Výprava na Azorské ostrovy ;

se společnostmi TAP Portugal a SATA

na letní průzkum ostrovů uprostřed Atlantiku

(Sao Miguel, Pico, Faial, Terceira)

Portugalsko

20. června - 1. července 2014


(1. část)

Průzkumná mise na Azorské ostrovy byla zakončena. Moc se nám i v této části Atlantiku líbilo, a tak jsme usoudili, že by bylo fajn, ukázat tento krásný kus země i našim blízkým a kamarádům.

Pouhých pár dnů po návratu, přibližně v polovině července roku 2013 se začaly rodit plány druhé výpravy na Jestřábí ostrovy, fakticky to zvané ostrovy nemající se psy Azory pranic společného. Tedy snad až na jednoho kamenného Azora trůnícího vysoko na Atlantikem, na jižním pobřeží ostrova Pico.

Ale vezměme to pěkně od počátku, kdy bylo více než jasné, že tato výprava bude výpravou náročnou a nelehkou. Však už samotné pořízení letenek, jimiž to vlastně všechno začalo, nesneslo pro jejich cenu a množství za ní pořiditelné odkladu. Na Azorské ostrovy zkrátka není lehké se už jen dostat.

Prakticky jediné solidní spojení na Azory s jedním přestupem v rámci jednoho dne za cenu sice ne nějak excelentní, ale řekněme přiměřenou, nabízel toho času portugalský národní dopravce TAP, popř. TAP kombinovaný s azorským dopravcem SATA. Jediné čtyři červnové pátky (pak ještě pár letů na podzim) plánoval „Portugalec“ oproti standardně létaným večerním letům neumožňujícím přestup na návazný let do azorské „metropole“ operovat z Prahy též v brzkých ranních hodinách. Stanovili jsme si ještě jednu podmínku, a to aby všechny hlavní spoje do/z azorského souostroví byly na jedné letence, co kdyby …

Koncem července jsme tedy zahájili rezervační proces a po pár minutách dorazilo do e-mailové schránky potvrzení letenek na trasu Praha – Lisabon – Ponta Delgada a Terceira – Lisabon – Praha. Základní kámen další cesty do Atlantiku byl tím položen.

Prakticky celé další období se ve volných chvilkách neslo v duchu čerpání informací o lokalitě. Oproti azorské pilotní výpravě jsme tentokrát měli v plánu navštívit nejen největší ostrov Sao Miguel, ale také ostrovy Pico, Faial a Terceira.

Úvahu o přepravě mezi ostrovy trajekty jsme brzy opustili. Časy plaveb, ceny a především jejich délka nám v souvislosti s délkou výpravy a plány pobytu na jednotlivých ostrovech věru nevyhovovaly. A navíc, když už člověk na Azory míří, neproletět se tam místním dopravcem … To snad jednoho leteckého fanouška nemůže ani napadnout.

Leteckou přepravu mezi ostrovy zajišťuje jedna ze dvou „odnoží“ SATy. Ta s přívlastkem International létá se svými Airbusy A310 a A320 do USA, Kanady a Evropy, SATA Air Acores už podle názvu spojuje různými směry a v různých časech azorské ostrovy Sao Miguel, Santa Maria, Terceira, Graciosa, Sao Jorge, Pico, Faial, Flores a Corvo. Slouží jí k tomu čtyři dlouhé Bombardiery Q400 nebo též zvané letouny Dash 8-400 a dva „vrtuláky“ krátké – Dash 8-200.

Vcelku drahé letenky lze alespoň trochu zkorigovat tzv. turistickým tarifem vybraným během rezervačního procesu. Podmínkou pro jeho využití je doklad o letu z pevniny na některý z ostrovů a zpět. Kontrola tohoto pravidla se však během naší cesty nikde nekonala.

SATA Air Acores od nás utržila platbu a my na podzim pro tuto výpravu uzavřeli kapitolu rezervace letenek.

Trasování tak nakonec vypadalo takto: Praha – Lisabon; Lisabon – Ponta Delgada (Sao Miguel); Ponta Delgada – Pico (pro zpestření s mezipřistáním na Terceiře); Pico – Terceira; Terceira – Lisabon a Lisabon – Praha.

