Výprava na Azorské ostrovy ;

se společnostmi TAP Portugal a SATA

na letní průzkum ostrovů uprostřed Atlantiku

(Sao Miguel, Pico, Faial, Terceira)

Portugalsko

20. června - 1. července 2014

(2. část)

Jak nám počasí na Svatém Michalu neuvěřitelně přálo, tak se současně s pojížděním ke startu obloha zatáhla a začalo silně pršet. Z výhledu na ostrov tak nebylo zhola nic. Dash 8 – 400 reg. CS-TRF společnosti SATA Air Acores se z dráhy 30 letiště v Ponta Delgadě vznesl v 15:24 hod. a mířil k třetímu největšímu ostrovu archipelaga, ne náhodou nazvanému Terceira. Na zdejší přes 3 km dlouhou RWY 33, na níž si své „užil“ nejeden Boeing Travel Servisu (technická mezipřistání na letech do/z Karibiku), dosedl v 15:49 hod. Všichni cestující dostali pokyn aeroplán opustit, a to včetně těch pokračujících na další ostrov. Krátké mezipřistání se protáhlo téměř na hodinu, neboť personál právě ohlásil stávku palubního personálu s předpokládanou délkou 30 min. Vtipné. Oproti předchozí poloviční obsazenosti se teď Bombardier zaplnil zcela. Z RWY 33 vzlétnul v 17:04 hod. a za přesných 20 minut, po přeletu ostrova Sao Jorge, dosedl na runway 27 malého letiště na konci světa pod velkou horou, na 2. největším ostrově Azor pojmenovaném Pico.

Na miniaturním, nicméně provozu plně dostačujícím letišti, na němž jsou denně odbavovány pouze 1 – 2 lety Saty Air Acores a 1x týdně spoj TAPu z/do Lisabonu, na nás čekalo další nemilé překvapení. Zatímco někteří cestovatelé čekali na vydání zavazadel, jiní se vydali hledat přepážku autopůjčovny. Na voucherech obdržených od rentalcars.com, kde byla auta rezervována, bylo vytištěno logo Hertzu. Po tom tady na letišti na konci světa nebylo ale ani památky. Nezbývalo než projít jednu přepážku za druhou a dotazovat se, zda neví o naší rezervaci. Skvělé. Ale tím to teprve vše začalo.

Částečný úspěch se dostavil u přepážky největší azorské autopůjčovny – Ilha Verde. Tu už o nás věděli, ale k dispozici měli jen jedno vozidlo namísto dvou objednaných. Možná za to mohla shodná jména obou řidičů, ale odečíst z účtu částku za dvě vozidla zjevně nikomu nevadilo.

Pracovník přepážky prohlásil, ať se s dalšími dotazy obrátíme tam, kde jsme vozidla rezervovali, a nezapomněl dodat, že ani to jedno vozidlo, jež je k dispozici, resp. jeho rezervace, není bez závad. Prý ať si do doby našeho odletu z Pica vyřešíme s rentalcars.com zaslání nového voucheru, na kterém bude správné logo, tedy Ilha Verde, nebo nám prý částku za pronájem vozidla naúčtuje znovu. Vítejte na ostrově Pico, skvělé přivítání.

Kontakt s českou tel. linkou rentalcars.com však již nebyl možný, je v provozu jen do 17 hodin.

S posledními pasažéry z našeho letadla opouštěl letiště i personál. Na přepážkách autopůjčoven už zbyla jen jedna „dobrá duše“ a v terminálu jeden člen ostrahy a obsluha malého bistra.

„Dobrá duše“ se nám snažila pomoci. Kontaktovala mezinárodní linku rentalcars.com a vznesla dotaz, kde je problém ? Pak předala sluchátko jednomu z cestovatelů naší skupiny. Zatímco hovor začal klidně, stával se postupem času víc a víc vypjatějším. Po téměř hodinové komunikaci s operátorem, jež nám chvílemi připadal jak ze zvláštní školy či jiného ústavu, jsme dosáhli maxima, které spočívalo v příslibu zaslání správného voucheru na poskytnuté vozidlo a dořešení vozidla druhého. Prý bude připraveno následující den v 10 hodin u stejné autopůjčovny. Absolutně nechápal, kde se jenom mohla stát chyba.

Fajn. Bylo 7 hodin večer. Ostraha jasně signalizovala, že už by ráda letiště zavřela, zakódovala a šla domů. Po skončení křikem protkaného telefonátu jsme se se zaměstnanci letiště rozloučili a oni nám popřáli hodně štěstí. Letiště osiřelo. Před jeho branami zbylo jen 8 cestovatelů a naštěstí alespoň jedna Škoda Fabia Combi. Kdyby tušila, jak v tom okamžiku byla vzácná.

Co naplat, nezbývalo než cestovatele rozdělit a nadvakrát převézt do asi 15 km vzdáleného městečka Sao Roque do Pico. Naší základnou pro příští 4 noci se stal pension či rezidence Montanha. Ubytování to bylo věru prosté, nicméně nedaleko od letiště, což přišlo s ohledem na první události pobytu na ostrově jednoznačně vhod. Po úspěšném dosažení cíle a ubytování následovala večeře v nefalšované přístavní hospodě a pak už jen zalehnutí a spánek.

