rostliny, jako např. různobarevné kany, lekníny, bromélie nebo cykasy tvoří Terra Nostru. Návštěvníci tu najdou rovněž různá tajemná zákoutí, jeskyně, terasy, jezírka nebo třeba kamenná obrostlá zvířata. Detailní průzkum celého parku zabere dobré tři hodiny.

Podél lázní Poca Da Dona Beija pokračovala pak naše cesta zpět na furnasské náměstí. Na návštěvu lázní coby prý jednoho z nejlepších relaxačních míst Sao Miguelu sestávajícího ze 3 (2 horkých a 1 vlažného) bazénů s železitou vodou, už bohužel nedošlo. Je však jasné, že se sem při příští návštěvě Azor určitě zajdeme podívat. Otevřeno mají denně od 7. až do 23. hodiny.

V brzkém odpoledni jsme lehce pojedli ve Furnasu u kostela, v restauraci, o níž jsme v té chvíli ještě ani netušili, jak je pro tuto oblast Sao Miguelu významná. Jak se o den později ukázalo, „U Tonyho“, jak se restaurace jmenovala, podávají prý to nejlepší Cozido na ostrově.

O pondělním odpoledni, kdy už obloha jemně zešedla, pokračovali jsme k jezeru Lagoa das Furnas skouknout ty opravdu sírou čpící Caldeiras. Cozido se tu v zemských „dírách“ opravdu vařilo, v době našeho pobytu však zrovna nenastal ani u jednoho z hrnců ten pravý čas na jeho vytažení ze země, což je proces, na který se čas od času sjíždí vskutku mnoho turistů, aby ještě za čerstva přivoněli a ideálně i ochutnali. Vaření Cozida je velkou oblibou i místních, kteří si pak celé odpoledne užívají u jezera a přikusují, co je libo, z vlastního díla. A že toho může být libo mnoho, vždyť Cozido obsahuje několik druhů masa vč. uzeného, klobásky, zelí, mrkev, brambory, kapustu a kdo ví, co ještě.

Projet se na šlapadlech po jezeře nebo si v něm zaplavat se nám už nechtělo, navíc jsou tu prý v hojné míře pod vodní hladinou zastoupeny různé pichlavé rostliny. A tak jsme radši vyrazili na další z vyhlídek – miradouro do Lombo dos Milhos a poté na opačnou část vodní plochy s přírodním parkem a pěknou, bohužel však nepřístupnou kaplí.

Ospalými vesničkami s úzkými cestičkami, kde se nám jen se štěstím podařilo bez šrámu vyhnout s protijedoucím mikrobusem, pokračovala naše cesta po jižním pobřeží přes Ponta Garcu a Ribeiru das Tainhas s malou písečnou přístupnou pláží mezi skalami až do někdejšího hlavního města ostrova s názvem Vila Franca do Campo. Že by ale dřívější metropole Sao Miguelu oplývala nějakou krásou se nám rozhodně nezdálo. Snad jen patrová kaple Panny Marie míru na kopci nad městem by stála za vidění, kdyby ji však zcela nezahalovaly mraky. I pro kazící se počasí jsme se nezdrželi dlouho a bezprostředně po nákupu v jednom z azorských diskontů – Casa Cais – jsme za drobného mrholení vyrazili na cestu zpět směrem na Furnas. Po projetí oblasti zvýšené vlhkosti následoval krátký piknik v poměrně rozlehlém parku, v němž kromě stolů, lavic, altánů pobývala také všemožná zde chovaná zvířata.

Pak se zas trochu vyčasilo, a tak se do pondělního plánu vešla ještě přibližně 10 km jízda z Furnasu na jih do přímořského městečka Ribeira Quente. To co je na portugalské Madeiře na každém jejím kilometru naprosto běžné, je na celém Sao Miguelu dílem naprosto ojedinělým. Jediné dva krátké tunely široko daleko čekají na cestovatele právě na této trase. A hned za nimi přístav, kopcovité město a na jeho samém konci nádherná široká písečná pláž s výborným přístupem do Atlantiku. Nebýt už tak pozdě a navíc i trochu nevlídně, určitě bychom ji jinak vyzkoušeli. Snad příště.

