S Air Berlinem na Mallorcu;

předjarní výprava na ostrov rozkvetlých mandloní,

větrných mlýnů a blankytného moře

Španělsko

27. února - 4. března 2013

Mallorce, největšímu z Baleárských ostrovů, jsme se při našich leteckých cestách až dosud vyhýbali. Masová turistika, která snad nikde jinde ve Středomoří není tak rozšířena, jako právě na Mallorce, nás opravdu nikdy nelákala. Postupem času jsme však nalezli období, ve kterém i Mallorca a její krásy stojí za návštěvu a poznání, přelom února a března.

Toto období má snad jen jedno minus, jímž je chladnější a nevyzpytatelné počasí. Kvetoucí mandloně, dozrávající pomeranče a citrony a hlavně oproti sezóně výrazně méně turistů a nesrovnatelně nižší ceny nejen za ubytování jsou však jednoznačně převažujícími pozitivy.

Když přišel německý Air Berlin s letenkovou akcí, v rámci které bylo možné pořídit zpáteční letenky vč. 23 kg odbaveného zavazadla a občerstvení na palubě za velmi přijatelné ceny, bylo rozhodnuto, že první letošní letecká cesta bude směřovat na Baleáry.

Ačkoli letošní zima opravdu stála za to, na cesty do Norimberku nám počasí vždy přálo. I 27. únorový den ubíhala cesta z Karlových Varů na německé letiště velmi rychle. Před 9. hodinou ranní jsme odstavili vozidlo na jednom z letištních parkovišť, v letištní hale si na self check-inu vytiskli palubenky a odbavili malé kufříky. Volba menší velikosti zavazadel se později ukázala jako velmi prozíravá.

Oproti prosincovému odletu na Madeiru vládnul na letišti tentokrát klid. Dopolední špička německého dopravce skončila. Zaskočili jsme na pár okamžiků na letištní terasu a z ní shlédli na apronu toho času postávající např. Fokker 70 KLM nebo Embraer 170 Air France Regional. Z Berlína pak dorazil Airbus A320-214 (D-ABFG) Air Berlinu, jehož další plánovanou destinací byla právě Mallorca. Do odletu zbývala ještě trocha času, tak akorát na skousnutí typického německého preclíku.

Boarding byl zahájen přibližně 40 minut před odletem. Pokud jsme se nepřehlédli, zaplnil se Airbus do posledního místa. K cestě na španělský ostrov se vydal z dráhy 10 v 11:20 hod. a po vzletu stoupal do FL 350, později FL 370 a mířil rychlostí 800 km/h nad Stuttgart, Basilej, Grenoble, Marseille k Mallorce. Kromě výborného sendviče servírovaného všem cestujícím v rámci FlyClassic ECO tarifu letenky jsme si dopřáli ještě nadstandardní pokrm, v tomto směru kuřecí nugetky s bramborovou kaší a zeleninou nebo kuřecí guláš v kari omáčce s bramborovou kaší a hořčicovými listy na indický způsob od firmy Sansibar.

Oblačnost se nad Alpami rozpustila a my tak mohli pozorovat jejich zasněžené vrcholky, o několik minut později naopak sněhem nepokryté francouzské pobřeží Camargue, které jsme navštívili v červenci loňského roku.

Zahájili jsme přiblížení k Mallorce, přelétli cíp poloostrova Formentor a zařadili se do fronty několika letadel společnosti Air Berlin, která na ostrově v poledních hodinách den co den přistávala po letech z mnoha německých měst. Přistání na dráhu 06L proběhlo ve 13:15 hod. místního času. Po příjezdu k terminálu a přistavení nástupního mostu nás čekala opravdu dlouhá procházka k pásům na zavazadla. Čas do jejich vydání jsme vyplnili vyřízením formalit souvisejících se zapůjčením vozidla. Přepážky autopůjčoven se na Mallorce nacházejí i v tranzitním prostoru, což se ukázalo býti rozhodně dobrým. Než k nám zavazadla doputovala, drželi jsme již v ruce obálku od Europcaru a za pár minut mohli opouštět terminál a mířit přímo do kanceláře Europcaru nacházející se v parkovacím domě, kde nám byly předány klíčky od auta. Při příchodu k němu se ukázalo, jak moudré rozhodnutí vzít si na cestu jen malá zavazadla jsme učinili. Ačkoli padla jako téměř vždy volba na třídu Compact, což v madeirském provedení znamená obvykle Renault Mégane, někdy i ve verzi Combi, na Mallorce tato třída znamenala téměř nový VW Golf Cabrio. Zvlášť na únor ideální dopravní prostředek. Do nevelkého kufru jsme tak akorát „nasoukali“ naše kufříky a mohli vyrazit na mallorský okruh. Od dosednutí na runway do opuštění letiště uběhlo něco málo přes 30 minut.

Prvním cílem našeho mallorského putování bylo město Colonia de Saint Jordi na jihovýchodním pobřeží ostrova. Před jeho dosažením jsme ještě odbočili k jednomu z míst stojících na rozdíl od samotného, nijak výrazného města jednoznačně za návštěvu, zřejmě nejkrásnější a zároveň jediné nezastavěné 5 km dlouhé písečné pláži s dunami zvané Es Trenc. Blankytná voda Středozemního moře připomíná v kombinaci s bělostným pískem spíše Karibik než Středomoří.
V okolí pláže vládl v době naší návštěvy klid, na miniaturním parkovišti postávalo jen pár vozidel a v nedalekém baru posedávali jen domorodci. Nutno podotknout, že vzhledem k velikosti parkovacích ploch tu v plné sezóně musí turisté jen velmi těžko hledat místo na parkování, které je navíc oproti době mimosezónní samozřejmě placené (až 10 EUR za den). Jistě plno je pak i na samotné sice dlouhé, nicméně ne nijak zvlášť široké „karibské“ pláži.