Perfektní azorské počasí pokračovalo i ve středu. Původní plány průzkumu ostrova však s ohledem na jediné vypůjčené vozidlo doznaly razantních změn. Naše první cesta vedla opět do saoroqueského přístavu k památníku na počest lovu velryb. Nachází se v těsné blízkosti bývalé až do roku 1984 funkční továrny, v níž se velryby zpracovávaly a kde se produkoval převážně velrybí tuk a kostní moučka. Stroje, pece, kotle, kosti, lodě, vozidla a další věci s velrybářstvím související jsou v dnešní na muzeum velrybářského průmyslu přeměněné továrny ve stavu takovém, v jakém byly v době jejího uzavření. Expozice, jež je ceněna jako jedna z nejlepších ve svém oboru, je velmi autentická a stojí rozhodně za to ji navštívit. Vstupné činilo 2 EURa.

S velrybářstvím se člověk na Azorech setká téměř na každém kroku. Však také lov velryb byl od konce 2. světové války až do 80. let 20. století jedním z hlavních příjmů a zdrojů obživy místních obyvatel. Lovilo se tu dříve a déle než na portugalské Madeiře a mnohem intenzivněji. I dnes se velryby v okolních vodách vyskytují, lovit se však už nesmí.

Po působivé prohlídce fabriky padla volba na návštěvu nedalekého vinařského sklípku. Vzhledem k omezené mobilitě cestovatelů se nenaskýtala lepší možnost. Inu což, ochutnávka zdejšího vína či spíše likérů o půl 10. ráno dávala tušit, že tento den bude veselý i přes ty stále přetrvávající automobilové peripetie. Adega „A Buraca“ – dům postavený ze všudypřítomného čedičového kamene - stojí ve vesničce Santo Antonio, přímo u hlavní silnice spojující Sao Roque s největším městem ostrova – Madalenou, v níž žije přibližně 6000 obyvatel. Příchozí tu mohou nahlédnout do historie života obyvatel ostrova. Za domem se nachází stáčírna, sklad vína a likérů a místnost určená k jejich degustaci. Ochutnat je tu ale možné např. i klobásy, sýry, jelita, sladké brambory a další typické azorské pokrmy, jedině však na objednávku. Škoda jen, že přítomná průvodkyně znala pramálo anglických slov, a tak se komunikace nesla spíše v duchu „ruce a nohy“.

Nastal čas vrátit se opět na letiště. Doufali jsme, že tu pro nás již bude připraveno i druhé vozidlo, leč nebylo tomu tak. Přepážky byly uzavřené, nikde ani noha. A tak přišly na řadu opět telefonáty, tentokrát už však s českou pobočkou „slavných“ rentalcars.com. Operátorka slíbila promptní dořešení záležitosti, jež však trvalo další dvě hodiny. V mezičase zahájila první skupina cestovatelů přesun ze Santo Antonia do Madaleny. A právě v okamžiku, kdy projížděla nedaleko aeroportu, objevila se na letišti zástupkyně jedné z autopůjčoven a přivezla tolik očekávané druhé vozidlo. Konečně. Po vyřízení všech formalit jsme se tak po více než dvaceti hodinách od příletu mohli začít po ostrově přesouvat standardním plánovaným způsobem. Vzhůru do Madaleny.

Zaparkovali jsme na dlážděné ploše poblíž přístavu. Ten v té době procházel rozsáhlou expanzí a věru nezbývalo mnoho k dokončení zbrusu nového terminálu pro pasažéry. Lodní doprava je tu na vzestupu, o čem svědčí nejen množství spojů na sousední ostrov Faial i ostatní ostrovy, ale především nedávné pořízení zbrusu nových lodí do flotily společnosti Atlanticoline.

Čekání na oběd trvalo dlouho. Personál se omlouval, že má malou kuchyňku. Byl tak dostatek času na pozorování nejen lodního provozu. Na velké gumové čluny právě usedalo několik zájemců o projížďku spojenou s pozorováním velryb. My se po obědě odebrali po stopách zdejší produkce lávového vína. Právě oblast okolo Madaleny zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO je z Azorských ostrovů vinnými moky proslavena nejvíce. Dříve než jsme nahlédli, jak se tu víno zpracovává a výborné nápoje vyrábí, zamířili jsme za poznáním jeho historie na Picu do v roce 1999 otevřeného muzea vinařství na samotném okraji města.

Cesta zpět vedla po pobřežní silnici. Naším cílem bylo nalezení psa v Arcos do Cachorro (cachorro – portugalsky pes). Na pobřeží nedaleko od letiště se návštěvníkům naskýtá nejen úžasný výhled na Atlantik, naleznou tu ale také skalní útvar ve tvaru zmíněného psa. Mohou se tu procházet po na skalách vybudovaných chodnících a nahlédnout do skalních tunelů, do nichž oceán vhání své vody. Nechybí ani malý krámek se suvenýry a o kousek dále i pro našince neobvyklá letitá přílivová elektrárna. V době naší návštěvy právě probíhala rekonstrukce. Dveře však byly otevřené, a tak jsme neodolali a vstoupili opatrně dovnitř to monstrum zblízka prohlédnout.

Další zastávkou na naší cestě zpět do Sao Roque byla nefalšovaná westernovská víska Lajido, v níž nechyběly domy postavené z čediče, studna jak z divokého západu, malý obchod nebo volně přístupný skanzen s promítacím sálem. A když už jsme u Lajida, nemůžeme nevzpomenout, že právě tak se jmenuje i jediné a to pravé víno z ostrova Pico. Všechna ostatní zdejší vína obsahují přísady i z jiných států Evropy, jen Lajido je opravdu endemické.