Jak bylo možné očekávat, TAP postupem času začal svými lety „šachovat“, což si vyžádalo úpravu trasování o měsíc dříve absolvované výpravy na Madeiru, u výpravy azorské naštěstí až do doby odletu k žádné změně nedošlo.

Vstávání na brzký ranní odlet se někteří členové výpravy rozhodli alespoň trochu zpříjemnit noclehem na samotném letišti, resp. v hotelu Courtyard by Mariott ležícím mezi terminály. Nabídku dvoulůžkového pokoje s velmi pohodlnými postelemi, damaškovým povlečením a výbornou snídaní na cesty nešlo odmítnout. Zvláště když nám byl přidělen pokoj ve vyšších patrech s výhledem na RWY 12/30 a terminál 2. Famózní, škoda jen, že pouze na pár hodin.

Pár minut po 4. hodině ranní se všichni členové výpravy sešli na terminálu 2 a vyrazili k check-inu. Na třech přepážkách odbavujících let do Lisabonu seděly otrávené, nezkušené a velmi pomalé pracovnice. K tomu se ještě přidal otravný cestující, který nemohl za nic na světě pochopit, k čemu slouží přepážka bag drop off. Tak pro příště, pro onoho cestujícího i pracovnice odbavení cestujících, slouží k tomu, aby cestující s již vytištěnými palubenkami mohli rychleji a bez čekání odbavit svá zavazadla. Tak snad už to při dalších odletech bude lepší a předletovou přípravou neztratíme v této fázi více než 20 minut.

Bezpečnostní kontrola proběhla naštěstí tak, jak měla a my několik minut před zahájením boardingu stanuli u gatu C 7, u něhož z opačné strany postával i letoun TAPu přilétnuvší noční oblohou z portugalské metropole a chystající se k letu TP 711 zpět do Lisabonu. Byl jím Airbus A319 reg. CS-TTA, který v květnu roku 2011 přepravil naši šestnáctičlennou výpravu z londýnského Gatwicku na Madeiru a mnohem méně početnou výpravu i před necelými třemi týdny z Lisabonu v rámci návratu taktéž z ostrova věčného jara. Tak tedy podruhé a pro některé potřetí s druhou nejstarší třistadevatenáctkou TAPu.

Překvapila nás včasnost odletu. V posledních týdnech totiž TAP procházel vskutku černým obdobím. Na počátek léta, do nejexponovanějšího období způsobeného zejména probíhajícím MS ve fotbale v Brazílii, do níž je TAP bezpochyby se svými 12 nalétávanými destinacemi z Evropy majoritním dopravcem, si společnost naplánovala otevření osmi nových destinací (6 evropských a 2 jihoamerické). To by samo o sobě nemělo způsobit vážnější komplikace, jenže TAP na toto období nestihl zajistit další letadla a linky tak jednoduše nebylo čím odlétat.

A to se vám pak u Portugalců děly věci. Brazílii mimo vlastních A330 a A340 nalétávaly obstarožní Airbusy A310, A330 ukrajinských Windrose Air v „perfektní“ konfiguraci a s ještě lepším vybavením kabiny. Zkrátka za ty prachy, co stály letenky na fotbalový svátek, si cestující museli užít. Někdy mohli být rádi, že něco vůbec letělo. Období postihlo i rušení mnoha letů.

Náš Airbus se však naplnil včas a na tuto ranní dobu velmi solidně. Příjemná a profesionální posádka provedla nezbytné předletové úkony a přesně ve třičtvrtě na 6 se A319 vydala k prahu dráhy 24, z níž v 5:50 hod. LT vzlétla. Netrvalo dlouho a kabinou začala vonět snídaně. Chutnala velmi dobře, ač se mohl např. toast s jakousi uzeninou a švestkou zdát sebezvláštnější.

Airbus ve FL 370 upaloval rychlostí 880 km/h (v závěru 780 km/h) přes Norimberk, Stuttgart, Ženevu, Lyon, Pau a Valladolid k Lisabonu, na jehož dráhu 21 dosedl v 7:52 hod. LT, 18 minut před plánovaným příletem. Úžasné, nezaznamenali jsme jediný náznak nedobrého období TAPu. Zatím.

Jak bylo plánováno, v terminálu se výprava rozdělila na dvě části. První z nich se rozhodla setrvat na letišti a v poledne pokračovat s Airbusem A310 SATy letícím do Bostonu a majícím mezipřistání v Ponta Delgadě na největším azorském ostrově.