Dorazili jsme do hotelu Blau Resort Colonia de Sant Jordi, resortu, který v době naší výpravy nabízel opravdu vynikající ceny za ubytování obsahující navíc libovolné využití SPA centra a polopenzi k tomu. V rámci výhodného balíčku nám personál ještě navíc přichystal na pokoji láhev výborného španělského šumivého vína Cava. Připili jsme si na úspěšné dosažení první mety mallorského okruhu a po pár minutách vyrazili na průzkum jihu ostrova.

Prvním cílem bylo městečko Cala Figueira. Cesta vedla přes Ses Salines a těsně míjela město Santanyi. Cala Figueira, resp. její přístav, je považovaný za nejkrásnější na Mallorce. Stojí za návštěvu zejména mezi 3. a 5. hodinou odpolední. V tuto dobu se do přístavu vracejí rybáři se svými úlovky, které pak před zraky přihlížejících vykládají, přebírají a překládají do aut zájemců o mořské produkty převážně z ostrovních hotelů a restaurací. Jiní mezitím rozplétají a čistí rybářské sítě pro další použití.

Poté, co rybářské představení skončilo, jsme se vraceli zpět. Prohlídku nedaleko od Ses Salines nacházející se botanické zahrady – Botanicactus ( www.botanicactus.com ), která je se svými více než 10000 druhy kaktusů z celého světa považována za dost možná největší botanickou zahradu v Evropě, jsme pro již pokročilý čas a její zavřené brány přesunuli na některou z příštích návštěv ostrova a pokračovali slepou přibližně 8 km silničkou vlevo na Cap de Ses Salines, útes s majákem a mnoha turisty postavenými kamennými trolly.

Po návratu na základnu nastal čas alespoň na hodinu okusit opravdu vymazlené hotelové SPA centrum. Nebýt 19. hodina hodinou zavírací, užívali bychom si mnohem déle. Ani hotelová večeře nezklamala. Před vstupem do ohromné jídelny (mají tu celkem tři, ale v době našeho pobytu postačovala s ohledem na počet ubytovaných hostů jedna) jsme obdrželi uvítací sklenku Sangrie a ochutnali mallorské mandle, olivy, sýry, klobásky a další pochutiny. Ty se ostatně vyskytovaly i v samotné jídelně mezi nepřeberným množstvím dalších pokrmů. Ochutnáváním všeho možného jsme strávili téměř hodinu. Z prvního mallorského dne zbývala ještě večerní procházka po vcelku dlouhé a toho času liduprázdné nábřežní promenádě. Zesiloval vítr a citelně se ochlazovalo, a tak jsme u přístavu procházku ukončili a zadní brankou se vrátili zpět do našeho resortu, kde následovala už jen sklenka stále dobře chlazené Cavy na dobrou noc.

Ve čtvrtek obloha zešedla a příchod deště se jevil býti téměř jistým. Mallorčané stále opakovali, že takové chladné a deštivé počasí už dlouho nepamatují. Teploměr ukazoval sotva deset stupňů a vítr o sobě dával také znát. Oblast kolem města Colonia de Sant Jordi, ale též měst Felanitx nebo Campos, je známa mj. svými větrnými mlýny. Je jimi opravdu posetá. Mlýny se v minulosti používaly k čerpání podzemní vody pro zavlažování nebo k mletí obilí. Nyní se prý opět uvažuje o jejich zprovoznění za účelem výroby elektřiny. Na obchvatu Camposu, města známého především chovem dobytka a mlékárenským průmyslem, jsme v jednom z mnoha mallorských obchodů sítě LIDL doplnili zásoby a v centru pořídili i první právě dozrávající pomeranče na odpolední ochutnávku.


Nedaleký Felanitx nás nijak zvlášť nezaujal. Což se ovšem nedá napsat o pár kilometrů za městem nacházejícím se sadu rozkvetlých mandloní, vedle nichž se páslo množství ovcí a bezprizorně se sušily chilli papričky. Jen ta obloha šedla čím dál víc. Zahájili jsme stoupání na horu Puig de Sant Salvador. Vrcholku více než pětisetmetrové hory dominuje klášter z počátku 13. století, o kousek níže je pak k vidění téměř patnáctimetrový kříž a socha zobrazující Krista. Místo, ze kterého byl i za stále se zhoršujícího počasí úžasný výhled na velkou část Mallorky, stojí rozhodně za návštěvu. Silný vítr lomcující i se samotným autem a posléze příchozí poměrně silný déšť nám dovolily akorát tak v rychlosti pořídit pár snímků a běžet se schovat. Klesali jsme zpět na hlavní silnici mířící na jedno z nejklidnějších ostrovních středisek zvané PortoColom. PortoColom až na výjimky nenabízí žádné ohromné hotely a kolem celého zálivu, okolo něhož se rozprostírá, je k nalezení jen pár malých pláží. Snad i proto je PortoColom takovou oázou klidu jihovýchodního mallorského pobřeží, jehož pěknou atmosféru dotvářejí i za deště a šedého nebe rybářské loďky a staré domky.