Po návratu zpět do Sao Roque přišel na řadu nákup a večeře a protože podvečerní slunce nádherně osvěcovalo svahy ostrova, rozhodli jsme se do nich ještě před setměním vyrazit. První část spontánního výletu tvořil výjezd do sedla po silnici vedoucí na Lajes do Pico s krátkou zastávkou na vyhlídce nad městem. Po pár dalších kilometrech nás ukazatel navedl na cestu připomínající kvalitou mnohé cesty naše, komunikaci vedoucí k základnímu táboru pro výstup na nejvyšší horu Portugalska.

Cestou po horské přeponě se nám naskýtaly nejen pěkné výhledy na všudypřítomné pastviny plné krav, ale především na každou vteřinu jinak nasvícené a jinak zahalené Pico. Ten podvečer v kraji nikoho, klidu a ticha přerušovaného jen občasným zabučením turu neměl chybu. Tedy až do doby, kdy se přímo před námi objevil pravý rozzuřený černý býk. Ticho nahradil řev a pořádný. Zastavili jsme a přemýšleli jak dál. Býkovi se ani trochu nechtělo uhnout, signalizoval, že dál nás nepustí. Po několikaminutovém vyčkávání se zdálo, že se přeci jen vydá k okraji a ten okamžik musel být využit. Podařilo se, „prolítli“ jsme kolem toho nevzhledného zvířete raketovou rychlostí a mizeli v dáli. Už se zdál být zas od překážek pokoj, když tu najednou se objevilo celé stádo krav mašírujících si to po silnici proti nám. Naštěstí se objevil ostrovan, který krávy usměrnil a my už bez dalších komplikací dorazili na křižovatku se silničkou vedoucí pod nejvyšší portugalský „kopec“. Dobrých 10 minut prudkého stoupání po úzké cestě následovalo. Čím jsme byli výše, tím více se Pico zahalovalo a v okamžiku dosažení základního tábora „horolezců“ na top Portugalska už nebylo vidět vůbec.

Nedávno postavená budova základního tábora slouží hlavně těm, kteří touží absolvovat velmi náročný a především s ohledem na velmi rychle se měnící počasí nevyzpytatelný výstup do výšky 2351 m. Pokořitelé Pica se tu mohou zapsat do návštěvnické knihy, mají tu k dispozici šatnu a nápoje. Na nelehké cestě je ochraňuje anděl, jehož socha nazvaná „Andělská hora“ sousedí s prvními schody cesty vedoucí na vrchol. Výstup je možný jen po registraci v táboře a s GPS-náramkem na ruce. Počasí se tady v Atlantiku mění vskutku rychle a orientaci může jeden v mlze ztratit během okamžiku. Rychle se začalo stmívat a mlha houstnout. Zbýval už jen návrat do Sao Roque a čerpání sil na další den.

Čtvrteční ranní pohled z okna naznačoval, že s počasím to v tento den žádná sláva nebude. A to byl v plánu zlatý hřeb naší výpravy, tříhodinová plavba za velrybami. V tu chvíli ještě nikdo neměl tušení, jaký pro mnohé životní zážitek nás toho dne čeká. Po snídani nás čekala cesta napříč ostrovem do přibližně 20 km vzdáleného Lajes do Pico. Slabě pršelo a s plány vyrazit na oceán to vypadalo bledě. Při sjezdu do druhého největšího města ostrova se ale počasí počalo umoudřovat a zlepšení se jevilo býti reálným. Jen vítr vál poměrně silně a to mělo být dost jasné varování, abychom plavbu odložili. Ale když my neměli na kdy. A touha vidět velrybu byla příliš silná na to jeden z hlavních zážitků výpravy jen pro nějaké vlny odpískat.

Na nábřeží u přístavu bylo živo. Rybáři právě na korby svých typických ostrovních vozidel nakládali ulovené tuňáky a další ryby, přede dveřmi organizací pořádajících výlety za vodními velikány stálo mnoho zájemců. U Espaco Talassa, asi největšího velrybářského touroperátora ve městě jsme neuspěli. Lodě měli provozovatelé rezervované na tři dny dopředu. Když nám ale u konkurenční společnosti pověděli, že mají na odpoledne ještě volno a vyvezou nás za cenu přibližně o třetinu nižší, ani jsme předchozího neúspěchu nelitovali. Po chvilce váhání bylo rozhodnuto, mezi 2. a 5. hodinou odpolední vyrazíme na vlny Atlantiku.

Do té doby však ještě zbývalo mnoho času. Část doby zbývající do odplutí jsme věnovali návštěvě zdejšího velrybářského muzea nacházejícího se ve třech velrybářských domech z 19. století. Stálá expozice muzea otevřeného v roce 1988 zahrnuje ukázku typické azorské velrybářské lodi, s lovem a velrybářským průmyslem související dílny, nechybí ani trocha velrybářského umění a další s kytovci související exponáty. Mají tu dokonce i specializovanou knihovnu a malý sál určený k různým vzdělávacím programům.

Malou procházkou po městě jsme prohlídku Lajes ukončili a přes poledne se jeli projet na východ. Nepříliš zajímavá a klikatá cesta nás dovedla až do vesničky Calheta de Nesquim. Za popíjení kávy pořízené ve zdejší „putyce 4. kategorie“ (jiná volba ani nebyla a bylo štěstím, že obsluha nespadla pod pult, když dorazilo takové procesí), jsme pozorovali domorodce při manipulaci s jeřábem za účelem vytažení lodě na břeh. Po krátké zastávce u větrného mlýna následovala cesta zpět do Lajes na dobrou zeleninovou polévku. Nic většího se nám před plavbou pozřít nechtělo. Vlny nevěstily nic dobrého, alespoň že obloha nad „vodou“ se držela zbarvená domodra.