¨


Skvělé počasí o pondělním dopoledni, kdy jsme navštívili Furnas, v podstatě předurčilo program úterního dne, posledního dne stráveného ve východní části Sao Miguelu. Bylo jasné, že právě v tento den prozkoumáme co nejvíce nejvýchodnější část ostrova. Počasí v tento den bylo jednoznačně nejhorší z celého pobytu. Ne že by zrovna vydatně pršelo, ale vlhkost dosahovala místy snad sta procent.

Kromě hustých lesů ničím výjimečným neoplývající cesta přes vesničky Faial da Terra a Água Retorta nás nakonec dovedla k jedné ze dvou nejkrásnějších vyhlídek na Atlantik, jež východ nabízí. Menší Ponta de Madrugada nabízí návštěvníkům kromě možnosti širého rozhledu z vyvýšené plošiny – tedy samozřejmě za příznivého počasí - i velký altán s kamennými stoly a především několik grilů, tekoucí vodu a množství zeleně. Té je ostatně na Sao Miguelu přehršel. Snad jen silnice a domky tu zelené nejsou.

V mnohem větším měřítku se ke grilování v rozkvetlé zahradě s množstvím až „privátních“ zákoutí k tomuto účelu stvořených však hodí o pár kilometrů za Madrugadou vytvořená zahrada Ponta de Sossego. I tato azorská vyhlídka z roku 1995 nabízí úžasné výhledy na severovýchodní pobřeží Sao Miguelu.

Těsně před městem zvaným „Severovýchodní“ – Nordeste se na skále nad Atlantikem tyčí maják. Místo to je vskutku pěkné, cesta k majáku však patří mezi ty nejdramatičtější na ostrově, jíž se nevyrovná ani leckterá vroubená rampa na Madeiře. Neuvěřitelný sklon silničky končící jen nizoučkou zídkou a pak už jen Atlantik. Tady selhat brzdy, je konec jasný. Ani poloměry zatáček nejsou zrovna z těch větších. A tak při cestě vzhůru uvízlo v jedné z nich naše vozidlo dokonce na třech kolech a bylo nutné zatáčku projet znovu po úplném vnějším okraji. Pěkné dobrodružství, ale do těchto míst už znovu nemusíme.

Za pár minut nás přivítalo Nordeste, malé ospalé město na samotném konci ostrova. Teplota tu sotva dosahovala 20°C a vítr vytvářel pocitovou teplotu ještě o pár stupňů nižší. Tak jsme si prohlédli malé oválné náměstí a přilehlý obloukový most a po lehkém posilnění pokračovali po severním pobřeží, na němž nedávno dostavěli zbrusu novou přímou silnici vedoucí přes mnoho mostů na Ribeiru Grande, dál.

Úterní odpoledne se pak neslo doslova v bludném kruhu. Mapy ostrova jsou mnohdy opravdu těžko čitelné. Někde až tak těžko, že je oblasti zájmu třeba hledat jen intuitivně. A to se nám toho odpoledne zrovna vůbec nedařilo. Park Natural da Ribeira dos Caldeiroes, jež se měl nacházet a opravdu se nachází poblíž vesničky Achada, zůstával utajen. A když jsme po několik desítek minut trvajícím hledání skončili ve vesničce Salga směrem na vyhlídku Salto do Cavalo, rozhodli jsme se pátrání ukončit a přesunout na následující den. Přeci jen toho bylo na úterní odpoledne naplánováno víc a časová ztráta už značná.

Jedním z hlavních lákadel ostrova Sao Miguel jsou bezesporu čajovníkové plantáže a u nich se nacházející čajovny. Jsou tu dvě. Ta větší a starší byla naším dalším cílem úterního odpoledního putování po severu ostrova. Chá Gorreana nabízí nejstarší čaj v Evropě, je provozována už od r. 1883. Zas nás postihlo to azorské bloudění. Velkého vjezdu do dvora čajovny přímo od hlavní silnice jsme si zkrátka nevšimli a k čajovně se nakonec dostali z úplně opačné strany po velmi těžce sjízdné úzké silničce z vesnice Maia. Při příjezdu zezadu nás „vítala“ pobíhající azorská drůbež a především letitá lokomobila. Pěkný archivní stroj – stojí za vidění.