Počasí se nelepšilo. Z možných odpoledních plánů tak jednomyslně padla volba na návštěvu snad nejznámějších z mnoho mallorských jeskyní, Coves Del Drac. Jeskyně se nacházejí nedaleko Porto Crista, těsně vedle silnice kopírující východní pobřeží ostrova. Dorazili jsme jen pár minut před zahájením odpolední prohlídky. Vcelku vysoké vstupné činilo 13 EUR na osobu. Několik desítek metrů vlevo za hlavním vstupem se nachází vchod do samotných jeskyní. Některé krápníkové útvary byly opravdu famózní. Po přibližně patnáctiminutovém pětadvacetimetrovém klesání jsme dorazili do prostoru největšího jeskynního jezera, v jehož blízkosti je vybudován amfiteátr s dřevěnými lavicemi, odkud průzkumníci jeskyně nejbližších přibližně dvacet minut sledují kýčovitou přehlídku loděk plujících v temnotách po vodní hladině, a to vše za doprovodu tenkých tónů vyluzovaných na housle. Po jejím skončení je možné absolvovat krátkou projížďku po jezeře a druhou stranou jeskyně opět vystoupat na denní světlo. Celá prohlídka jeskyně je silně turistickou záležitostí, samotná jeskyně však pro svou jedinečnost rozhodně stojí za vidění.

Vítr zesiloval. U pár desítek metrů od jeskyně vzdálené strážní věže jsme strávili pohledem na skalnaté pobřeží jen pár okamžiků. Pak už zbývalo jen projet Portocristo a zacílit na Callu Millor a v ní ležící hotel Sabina, místo vybrané pro druhý mallorský nocleh. Hotel Sabina leží na konci zdejší pěší zóny, přímo u plážové promenády. Klienti si mohou svá zavazadla vyložit přímo před hotelem, pak ale musí své vozidlo odstavit na velkém parkovišti u hlavní silnice procházející městem.

Silný vítr a dokonce bouřka, během které toho večera a noci v hlavním městě Palmě prý dokonce i nasněžilo, nám toho dne dovolily už jen návštěvu vnitřního hotelového SPA centra, oproti předchozímu dnu však nesrovnatelně menšího a o poznání staršího. Následovala večeře. Rozmanitost pokrmů, jejich chuť i atmosféra v hotelové jídelně byly vynikající. A když už nepřálo počasí, užívali jsme si alespoň degustaci opravdu nepřeberného množství nejen lokálních lahůdek.

I páteční ráno naznačovalo, že ani v tento den slunce oblačnost zahalující Mallorku neprosvítí. Už alespoň nepršelo a vítr se ztišil. Po snídani, která stejně jako večeře neměla chybu, jsme opustili Callu Millor a pokračovali k severu, na hrad do Capdepery.

Ještě předtím nás však zaujala monumentální stavba v městečku Son Servera. Jednalo se o nedokončený nový kostel (Iglesia nueva), jehož stavba trvala od roku 1905 dvacet let. Až do dnešního dne však nebyl dokončen. Jak typické pro významné španělské kostely či katedrály. Neplánovaná odbočka do této zemědělské obce Mallorky nás čirou náhodou zavedla na malý trh, který se tu koná právě vždy v pátek. Dominují mu čerstvé sýry, klobásky nebo ovoce, k dostání je tu ale také rozličné zboží prodávané všudypřítomnými černošskými prodejci.

Poté, co jsme se z opravdu uzoučkých uliček, kde místa na průjezd či parkování opravdu není nazbyt, dostali ven z města, čekala nás párkilometrová cesta do Capdepery. Hlavním objektem zájmu byl zdejší hrad – Castell de Capdepera. Ten je podle dostupných pramenů prý tím nejzachovalejším a největším hradem na Mallorce. Za 3 EURa bylo možné projít vstupní branou Torre de Sa Boire, prozkoumat celý areál pevnosti, vstoupit do kaple s Pannou Marií, která prý svého času ochránila obyvatele hradu před nájezdem pirátů tím, že v rozhodující chvíli zahalila pevnost mlhou, prohlédnout si malé muzeum pojednávající o všech opevněných sídlech Mallorky nebo si zazvonit na nejvyšším místě hradu na zvony. Po pokochání se výhledem na město a daleké okolí jsme po úzkých a ne na všech místech zrovna bezpečných hradbách sestoupili zpět k bráně, opustili dominantu a po pár minutách odjížděli do pár kilometrů vzdáleného městečka se jménem Arta.

Jestli se nám uličky v osadě Son Servera zdály býti úzkými, v Artě se mezi zdmi domů bylo autem možné prodrat ještě obtížněji. Některými křižovatkami se díky zrcadlům umístěným na domech dalo projet o něco bezpečněji než mnohými dalšími, kde chyběla. Tam pak nezbývalo než opatrně sunout předek vozu do křižovatky a doufat, že vše dobře dopadne. Dopadlo. Zaparkovali jsme trochu níže než bylo možné a po silnici vystoupali k pevnosti Santuari de Sant Salvador. Její útroby je možné navštívit zcela zdarma a z hradeb poté shlédnout další část ostrova. Stojí rozhodně za návštěvu, stejně tak farní kostel Transfiguració del Senyor, k němuž jsme po křížové cestě lemované cypřiši sklesali 180 schodů.

Následoval delší přesun na třetí základnu výpravy, do hotelu JS Alcúdi Mar situovaného jen pár kilometrů jižně od Alcúdie. Vybraný hotel právě otevřel své brány a příchozí návštěvníci podstupovali check-in na první noc nové sezóny. Toto ubytovací zařízení bylo jedním z mnoha na Mallorce, které se specializuje na vyznavače velmi oblíbeného ostrovního sportu – cyklisty.