Nastal čas odjezdu. Po sepsání seznamu pasažérů naší skupiny a tří Švýcarů, kteří se k nám přidali, jsme byli odvedeni do přístavu na loď pro 12 pasažérů. Mladičká půvabná holčina z Botswany nás přivítala a kotvy mohly být vytaženy. Vyrazili jsme za jedním z největších dobrodružství, které kdy kdo z nás v životě zažil.

Po pomalém a klidném výjezdu z přístavu následovala plavba velmi houpavá. Relativně velké vlny si s malou loďkou pohrávaly a nás jen napadla otázka, jak to tady ty tři hodiny přežijeme. Jak ale čas plynul, zvykli jsme si a po hodině si ten výlet začali náležitě užívat. Zvláště když nás tu a tam doprovázelo hejno delfínů různých druhů. Slunce na nás občas zasvítilo svým paprskem a vítr nám už ani nevadil. A když se vše zdálo být úplně pohodové, začalo přicházet doslova azorské peklo.

Po necelých dvou hodinách plavby se husté černé mraky z hor, kde setrvávaly od rána, vydaly na jih nad oceán. Děvče z Botswany nás požádalo, abychom se šli schovat do vnitřku lodi, že se prý blíží bouře a musíme se vrátit. Už jen cesta do podpalubí stála mnohé z nás spoustu sil. Loď se nakláněla ze strany na stranu a člověk musel být hodně opatrný, aby se nesklátil a o nějakou část plavidla nebouchnul. Loď zrychlila, vlny byly velké. Občas to vypadalo, jak když jsme narazili do zdi. Situace se začala zhoršovat. V podpalubí nebylo pro obrovské horko od motoru k vydržení, v zadní části lodi, alespoň trochu ušetřené od množství o loď se tříštící oceánské vody, se zas se vzduchem mísily spaliny z motoru. Jediným pasažérem, který si bouři náležitě užíval, byla mladá Botswanka. Polovině členů naší skupiny se vzbouřil žaludek, jak to pak pokračovalo, není třeba dále rozvádět. Někteří tu melu však ustáli, a to i přes skutečnost, že se na několik minut ostrov ztratil z dohledu a nebylo tak možné hledět na horizont. Na chvilku se z mraků vynořila hora Pico a dokonce i „flekatí“ delfíni zavítali k plavidlu. Velryba se neobjevila ni jedna, aby taky jo v těch vlnách … Největším přáním „námořníků“ však už v té chvíli bylo jen dosažení přístavu a vstup na pevnou zem. Na minutu přesně podle plánu, v 5 hodin odpoledne, zakotvila naše loď u mola a my s úlevou vstoupili na pevninu. Paradoxně nám k tomu do obličeje začalo opět svítit slunce. Poté, co jsme obdrželi kartu s vyznačenými tvory, kteří nás během odpoledne v Atlantiku provázeli, nastal čas na zaujetí horizontální polohy na pobřežní zídce. Všechno se s námi houpalo a trvalo dobrou hodinu, než se situace stabilizovala natolik, abychom byli schopni vyrazit zpět do Sao Roque. Čtvrtek 26. června 2014 se zapsal do naší historie coby den s jedním z nejsilnějších životních zážitků.

Páteční počasí se jevilo býti příznivějším, zejména v nižších polohách. Naše první cesta vedla na východ ostrova do námořního muzea ve vesničce Santo Amaro. Ale v místě vládla ospalá atmosféra a ani do historie azorského námořnictví se nám nahlédnout nepodařilo. Dveře muzea byly zavřené. Tak jsme si jen přes okna prohlédli pár dřevěných exponátů a vydali se přes kopce zpět do Sao Roque. Tu nás opět přepadla mlha a jen se štěstím jsme ve změti neznačených úzkých cestiček našli tu, která nás svedla opět na severní pobřeží Pica.

Odpoledne už ale slunce převzalo vládu nad mraky a my hned po obědě pelášili opět na jih do Lajes a po jihozápadní silnici pokračovali na Madalenu. Obloha se zbarvila do modra a nadešel tolik očekávaný okamžik našeho pobytu, kompletní odhalení dominanty ostrova. Nešlo nezastavit a nepořídit alespoň pár záběrů Pica. Další plánovanou zastávkou pátečního odpoledního okruhu byla vinařská oblast poblíž Madaleny. Zavítali jsme nejprve na pobřeží do Criacao Velha. V místě, kde se dříve jako mnohde na Azorech pásl dobytek a kde mlékárenský průmysl dominoval, převládlo postupem času vinařství. Mezi lávovými zídkami tu vede tzv. Stezka vína. Lávovému vínu se tu velmi daří a půda je tu pro jeho pěstování jednou z nejvhodnějších na ostrovech. Nechybí ani větrný mlýn, z jehož vrcholu si lze oblast pěkně prohlédnout, ba co víc, spatřit i sousední ostrov Faial a jeho hlavní město Horta.