Ostatní členové upřednostnili poznání dalších částí Lisabonu, který jednoznačně řadíme mezi nejlepší hlavní města, která jsme zatím měli možnost poznat. Tentokrát byla cílem čtvrť Belém, především dominanta zvaná Belémská věž.

V metru jsme za 6 EUR dobili kartičky Viva Viagem – denní taxa za MHD v Lisabonu a vyrazili dvěma linkami do centra na Rossio. Jaké to překvapení na nás čekalo, když jsme na Praca da Figueira vystoupali opět na denní světlo. Právě probíhala rekonstrukce tramvajových kolejí, které jsme i s tramvají na nich obvykle jezdící hodlali použít pro další cestu. Nezbývalo než zvolit plán „B“. Po doplnění zásob v Pingo Doce v úzké uličce souběžné s náměstím Rossio nám svou službu prokázala další souprava metra, jež nás posunula na jižní nádraží Cais do Sodré. Odtud se pro cestu do Belému nabízí přeci jen více možností. Alternativou k tramvaji č. 15 jsou vlaky mířící do Cascais či Estorilu. Z těch však na belémském nádraží staví jen některé. Tak ještě jednou vyzkoušíme tramvaj. A málem tomu tak bylo naposledy. Nejenže neskutečně dlouhou dobu žádný spoj požadovaného čísla nejel, v okamžiku, kdy se přeci jen objevil, se do útrob elektriky vměstnalo tolik cestujících, že i konzervované sardinky mají v oleji výrazně víc místa než cestující hodlající živí a zdraví dosáhnout kýženého Belému. To byla cesta tak příšerná, že jsme raději vystoupili o tři stanice dříve oproti původnímu plánu a zvolili cestu po svých opačným směrem než prvotně stanoveným.

Zas ale na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré a dřívější výstup nám umožnil i dřívější dosažení Pastelerie de Belém, kterou jsme tak jako tak měli v plánu zas navštívit. Což o to, koláčky – pasteis de nata - jsou na pevnině i ostrovech k dostání na každém rohu, ale ta chuť je tady v Belému vskutku nejlepší v celém Portugalsku. Čerstvé, křupavé, teplé a voňavé pasteis de nata si zkrátka musí zamilovat i ten, který v nich na první pohled nevidí nic úžasného.

Do Belému jsme se vypravili už před třemi lety v rámci jednodenního výletu z Madeiry. Tehdy však nebylo časově ani z důvodu rekonstrukce možné navštívit zdejší nejvýznamnější symbol, ba možná snad dokonce symbol celého Lisabonu – Torre de Belem (Belémskou věž).

K ní jsme se od pastelerie přiblížili podél do seznamu UNESCO zapsaného nepřehlédnutelného kláštera sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos) postaveného na počest indické objevitelské plavby Vasco da Gamy a už dříve a v lepším odpoledním světle na pobřeží řeky Tejo viděného památníku Padrao Dos Descombrimentos s mnoha historickými portugalskými osobnostmi včetně téměř na každém kroku v Portugalsku vyskytujícího se Jindřicha Mořeplavce. Obešli jsme přístav a stanuli před pravděpodobně nejvýznamnější památkou portugalské metropole, Torre de Belem, dalším to lisabonským skvostem zapsaným do UNESCO.

Do věže je možné vstoupit po dřevěném mostku. Za vstupné 6 EURO je pak návštěvníkům umožněna prohlídka celého objektu. Chodby jsou uzoučké, a proto je, jak jsme dosud nikde neviděli, řízen provoz návštěvníků jakýmsi časovaným semaforem. Světelné tabule rozeseté po věži dávají dočasným obyvatelům věže jasně najevo, kterým směrem a jak dlouho ještě je možné postupovat.

Když už se člověk konečně dostane až na ochoz, naskytne se mu opravdu pěkný výhled zejména na řeku a celý Belém. Stojí za to sem zajít a věž pořádně „prolézt“.

A co to naše oči neviděly ? Nedaleko od věže umístěný aeroplán Fairey III. To musíme prozkoumat. Jak se ukázalo, jednalo se o památník na počet prvního přeletu jižního Atlantiku z Lisabonu do Ria de Janeira v roce 1922.