Krátká siesta, malé posilnění a vzhůru za dalším poznáním. Po doplnění zásob v místním Lidlu už zbývalo jen dosáhnout vcelku velkého, v plné sezóně však zcela jistě miniaturního parkoviště na okraji hradeb Alcúdie. Po zdolání několika schodů jsme se ocitli za hradbami, přímo u kostela svatého Jakuba (Sant Jaume) s nepřehlédnutelnou rozetou. K letmému poznání v době naší návštěvy až na pár organizovaných turistických skupin relativně klidné Alcúdie jsme zvolili okruh po zdejších hradbách. I tady se Mallorca musela v dávných dobách usilovně bránit nájezdům pirátů. Hradby jsou tu pravda znatelně přestavované, procházka po nich je však přesto zřejmě tím nejlepším způsobem, jak město poznat. Na okruhu nelze poblíž Červené brány minout zbylé části mostu z 18. století ani Placa de Toros, tedy býčí arénu.

Původní plány prozkoumat během pátečního odpoledne ještě mallorské útesy – poloostrov Formentor – vzaly za své v době, kdy už dosti šedá obloha začala ještě více tmavnout. A tak se rozhodnutí vyrazit na odpolední kávu a nějaký dobrý zákusek do nedalekého přístavu – Port d´Alcúdia ukázalo být jasnou volbou. Jedno místo na parkování jakoby na nás opět čekalo a prohlídka alcúdijského přístavu mohla začít. Na jeho východním konci právě kotvila jedna z větších lodí zajišťujících pravidelné spojení s ostatními Baleárskými ostrovy či pevninskou Barcelonou, uprostřed zálivu rybáři právě zajišťovali své bárky proti svévolnému odplutí a jachty movitých v západní části se jen tak klidně pohupovaly.

Objevení přístavní kavárny s venkovním posezením na sebe nedalo dlouho čekat. Po už tak dlouhé zimě a ještě navíc bez tušení, že po našem návratu v Česku zima ještě do poloviny dubna, ve vyšších polohách dokonce do června potrvá, jsme nemohli odmítnout. Nad výbornou kávou a horkou čokoládou, ve které lžička opravdu stála, i znamenitými zákusky jsme si opravdu pochutnali.

Obloha změnila barvu šedé na téměř černou a před příchodem k našemu Cabriu začalo opět celkem vydatně pršet. Vrátili jsme se do našeho třetího mallorského ubytovacího zařízení a vyzkoušeli zdejší wellness. Laťka se oproti předchozímu dnu zas zvedla, víceúčelový bazén s mnoha vychytávkami nás opět úžasně zregeneroval.

Hotelová večeře však na mallorské poměry přinesla mírné zklamání. Na pokrmech bylo znát, že hotel právě otevřel, a tak se mnoho druhů zeleniny nabízelo hostům jen ve sterilované formě a ani výběr teplých pokrmů nebyl nijak velký. O zákusky se pak, ač hotelu dominovali hosté – cyklisti, vedl kultivovaný boj. Personál navíc pokrmy za celou dobu nedoplňoval, a tak Ti, kteří přicházeli později, už měli výběr velmi omezený. „Nadšenost“ číšníků rozporuplný dojem z průběhu večeře ještě umocnila.

Počasí se nelepšilo, a nezbývalo tak než doufat, že slunečná předpověď na sobotu opravdu vyjde. Zvláště, když jsme toho dne měli v úmyslu začít prohlídkou dosud nepoznaného Formentoru a části ostrovních hor.

V sobotu jsme si přivstali, abychom na nedaleké pláži východního pobřeží stihli východ slunce. Ráno vál velmi silný vítr a nejen palmy měly se svými listy co dělat, aby mu odolaly.

Liduprázdná pláž, nevelké teplo, silný vítr a famózní východ Zemi nejbližší hvězdy. Takové bylo sobotní ráno na východě ostrova. Následovala snídaně a po ní odjezd na severovýchod. Alcúdii i Pollencu na sever od ní jsme jen projeli a vydali se po osmnáctikilometrové silničce vedoucí na samý konec poloostrova Formentor k majáku. Cesta je to vskutku pěkná. Vydat se na ní navíc co nejdříve ráno dává šanci, že bude možné krásy této části Mallorky vychutnávat bez zástupu mnoha dalších turistů. Na od Pollency nedaleké vyhlídce Mirador de Sa Creuta (někdy též Mirador El Colomer), odkud se naskýtá úžasný pohled na dvousetmetrové útesy spadající přímo do moře a severovýchodní rozeklané pobřeží, jsme byli téměř sami. Snad jen zkamenělý Antonio Parietti, resp. památník tohoto stavitele formentorské silnice byl „přítomen“. Věž na kopci nad vyhlídkou, jež v minulosti sloužila zejm. k včasnému odhalení připlouvajících pirátů, jsme se rozhodli prohlédnout až při zpáteční cestě.