A když už se tady víno pěstuje, je navýsost jasné, že se i nedaleko bude zpracovávat. Přesně tak je tomu na okraji největšího města Pica, Madaleny. Tím místem je Cooperativa Vitivinícola da Ilha do Pico. Návštěvníci, kteří se odváží vstoupit do dveří nijak neoznačené budovy družstva, se rázem ocitnou přímo v srdci výrobního procesu skvělého moku. Poté, co nám byla přidělené mladá průvodkyně, jsme trochu zavítali do historie, prohlédli si skladovací prostory, poznali všechny zde vyráběné vinné odrůdy a nahlédli i do zdejší plnírny. Za 1,50 EUR pak následovala ochutnávka nejen nejtypičtějšího zdejšího a jediného opravdu místního vína zn. Lajido. Se zakoupeným tekutým suvenýrem jsme pak opouštěli Cooperativu a spěchali do centra Madaleny, posilnit se i trochu něčím jiným než se opět vydáme na vodu.

Tentokrát nás ale čekala plavba rozhodně klidnější oproti plavbě absolvované o den dříve. V plánu byl přejezd na sousední ostrov Faial a průzkum námořnického města Horta. Cena lodních lístků se nezměnila a činila 3,40 EUR za jeden směr.

Spoje mezi Madalenou a Hortou trasované podél madalenských ostrůvků Ilhéu Deitado (ležící) a Ilhéu em Pé (stojící) zajišťovala donedávna svými plavidly společnost Transmacor. Poté, co si však Atlanticoline pořídily zbrusu nová 40m dlouhá plavidla (v r. 2013 a 2014), nahradily tyto nové „krásky“ letité lodě i na trase Madalena – Horta a zpět. Musíme uznat, že vypadají pěkně nejen zvenku, ale i uvnitř. „Zakotvili“ jsme na horní palubě a užívali si ani ne půlhodinovou cestu na sousední ostrov.

Dorazili jsme do zbrusu nového přístavu faialské metropole, resp. spíše jediného města ostrova. Zbrusu nový terminál včetně pásu na zavazadla či karuselu, informační tabule o dorazivších i plánovaných spojích, check-iny jak na letišti, restaurace … tady si na konečném výsledku dali vážně záležet. A o něco podobného se v době naší návštěvy snažili i na protilehlém ostrově Pico, kde v souvislosti s výstavbou taktéž nového terminálu probíhal čilý stavební ruch.

Naše kroky mířily po ulici 25. dubna z přístavu do centra, v němž se nachází velká marina sloužící převážně jachtařům přeplouvajícím Atlantik. Ti na zídky na nábřeží vedle pevnosti Forte de Santa Cruz vytvářejí více či méně nápadité malby povětšinou s vyznačením trasy jejich mnohdy několikatýdenní či několikaměsíční výpravy. Na samotném konci Horty, města „prošpikovaného“ též množstvím kostelů, z nichž tím asi nejznámější je Igreja Matriz de Sao Salvador, se do výšky necelých 200 m vypíná „hora“ Monte da Guia, mezi níž a městem leží nádherná písečná pláž. Je to místo jako stvořené ke slunění a dovádění ve vodách Atlantiku. Zaujali jsme místo v pirátské restauraci nad ní a pochutnávali si na nefalšovaném americkém hamburgeru. Lehátka, která byla na terase restaurace k dispozici, a azorské pivo Especial pak za podvečerního slunce dotvořily ten pravý relax. Až se nám odtud ani nechtělo.

Cestou zpátky jsme se ještě krátce zastavili v parku na Praca da República, u věže s hodinami nad přístavem a prošli kousek jedné z nejstarších zahrad Horty s dračími stromy, Jardim Florencio Terra z 19. století. Čas odjezdu lodi zpět na Pico se však přiblížil.

A ne zrovna málo cestujících se toho dne chystalo ještě přeplavit na Pico. Loď Mestre Simao, jedno z nejnovějších plavidel Atlanticoline, se zaplnilo výrazně více než během odpoledne v opačném směru. Po mírném půlhodinovém pohoupání jsme vstoupili suchou nohou opět na pevninu a po malém bloudění horami a dočerpání paliva zakončili naše putování po této části Azorských ostrovů opět v Sao Roque.

V dopolední části soboty proběhl další z leteckých přesunů. Hned po snídani jsme zamířili na letiště, oproti fázi vyzvednutí se vozidla podařilo vrátit mnohem jednodušeji a po rovněž rychlém check-inu už nic nebránilo opuštění ostrova Pico. Tedy až na chybějící aeroplán. Ten však z Ponta Delgady dorazil podle plánu a krátce po desáté byl zahájen boarding do Bombardieru Q400 reg. CS-TRG vybraného toho dne též pro let SP621 z Pica na Terceiru. Vzlet z dráhy 09 proběhl v 10:35 hod. Viditelnost byla v tento den o mnoho lepší než v úterý při cestě z Ponta Delgady přes Terceiru na Pico. Přelet ostrova Sao Jorge proběhl přímo nad jeho hlavním městem Velas s nedalekým letištěm, v dáli se poté objevil i ostrov Graciosa. Za 20 minut od vzletu dosedl Dash 8 za mírných turbulencí na dráhu 15 letiště třetího největšího Azorského ostrova, od čehož vzniknul i jeho název Terceira.

