S Air One do Pisy;

podzimní výprava do Toskánska


Itálie

4. - 6. října 2012

Počátky plánů této italské výpravy sahají do jara letošního roku, kdy letecká společnost Air One, low-cost Alitalie, přišla s nabídkou velmi příznivých tarifů letenek z Prahy do Pisy (pozn. Air One létá z Prahy též na milánské letiště Malpensa a Marco Polo v Benátkách). A protože nám město „šikmé věže“ a vůbec celá oblast Toskánska zůstávaly dosud utajeny, rozhodli jsme se do této části Apeninského poloostrova naplánovat naši brzce podzimní leteckou cestu. Shlédnout nejen dominantu Pisy se rozhodlo úctyhodných 16 cestovatelů.

Karlovarští využili k cestě na pražské letiště opět autobus Student Agency, jehož trasa byla tentokrát z důvodu dlouhodobé uzavírky části hlavní komunikace spojující nejzápadnější český kraj s Prahou vedena přes Chomutov.

Kompletní sestava se po jejich příjezdu naposledy sešla na Terminálu 2 letiště Praha / Ruzyně. Den po našem odletu byl totiž vzdušný přístav oficiálně přejmenován na letiště Václava Havla Praha či Václav Havel Airport Prague. Poprvé a dost možná i naposledy se nám tak podařilo odlétat z jednoho letiště a  přilétat na druhé, ač se v obou případech jednalo o to samé J

Ke čtvrtečnímu letu do Pisy přistavila letecká společnost Air One ne překvapivě svůj Airbus A320-216 reg. EI-DSL. Tento letoun totiž až na dvě výjimky zajišťuje zmíněnou linku AP 953 od počátku jejího provozu. Jedná se o Airbus, jež je v Pise bázován a odtud zajišťuje kromě letů do Prahy též lety do albánské Tirany, Lamezie Terme, Catanie a dalších destinací.

Velmi zřídka zaplněná třistadvacítka opustila gate D5 a z dráhy 24 i pražskou Ruzyni 4 minuty po čtvrteční 14. hodině odpolední a zamířila do FL 350 rychlostí 750 km/h přes Klatovy, Šumavu, Mnichov, Innsbruck, Bolzano a Livorno do Pisy. Celý let se nesl v poklidném duchu, někteří z cestujících „okoštovali“ produkty ze vskutku velmi bohaté nabídky Sky bistra společnosti, jiní se alespoň v závěru, kdy protrhaná oblačnost dovolila, kochali pohledem z oken. Zvláště „přilepení“ k nim byli při průzkumu členitosti mořského dna během dotáčení do osy dráhy italského letiště.

Airbus dosedl na runway 04R letiště Galileo Galilei v Pise v 15:26 hod. místního času tak jemně, že jsme prakticky nepostřehli kontakt podvozku se zemí. A za pár minut nás opět přivítalo léto. Po celý náš nedlouhý pobyt v Toskánsku se denní teploty pohybovaly okolo 24 stupňů Celsiových.

Následovalo vyzvednutí zavazadel a po vstupu do veřejné části letiště zakoupení jízdenek na městskou dopravu (vpravo od východu z tranzitní části) pro cestu do centra i zpět (v autobuse se neprodávaly). V turistických informacích nám ještě před odchodem z haly poskytly mladé italské slečny pěknou mapu. Kompletně vybaveni jsme opustili letištní halu.

Před odjezdem autobusu jsme ještě prozkoumávali vnější část letiště a říkali si, jak pěkně a jednoduše mají vše řešené. I malé vlakové nádraží, ze kterého odjíždějí spoje např. do města Lucca či mnohem známější Florencie, se tu nachází. Všude je dostatek zeleně, pár stromů, najde se i nějaké ta socha. A ačkoli tu letištní hala očividně již nějaký pátek stojí, působí vše velmi příjemně a funkčně. Jenom nic na rozdíl od jiných letišť neevokuje.

Autobus dorazil. V Pise již vyřešili problém, kterou stranou vložit jízdenku do označovacího strojku, a to tak, že ji je možné vložit stranou kteroukoliv. Cesta do centra nezabere více než 10 minut. Je to opravdu jedno z nejblíže k městu postavených letišť široko daleko.

Ze stanice Fermi 1 nás čekala krátká procházka podél řeky Arno, jež Pisou protéká, k hotelu Royal Victoria, naší základně na následující dvě noci. Jedná se o vskutku velmi letitý hotel, ve kterém na návštěvníky dýchne historie téměř na každém kroku. Snad jen snídaně a personál jsou zřejmě ze současnosti. Má však skvělou polohu v centru Pisy na břehu řeky a přibližně 10 minut od jejího nejznámějšího náměstí.