Klikatá silnička, která si v mnoha směrech nezadá s leckterými nám dobře známými cestami portugalské Madeiry, nás vedla dále. Sem tam se do cesty připletla některá ze všudy pasoucích se koz, na paloucích se pásly mallorské krávy. Provoz byl v té době naprosto minimální, občas nějaký cyklista a sporadicky nějaké auto. Přibližně v polovině cesty je možné vpravo odbočit k jednomu z nejprestižnějších hotelů ostrova, Barceló Formentor. Vlevo pokračuje silnice lesíkem ke skalnímu masivu, prochází s ohledem na autobusy vysoce vydlabaným tunelem v hoře Puig Fumat a serpentinami klesá k cíli cesty – majáku. Ten kromě vcelku drahého bistra a okružní stezky nabízí další výhledy na Středozemní moře, samotný je však návštěvníkům nepřístupný. Po dopolední kávě a výborném, ještě teplém typickém mallorském kynutém „šneku“ zvaném Ensaimadas podávaném nejčastěji bez náplně či s dýňovou marmeládou, jsme se vydali na cestu zpět.

Při příjezdu k Miradoru se ukázalo býti velmi prozíravé vyrazit na poloostrov už po snídani. Před polednem se na vyhlídce vyskytovalo už úctyhodné množství turistů a my si jen kladli otázku, jaké to tu asi musí být v plné sezóně. V mžiku jsme odbočili vlevo vzhůru a stoupali po silničce ke strážní věži Talaia d‘Albercutx. Jestli je z Miradoru výhled úžasný, pak od věže nad ní ještě úžasnější. Zvláště za příznivé viditelnosti lze dohlédnout opravdu daleko. Těsně pod věží jsme ještě objevili VOR, všesměrový radiomaják, jeden ze základních systémů používaných v letectví pro přístrojovou navigaci.

Obloha se konečně začala barvit do modra a slunce nabíralo na síle. Čas pokročil a my toho měli ještě hodně v plánu. Opustili jsme Formentor a pelášili podél Pollency do hor. Zastavili jsme se až v 525 m. n. m., v městečku Lluc. Slunce, modrá obloha a teplota těsně pod dvaceti stupni nás přímo táhly z auta ven. A vystoupit bylo proč.

Klášter Lluc je nejvýznamnějším poutním místem Mallorky. Bezplatně přístupný komplex opředený legendou o stále vracející se Černé madoně sestává z rozlehlého nádvoří, baziliky de la Mare de Déu ze 17. století či např. muzea (do obou vstupné).

Za námahu určitě stojí průzkum velkých slunečních hodin nebo výstup na za klášterem se nacházející kopec Pujol dels Misteris s křížem, odkud jsou vskutku úžasné výhledy do okolí. Bezprostředně s placeným parkovištěm (2 EURa za hodinu) přiléhajícím ke klášteru sousedí areál jako stvořený pro piknik. K malému posilnění jsme jej společně s párem španělských rodin využili také, a vyrazili dále.

Následovalo mírné stoupání. Podél silnice Ma 10 se vyskytovala vrostlá vegetace zakrývající možné výhledy, a to prakticky až k akvaduktu na křižovatku, ze které je možné vpravo odbočit na jednu z nejúžasnějších mallorských cest vedoucí do přístavu Sa Calobra. Množství serpentin linoucích se po úzkých horských hřebenech v délce necelých 15 km je neuvěřitelné. Stejně tak výškový rozdíl 800 m, který silnička na této délce překonává. Jednou z téměř povinných zastávek na této trase je pár kilometrů od akvaduktu nacházející se tzv. kravatový uzel – Nudo de Corbata. O pár stovek metrů níže nás pak zaujaly nevšední skalní útvary a nemohli jsme rovněž nezastavit i u tzv. ucha jehly – Caval Bernat, soutěsky mezi dvěma obrovskými balvany. Po pár pohledech na pobřeží a sady plné pomerančovníků jsme dosáhli cíle. Velké a samozřejmě placené parkoviště zelo prázdnotou, počet návštěvníků nevyžadoval jeho provoz. Zaparkovat se dalo zdarma téměř přímo u malého přístavu. V sezóně naprosto nemyslitelné.

Přístav v Sa Calobře slouží mj. lodím plujícím v sezóně z největšího města severu ostrova – Solléru. Záliv nabízí malou pláž ke koupání, restauraci a v předjaří božský klid a pěknou atmosféru.

K Ma 10 jsme se vraceli stejnou cestou. Slunce hřálo a my tak měli poprvé možnost stáhnout střechu našeho kabrioletu a cestu si náležitě užívat. Pro všechny z nás to byla úplně první jízda v tomto stylu.

Od akvaduktu pokračuje hlavní cesta opět mírně do vrchu, prochází nedlouhým tunelem a kopíruje přehrady, resp. nádrže Embalse de Gorg Blau a Embalse de Cúber zásobující pitnou vodou téměř půlmiliónovou metropoli Palma de Mallorca. Vpravo se nám poté otevřel jeden z nejlepších výhledů na veřejnosti nepřístupnou nejvyšší, téměř 1500 m vysokou horu ostrova Puig Major, toho času s jemným popraškem sněhu.

Ještě jeden tunel a přišlo na řadu klesání k Solléru, hlavnímu městu oblasti proslavené těmi nejlepšími pomeranči na ostrově. Během sjezdu jsme narazili na malé a motorkáři i Mallorčany s osobními vozy téměř plné parkoviště u vyhlídky Mirador de Ses Barques. Famózní výhled na Port de Sollér se však pro podvečerní opar nekonal. Posledními plánovanými zastávkami sobotního poznávání Mallorky byly dvě údajně nejkrásnější vesnice ostrova, někde uváděno též v celém Španělsku, Fornalutx a Biniaraix. Fornalutx toto označení nese podle našeho názoru zcela právem. Nádherné uličky plné květinami překypujícími truhlíky obepínaných domů z přírodního kamene, romantické náměstíčko Paca d‘ Espanya s radnicí, všudypřítomné sady citrusů a hory v pozadí s modrou oblohou a pár mráčky, tak by se ve stručnosti dalo popsat toto kouzelné místo Mallorky.