Nastal čas vrátit se do centra Lisabonu. Zatímco jsme na okraji Belému očekávali příjezd tramvaje pro cestu zpět do centra, mimochodem dorazila už o mnoho prázdnější, přišla od našich přátel zpráva o vývoji jejich letu. Zdálo se to být až neuvěřitelné, že naprosto včas vyrazil A310 azorského dopravce ze stojánky k prahu dráhy, neboť SATA také zrovna nevyniká včasností odletů. Zejména velmi letité 4 ve flotile SATy létající třistadesítky, budou zajišťovat zejm. transatlantické lety snad až do samotného rozpadu. Tedy létající … Létající jsou, nemají-li zrovna jeden z technických problémů, pro který je nutné let odložit. A jak se dalo očekávat, stalo se a technický problém postihl i části našich cestovatelů přidělený letoun právě ve chvíli, kdy se hodlal vznést z lisabonského letiště a zamířit nad oceán. Nezbývalo než se vrátit zpět na stojánku, dát si pohárek vody, který posádka nevrlým cestujícím nabídla a vyčkat dvě hodiny než bude Airbus schopen letu. Pak už se konečně odlepil od lisabonské ranveje k obloze a po více než dvou hodinách úspěšně přistál na RWY 30 letiště Jana Pavla II. v Ponta Delgadě na ostrově Sao Miguel.

Z tramvaje jsme vystoupili na Praca do Comércio a na oběd zašli opět do jedné z restaurací na páteřní Rua Augusta, na níž se z náměstí vstupuje pod velkým obloukem Arco da Victória.

Naše cesta po Lisabonu pokračovala k Elevadoru de Santa Justa, který nás po pár minutách čekání vyvezl do čtvrti Baixa – Chiado. Došli jsme k zahradám Jardim de Sao Pedro de Alcantara, svezli se dalším z elevadorů (Gloria) na Restauradores a metrem zamířili do už z minulých výprav známého Parque das Nacoes na dobrou portugalskou kávu či tradiční pomerančový fresh juice.

Na oceanárium, které jsme tu ještě hodlali navštívit, už nezbýval dostatek času. Tak snad v rámci některé z příštích portugalských výprav. O tom, že jej navštívíme ještě v rámci této, neměl v daný okamžik nikdo ani tušení.

Naše první cesta na letišti mířila k self check-in kioskům, vytisknout si ještě jednou naše palubenky. Na těch, jak už nás v Lisabonu naučili, bývá totiž přesnější předpokládaný čas odletu. Žádné překvapení se nekonalo. Na palubenkách stálo, že odlet našeho spoje S4 129 do Ponta Delgady je předpokládán o hodinu později oproti plánu. A jak už z našich cest víme, je taková informace s velkou pravděpodobností předzvěstí zpoždění ještě většího.

Celých 15 minut po plánovaném odletu na Azory konečně na lisabonské letiště dorazil Airbus A320-214 společnosti SATA International, letoun reg. CS-TKO. Předzvěst ještě většího zpoždění se tak stala věcí jistou. Jak se ale ukázalo, pravidelní cestující na této lince už tento nešvar berou s naprostou samozřejmostí a nikterak je nevzrušuje.

I během boardingu se zastavovali u jednotlivých řad, kde již seděli jejich ostrovní známí a klábosili s nimi bez ohledu na frontu dalších nastupujících cestujících. Nikdo nebyl nervózní, všichni měli dost času. Pak se ještě vyskytnul problém s nesouhlasným počtem cestujících a odbavených zavazadel, ale nakonec se vše dořešilo a my mohli vyrazit na start.

Letoun s interiérem laděným do modré barvy a s velmi pohodlnými a širokými sedadly se zcela zaplněný vydal na svou cestu přes „vodu“ ve 20:30 hod. lisabonského času. Hustými mraky za silného protivětru nastoupal do letové hladiny 340 a rychlostí sotva přes 700 km/h letěl nad večerním Atlantikem. Posádka naservírovala malý snack. Začalo se stmívat, a když se ve 21:42 hod. ( o 1 hod. méně než v Lisabonu) dotknul Airbus koly hlavního podvozku dráhy 30 letiště v Ponta Delgadě, byla už úplná tma.