Pak už jsme se ale přesunuli do vnitřních prostor Gorreany. Návštěvníků tu už v pozdějších odpoledních hodinách nebylo mnoho. Vstupné se tu neplatí, zázemí čajovny si může každý turista prohlédnout sám. Je možné vstoupit např. i do samotné třídírny čaje, samozřejmostí je ochutnávka všech hlavních druhů nápoje čajovnou nabízených. Součástí Gorreany je též malý obchod, kde lze čaje v různých velikostech a baleních zakoupit a musíme říct, že přímo u zdroje široko daleko nejlevněji. Poslední částí podniku je vnitřní plocha se stolky a výhledem na rozlehlé plantáže a Atlantik. Prameny hovořily o Gorreaně jako o fabrice na čaj i turisty. To druhé se nám oproti prvnímu nepotvrdilo.

Po dobrém čaji nastal čas na dobré jídlo, a tak jsme hned po krátkém shlédnutí do mlhy se halícího a nijak výjimečného jezera Lagoa de Sao Bras kousek od čajovny pelášili zas na jihovýchod, do nitra kráteru – Furnasu – okusit to proslulé místní Cozido. Chutnalo znamenitě, stejně tak typické azorské červené víno Terras Lava z ostrova Pico. Po výborné večeři následovala procházka po městě a návrat zpět do Povoacaa.

Poté, co jsme si během večera ujasnili přesnější polohu parku u Ribeiry dos Caldeiroes, zamířili jsme hned po snídani už známou cestou přes Salto do Cavalo a Salgu na sever. Všude se zas pásly krávy, občas i na silnici za nepřehlednou zatáčkou. Nalezení cíle nečinilo tentokrát nejmenší komplikace. Parkoviště u zahrady zatím zelo prázdnotou a my si tak v naprostém klidu mohli vychutnat krásy této přírodní památky. Množství rostlin, zejm. hortenzií a cedrů, pěkné vodopády, typický symbol – vodou ovládané kyvadlo, staré vodní mlýny nebo dokonce leváda, malý obchůdek se suvenýry, o nic větší občerstvení a samozřejmě místa pro piknik tvoří Parque Natural dos Caldeiroes. S naším odjezdem přijížděli jedni turisté za druhými. Vyplatí se sem určitě vydat v brzkém dopoledni.

Opouštíme východ ostrova a míříme opět po severní cestě na západ. Projeli jsme městečko Porto Formoso s přístavem, písečnou pláží a na svahu pokrytém obrovským množstvím hortenzií stojícím pěkným kostelíkem, zastavili se na nedaleké vyhlídce – Miradouro de Santa Iria a zamířili pár km zpět ke druhé a věru pěknější azorské čajovně. Chá Porto Formoso je oproti Gorreaně menší a upravenější. Krátké prohlídky interiéru čajovny včetně promítání pětiminutového filmu o čajovně jsou tu prováděny rovněž zdarma. Bezplatně je podáván též 1 šálek čaje. Má-li návštěvník chuť na další, může si jej za nevelký poplatek zakoupit a vychutnat si jej i s azorskými sušenkami na přilehlé terase s výhledem na plantáže a Atlantik.

Kousek na západ od Santa Irii trůní nad Atlantikem další z mnoha ostrovních majáků, Farol da Ponta do Cintrao. I do jeho blízkosti, jako téměř všude na ostrově, je možné vyrazit na piknik. My však dali tentokrát přednost spíše některé restauraci v druhém největším městě Sao Miguelu zvaném Ribeira Grande.

To nejlepší z města je k vidění v samém jeho středu. Nepřehlédnutelnou je radnice – Camara Municipal z přelomu 16. a 17. století, pěkný je i přilehlý park Jardim do Paraiso s osmiobloukovým mostem – Ponte dos oito arcos, v opačném rohu náměstí se nachází místní divadlo a v boční uličce za ním popravdě silně na turisty zaměřený krámek s likéry vyráběnými v nedaleké destilérce tohoto města.