Jen o málo méně hezká je pak níže položená víska Biniaraix, po jejímž „centru“, náměstí Placa de Sa Concepció jsme procházeli jen pár minut před sobotním západem slunce. Zbývalo pár kilometrů k hotelu Eden Nord v Port d'Soller, našemu poslednímu mallorskému příbytku. Kabriolet jsme před ním zaparkovali jen pár minut před začátkem večeře. I tady se brány hotelu pro sezónu 2013 právě otevřely a hostů bylo tak akorát. Konečně večer nepršelo ani nefoukal silný vítr. A tak jsme se hned po večeři vydali na prohlídku přístavu a žejdlík Guinessu v místní irské hospodě.

I v neděli jsme si přivstali. Snídaně se podávaly od půl 8. Tento čas přišel vhod, neboť o hodinu později nám již odjížděla z nábřeží tramvaj, první toho dne. A nebyla to tramvaj ledajaká. Už od konce roku 1913 spojuje denně několik spojů přístav z centrem Solléru. V méně vytížených dobách vůz, ve špičce i 4 vozy najednou nejprve objíždějí celý záliv Portu de Sollér, poté stoupají mírně do vrchu mezi pomerančovníkovými a citrónovníkovými háji, až po přibližně dvaceti minutách dorazí do centra Solléru a o stanici dále k vlakovému nádraží. Jízda je bezesporu zážitkem, zvláště průjezd mezi venkovními zahrádkami sollérských kavárniček.

Tramvaj dokodrcala k nádraží, bývalému šlechtickému sídlu ze 17. století. Do odjezdu prvního spoje do ostrovní metropole zbývalo ještě pár minut, dost času na průzkum tramvajového i vlakového depa a všelijakých dalších historických železničních věcí. Pak už ale z Palmy přisupěl „Červený blesk“ a po přepřažení lokomotivy byl připraven k odjezdu na jih. Turisté většinou, a zvláště o nedělích, absolvují výlet ve směru Palma – Soller – Palma. My zvolili opačné trasování. Bylo to správné rozhodnutí. Souprava sestávající z přibližně osmi vagónů vezla ze Solléru prakticky jen nás.

Deset minut po deváté hodině vyrazil vlak na v roce 2012 již sto let existující trasu a začal úctyhodně stoupat po sollérském semmeringu. Jeho sklon by mu náš krušnohorský mohl jen závidět. Následoval pohled na oparem zahalené největší město severu ostrova, a pak už následovalo pohoří Serra de Alfábia a během jeho průjezdu jen tunely a mosty a tunely a mosty. Nejdelší tunel na trase měří přes 3 kilometry, kratších je na ní ještě dalších dvanáct. Dřevěné vagóny vlaku mají stahovací okna, ze kterých je možné dobře fotit. Pro odvážné, kteří si chtějí cestu užít opravdu plnými doušky, doporučujeme cestujícím zapovězenou venkovní plošinu posledního vozu. Stojí to opravdu za to, ale pozor na průvodčího. Projeli jsme podél vyhlídky – miradoru Pujol de'n Banya, těsně za ním nejdelším tunelem a pokračovali v klesání. Než vlak zastavil ve stanici Bunyola, naskytl se nám pohled na nejvyšší mallorské pohoří Serra de Tramuntana. Cesta pokračovala přes louky s pasoucími se ovcemi a podél zřejmě největší ostrovní elektrárny. Těsně před Palmou se trať ze Solléru sbíhá s druhou mallorskou železnicí spojující hlavní město s Incou na severovýchodě. Ta pak však zas odbíhá na jiné palmské nádraží, zatímco historická trať prochází městskou periférií a končí ve dvoře, u náměstí Placa de l´Estació. Celá souprava se však k peronu malého nádraží nevejde, a tak pro cestující ze zadních vozů přistavují pracovníci železnice ke schodům stoličky, aby jim usnadnili výstup z vlaku.

Opustili jsme nádraží a vydali se do ulic Palmy. Až na pár pekařství byly stažené rolety obchodů jednoznačným znamením neděle. I aut se po městě pohybovalo poskrovnu, neboť právě probíhal jakýsi běžecký závod, snad maratón.

Po široké Passeig de la Rambla jsme došli k nejstarší pekárně v Palmě, Forn des Teatre. Tu nabízejí údajně ty nejlepší šneky – ensaimadas v Palmě. Po jejich ochutnání nezbývá než toto tvrzení potvrdit, opravdu výborné.

Schody podél rezidence Palacio Real de l'Almudaina, v níž zřídkakdy pobývá španělská královská rodina, nás dovedly až k nejvýznamnější stavbě největšího baleárského ostrova, katedrále La Séu. Po letmé prohlídce zvenčí jsme pokračovali na dopolední kávu na protější stranu pod katedrálou vybudovaného umělého jezera.

Katedrála La Séu, tedy její interiér, je přístupný za 4 EURa na osobu. Koná-li se však bohoslužba, o které zvláště v neděli není nouze, je přístup do části svatostánku umožněn zcela zdarma. Právě o nedělích jsou takovým vhodným časem vstupu např. 12. nebo 13. hodina. Do té doby ještě pár desítek minut zbývalo, a tak jsme se vypravili na průzkum okolí.