Po příchodu do veřejné části haly nastala další neplánovaná komplikace. Zástupce autopůjčovny na nás a další pasažéry sice čekal, neměl však připravené vozidlo třídy, jež byla objednána. Nezbývalo než se vydat do temných garáží společnosti Micauto a tam mezi velmi zle vypadajícími psy bojového plemena vybrat vozidlo odpovídající požadovanému.

Nabídku zapůjčení auta šéfa společnosti bez označení autopůjčovny s dodatkem, že kdyby nás náhodou zastavili policisté, máme jim říct, že jsme vozidlo vskutku neukradli, jsme odmítli.

Nakonec se našlo vozidlo přiměřené a my mohli po 11. hodině večerní azorského času vyrazit do noci na východ ostrova, do už před rokem vyzkoušeného Hotelu do Mar v městečku Povoacao. Cíl byl dosažen minutu před půlnocí. I díky svižné jízdě mnoha zatáčkami toho všichni pasažéři měli už opravdu dost.

Sobotní ráno se vybarvilo do modra a před námi byl krásný slunečný azorský den, po náročné cestě den vyhrazený převážně koupání. Hned po snídani jsme zahájili stoupání již vyzkoušenou úzkou cestou k vyhlídce Salto do Cavalo nacházející se ve výšce 760 m. n. m. Je z ní úžasný výhled do jednoho ze tří kráterů tvořících Sao Miguel. A vyplatí se sem za příznivého počasí rozhodně vyjet dopoledne, kdy je slunce v zádech a stratovulkán nasvícený. Hlavní silnice vedoucí od Salgy nás pak dovedla do podle nás nejkrásnějšího městečka ostrova nazvaného Furnas.

Jak už někteří z nás před rokem poznali, své slávě Furnas vděčí především horkým termálním pramenům a gejzírům, na něž je tu možné narazit na každém kroku a leckde okusit na vlastní kůži. Po krátké zastávce u fumarol v centru – pro stále z nich stoupající páru je nelze minout – jsme zamířili tak jako vloni k úžasné zahradě Terra Nostra. Vstupné se nezměnilo, stále 5 EUR na celou otevírací dobu zahrady (do 19 hod.). Počasí přímo vybízelo k vodním radovánkám, a tak se příští minuty nesly v duchu dovádění ve zdejším úžasném termálním bazénu s 36°C teplou vodou a téměř 40°C teplými chrliči vodu do bazénu přivádějícími. Okolí bazénu bylo v roce 2013 vybaveno zbrusu novými sprchami a sociálním zařízením. Návštěvníci tu tak mají zcela vše, co jim umožní se od léčivé bahenní vody, která pěkně barví, zase odbarvit.

Zahrada plná květů a exotických rostlin, jejíž prohlídka po koupeli následovala, pak naši výpravu „zaměstnala“ na půl druhé hodiny. Její úžasná zákoutí stojí za to prozkoumat.

Dostavil se hlad. A k pojedení ve Furnasu slouží už osvědčená restaurace u Tonyho. Nejen, že je tu k dostání to nejlepší azorské Cozido, kterýmžto zničení – pro tu ohromnou porci to tak vždycky dopadne – jsme si naplánovali na další den, ale mají tu v nabídce i jiná skvělá jídla či saláty. Dobře jsme pojedli a vydali se k jezeru. Vládla tu toho odpoledne výborná atmosféra. Několik rodin netrpělivě čekalo, až jim zdejší fumaroly pěkně přírodně uvaří zmíněné Cozido a oni si na něm pak v úžasném prostředí u Lagoa das Furnas pochutnají. Bylo pěkné pozorovat, kterak se objednatelé těší, až jim správce fumarol vytáhne jejich kotlík a jak se jim při té proceduře sbíhaly sliny. Co naplat, z tohoto místa je Cozido das Furnas, které se v zemi dusí asi 5 hodin, pravděpodobně to úplně, ale úplně nejlepší a nejtradičnější.

Z odpoledních plánů zbývalo ještě navštívit vyhlídku Pico do Ferro na opačné straně kráteru, která nám pro přízeň počasí nabídla famózní výhled na celé jezero, a protože přeci jen zbyla ještě chvilka času, zamířili jsme do jedné z nejúžasnějších zahrad ostrovního serveru – Ribeiry dos Caldeiroes.