Na dobré restaurace je Ribeira Grande vcelku skoupá. Alespoň nám trvalo docela dlouho, než jsme objevili vůbec nějaký podnik, kde se dalo a navíc za přívětivou cenu nasytit, zato obchodů s vietnamskými hadry tu mají nepočítaně.

Město jsme opouštěli s mírně smíšenými pocity. Od Ribeiry Grande jsme očekávali víc. Na druhou stranu pláž a typické portugalské ostrovní uměle vybudované koupaliště za městem, kousek od hypermarketu Continente, tu mají velmi dobré. Kompletní vybavenost je už víceméně samozřejmostí.

Slunce o středečním odpoledni pálilo na azorské maximum, až z tmavého písku jím rozehřátého chodidla pálila. Lehce jsme se osvěžili v až nadmíru velkých vlnách Atlantiku a pokračovali dále na západ. Prakticky bez zastávky naše cesta pokračovala na okraj městečka Capelas, na němž se nacházela naše dočasná hotelová základna pro nejbližší dvě noci, hotel Vale do Navio. Hotel sestává ze dvou budov. Ve vyšší z nich, dvoupatrové, se nacházejí klasické hotelové pokoje, v budově druhé pak rodinné apartmány.

Příjezd do tohoto ubytování byl vskutku zvláštní. Hotelové balkony byly doslova obsypány turisty, z nichž někteří cosi četli, jiní jen tak z dlouhé chvíle lelkovali. Až to skoro chvílemi vypadalo, že jsme dorazili do nějakého vězení a ne hotelu. Jak se později ukázalo, jsou do tohoto hotelu vzdáleného přibližně 4 km od centra městečka sváženi převážně američtí a kanadští turisté, kteří se kromě cestovní kanceláří nabídnutého výletu nepohnou za dobu pobytu prakticky nikam. Miniaturní bazének mezi stavbami sotva tak pro čtyři „koupáky“ byl nacpaný až k prasknutí, podobně tomu tak bylo i v hotelovém baru. Ten nabízel širokou škálu nápojů za astronomické ceny. Malý šálek kávy za téměř 4 EURa jsme za našich už vcelku dost výprav do Portugalska opravdu ještě nikde neviděli. Ani v hotelu. Nic moc atmosféru dotvářela ještě velmi sebevědomá až arogantní recepční, jež po příchodu k pultu s výrazem ve tváři předcházejícím tak možná něčemu drastickému pronesla bez jakéhokoliv pozdravu „passport“. Což naplat, někdy zkrátka recenze i hvězdičky nemusí být to pravé. Tak alespoň že pokoj s výhledem do atria a na azorské kopečky zvládl personál zajistit.

Padla na nás taková melancholická nálada z toho všeho, kterou chtělo jednoznačně potlačit. A proto už za pár minut pokračujeme dál v poznávání ostrova. Posledním cílem středečního dne je vyhlídka Vista do Rei nad „sedmiměstím“ zvaném Sete Cidades v západní třetině Sao Miguelu. Cesta sem však pro ty „úžasné“ mapy byla trnitá. Nejprve jsme za vesničkou Santo António, která disponuje mj. množstvím konstrukcí na sušení tabákových listů, z nichž se pak vyrábějí třeba azorské doutníky, skončili na úzké dlážděné cestě v poli uprostřed kukuřice, pak nás zas obří ujišťovací cedule zavedly místo k jezerům na jih do městečka Arrifes a teprve na třetí pokus se nám pár desítek minut před soumrakem podařilo dosáhnout kýženého cíle. Pohled z Vista do Rei za to ale stál, byť rozdíl v barvách jezer, z nichž jedno má být zelené a druhé modré, nebyl až tak výrazný. V těsné blízkosti vyhlídky upoutal naši pozornost ohromný opuštěný hotel, kdysi prý pětihvězdičkové sídlo, které si však nedokázalo vydělat ani na provoz a podnik zanedlouho po svém otevření zbankrotoval. Prý se tu dají dodnes ještě nalézt neuhrazené faktury z té doby.