Ani na Terceiře neproběhlo vyzvednutí vozidel bez komplikací. I tady neměli potvrzené rezervace v pořádku. Naštěstí však byla oproti Picu k dispozici další vozidla, a tak se vše po pár desítkách minut podařilo vyřešit a my mohli vyrazit vstříc hlavnímu městu ostrova s názvem Angra do Heroismo. Díky čtyřproudé komunikaci netrvala cesta déle než dvacet minut. Oč kratší čas nám to do Angry trvalo z letiště, o to déle jsme se prodírali samotným městem k hotelu. Osmadvacátý červnový den byl posledním dnem jedné z největších slavností Terceiry – Festas San Joaninas. Podařilo se a my stanuli u nevelkého hotýlku Beira Mar, přímo nad písečnou pláží Angry a naproti 205 m vysokému kráteru sopky Monte Brasil. Úžasné počasí přímo vybízelo k procházce po městě a nasátí alespoň trošky atmosféry končící festy. Stihli jsme ještě shlédnout, byť v dětském provedení, jednu z nejoblíbenějších aktivit obyvatel ostrova, pouliční koridu s býky. Jejich škádlení včetně tahání za ocas a utíkání před nimi patří k jedné z největších oblib Terceiřanů. Pak už ale vzhůru do vozidel a vyrazit k jeskyním, otevřeno je jen odpoledne. Jeskyně má Terceira dvě – Gruta do Algar do Carvao a Gruta do Natal. Zvolili jsme tu větší a známější nacházející se v samém nitru ostrova. Algar do Carvao je prý kromě jisté jeskyně v Indonésii jedinou na světě, jež se nachází přímo v kráteru sopky. Už jen vstup chodbou s loučemi a klesání mechem porostlým kráterem vezme jednomu dech. Jeskyně je jedním slovem úžasná a jednoznačně místem, které na Terceiře stojí za to vidět. Po prohlídce a malé kávě následovala cesta zpět do Angry, resp. na už zmíněný Monte Brasil. Místo je to věru rozmanité, návštěvník tu může pozorovat zvířata v malé zoo, uspořádat piknik u jednoho z mnoha k tomu sloužících stolů či pohlédnout shora na Angru do Heroismo a velkou část ostrova.

V brzkém odpoledni poloprázdná pláž Angry se zaplnila téměř do posledního místa. Ale horko a modré nebe přímo vybízelo k tomu se schladit. Sjeli jsme opět do města a zamířili k oceánu. Pro teplotu vody to byla koupel věru osvěžující. Obyvatelé Angry si slunečné víkendové odpoledne náležitě užívali a vyváděli na pláži vše, co je jen napadlo. Jen jednu věc tu značka na zdi výslovně zakazovala, hrát fotbal. Mnozí Azořané si ji však vysvětlili po svém a ani kopací míč na pláži a jejich nohách nechyběl. Pravděpodobně nedávno na bílo natřená zeď obepínající pláž začínala od otisků balónu připomínat pěkného dalmatince.

Následovala siesta, vynikající večeře na terase hotelu a závěrečný průvod právě končící festy. Atmosféra, jak je na portugalské slavnosti zvykem, neměla opět chybu.

V noci pršelo a ani ráno to na nějaký plážový den nevypadalo. Tak jsme po snídani zamířili na průzkum druhého největšího města ostrova nazvaného Praia da Vittória. Ospalé liduprázdné městečko na nás neudělalo téměř žádný dojem. Shodli jsme se, že výběr hotelu v Angře byl velmi dobrou volbou, ač favoritem pro pobyt na Terceiře byla zprvu právě Praia.

Nad městem se tyčí památník – Monument of the Miradouro de Facho, od něhož je na Praiu Vittorii, zdejší pláž i přístav velmi dobrý pohled. A o kousek dál se zas krásně dá pozorovat dění na letišti s nejdelší dráhou na Azorech. Místní tu za tímto účelem vystavěli i vyhlídku. Odlétl Airbus A320 SATy do Lisabonu a sem tam se objevil nějaký z Dashů přeskakujících po ostrovech. Nás ale ze všeho nejvíc zajímal Boeing 757 postávající na vojenské straně letiště, u Lajes Field Air Base. Jak nám prozradil „mariňák“, jenž se na nás přišel podívat a možná i zkontrolovat, jednalo se o pravidelnou nedělní vojenskou linku z Baltimore v USA. Pochlubil se, že česky umí slova válka a pivo, rozloučil se a odešel. My vyčkali na odlet zjevně největšího stroje, který o poslední červnové neděli na Terceiru zavítal, a pokračovali dále po severním pobřeží. Hory se halily do mlhy a rozumnější se tak ukázalo zůstat v nižších polohách. Ale vesničky severu Terceiry nepůsobily ani za vcelku příznivého počasí žádným okouzlujícím dojmem. Snad jen Biscoitos – civilní farnost na severovýchodě ostrova stála za zastávku. Kromě malého muzea vína (Museu do Vinho do Biscoitos) jsou nedaleko od centra městečka, v oblasti Calheta dos Biscoitos po osvěžení blažícím návštěvníkům k dispozici volně přístupné bazénky s vodou oceánu. Rozprostírají se na poměrně velké ploše a stejně velké množství návštěvníků je zvláště o parném letním odpoledni využívá. Nechybí tu přiměřeně velké parkoviště a pár stánků s nejrůznějšími produkty.

Naše cesta pak pokračovala okolo druhé terceirské jeskyně Gruta do Natal, v jejímž těsném sousedství se nachází jezírko Lagoa do Negro. Od nedalekého jezera Lagoa das Patas se linuly různé vůně z tradičního portugalského nedělního grilování, za jehož účelem tu bylo k dispozici mnoho piknikových stolů i tradičních kamenných krbů.