Třetí březnový den byl v Palmě dnem policie. Příchozím se na prostranství pod katedrálou naskýtala možnost prohlídky policejní techniky včetně helikoptéry MBB BO-105CBS-4 (HU 15-92) španělské Guardia Civil. Od konce jezera pokračovala naše předpolední procházka přes Parc de La Mar, jemuž přiléhají části, jak ve španělsku obvyklé, téměř 250 let stavěných městských hradeb. Pak už nastal čas vstoupit do nejslavnější mallorské, křesťanské a převážně gotické památky, jež je mj. též jednou z největších katedrál v Evropě. Vchází se do ní z levého boku (ze severní strany).
Interiér, na jehož rekonstrukci se podílej mj. i známý Antoni Gaudí, nás v mžiku pohltil. Výzdobě jednoznačně dominují rozetová okna. Největší a nejkrásnější „oko“ se nachází nad hlavním oltářem a hovoří-li prameny pravdu, je tím největším rozetovým oknem na světě. Hra světel, barev a stínů, která je prý nejpůsobivější za příznivého listopadového a únorového počasí, působila opravdu úžasně.

Brouzdali jsme dále uličkami staré Palmy a podél maurských lázní vzdálených nedaleko od katedrály, ve kterých jsou prý k vidění jen dvě síně a sloupy s různými hlavicemi, které jeden z jejích stropů podpírají, dorazili na radniční náměstí Placa de la Cort. Na nevelké ploše před budovou radnice, někdejšího špitálu, upoutal naší pozornost údajně nejstarší strom ostrova Mallorca, starý olivovník s uváděným stářím až 2000 let.

Závěr naší návštěvy Palmy pak zahrnoval prohlídku několika zdejších kostelů a secesních staveb. K posilnění posloužil jeden z podniků na náměstí Placa Major v horní části města.

Pár minut po třetí hodině odpolední jsme opustili Palmu a mířili vlakem opět na sever. Po necelé hodině dorazil oproti ránu jen o něco málo více obsazený „Červený blesk“ opět do Solléru. Po výstupu z vlaku mířily naše kroky do snad nejznámější zmrzlinárny tohoto kraje s názvem Sa Fábrica de Gelats. Absence „domácí“ pomerančové zmrzliny a zjevný nezájem obsluhy nás však od konzumace chladivé pochoutky jakékoliv chuti odradily a raději jsme popošli pár kroků ke konkurenčnímu podniku na náměstí Placa de la Costitució. Nabídku zmrzlin v něm měli více než lákavou, nechyběla pomerančová, citronová nebo mandlová, tedy zmrzliny chutí neodmyslitelně s Mallorkou spjatými. Vynikající zmrzlinu Giovanni L. v podniku s názvem Bar Bini můžeme jenom doporučit.

Než se z přístavu přiharcovala tramvaj, stihli jsme ještě letmou vnější prohlídku prý věčně zavřeného kostela Eglésia de Sant Bartomeu, a pak se po kolejích vydali za nízkého podvečerního slunce opět do sollérského zálivu. Za cíl večerní prohlídky Portu de Sollér jsme zvolili jeho starou část, na jejímž vrchu se nachází námořní Museum de la Mar a s ním sousedící terasa nabízející výhled na moře. Tedy ten za to stál až ráno za světla, kdy jsme si výstup na kopec ještě jednou zopakovali.

Pak už ale nastal čas sollérskou oblast opustit a vydat se dál na cesty. Pohořím Serra de Tramuntana nás úzká klikatá silnička dovedla až do obce Déia. Vesnička stojí alespoň za krátkou zastávku a malý pěší okruh. Kamenné domy, úzké dlážděné uličky, spousta citrusů a olivovníků, radnice nebo farní kostel Eglésia de Sant Joan Baptista na samém vrcholku Es Puig s malou terasou a na ní umístěnými kanóny toto baleárské městečko ve stručnosti charakterizují.


Pár minut za Déiou se nachází objekt, jehož návštěvu jsme si už jen pro spojitost s Českem nemohli nechat ujít. Son Marroig jest sídlem, kde ve stáří pobýval arcivévoda Ludvík Salvátor. Jeho jméno je ve vztahu k naší zemi neodmyslitelně spjato s Brandýsem a Přerovem nad Labem, zatímco jeho otec pobýval svého času i v Karlovarském kraji, přesněji na zámku v Ostrově nad Ohří.

Mallorský Son Marroig nabízí svým návštěvníkům za 4 EURa možnost nahlédnout do Salvátorova soukromí, projít celý dům, obdivovat jeho sbírky knih a maleb nebo se projít po nevelké přilehlé zahradě. Jeho dominantou je na výběžku nad mořem nacházející se malý bílý pavilón z carrerského mramoru. Z vyhlídky vedle domu se naskýtá pěkný výhled na poloostrov Sa Foradada, kam lze prý se svolením správce od domu sestoupit a v teplejším ročním období se v okolních vodách i vykoupat.

Pokračovali jsme po severu ostrova nějaké dva kilometry a stanuli před „branami“ Valdemossy, jejíž dominantou je kartuziánský klášter Sa Cartuja. Městečko dýchající na každém kroku nefalšovaným turismem, snad i pro jeho spojitost se jmény George Sandové či Frédérica Chopina, kteří zde krátkou dobu v historii pobývali, nás nikterak neuchvátilo, a tak jsme po projití pěší zóny, ke klášteru přiléhajících zahrad a ochutnání zdejších tradičních bramborových koblih Cocas de patata Valdemossu opustili a mířili po Ma 10 dále na jihozápad cestou věru klikatou.