Slunce pomalu zacházelo za obzor a my se teď už jistou cestou vraceli zpět do Capelasu vychutnat si sklenku výborného červeného azorského vína.

Na vyhlídku Vista do Rei nad třetím kráterem Sao Miguelu jsme se po čtvrteční snídani vydali ještě jednou. Cestou jsme se zastavili u jen v denních dobách přístupného jezera Lagoa do Canario, kde to vypadalo jako někde na Šumavě a po shlédnutí městečka Sete Cidades svrchu zahájili sjezd serpentinami pod horou Pico da Cruz k zeleno-modrým vodním plochám (Lagoa Verde a Lagoa Azul). Jedna z vyhlídek během sjezdu nabídla pohled na Lagoa de Santiago vypadající spíše jak Rákosníčkův rybník Brčálník, poblíž se vyskytoval i jeden z prodejců všemožných cetek, který však více než prodeji věnoval se čtení nějaké nejspíš velmi napínavé detektivky.

Sete Cidades nás přivítalo nádherným slunečným počasím. Velmi klidné až ospalé městečko disponuje školou, dvěma menšími restauracemi, turistickým centrem a malým parkem s úplně jednoduchým kostelíkem.

Hlavní silnice ze Sete Cidades nás vedla opět vzhůru, vedlejší, prašná a v mapě překvapivě správně značená cesta zas prudce dolů k obci Mosteiros. Ta je jednou z mála na západním pobřeží nabízející možnosti ke koupání. Přírodní pláž – Piscinu Natural – doplňuje o kousek na západ vzdálená písečná pláž s kompletní vybaveností. Pěstuje se tu ovoce, zelenina a samozřejmě chová jako všude na ostrově, snad s výjimkou centra Ponta Delgady, skot.

Možnost vrhnout se do vln v Mosteiros jsme nevyužili, lákalo nás trochu jiné koupání vzdálené odtud jen pár minut jízdy, na jednom z ostrovních mysů na západě.

Pod vyhlídkou Ilha da Sabrina se tu nachází nejen lázeňský komplex Termas da Ferraria, ale pár kroků po uměle vystavěném chodníku od něj především místo, kde se lze vykoupat v horkém Atlantiku. Návštěvníkům je tu k dispozici malá oblázková pláž a kovový dosti kluzký žebřík umožňující vstup do vody. Je třeba se ale mít velmi na pozoru, neboť žebřík opravdu není nijak zdrsněný a klouže velmi vydatně. Užití si alespoň chvilky v horké oceánské lázni, jíž teplotu dodávají všudypřítomné azorské horké prameny, má své kouzlo. A těm, kteří chtějí okusit Atlantik v jeho skutečné teplotě, stačí udělat z ohřívané zátoky jen pár temp podél skály. Ponta da Ferraria je místem, která by turista na Sao Miguelu určitě neměl vynechat. Doporučujeme však si na cestu sem nezapomenout přibalit boty do vody. Bez nich je pohyb po kamenech i bezproblémový vstup do oceánu dosti náročný.

Kousek od vody se nachází malý bar a jemu přiléhající sprchy a převlékárny. Bar měl v době naší návštěvy otevírací dobu od středy do neděle, od 12. do 18. hodiny.

Po příjemném zaplavání si v Atlantiku pokračovala naše cesta po jihozápadním pobřeží zpět k ostrovní metropoli. Klikatá cesta procházela mnoha vesničkami, které jsme jen projeli. Kousek před letištěm upoutala naši pozornost vyhlídková plošina s věží, u níž se procházel domorodec s oslíkem a vedle které posedávali dva pozorovatelé velryb.

Už to tu tak chodí, že touroperátoři zprostředkovávající vyjížďky na velryby jsoucí velkým turistickým lákadlem Azorských ostrovů povětšinou slibují svým klientům vrácení celé za zážitek zaplacené částky, pokud žádnou z velryb neuvidí. Aby však této situaci předešli a obě strany byly ale de facto spokojeny, najímají si velrybí pozorovatele, kteří neustále sledují hladinu a vysílačkou hlásí posádkám lodí, kde se vodní obři právě nacházejí.