Na nejvyšší horu Terceiry zvanou Santa Barbara nemělo cenu vyjíždět, neboť byla bezezbytku zahalena mraky. A tak jsme se jižní cestou přes Cinco Ribeiras, vesničku proslulou především produkcí sýrů, vrátily zpět do Angry a večer si dosyta užili poslední den pobytu i už týden probíhající festy Sanjoaninas.

Nastal čas odjezdu. Brzy po snídani jsme naložili kufry a vydali se na letiště v Lajes. Oč lehčeji proběhlo dotankování a odevzdání vozidel, o to složitěji probíhalo odbavení. Začal se rodit poslední velký problém naší cesty. Airbus A310 SATy dorazil pozdě z amerického Oaklandu a stejně tak pozdě se chystal na cestu zpět. Na check-inu vládl opravdový chaos. Ani v nejmenším nebylo možné zjistit, kdy a kde bude odbavován náš let do Lisabonu. Tak jsme si vybrali jednu z oaklandských front a pomalými krůčky postupovali k přepážkám. Tu najednou se na obrazovkách nad check-iny stal z Oaklandu Lisabon a z fronty dlouhé řada předlouhá. Do odletu v té době zbývalo sotva 90 minut. Ale i Portugalci jsou národem jižním a tomu odpovídá i rychlost úkonů. Velmi překvapená byla pracovnice odbavení skutečností, že míříme do Prahy, odkud sem prý v zimním období zavítá i nějaké české letadlo na dotankování. Když jsme jí odvětili, že jsou to letadla Travel Servisu a připomněli dvě události, které tu Boeingy v rámci svých karibských cest „vyvedli“, rozpovídala se a nebyla tři minuty k zastavení. Prý v ten den měla službu a nedokážeme si představit, co se na tom jejich letišti dělo. Pak se usmála od ucha k uchu, předala palubenky a popřála hezký let. Od plánovaného času odletu nás dělilo pouhých 70 minut. Vidouce tu masu lidí za námi, raději jsme rychle postoupili o patro níž na security a zamířili ke gatu. Jediný otevřený obchůdek nás nezaujal, zvláště při zjištění trojnásobných cen mnoha produktů oproti cenám na ostrově běžným.

Na minutu přesně dorazil z Lisabonu Airbus A330-200 TAPu reg. CS-TOJ. Pro blokovanou stojánku Airbusem SATy byl zaveden do prostoru vojenské základny. Zatáhlo se, letiště zahalila mlha a přidal se nefalšovaný azorský slejvák. Právě včas, akorát odlétáme. Boarding trval věčnost a když se o 42 minut později oproti plánu, což se dalo tušit, podařilo Airbusu operujícímu let TP 1822 Terceiru opustit, kladli jsme si jen otázku, jak asi v Lisabonu stihneme návazný let do Prahy, když se původně 45 minut stanovený čas na přestup začal zpožděním rapidně krátit, ve finále na polovinu. Třistatřicítka dosedla na RWY 03 lisabonského letiště 21 minut po plánovaném příletu ve 14 hodin a zamířila, jak v Lisabonu mnohdy běžně, kamsi „do pole“. A než z do posledního místa zaplněného letounu vystoupili všichni cestující a než byli převezeni do terminálu, uběhla další dobrá čtvrthodina. A pak přišla třešínka na dortu komplikací, které naši azorskou cestu provázely. Po vstupu do terminálu na nás čekal agent TAPu, aby nám oznámil, že let do Prahy už nestihneme, předal palubenky na další den, voucher na hotel a taxi a zmizel. Zůstali jsme jak opaření. Proč proboha po vzoru Mnichova, Curychu a dalších civilizovaných letišť nepřistavili k letu z Terceiry na plochu mikrobus, zvláště bylo-li nás 8, a nepřevezli během pár minut k návaznému letadlu ? I zavazadla bychom nějaký čas oželeli, ale opravdu jsme se těšili domů. Ale, zapomněli jsme, že tohle je letiště jihu Evropy, tohle je Lisabon a především TAP. Ten se na prahu léta roku 2014 dostal do vskutku velkých problémů. Sešlo se několik událostí, které přidělaly vrásky na čele opravdu ohromnému počtu cestujících. TAP si na nejnešťastnější období roku, kdy navíc probíhalo MS ve fotbale v Brazílii, do níž je TAP z Evropy jednoznačně hlavním dopravcem, otevření několika nových linek. Jen další letadla se jaksi do flotily včas nezařadila. A tak přišla na pořádek mnohahodinová a někdy i mnohadenní zpoždění a počet cestujících uvíznuvších na mnoha letištích věstil jednoduše kolaps. TAP se mu snažil alespoň trochu zabránit nasmlouváním letadel jiných dopravců, v sezóně to zvláště v segmentu dálkových letadel bylo věcí velmi obtížnou. Do Brazílie létala A330 ukrajinských Windrose, A310 bůhví koho, na čas se objevil i A319 tuniských Syphax Airlines či A320 portugalské společnosti White. Velmi vypjaté období to pro TAP Portugal a především jeho cestující bylo.

Na agenta jsme ještě stihli křiknout: „ A co jiné spoje Star Alliance ?“ „Zkuste transferovou přepážku …,“ a zmizel.