Po absolvování ubytovací procedury jsme „zahodili“ zavazadla a vyrazili na zmrzlinu. Vůbec nejoblíbenější z místních zmrzlináren – La Bottega del Gelato - se nacházela hned za rohem na malém náměstí Piazza Garibaldi. Vyplatilo se vystát si frontu na opravdu vynikající italskou zmrzlinu, kterou tu nabízejí v úctyhodném počtu druhů. Pokračovali jsme hlavní pisánskou tepnou Via Borgo Stretto a navazujícími ulicemi až k pozůstatkům Římských lázní nacházejících se nedaleko nejznámějšího náměstí Pisy – Piazza dei Miracoli. První pohled na Torre Pendente nás ohromil. Že je až takhle šikmá nikdo z nás netušil. Začalo se pomalu stmívat, dostavil se hlad a chuť, a my zakotvili v nedaleké restauraci Osteria la Toscana. Jak je v tomto kraji zvykem, podávání večeří tu zahajují nejdříve o 19. hodině.

Výběr podniku se ukázal býti znamenitým. Na špagetách, lasagních či toskánském vínu v bílé či červené variantě jsme si opravdu pochutnali. Tento podnik lze bezesporu doporučit.

Zvolená pisánská základna, hotel Royal Victoria, poskytoval v nejvyšším patře svým hostům mj. i velmi pěknou venkovní terasu s křesílky, která přímo vybízela k pozdně večerní sklence toskánského moku. A tak jsme cestou z výtečné večeře navštívili jeden z mnoha vinařských krámků a k tomuto účelu pořídili zásoby.
Páteční ráno s teplotou lehce pod dvaceti stupni jasně naznačovalo, že v těchto krajích nemůže být o nějakém podzimu ještě ani řeč. Předpověď na odpoledne slibovala až 24°C a nebe bez mráčku.

Hned ráno nás potěšila snídaně. Ačkoli jsme, jak jest v Itálii mnohde zvykem, očekávali ryze sladkou verzi, objevily se i malé mozzarelky, rajčátka, výborné salámy, sýry, jogurty a mnoho dalších ranních lahůdek. Voda, tři druhy džusů a několik druhů teplých nápojů dotvořily snídaňové menu.

A jen co nám trochu slehlo, vyrazili jsme k náměstí Piazza dei Miracoli, kde se mělo odehrát hlavní dějství plánovaného dopoledního programu – výstup na na vrchol nejvyšší ze zdejších památek. Ještě předtím jsme však nemohli vynechat alespoň krátkou zastávku náměstí Piazza dei Cavalieri, na němž se mj. nachází kostel Chiesa di Santo Stefano deil Cavalieri či Palazzo dei Cavalieri zdobený sgrafity. Vzhledem k probíhající rekonstrukci náměstí však i jen pořízení snímku této pisánské stavby bylo úkolem téměř nadlidským, natož pak její bližší průzkum. A tak jsme po pár minutách pokračovali k věži.

Do zvoleného času, na který jsme online v předstihu zarezervovali vstupenky, abychom se vyhnuli případným frontám a za to, ač tomu bývá obvykle naopak, připlatili ještě dvě Eura na vstupence za každého navíc, zbývalo pár desítek minut. Ty byly ideální na letmý průzkum ostatních památek i množství všelijakých, převážně šikmých suvenýrů místních stánkařů. Že by pozůstatek někdejšího východního bazaru, jež tu v minulosti stával ? Šikmé věže tu nabízejí opravdu v mnoha provedeních a barvách. Je libo skleněnou, sádrovou, gumovou nebo dřevěnou ? Stačí si jen vybrat.
Piazza dei Miracoli, nejznámější to náměstí Pisy, jemuž dominuje již zmíněná věž, však nabízí návštěvníkům i další památky. Prohlédnout si je možné katedrálu - pisánský dóm, muzeum katedrály, baptisterium nebo camposanto - hřbitov. Na všechny románské skvosty je možné zakoupit vstupenky v některé ze tří náměstí obklopujících pokladen. Nesmíme ani pozapomenout na zdejší Andělskou fontánu či sochu vlčice.

K prohlídce šikmé věže se návštěvníci před zvoleným časem shromažďují přímo před ní. Prohlídky se konají v intervalu 15 minut, trvají přibližně 30 minut a každé z nich se může zúčastnit max. 40 zájemců, z čehož je 25 volných vstupenek a 15 rezervovatelných přes web.