Obloha mírně zešedla, ale těsně před odjezdem na základnu se ukázalo slunce a to na místním vodopádu vytvořilo pestrobarevnou duhu. Přes Salto do Cavalo jsme se pak stejným „krpálem“ jako ráno vzhůru vrátili na základnu do Povoacaa a zbytek dne věnovali odpočinku a relaxaci. Navečer ještě proběhl pokus o nápravu loňských chutí v restauraci za městským náměstím, ale nedopadl nejlépe. Tuňák s jakousi zvláštní omáčkou nechutnal ani v nejmenším tak, jako náš oblíbený a výborně připravovaný rybí pokrm v restauraci Caravela na severu Madeiry. Ale sníst se dal.

Neděle znamenající pro Portugalce a Azořany den odpočinku, setkávání s rodinami a celodenní grilování, zvláště je-li pěkné počasí, znamenal pro nás cestu napříč celým ostrovem až na jeho samotný západní cíp. Navštívili jsme větší ze dvou čajoven – Gorreanu a nakoupili množství čajů na cestu domů. Tuhle azorskou komoditu opravdu stojí za to si pořídit. Nejenže není drahá, ale azorské čaje chutnají věru znamenitě. V kufru nezaberou mnoho místa a navíc i velmi málo váží. Po pár šálcích čaje, který se tu návštěvníkům nabízí zdarma stejně jako možnost projít si celé zázemí čajovny, jsme se zastavili na nedaleké vyhlídce Santa Iria s výhledem na poloostrov Ponta do Cintrao, projeli přes 2. největší město ostrova, Ribeiru Grande a pokračovali přes Capelas a Santo Antonio vzhůru nad Sete Cidades, na vyhlídku Vista do Rei. Počasí o neděli možná přálo grilování, výhledům a fotografování ale zrovna příliš ne. Na druhou stranu, že by byl západní kráter zalitý mlhou, se říct také nedalo. Po chvilce pozorování modrého a zeleného jezera (Lagoa Azul a Lagoa Verde) jsme zahájili klesání do vsi. Lagoa de Santiago, na které se návštěvníkům naskýtá pohled z jedné z níže položených vyhlídek, nebylo jako vloni zakalené a hnědé, ale brčálové, jak má být.

Po příjezdu do Sete Cidades se dokonce ukázalo i slunce. Krátký pobyt v městečku využili někteří k zastávce na kávu, jiní nahlédli do zdejšího prostého kostela či objevili moc pěknou restauraci na samém břehu Lagoa Azul. A ti odvážnější vstoupili do bran jednoho z domů, jehož nazdobenou bránu nebylo možné přehlédnout. A udělali dobře. Bezprostředně po vstupu do domu a jemu přiléhající obrovské kryté místnosti byli někteří z našich přátel vtaženi do víru právě probíhající festy. Portugalci jim nabízeli od piva a jiných moků až po hory jídla, pod nimiž se stoly prohýbaly, a nezapomněli dodat, že je vše zdarma a hrazeno obcí. Bylo to něco úžasného a nevídaného.

Západní pobřeží, kam jsme měli dále namířeno, naštěstí zalévalo slunce. V plánu bylo opět koupání v Atlantiku na samém západním výběžku Sao Miguelu zvaném Ponta da Ferraria. Jak už někteří z nás předchozí rok okusili, oceán je v těchto místech i pro svůj ne zrovna jednoduchý a zcela bezpečný přístup (boty do vody vhodné až nutné) vskutku netradiční. Díky vývěrům horkých pramenů se horkým stává i sám oceán. A jak místní prozradili a jak se také pro v tu dobu přítomné množství návštěvníků ukázalo, nejlepší čas ke koupání je tu okolo 16. hodiny. To je voda nejteplejší. Ještě pár dobře chlazených azorských mini-piv Especial a vzhůru po prašné cestě na vyhlídku Ponta do Escalvado. Ačkoliv se hladina oceánu téměř nepohnula, velryby při pozorování z vyhlídky spatřeny nebyly. Však všichni moc dobře věděli, že velryby budou mít hlavní slovo jindy a jinde, resp. by jej mohly mít, kdyby … Cesta pokračovala kousek zpět do obce Varzea a nad ní pak po cestě, na níž dobře upozorňuje ukazatel, po hraně kráteru Sete Cidades. To tedy byla cesta. Zvláště posádka druhého vozidla si tento počin náležitě „užívala“, když projížděla v oblaku prachu a před auto viděla sotva na metr. Když si představíme, že se na obou stranách od cesty nachází kolmé stěny kamsi do hlubin, je jasné, že tohle bylo fakt dobrodružství. Přání nikoho nepotkat v protisměru bylo vyslyšeno a my s přebarvenými bílými vozy dohněda ve zdraví dorazili zas na vyhlídku Vista do Rei. Po tom výkonu to chtělo na chvilku zastavit. Pak už nás ale flekatá vozidla vedla dále k jihu. Nakrátko jsme ještě přibrzdili na balkóně nad letištěm, z něhož se ke své cestě do Ameriky právě chystala jedna ze 4 třistadesítek SATy, a protože se začal dostavovat hlad, pelášili jsme zpět do Furnasu na to všemi dlouho očekáváné Cozido. Ani tentokrát u Tonyho nezklamali a naservírovali double-porce, které opět ani dva spořádat nemohli. Jako již o rok dříve si ta „nálož“ vyžádala následnou procházku po městečku a teprve potom jsme mohli vyrazit na posledních 9 km klikaté cesty do hotelu v Povoacao.