Transferová přepážka praskala ve švech. Rychlost řešení požadavků přímo ohromující. Mezitím jsme si dávali dohromady letové časy aliančních letů a jako nejvhodnější z nich vybrali Lufthansu přes Frankfurt do Prahy s časem odletu přibližně hodinu a půl od okamžiku rozhodnutí.

Po další půlhodině na nás konečně přišla řada. Vychrlili jsme na agentku náš požadavek a ta jej stejnou rychlostí jako požadavky předchozí začala řešit. Za čtvrthodinu přišla s dotazem, zda je pro nás let akceptovatelný i tehdy, poletí-li jen část skupiny. S obdrženou kladnou odpovědí se pak zas odebrala kamsi dozadu, aby nám za dalších 20 minut přišla říct, že už nepoletí nikdo, neboť let je uzavřen. Ne nadarmo se TAPu začalo říkat „Take Another Plane“, ale ač jsme chtěli, nebylo nám dáno.

Nu což, strávíme ještě jeden den navíc v Lisabonu. Město je to úžasné a pořád je tu co objevovat. Nejprve však bylo nutné najít správné taxi (ta správná se nacházela v patře odletů), které nás dovezlo do hotelu Roma, s nímž měl TAP evidentně pro dané období uzavřené partnerství. Po celé odpoledne sem byli dováženi noví a noví hosté, jimž TAP svými excesy narušil jejich cestu.

Před večeří jsme ještě na chvíli zavítali do centra a po tříchodové TAPem objednané večeři zahájili odpočinkovou fázi dne.

Když už se to stalo a tato portugalská cesta trvala o den déle než měla, naskytla se však vynikající příležitost navštívit už zmíněné Oceanário v lisabonském Parku národů. Linky metra nás sem po snídani během pár desítek minut převezly a my pár okamžiků po otevření bran vstoupili do vodního světa. Lisabonské Oceanário je druhým největším akváriem v Evropě. K vidění je tu prý více než 800 druhů různých živočichů. Upřímně, nepočítali jsme je, ale k vidění jich bylo vskutku dost.

Už pár minut po otevírací době se začaly u pokladen tvořit fronty. Lze tedy jen doporučit návštěvu oceanária naplánovat na brzce dopolední čas. A co je v oceanáriu vlastně k vidění ?

Kromě trnuch, tučňáků, papuchálků, mant, rejnoků a dalších tu mají např. i úžasné vydry Eusébio a Amália nebo žraloky. A kdo má zájem, může si s těmito „zubatci“ zarezervovat i spaní.

Po návratu do hotelu a obědě přišel na řadu přesun na letiště. Taxi nás dopravilo k terminálu a my pouze s kabinovými zavazadly zamířili do tranzitu. I o prvním červencovém dni zpozdil TAP odlet svého spoje do Prahy, naštěstí „jen“ o půl druhou hodinu.

Airbus A321 reg. CS-TJE společnosti TAP Portugal s posádkou kapitána Antonia Silvy opustil Lisabon i s námi na palubě z dráhy 03 v 16:06 hod. Trasa do ČR vedla ve FL 380 přes Valladolid, Lourdes, Toulouse, Grenoble, Chambery a Passau. Díky příznivému větru a rychlosti 940 km/h dosáhl Airbus dráhy 24 cílové destinace za 2 hodiny a 45 minut, v 19:51 hod.

A resumé ?

I přes ty všemožné peripetie, které nás na velké cestě na Jestřábí ostrovy i během pobytu na nich provázely, jsme se shodli, že ta cesta stála za to. Azorské ostrovy nejsou sice takovou portugalskou perlou, jakou je bližší Madeira, mají však rozhodně také co nabídnout. Sao Miguel vyniká především svou subtropickou vegetací, jezery, jezírky s horkými prameny či jedinou evropskou produkcí čaje, mimochodem velmi dobrého. Pico se zas může pochlubit nejvyšší horou Portugalska, Faial transatlantickým přístavem a Terceira jeskyněmi či nádherným městem Angra do Heroismo. Na každém rohu tu pak na návštěvníka dýchne trocha velrybářství, jemuž byl v dávných dobách život místních obyvatel zasvěcen. Stojí za to sem vyrazit a poznat další z mnoha krásných míst země zvané Portugalsko. Nám se tu opravdu líbilo.

Pozn. K cestě na Azory lze využít služeb portugalského dopravce TAP, ceny a přestupy jsou však pro českého cestovatele velmi nepříznivé. Vhodnější je spojit cestu s pobytem v Lisabonu a odtud pokračovat s některým ze čtyř dopravců, kteří v současnosti na největší azorský ostrov – Sao Miguel létají – TAP Portugal, SATA International, Easyjet, Ryanair a odtud pak s místními SATA Air Acores pokračovat na kterékoliv místo souostroví. Přejeme všem budoucím azorským průzkumníkům šťastnou cestu.

První část reportu z návštěvy Azorských ostrovů v roce 2014 i z výpravy na největší z nich - Sao Miguel v roce 2013 naleznete v sekci Letecké výpravy

LKKV.info

 

 

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

TAP Portugal - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla - webové stránky letiště v Praze

SATA International (SATA Air Acores) - webové stránky letecké společnosti

Aeroportos de Portugal - stránky letišť v Portugalsku

Residential "Montanha" - naše ubytování na ostrově Pico

Hotel Beira Mar - naše ubytování na ostrově Terceira

Adega "A Buraca" - stránky vinařského sklípku na ostrově Pico

Cooperativa Vitivinícola da Ilha do Pico - stránky vinařství na ostrově Pico