Po kontrole pravosti lístků jsme byli vpuštěni do nejnižší místnosti, průvodkyní usazeni do kruhu a krátce seznámeni s historií věže. Z  energické italské angličtiny jsme však pochytili s bídou pár slov. Pak nás průvodkyně opustila a my mohli v klidu stoupat přibližně 300 schodů do výšin. Kromě oken v mezipatrech se návštěvníkům naskýtá výhled z ochozu a těsně pod vrcholem, o patro výš nad ochozem, i ze zvonice. Zvony pocházející z roku 1370 tu jsou dnes ale již jen na okrasu a dobrých 60 let se na ně nezvoní. Všichni mají obavu, že by zvonění mohlo způsobit opětovné narušení stability věže, které v nedávné době neplánovaně na několik let přístup návštěvníků do památky znemožnilo. Poté, co se podařilo ji opět zpřístupnit a prý na mnoho budoucích let dopředu zajistit, již sebemenší možnost narušení nechce nikdo riskovat. Po nabažení se výhledů, resp. po upozornění, že čas vyhrazený našemu bažení již vypršel, jsme sestoupali opět dolů na náměstí.

Západně od Piazza dei Miracoli, v těsném sousedství náměstí Piazza D. Manin se na ulici Via Bonano nachází jedna z autobusových zastávek společnosti Vai Bus, která mimo jiné zajišťuje spojení mezi letištěm, centrem Pisy a městem Lucca. A protože Lucca je v průvodcích často zmiňována jako nejkrásnější město Toskánska, rozhodli jsme se zjistit, co je na tom pravdy.

Nepříliš důvěryhodně vyhlížejícího automatu na zastávce, ve kterém by se dost možná daly zakoupit lístky do Luccy, jsme si všimli až při příjezdu autobusu, který dorazil s desetiminutovým zpožděním. Italsky typicky rozčileného řidiče, zřejmě z onoho zpoždění, však čekalo ještě jedno překvapení. Dvanáct (našich) cestujících totiž nemělo jízdenky, nevědělo, kolik přesně stojí, a doufalo, že jim je řidič za úplatu poskytne. Přes mnoho italských hlasitých slov a emotivní gestikulaci se nakonec podařilo jízdenky přímo na palubě zakoupit a přeprava mohla být započata.

Autobus nejprve projel podél severní části náměstí Piazza dei Miracoli a poté opustil Pisu. Cesta vedla nádhernou toskánskou krajinou přes městečko San Giulianno Terme, následně stoupala do výšin nad ním, aby vzápětí pokračovala poměrně dlouhým tunelem vybudovaným v jednom z vrcholů a zase klesala do půvabných vesniček a samotného Etrusky založeného města - Luccy. Přibližně za 30 minut jízdy, krátce po pátečním poledni, zastavil autobus po vjezdu bránou sv. Anny na luccském náměstí Piazzale Verdi.

Nejprve jsme vyrazili doplnit síly na náměstí Piazza Napoleone. Kromě konzumace výborných pokrmů italské kuchyně se polední čas stal také vhodnou dobou k plánování ideální prohlídkové trasy po místních památkách. Po pořízení snímků Dóžecího paláce na západní straně náměstí a místního divadla na jeho jihovýchodním konci jsme „vpluli“ do úzkých uliček toskánské Luccy. Ulička 20. září nás dovedla na náměstí Piazza San Giusto s bohužel uzavřeným svatostánkem San Giusto. Jen o pár kroků dále se pak nachází Piazza San Michele – místo někdejšího římského fora, s kostelem San Michele. Podél mnoha bank majících svá sídla na tomto náměstí jsme pokračovali uličkami směrem k severní části městských hradeb a podél kostela San Frediano dorazili na Piazza dell Anfiteatro. Tady dříve, než byly po obvodu náměstí vystavěny domy, stával římský amfiteátr pro údajně 10 000 lidí. Poklidná odpolední atmosféra vládla na tomto místě v době naší návštěvy, však právě začínala siesta.

Nebylo možné alespoň nenahlédnout do některých z nádherných krámků v okolí bývalého amfiteátru. A co teprve, když po nahlédnutí člověk ochutnal nějakou tu laskominu z místního lahůdkářství …

Prošli jsme kolem půjčovny kol, které jsou v Lucce využívané o nic méně než např. v Amsterdamu. Zvláště je místní i návštěvníci využívají k projížďce po přibližně 4 km dlouhých hradbách Luccu obklopujících. My na hradby vystoupali pěšky a po svých po nich přibližně 2 km pokračovali až na jižní stranu. Přímo naproti moderní Ristorante a Caffeterii San Colombano, kde jsme ochutnali zdejší znamenité tiramisu a dopřáli si, jak jinak, silnou italskou kávu, nás poté ještě zaujal Duomo San Martino.