Pondělnímu počasí na sv. Michalu zas vládlo slunce, i když teplota se nad 20°C šplhala velmi opatrně a zvolna. Po doplnění zásob ve Furnasu přišla na řadu prohlídka druhé – menší čajovny v Porto Formoso, malá též zdarma absolvovaná exkurze a ochutnávka čajů i výborných sušenek na terásce s výhledem na Atlantik. Ze tří kráterů ostrova zbývalo ještě shlédnout ten prostřední s jezerem Lagoa de Fogo. K němu vede od Ribeiry Grande okolo hlavní ostrovní geotermální elektrárny (dále se energie získává ještě z větrných a vodních elektráren) pohodlná asfaltová cesta vzhůru. Nelze na ní nejprve minout parkoviště a bránu, jíž je možné vstoupit do oblasti Caldera Velha. I té samozřejmě vévodí horké prameny. Od návštěvy v roce 2013 doznala tato oblast S. Miguelu obrovské změny. Kromě úpravy hlavního bazénku s vodopádem na samotném konci pěšiny byly vybudovány bazénky další, do nich umístěna kamenná sedadla, jako šatna tu slouží z bambusů stlučená venkovní police či skříňka a pro zachování čistoty nechybí ani z bambusu zhotovený netradiční popelník.

Novinkou místa jsou i nová sociální zařízení a pěkné návštěvnické centrum pojednávající o dalších nejen endemitech největšího z Azorských ostrovů. Vstupné do oblasti Caldera Velha na dobu omezenou pouze zavírací hodinou činí 2 EURa. Stojí za to sem zavítat.

Následovalo pár dalších zatáček, a ač je to divem ne zrovna častým, i tentokrát se Lagoa de Fogo ukázalo v celé své kráse nezahalené mlhou. Na nejvyšší vyhlídce nad ním jsme objevili z azulejos vytvořený památník oběti jisté letecké katastrofy, která se tu udála v 60. letech 20. století, kdy tu ztroskotal pilot zdejšího aeroklubu.

Po rychlém sjezdu zpět do Ribeiry Grande přišla na řadu návštěva supermarketu Modelo – Continente a nákup všemožných ke grilování vhodných pokrmů. Naštěstí měli i krásné filety tuňáka, jenž měl být zlatým hřebem odpoledního grilování plánovaného v nejkrásnější zahradě ostrova na jeho východním pobřeží. Severní cesta nás po přibližně třiceti minutách jízdy dovedla do města na severovýchodě, které se také tak jmenuje – Nordeste – a za dalších deset minut ke zmíněné zahradě Ponta do Sossego. Vládl tu božský klid, jen zahradník opět krášlil tento azorský botanický skvost.

Jak se dalo čekat, po víkendu bylo dříví u krbů, kterých je v zahradě asi 10, jako šafránu. A tak chvíli trvalo, než jsme odevšad posbírali polínka, které v celku vytvořila dostatečnou zásobu pro odpolední akci. A pak to začalo. Zahradou se linuly vůně čerstvého grilovaného tuňáka a dalších rybích pokrmů, a kdyby zahrada nedisponovala stoly kamennými, začaly by se tyto jistě prohýbat pod množstvím příloh a dalších lahůdek. Slušně řečeno, mírně jsme neodhadli kapacitu našich žaludků, a tak nezbývalo, než se po opravdu vynikajícím jídle jednoduše svalit na trávu, hledět do nebe a na oceán a snažit se dýchat. A když se to zas plynuleji podařilo, zhodnotili jsme, že to stálo za to, zvlášť na tomto krásném místě uprostřed Atlantiku.