Několik minut jízdy za odbočkou na Esporles a Palmu se nachází Talaya de Ses Animes či Torre des Verger, volně přístupná strážní věž z konce 16. století. Na samotný vrchol je nutné vylézt po železném žebříku. Věž je kromě procházkových tras, jimiž je pohoří Serra de Tramuntana i v této části Mallorky protkané, téměř tím jediným, co stojí za vidění. Snad jen ojedinělé výhledy na moře nebo dvě malé vísky arabského původu Banyalbufar či Estellencs na cestě kompenzují jinak až otravně klikatou a nezáživnou cestu z hor. Konečně jsme dosáhli města Andratx, projeli jej po „obchvatu“ a pokračovali do malého přímořského letoviska Sant Elm. Vítr opět zesiloval a mraky dávaly tušit, že modré obloze je už nadobro konec. Po posilnění vynikající španělskou šunkou jamón s bagetkou, mallorskými mandlemi a vychutnáním odpolední kávy na jedné z vyvýšených teras v závětří nad mořem s výhledem na ostrov Sa Dragonera jsme se nedlouhou pěší zónou lemovanou nízkými baleárskými domky vrátili k vozidlu a zahájili poslední fázi cesty, k letišti.

Páteřní komunikaci ostrova čítající v některých místech i pět pruhů v jednom směru jsme opustili těsně před Palmou a po malém bloudění vystoupali k toho času zavřenému hradu Castell de Belver. Lákal nás výhled na město, ale oblačnost a opar nám ho v celé své kráse tentokrát nedopřály. Zbýval ještě drobný nákup suvenýrů a lahůdek pro naše blízké a za posledních paprsků slunce dojezd na letiště Son Sant Joan. Odevzdali jsme náš premiérový kabriolet a vstoupili do terminálu. Neuvěřitelně klidného a prázdného terminálu. V naprostém klidu, který narušovaly snad jen rány odbavených zavazadel padajících za check-iny kamsi do podzemí, proběhla odbavovací procedura i bezpečnostní kontrola. Pak už nás čekala jen opravdu dlouhá cesta k snad nejvzdálenějšímu gatu, u kterého již postával Airbus A320-214 (D-ABDU) německého dopravce.

Naprosto plynulý boarding skončil v dostatečném předstihu před plánovaným odletem. Z dráhy 06R se Airbus s posádkou kapitána Jorge Mayera odlepil o dvě minuty dříve oproti plánu a mířil k pobřeží Itálie. Díky nádherné viditelnosti, která celý let provázela, se AB 9431 stal jedním z našich nejkrásnějších večerních letů posledních roků. Krásně nasvícené se po nalétnutí ve výšce 11600 m cestovní rychlostí 850 km/h nad pevninu ukázala Verona, rozpoznatelné bylo jezero Lago di Garda, Innsbruck i mnichovské letiště F. J. Strausse. Podávaly se opět vynikající pokrmy. Kromě stále stejně chutných sendvičů nám posádka Air Berlinu naservírovala i výborné přiobjednané teplé pokrmy od Sansibaru. První důstojník podal pár informací o letu, a poté piloti s letounem zahájili přiblížení na letiště v Norimberku, na jehož dráhu 10 dosedli 23 minut před plánovaným příletem, 7 minut po 11. hodině večerní. Po vyzvednutí zavazadel a jejich naložení do auta následovala cesta zpět do Karlových Varů, kterou jsme díky velmi malému provozu urazili prakticky za rovné dvě hodiny.

A resumé ? Ač jsme se Mallorce dlouho pro výše uvedené vyhýbali, musíme s odstupem času uznat, že by byla škoda ji nenavštívit a nepoznat její pěkná místa. Pravda, není jich zrovna přehršel, ale zvlášť jihovýchodní a severní pobřeží stojí za poznání a zvláště v námi zvolené mimosezónní době je lze prozkoumat bez davů všudypřítomných turistů. A co tomuto ostrovu popřát ? Snad aby se už dále nerozšiřovala výstavba megalomanských mnohapatrových staveb nevzhledných hotelů a aby si udržel alespoň to málo, co mu ze svých nedotčených nebo minimálně dotčených středomořím provoněných míst zbývá.

A Air Berlin ? Ten ani tentokrát nezklamal a nabídnul dobrý letenkový tarif, skvělý servis, příjemné posádky a přesnost letů. Zůstává tak pro nás i nadále dobrou alternativou pro naše evropské letecké výpravy.

LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Air Berlin - stránky letecké společnosti

Airport Nürnberg - webové stránky letiště v Norimberku

Palma de Mallorca Airport - stránky letiště na Mallorce

Blau Colonia Sant Jordi Resort - stránky hotelu na jihu Mallorky

Hotel Sabina - stránky hotelu na východě Mallorky

Hotel JS Alcudi-Mar - stránky hotelu na severovýchodě Mallorky

Hotel Eden Nord - stránky hotelu na severu Mallorky

Cuevas del Drach - webové stránky jeskyní u města Porto Cristo

Ferrocarril de Sollér - webové stránky historické vlakové a tramvajové dopravy na Mallorce

La Séu - webové stránky mallorské katedrály

Soller map - mapa města na severu ostrova

Port de Soller map - mapa přístavu na severu Mallorky

Ferrocarril de Sollér - leták kolejové dopravy na Mallorce