Část naší výpravy prohlídku Luccy zkrátila a v té době již pobývala kdesi za Pisou na pobřeží moře. Mezitím se cestovatelé stále v Lucce se nacházející rozhodli, že pro návrat do města šikmé věže zvolí cestu vlakem. K nádraží je to od hradeb coby kamenem dohodil, tedy hned jakmile se člověk proplete spletitými dlážděnými chodbami uvnitř oněch hradeb.

Nádraží zahalené kouřem od právě postávající parní lokomotivy působilo jinak velmi přívětivě. Vlak do Pisy na slepé koleji vpravo od východu z haly na nástupiště už tak přívětivě nepůsobil, interiér však byl oproti zevnějšku mnohem lepší a na regionální vlak pendlující na půlhodinové trase mezi Luccou a Pisou naprosto dostačující. Jednosměrné jízdné činilo 3 EURa.

Na páteční večer naplánovala část naší výpravy pozdně letní italskou slavnost s ochutnávkou italských pokrmů a vín, na níž pořídila suroviny cestou z nádraží. Ještě před jejím zahájením jsme však uskutečnili večerní pisánskou procházku po okolí hotelu spojenou s pozorováním úctyhodného množství  velkých ryb v jinak zakaleném toku Arno, letmou prohlídkou kostela Santa Maria della Spina nebo Blu Palazzo d´Arte e Cultura na jejím levém břehu. A pak začala hostina, k níž se postupně přidali i ostatní členové výpravy: Všichni pak společně hodovali a rozprávěli až do pozdních večerních hodin. Pěkný večer to byl.

I sobotní ráno dávalo tušit, že svou vládu nad počasím tady slunce větrům a dešti opravdu ještě předat nehodlá. Po snídani zbývala přibližně hodina času do odjezdu na letiště. Tak akorát, abychom stihli prozkoumat, bohužel jen zvenčí, Torre Guelfa, na níž vede 200 schodů, a ze které je prý úžasný výhled na město, nebo se od místní obyvatelky dozvěděli tajné místo, kde tu na zdi rostou kapary.
Autobus linky RED Lam spojující centrum Pisy s letištěm nás odvezl zpět na pisánské letiště, na němž jsme v zadním traktu, jakési nové přístavbě pro Alitalii a Air One, odbavili svá zavazadla a kde na nás také čekala informace o přibližně hodinovém zpoždění letu do Prahy.

Upřímně, ani nám to moc nevadilo. S nákupy spojená prohlídka krámků v sice nevelkém, ale mnoha italskými dobrotami zaplněném tranzitním prostoru, tak akorát vyplnila čas do doby, kdy na letiště Galileo Galilei v Pise z Catanie dorazil starý známý Airbus A320-216 (EI-DSL) Air One. Jen pár minut poté byl zahájen boarding a 12 minut po 13. hodině opouštěl letoun z dráhy 22L opět svou domovskou základnu. Stoupal do FL 380 (11600 m) a mířil cestovní rychlostí 850 km/h přes Viareggio, Modenu, podél jezera Lago di Garda, Bolzana, východně od Innsbrucku a Mnichova ku Praze. Na runway 24 „dopadl“ 6 minut před půl třetí odpoledne. A snad pro to zpoždění a volbu výjezdu z dráhy po TWY C následovalo vskutku intenzivní dobrzdění. Svou cestu z Toskánska pak Airbus zakončil u jednoho z „C“ gatů a my po cestě se žlutým busem opět v Karlových Varech.

A resumé ? V Pise se nám všem moc líbilo. Je to naprosto pohodové město, díky univerzitě převážně během týdne plné mladých lidí. Atmosféru mají úzké a mnohdy až tajuplné uličky a různá zákoutí, místní restaurace či kavárničky. Stejně tak okolí města působí moc příjemně. Přidáme-li k tomu pěkné lety s Air One a úžasné počasí, jež nás na italské cestě po celou dobu provázelo, nemůžeme než dodat, že se i tato početná letecká výprava dvěma slovy opravdu vydařila.

LKKV.info

Reporty z dalšího cestování naleznete v sekci Letecké výpravy

 

Související odkazy:

Air One - stránky letecké společnosti

Letiště Václava Havla Praha - webové stránky letiště v Praze

Pisa Airport - stránky letiště v Pise

Royal Hotel Victoria - stránky hotelu v centru Pisy

Riga Aviation Museum - stránky muzea poblíž letištního terminálu

Torre Pendente - online rezervace vstupenek na šikmou věž

Mapa Pisy - část 1., část 2.

Mapa Luccy