Jsme zvědavi, jestli to tak skutečně funguje. To ale prověříme až během naší další návštěvy Jestřábího souostroví. Tentokrát už na cestu do vln nezbýval čas.

Zbylý časový prostor určený k pobytu na Svatém Michalovi byl vyplněn pozorováním velmi řídkého provozu na místním letišti z velkého balkónu na severní straně nad ním. Protože se ale odsud kvůli pochopitelnému protisvětlu nedalo v brzkém odpoledni téměř nic uspokojivě vyfotit, zvolili jsme přesun na opačnou stranu vzdušného přístavu a provozování spottingu odsud.


Je to tu ale oproti letišti na ostrově Madeira mnohem složitější pořídit alespoň trochu kvalitní snímek nějakého aeroplánu. Přístup přes vysokou trávu, kameny a trus skotu na místo, odkud je vidět na terminál a práh dráhy nás docela vysílil. A odměnou nám bylo jen pár pohybů domácí azorské Saty. Ta je ostatně největším zástupcem provozu na místním letišti. Jak by ne, když je zdejší aerolinkou. Sata International provozující delší vnitrostátní a mezinárodní lety sestává aktuálně ze 4 vcelku nových Airbusů A320 (mj. lety do Lisabonu, Porta, Frankfurtu, Mnichova, Paříže) a 4 Airbusů A310 úctyhodně letitých (zejména lety do Bostonu, Toronta a Lisabonu). Sata Air Acores provozuje 6 Dashů, 4 verze – 400 a dva verze -200. Ty obsluhují převážně lety na nejmenší ostrovy s nejkratší dráhou, mezi které patří např. nejzápadnější ostrov Atlantiku pojmenovaný Corvo.

Letiště v Ponta Delgadě navštěvuje se svými letadly párkrát v týdnu ještě TAP Portugal, na prstech jedné ruky by se daly spočítat týdenní chartery z Německa, Nizozemí či Skandinávie operované jinými dopravci.

Odletěla SATA do Lisabonu a než jsme opustili letiště, počkali jsme si ještě na odlet „veterána“ téže společnosti – A310 směřující do amerického Bostonu. Nejstarší ze 4 letounů flotily byl tím, který se měl následujícího rána z USA přes Delgadu vracet do portugalské metropole a na jehož křídlech jsme měli Azorské ostrovy opustit i my.

A tak se také stalo. Po čtvrtečním spottingu, večeři v Ponta Delgadě, jíž tvořil i významný produkt ostrova – ananas, rozloučení s Atlantikem v Capelas, sklence červeného na dobrou noc a pár hodinách spánku, nastalo naše poslední azorské ráno, v němž jsme se ještě za tmy vydali opět na letiště.

Sotva se rozednělo, přiřítily se z Ameriky a Kanady dvě „třistadesítky“, jedna ve starém, druhá v novém zbarvení azorského dopravce. Check-in v zadní části terminálu proběhl bez nejmenších problémů. Palubenky s uřvaným azorským ptákem – Buřňákem šedým (Cory´s Shearwater), jímž jsou letadla Saty opatřena, a který věru zodpovědně „zpříjemňuje“ svým typickým křikem „aua aua aua jéé“ pobývajícím na ostrově jejich večery, vypadaly pěkně.

V Duty Free v tranzitním prostoru jsme neplánovaně zakoupili pár lahví vynikajícího azorského vína. Ceny tu měly překvapivě tak přívětivé, jako tomu nebylo ani v některých běžných obchodech ostrova.

Pak už pracovníci letiště zahájili boarding letu vedeného vzhledem k pokračování z Bostonu jako non-schengenského, tedy i s průchodem pasovou kontrolou. Naleštěná letitá „kráska“ reg. CS-TGV, v jejímž interiéru už však ta léta byla znát, se zaplňovala cestujícími nejdelší dosud na našich letech zažitou dobu. Boarding trval neuvěřitelných 70 minut. Inu, i tady je Portugalsko, klid, na všechno dost času. No tak tam budem o půl hodiny později, no a ? Hlavně když je pohoda, ne ?