V pozdním odpoledni jsme pak s krátkou zastávkou u vedlejší zahrady na Ponta da Madrugada zamířili po východní straně ostrova zpět do Povoacaa. A ti, které odpolední grilování zcela neunavilo, se se soumrakem ještě vydali do městečka Furnas. Tím posledním, co jsme tu chtěli vyzkoušet, byly termální lázně Poca da Dona Beija. Nachází se jen pár kroků od zahrady Terra Nostra. V těsné blízkosti je malé parkoviště, „budka“, v níž se za 2 EURa na neomezenou dobu pobytu během otevírací doby prodávají vstupenky, a také malý krámek se suvenýry. Areál je vybaven převlékárnami, toaletami, sprchami, dvěma bazény s vodopády, třemi jakýmisi malými vířivkami a potokem. V bazénech a vířivkách dosahuje voda v průměru 39 °C, v korytě není o moc chladnější. Je to věru zážitek se tu v tom subtropickém místě „vycachtat“. Zvláště večer má toto místo nádhernou atmosféru. Pravdou ale je, že příliš dlouhý pobyt v tak vařící vodě dokáže nejednomu pěkně zatočit hlavu. A jak jsme z toho byli rozpaření, zamlžila se nám v mžiku okna u auta a pozdně večerní cesta do Povoacaa se pro jejich stále se nedařící odmlžení stala velmi zajímavou.

Nastal den přesunu. Po snídani jsme opustili Povoacao, a pospíchali jižní cestou do Ponta Delgady, resp. do jejího předměstí Faja de Baixo, kde se nachází zdejší ananasové plantáže. Cestu k nim jsme hledali již před výpravou za pomocí internetu a Google Earthu a nebyl to úkol vůbec jednoduchý. Plantáže jsou ve spletitých uličkách až sofistikovaně zašité. Sice se tu a tam objeví nějaký ukazatel navádějící k cíli, uzoučké uličky a provoz aut dá člověku i tak docela zabrat. Návštěva stojí za to, stejně jako vcelku velký a moc pěkný obchod u vstupu se vším typickým azorským. Dají se tu pořídit opravdu zajímavé věci za velmi příznivé ceny, od ananasových produktů včetně samotných ananasů až třeba po hodinky. Doporučujeme vyzkoušet ananasové chutney, dá se tu samozřejmě nejprve ochutnat.

Čas zbývající do odletu umožnil přibližně dvouhodinovou prohlídku správní metropole Azorských ostrovů, Ponta Delgady. Zatímco se někteří jen tak procházeli po městě, jiní navštívili v pevnosti Forte de Sao Bras nacházející se velmi rozlehlé vojenské muzeum. Některé místnosti včetně vystavených exponátů jsou vskutku zajímavé. Z vrchu pevnosti je pěkný pohled na město, stejně tak z vyhlídkové tribuny v přístavu.

Po krátkém přejezdu na letiště a opět trochu chaotickém odevzdání vozidel proběhl bezproblémový check-in a příprava na polétání po azorském souostroví.

LKKV.info

 

Druhou část reportu z návštěvy Azorských ostrovů (bude doplněno) v roce 2014 i z výpravy na největší z nich - Sao Miguel v roce 2013 naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

SATA International (SATA Air Acores) - webové stránky letecké společnosti

Aeroportos de Portugal - stránky letišť v Portugalsku

Hotel do Mar - stránky hotelu na ostrově Sao Miguel

Poca da Dona Beija - stránky lázní ve městě Furnas

Terra Nostra Garden - stránky zahrady ve městě Furnas

Chá Gorreana - webové stránky větší z čajoven ostrova

Chá Porto Formoso - stránky menší z čajoven ostrova

Termas da Ferraria - stránky lázní na západě ostrova

Plantacao de ananases - stránky ananasové plantáže u Ponta Delgady

Museo militar - stránky vojenského muzea v Ponta Delgadě