Nakonec se zadařilo a do posledního místa zaplněný letoun „nažhavil“ své motory a zamířil k prahu RWY 12, z níž 43 minut po plánovaném odletu, v 9:08 hod. vzlétnul. Během stoupání se nám naskytly poslední pohledy na Ponta Delgadu, Lagoa de Fogo, oblast Furnas i jedno z pobytových míst, Povoacao. Pak už se Sao Miguel ztratil z dohledu a Airbus plul oblohou rychlostí 920 km/h ve FL 370 k Lisabonu. Posádka nabídla lehký catering, velké výklopné televizory poskytly informace o letu, pár reklam a krátkých turistických spotů. Po necelých dvou hodinách, 3 minuty před lisabonským polednem přistál A310 na dráhu 03 portugalské metropole s modrou oblohou a teplotou 24°C.

Čas do odletu dalšího spoje jsme vyplnili návštěvou Parku národů vzdáleného 3 stanice metra od letiště (Oriente). Pak už ale nastal okamžik opustit zas Portugalsko a zamířit zpět domů.

Na první ze dvou ještě plánovaných letů přistavila Lufthansa jeden ze svých novějších Airbusů A321 reg. D-AIDQ. Téměř plný letoun odstartoval z dráhy 03 v 16:40 hod. a stoupal do letové hladiny 340. Pár chvil po jejím dosažení naservírovala posádka chutnou večeři a výběr ze standardního spektra nápojů. Opět velmi příjemný let pokračoval rychlostí 950 km/h přes Valladolid, Santander, Biskajský záliv, podél Nantes, Paříže, Lucemburku, pěkně viditelného letiště Frankfurt/Hahn až k hlavnímu frankfurtskému letišti, na jehož RWY 08R dosednul několik desítek minut minut před příletem dle letového řádu. Brzký přílet znamenal několikaminutové čekání na „Vorfeldu“ coby předpolí, než se uvolní některá ze stojánek, na níž by „třidvajednička“ mohla svou cestu z jihu ukončit.

K odletu do Prahy padla o pátečním večeru volba na Airbus A320 D-AIZG. Cesta do české metropole vedla z dráhy 18 na Wůrzburg, Bamberg, Bayreuth, Mariánské Lázně a Beroun. Přidělené FL byla 230 a cestovní rychlost 785 km/h. Airbus přistál na RWY 30 letiště Václava Havla v Praze pár desítek minut před půlnocí.

A resumé ?

Azorské ostrovy, tedy určitě ten největší z nich, který jsme konečně měli možnost navštívit, patří mezi další portugalská místa, která stojí za to poznat, užít si krásy, které nabízí. Prvotní průzkum největšího kusu pevniny dalšího soustroví Makaronésie nás dovedl k jasnému rozhodnutí, že se do těchto míst určitě brzy vrátíme.

Brzy znamená rok 2014, v němž se opět vydáme nejen na Sao Miguel, ale bude-li to jen trochu možné, zavítáme i na ostrovy Pico, Faial a Terceira. Okusíme další skvělá azorská vína, projdeme historií velrybářství a se špetkou štěstí se vydáme i do blízkosti velryb nebo delfínů. Už se na další cestu do Atlantiku moc těšíme.

 

Jirka N., LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Lufthansa - stránky letecké společnosti

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

SATA International (SATA Air Acores) - webové stránky letecké společnosti

Frankfurt Airport - webové stránky letiště ve Frankfurtu

Aeroportos de Portugal - stránky letišť v Portugalsku

Hotel do Mar - stránky hotelu na ostrově Sao Miguel

Hotel Vale do Navio - stránky hotelu na ostrově Sao Miguel

Poca da Dona Beija - stránky lázní ve městě Furnas

Terra Nostra Garden - stránky zahrady ve městě Furnas

Chá Gorreana - webové stránky větší z čajoven ostrova

Chá Porto Formoso - stránky menší z čajoven ostrova

Termas da Ferraria - stránky lázní na západě ostrova